Pohled na Červený Kostelec 2021

Divadelní přehlídka v Červeném Kostelci 2021 pod drobnohledem Venduly Melíškové, redaktorky portálu Divadelník.cz

Nejtěžší je udělat první krok. Bez prvního kroku nepřijdou žádné další. A byť se ten první krok může jevit (z pohledu těch budoucích, co přijdou) velice nejistým a nedokonalým, už navždy bude tím nejodvážnějším. A touto optikou vidím Červený Kostelec 2021, divadelní přehlídku, jíž jsem se díky oslovení Kateřiny Fikejzové Prouzové a Josefa Jana Kopeckého měla to privilegium zúčastnit jako redaktorka za internetový portál Divadelník.cz.

A privilegium to bylo, neb kvůli anticovidovým opatřením nás, kteří jsme směli v divadle být a zhlédnout všechna představení, bylo jako šafránu: porotci Aleš Bergman, Petra Richter Kohutová, Lukáš Rieger a Zdeněk Janál, fotograf Ivo Mičkal a cirka desítka organizátorů a techniků. Počet diváků to na poměry velkého kosteleckého Divadla J. K. Tyla zřejmě tedy maličký, nikoli však marginální. (Ze své domácí scény Divadla Máj v pražských Strašnicích jsem na takový počet diváků osobně – bohužel – zvyklá, a tak mi vlastně ve skutečnosti nepřijde ani extra zvláštní).

Má to vůbec smysl?

Všichni, co děláme divadlo, jej děláme především pro diváky. A určitě nemluvím jen za sebe, když řeknu, že přehlídky jsou pro amatérské divadelníky především možností, jak se “dostat” k obvykle plnému divadlu diváků mimo své obvyklé štace. Navíc to obvykle bývají poučení diváci, kteří si rádi o viděném představení popovídají a řeknou často i více slov než jen: “Moc se mi to líbilo. Zase dej vědět, až budete hrát. Čau a měj se.” K tomu na přehlídkách sedí v sále porota, obvykle z řad profesionálních divadelníků, kteří profesním nadhledem a svými připomínkami po představení pomáhají naše představení posunout zase o něco dál. Jsme-li dostatečně dobří – dokonce nás mohou posunout i na další přehlídku… Nad touhou po radách však u amatérských divadelníků často vítězí ona touha po plném divadle. Doba je však jaká je a nejspíš ještě chvíli taková bude. A i když o tom mnozí na různých místech vedeme různé diskuse, i porotci jsou koneckonců diváky. Navíc velice bystře sledujícími diváky, kteří díky svým zkušenostem dokáží pojmenovat, v čem je naše síla a kde naopak pokulháváme… A to je něco, co můžeme využít i pro naši další tvorbu, do dalších (snad už) nepandemických let.

Nejzáludnějším dopadem covidové situace na aktivní amatérské divadelníky není to, že jsme se rozprchli z divadelních prostor do svých domovů, přestali zkoušet a nesměli se na čas stýkat. Nene. Právě ta naše “aktivita” nás uvrhla často do jiných činností, a tím jsme se adaptovali na realitu novou. Mnozí z nás tedy divadelně zlenivěli, neboť jsme svou pozornost a energii přesměrovali na činnosti jiné, virtuální či manuální, a ty nás nenápadně a plíživě zavedli na scestí asocializace.

Rovnou přiznávám, že po Novém roce, neustálým posouváním a rušením termínů a plánů, jsem se do tohoto bodu dostala i já sama. Začala jsem na sobě pociťovat, že do aktivního “divadlování” se mi vlastně už ani nechce. Vždyť kolem se otevřel nový nedivadelní svět. A postupně mě opouštěla chuť znovu a znovu vyvolávat on-line “udržovací” pokusy o čtené zkoušky, které v posledních měsících probíhaly. Pouhé pomyšlení na organizování nejisté reality mi bylo zcela proti srsti. A pak mi jako blesk z čistého nebe spadlo do náruče právě Katčino a Josefovo oslovení k účasti na přehlídce v Kostelci.

Nezastírám, že jsme v rámci redakce Divadelníka nepolemizovali o tom, má-li vůbec v dnešní době, kdy nikdo nemohl za uplynulých pár měsíců zkoušet na jevišti, vůbec nějaká divadelní přehlídka smysl. Vždyť zcela logicky, našel-li by se vůbec někdo, kdo by se na takovou přehlídku přihlásil, o čemž jsme velice silně pochybovali, šlo by jistě o představení tak kvalitní, jako je stav žvýkačky po x-hodinách intenzivního žvýkání vyplivnuté do lavoru s kyselinou…

Stručně a jednoduše: báli a bála jsem se, že to bude o ničem. Ale přes tu obavu u mě nakonec zvítězila má přirozená zvědavost a potřeba být přítomna u zdroje “psaní novodobých divadelních dějin”.

Příjemné překvapení...

A stalo se mi nečekaně velice příjemné překvapení. Nevím, jestli je to slovy uchopitelné a předatelné dál. Ale pokusím se. Na přehlídce v Červeném Kostelci jsem byla poprvé, a tudíž bez zkušenostního precedensu z předchozích ročníků. Nestačila jsem žasnout z toho, jak moc jsem si nakonec, i přes tu mou výše popsanou skepsi, celou přehlídku vychutnala. Okleštění přehlídky bylo sice patrné, ale organizátorům se povedlo navodit i tak příjemnou atmosféru. A svou pozitivní roli jistě sehrálo i počasí. Vždyť kvůli (či díky) covidu se ze zimní stala přehlídka jarní. (Zimní únorová přehlídka jistě inspiruje divadelníky trávit čas co nejvíce pospolu v budově divadla. Začátek května, rozpuk jara, už přeci jenom láká i k opuštění divadelní budovy a procházkám po malebném městečku. A vyčištění si hlavy procházkou venku není špatná věc.)

Příjemné bylo i číslo šesti inscenací za dva dny. Shodou okolností maximální počet hrajících na jevišti bylo také šest. A přestože početně převažovaly komedie, vystřídalo se před našimi zraky několik žánrů (nejsem teatrolog, takže se omlouvám za nepřesné formulace): variace na “Erzähltheater” (vyprávěcí divadlo), dveřová komedie, tragikomické absurdní drama, “rozšířené” monodrama… Všechny z her měly premiéry již v dřívějších letech. Z tohoto úhlu pohledu byla “nejčerstvější” Audience Václava Havla od Ďyvadla Neklid z Trutnova, jejíž premiéra proběhla 10. 10. 2019. Nejstarší hrou pak bylo Kupé story Rado Olose od Divadla Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové, která měla premiéru už v roce 2014, ale jejíž obsazení se často střídá.

A právě obě tyto zmiňované hry nakonec získaly doporučení na celostátní divadelní přehlídku Piknik Volyně 2021.

Pokračování článku pod fotogalerií...

Porota se soubory diskutovala, byl prostor pro názory

Lektorský sbor působil po celou dobu přehlídky velice uvolněně. A po té dlouhé přehlídkové pauze bych řekla, že byl až dojat. Porotci byli připraveni na to, že jde o představení “nevyhraná” před diváky, která neměla šanci na více než jednu, dvě okleštěné oprašovací zkoušky před přehlídkou. Soubory byly ale tak natěšené, že mohou po tak dlouhé době na jevišti hrát, že tyto handicapy nebyly prakticky patrné. Porotci měli čas jít do konkrétních detailů, které rozváděli – proč fungují/proč ne – a někdy i na sobě přímo předváděli. (Což jsem na porotě viděla poprvé.) Komentovali hereckou akci, text, režii, hudební i výtvarnou složku.

Osobně mě zaujalo předváděné doporučení Aleše Bergmana pro herce, že je třeba umět chodit po jevišti jako tanečníci flamenka, tedy “netahat zadek”. Čehož se prý dá docílit známým cvičením s tužkou nebo pětikačkou mezi půlkami. A také např. doporučení Lukáše Riegera, že herecky lépe působí překvapení, když má herec konkrétní činnost, od které se musí odpoutat.

Petra Richter Kohutová měla jako vždy načtené scénáře, a tak dokázala ocenit práci s proškrty, minimalismem a propojením hudby.

U Zdeňka Janála mě překvapilo, že i dramaturg sleduje vývoj postavy nejen přes text, ale přes již zmíněné herecké držení těla, které textový základ buď, povýší nebo zcela roztrhá.

Suma sumárum: Vše probíhalo v příjemné, inspirující atmosféře. Porota se soubory diskutovala. Takže všichni dostali prostor pro svůj názor. A vzhledem k proběhlým vzájemným díkům, věřím, že se nikdo neurazil a naopak odcházel s inspirací a chutí do tvorby další.

Je pravda, že se soubory vzájemně bohužel nepotkaly a nemohly se tak ani podporovat v hledišti. Ale i tak zpětná vazba proběhla a organizátoři udělali všechno proto, aby natáčení audiovizuálních záznamů proběhlo v co nejvíce možné “divadelní atmosféře” a ne jen jako “odosobněné studiové natáčení”.

Má osobní douška: Je pochopitelné, že se spousta divadelníků bojí své krátce odpremiérované (2020) inscenace přihlásit na posunuté divadelní přehlídky. Ať už proto, že není stále jasné, stihnou-li se před termíny přehlídek vůbec sejít na oprašovačku. Nebo, protože si kvůli nastaveným pravidlům nechtějí vystřílet možnost na účast na přehlídkách se stejnou hrou v příštím roce i letech, kdy je šance, že je uvidí více diváků najednou. Ale je to škoda. Teď je nulový stav a NIPOS-ARTAMA by možná mohla tento rok brát jako rok “nanečisto”. A těm, kteří se odvážně postupových přehlídek zúčastní a sítem zcela propadnou, dát šanci se třeba přihlásit znovu. Věřím, že by se za této podmínky našlo více odvážlivců, kteří by si přehlídku rádi vyzkoušeli pro získání feedbacku a načerpání inspirace a obnovení chuti k divadelní práci. Stejně jako se to stalo mně, byť jen v pozici pozorovatelky.

Ještě jednou velký dík všem organizátorům i účinkujícím, že se nevzdali a přes všechna proti šli do toho!

Další navazující články:

• Vendula Melíšková představuje portál Divadelník.cz
• Červený Kostelec 2021 - o divadelní přehlídce v pandemii s produkční Kateřinou Fikejzovou Prouzovou
• Covidu navzdory: hodnocení porotkyně Petry Richter Kohutové

Autor: Vendula Melíšková, redaktorka Divadelník.cz

Foto: Ivo Mičkal, zdroj foto: Centrum uměleckých aktivit