Covidová krize a kultura. Rozhovor pro časopis Salonky

Rozhovor Josefa Jana Kopeckého pro časopis Salonky

(psáno 13/1 2021, vyjde v tištěném čísle 2/2021)

on-line lze číst zde: salonky - únor 2021

Co ti šlo hlavou, když musely být kvůli vládním opatřením souvisejícím s nákazou covid-19 uzavřeny divadla a všechny kulturní instituce?

Na počátku to bylo naštvání. Vím, že to asi nebyla správná reakce, ale já byl naštvaný, že kvůli něčemu „nafouklému médii“ nemůžeme pracovat. Sám jsem covid prodělal už v únoru 2020. Tedy covid ne, tehdy jsem měl chřipku. To až při testech, které prokázaly protilátky na covid, jsem zjistil, že už mám koronu za sebou. S odstupem několika měsíců jsem své pocity popsal jako naštvání, urputnost, roztrpčenost, demotivovanost – a na konci mánii. „Přesně v tomto pořadí. Byl jsem naštvaný, že nemůžu zkoušet, urputný v hledání legálních cest, jak dotáhnout premiéry, trpící, když vše postupně kolabovalo, dokonce bojácný, že tohle je opravdu průšvih, demotivovaný délkou „prázdného“ období – a až nezdravě nadšený, že to končí, což mi vlilo krev do žil (a asi i do očí, když jsem přes prožívané nadšení neviděl, že je to jenom „pauza“). Když se ohlédnu, připadá mi moje prožívání letošního druhého kvartálu jako maniodepresivní psychóza. Jen v opačném pořadí: od deprese k manickému stavu.“ A podobně jsem to prožíval i jako ředitel Kulturního centra a provozovatel klubu alternativní kultury, nejenom jako divadelník.

Jak Volné sdružení východočeských divadelníků prožívá nelehkou dobu? Máte nějakou alternativu, využíváte možností být online? Co jste v tomto směru již učinili?

Je to paradoxní, ale potvrzuje se, že rčení, že „vše zlé je k něčemu dobré“, má svou hlubokou pravdu. Abychom si ovšem nalili čistého vína: první vlnu jsme prožívali, jak jsem už napsal. Maniodepresivně – ale v opačném gardu. Hledali jsme možnosti, jak s omezeními „vyběhnout“. Jak to udělat, aby se „vlk nažral, a koza zůstala celá“. A nebyli jsme v tom rozhodně sami! VSVD mělo to štěstí, že například přehlídky, které spolupořádáme, mohly z větší části proběhnout, pravda, například Audimafor bez diváků, ale proběhl. I část našeho vzdělávání, které spolupořádáme s Centrem uměleckých aktivit – Impulsem Hradec Králové proběhla. Zbytku jsme se velmi přizpůsobili: v manické fázi jsme například rozevřeli nůžky regionální příslušnosti, abychom naplnili přehlídku v Miletíně (a ono jí to dokonce prospělo, protože k nám přijely soubory od Brna jako od Prahy, které by k nám jinak nejely, a celou přehlídku obohatily, resp. přinesly nový svěží vítr!) I toto všechno považuji v důsledku za přínos naší práci, která je jinak již za ta léta našeho 30 letého působení již dost „zaběhnutá“. Zásadní posun v naší práci ale přinesla druhá vlna. Opakování jara jsme si již nechtěli připustit, deprese z toho, že to celé začíná nanovo, nás přivedla k operativnímu jednání. Řekli jsme si, že když se nemůžeme setkávat tváří v tvář naživo, budeme se setkávat jinak. Už při úvahách, čím naplníme náš časopis Divadelní HROMADA, když se zase nebude hrát (a ani zkoušet, protože amatérští divadelníci nemohou ani to!), jsme se museli posunout. A rozhodli jsme se, že vytvoříme online vysílání, které nám naši sounáležitost, sdílení a interakci pomůže udržet. Tak vznikla myšlenka streamu Antré, o kterém již Salonky psaly na jiném místě.

Co v současné době děláte?

Rytmus naší činnosti se díky pandemii změnil. Příprava každotýdenního hodinového pořadu nás vcelku zaměstnává – zaplať pán Bůh zato! Vysíláme každý čtvrtek od 18.00 hodin. Živě. Stále s novými a novými, zajímavými a charismatickými hosty. Vedle toho připravujeme naše jarní divadelní přehlídky, byť nevíme, jestli – případně v jaké podobě budou moci proběhnout. Stejně je to s přípravou seminářů a workshopů, které rovněž převádíme z částí do on-linu. VSVD v roce 2020 mělo kulaté výročí svého vzniku (1990), které jsme nemohli oslavit. Takže přesouváme i oslavy, které by měly proběhnout v rámci Open Air Programu mezinárodního divadelního festivalu Divadlo evropských regionů. Na OAP by VSVD mělo mít svou vlastní stage, na které se budou celý festival střídat naše soubory. Takový je plán. Otázka je, zda OAP proběhne, otázka je, da naše soubory budou mít s čím přijet, otázka je… Otázek je mnoho. Ale chystáme to, jako by covid nebyl. Jinak to nejde. K výročí vzniká také výstava, která by měla již od jara objet královéhradecký kraj a která by měla být oficiálně zahájena na letošním Jiráskově Hronovu. Do toho chystáme nové číslo HROMADY. Plníme sociální sítě. Snažíme se motivovat naše soubory (ale i veřejnost), aby nepropadaly „blbé náladě“ a zkusily být i v dnešní době pozitivně naladěné. Práce máme tedy nad hlavu. Zaplať pán Bůh.

Do jaké míry krize podle tebe poznamená divadlo?

Divadlo je živý organismus. A proto se vyrovná s čímkoli. Lidé dělají divadlo z potřeby (herci). A lidé divadlo potřebují (diváci). Takže o divadlo, které si muselo za posledních dva a půl tisíce let projít mnohem těžšími zkouškami a které přežilo i znásilňování totalitními režimy v posledních sto letech, strach nemám. Strach mám o divadla. Koronakrize ukázala, že není „nezávislých“ divadel. Že divadla jsou „závislá“ na divákovi – a spoustě dalších materiálních i řekněme společenských okolnostech. A divadla dnes, po roční „odstávce“, trpí. Ta nestátní o poznání více než ta zřizovaná ministerstvem, kraji či municipalitami. Kultura je totiž pro umělce způsob obživy, chcete-li zaměstnáním. A oni ho teď nemohou vykonávat. „No culture, no future.“ Tomu věřím. A proto doufám, že až skončí tato epidemie, vytvoří stát svým, ale především nestátním, „nezávislým“ divadlům podmínky proto, aby mohly začít zase normálně žít.

Máte od příznivců amatérského divadla povzbudivou zpětnou vazbu?

Ano, to máme. To nás také motivuje vydržet. Jak jsem již řekl, amatérští divadelníci nemohou zkoušet. Nemohou se setkávat. To je nesmírně frustrující. A proto naše aktivity vítají. Zapojují se do diskusí online, píší. A to je super. To ale mluvím o těch, kteří amatérské divadlo dělají. Reagují nám ale i ti, kteří na něj chodí. Některá kulturní zařízení měst se rozhodla, že když nemohou nabídnout běžný kulturní program, budou nasazovat on-line pořady – a tak na své YouTuby a weby umisťují nahrávky, které mají k dispozici: nahrávky představení jejich amatérských divadelních souborů či místních hudebních těles. A odezva z řad diváctva je úžasná! To mně osobně dělá velkou radost.

Co by vám mohlo v této době pomoci především?

Otevřít divadla! (smích) Samozřejmě že si jsme vědomi situace. Nečekáme, že by se divadla, kina, galerie, kluby a další kulturní zařízení do konce sezóny otevřela. V době, kdy děláme tento rozhovor, vláda projednává novou podobu PSA, který od svého čtvrtého stupně umožňuje přítomnost 20% diváků a tak dál. Přítomnost má být podmíněna negativním testem nebo průkazem o vakcinaci. Vláda ale nějak zapomněla řešit, že uvaděč v kině nemá právo po komkoli takový průkaz vyžadovat. GDPR je zaklínadlo. A nepředpokládám, že by se podobné rozpory v nápadech vlády do června vyřešily. Odpovědí tedy je: přízeň diváků, které zveme do on-linu s vírou, že se nám po krizi zase vrátí do sálů. Divák je pro divadlo nejpodstatnější. Jít si zasportovat pro sebe a své zdraví, to dává smysl. Ale divadlo pro sebe neděláš, to děláš pro publikum. Bez publika nemá smysl. Mnoho diváků, kteří se v těchto měsících třeba i náhodou podívají na jakýkoli rozhovor s divadelníky, možná s překvapením zjistí, jak tvrdá je to práce. A kolik proměnných a neznámých při chuti dělat divadlo pro lidi existuje. Kéž by to přineslo tedy na divadlo, divadelníky a zaměstnance v kultuře vůbec nový a pravdivější pohled veřejnosti. Vedle těchto dvou věcí potom ještě musím zmínit zdraví. A také prostý fakt, že bez techniky bychom nic streamovat nemohli, tak tedy zmíním i tu.

Věříš, že se divadlo i kultura obecně vrátí do původních kolejí nebo už nebude nic jako dřív?

Dobrá otázka na závěr. Už jsem řekl, že živé umění vzniká z vnitřní potřeby. Proto se odvážím tvrdit, že se vrátí do původních kolejí. Svou predikci podpořím tím, že vkus a preference diváků se během roku také zásadně nezměnily. I proto se vrátí do původních kolejí. Jiné ovšem bude to, jak a za jakých podmínek bude kultura vznikat, protože je lidské, že se z každé zkušenosti poučíme. A posledních 12 měsíců bylo pro mnoho lidí z kultury opravdu těžkých. Přál bych nám všem, tvůrcům i divákům, abychom podobnou zkušenost nemuseli dlouho zažít. Přál bych nám všem, aby byl rok 2021 rokem kultury.

Ptal se Hynek Šnajdar