Reportáž z přehlídky 2023

Letošní Červený Kostelec byl plný tematických i hereckých výzev

Už v předešlých článcích jste se mohli dočíst, že program 26. ročníku byl tematicky, žánrově a historicky pestrý. Pestrý byl i na soubory, protože přijeli jak pravidelní účastníci, tak nováčci, kteří si chtěli ověřit, zda pověst o Červeném Kostelci nelhala.

Zatímco minulý rok se organizátoři děsili, koho dalšího covid vyřadí z pořadatelské služby, letos byl klid. Řízky nasmažené, bramborový salát umíchán, štrůdly upečené, barové zásoby doplněné. Pečovatelé jednotlivých souborů a chlapi z techniky na značkách. Lektorský sbor přijel v dobrém rozmaru. Davy diváků proudily do hlediště. Všechno frčelo, tak jak má. Všem za to velký dík.

Mladý soubor Krocani v troubě ze ZUŠ v Dobrušce si pod vedením pedagoga Jana Holka troufl na Gogolova Revizora. Není to úplně náhoda. Jan Holek v Revizorovi kdysi hrál v pražském Rokoku a text režíroval se souborem v Broumově. „Mám připravený mustr na několik inscenací, které jsem už dělal. Když máte za školní rok dovést ke konci čtyři pět projektů, není čas pracovat na něčem zcela novém. Má víc času se pak věnovat herecké práci s dětmi,“ vysvětluje Jan Holek, který vybírá především kvalitní texty a dodává, že Revizor patří mezi jeho nejoblíbenější. Důraz na herectví při hodinách nese své ovoce. Hlavní představitel Chlestakova Slavomír Bílek se na červenokosteleckém jevišti objevil tři dny poté, co mu přišla zpráva o tom, že je přijat na DAMU. Revizor z Dobrušky byl expresivní, barevný, plný velkých gest. Frčel jak uragán. Ztratily se tak některé akcenty a dynamika. Rychlost místy ubrala na srozumitelnosti textu. Je potřeba vyzdvihnout hereckou souhru v týmu. Je vidět, že parta vrstevníků na sebe dobře reaguje a jde jí o týmovou práci.

Divadlo V Roztocké z Jilemnice loni oslavilo 30 let své činnosti. Během této doby se v souboru vystřídalo několik režisérů, všichni ale mají jedno společné. Ctí poetiku souboru a fakt, že cílem není diváka prvoplánově pobavit, ale také donutit ho k zamyšlení. Oboje inscenace Ztížená možnost soustředění v režii Lucie Václové splňuje. Tato hra Václava Havla vznikla roku 1968 pro pražské Divadlo Na zábradlí. Tragikomedie líčí situaci muže, jehož mysl je uvězněna v kruhu, z něhož není cesty ven. Hlavní role se zhostil Petr Křivinka, který se do textu zamiloval hned po přečtení. Zároveň to pro něj byla výzva, zda tento herecký úkol zvládne. Struktura textu není snadná. Skáče se v čase, situace se opakují. Jilemnický ansámbl však hraje jistě a neváhá. Havlovi rozumí, jeho humor umí dobře načasovat. Nutno dodat, že se zkoušelo v dobách nejtěžšího lockdownu a první zkoušky se konaly pouze on-line. „Naskočila jsem do inscenace téměř na konci zkoušení po čtyřicetileté pauze, kdy jsem divadlo nehrála. Je to pro mě splněný sen. Naštěstí můj text je civilní, nemusím tam říkat ty dlouhé filosofické statě,“ usmívá se herečka Lenka Krausová, která ztvárňuje manželku hlavního hrdiny. Havlovy hry jsou výzvou nejen pro tvůrce, ale i pro publikum. Dialogy jsou absurdní, příběh roztříštěný a vše se skládá pomalu. Často všechno do sebe zapadne až doma a ve vzduchu zůstává ještě řada otázek. Divadlo v Roztocké hraje svého Havla srozumitelně a civilně. Těšíme se, s čím Jilemničtí přijedou do Červeného Kostelce za rok.

Vamberecký Zdobničan dobře známe. Základem jeho repertoáru jsou komedie a detektivky. Touha po penězích, intriky a podvody, to vše vytváří zápletku detektivky Roberta Thomase Past na osamělého muže. Je to nejslavnější hra tohoto autora. Bývá uváděna i pod názvy Past nebo Stalo se v Chamonix. Autor se proslavil především nečekanými zvraty a konci, které divák nečeká. Výjimkou není ani tento titul. „Dala jsem jim text přečíst až na první čtené. Aby mohli být tím závěrem překvapení,“ říká režisérka Alena Joachimstahlerová, která před lety nastudovala od Thomase Tureckou kavárnu, se kterou se soubor probojoval až na Krakonošův divadelní podzim. Alena je jedna z mála režisérek a režisérů, kteří ve svých inscenacích také hrají. Sama říká, že je to tak trochu z nouze, neboť Zdobničan není příliš početný. V hlavní roli jsme viděli Oldřicha Plašila. Jeho úkol je nelehký, celou dobu se totiž jeho postava přetvařuje. Dávkování pravdy, které vede k nečekanému rozuzlení je těžkým úkolem pro všechny herce. Ničeho nesmí být moc ani málo. Je potřeby myslet na každý detail, být přesný ve svém jednání. Diváci šli s vyšetřováním zločinu od začátku do konce a pointu přijali s nelíčeným překvapením.

Dalším přehlídkovým nováčkem byl soubor z Nové Vsi, který si říká Divadla trochu. Pod vedením Evy Helebrantové nastudoval Molièrovu Školu pro ženy. Klasická komedie o stárnoucím muži, který se marně snažil vychovat ze své mladé schovanky Anežky budoucí poslušnou manželku, patří mezi skvosty francouzské veselohry. Spolek sice má sídlo v Nové Vsi, ale jeho členové mají společného něco zcela jiného. Všichni se potkali na ČVUT v Praze v Centru informačních a poradenských služeb, které mimo jiné pořádá pro studenty akce, které technicky zaměřené osobnosti přivedou k umění. „Je to takové alternativa k tomu, čemu se profesně věnují. Vedu tam deset let divadelní dílnu. A tento soubor, který jste viděli, jsou bývalý studenti z jednoho běhu této dílny,“ vysvětluje Eva Helebrantová. S Divadlem trochu v minulosti nazkoušela Tři mušketýry nebo Dům u čtyř letor. „Vybírám si hry, které se dají využít k osobnostnímu rozvoji,“ říká režisérka, která působí i jako poradce v rozvoji měkkých dovedností. Vraťme se ke Škole žen. V roli Arnulfa jsme viděli Matěje Buňata, který je v civilu provozním manažerem. „Jsem rád, že si to můžu zahrát. Díky za tu příležitost. Divadlo je vyvážení toho, co dělám v práci.“ Veršovaná inscenace byla poměrně dlouhá. Což bylo především způsobeno doslovnou ilustrací děje. Soubor se zaměřil na jednotlivosti a trochu pozapomněl na celek. Kvůli tomu se místy děj táhne a padá do stereotypu, především v řeči.

Také DS při TJ Sokol Předměřice nad Labem zavítal do Červeného Kostelce poprvé. Dokonce jako pravidelný účastník sokolských přehlídek netušil nic o našem přehlídkovém systému organizovaném NIPOS-ARTAMA. Narazil na něj až při vzdělávacím workshopu v Centru uměleckých aktivit. A tak si přijeli vyzkoušet a porovnat s tím, co už znají. Mladý začínající režisér Lukáš Hruška si vybral komedii českého autora Josefa Berana s názvem Nejlepší jsou studený, která je sondou do soužití mladého páru a symbióze s jejich matkami / tchyněmi. Předměřická inscenace je typově výborně obsazená. Scéna jednoduše řešená. Situace vypointované. Vše v rámci toho, co text nabízí – nic víc, nic míň. „Nepřipadám si úplně jako režisér. Vzniklo to spíš kolektivně. Zapojili se všichni na jevišti,“ říká Lukáš Hruška, který sám i hraje a obsadil dokonce i svoji vlastní maminku do role své jevištní matky. „Se synem se mi hraje hezky. Ale nechtěla bych být v životě taková tchýně,“ směje se Stanislava Hrušková. Kdo koho přivedl k divadlu? Když Lukáš byl v pubertě, našla si maminka koníčka – divadlo. Netušila, že syn ji bude následovat. Soubor má dvaadvacetiletou tradici. Pracuje tradičním způsobem. Když dovede živou inscenaci k derniéře, teprve začíná pracovat na nové. A jaké dojmy si odváží z Červeného Kostelce? „Je tu krásné divadlo. Vlastně poprvé hrajeme v opravdovém velkém divadle. Diváci výborně reagovali. Bylo to skvělý,“ říká Lukáš Hruška.

Domácí soubor DS Na tahu tentokrát sáhnul po rodinném dramatu Králičí nora. Jak už je tradicí, náročných témat se ujímá vždy režisérka Jana Jančíková. Tvrdí, že komedie dělat neumí a nechce. Což nevadí, protože na zábavu se Na tahu specializují zase jiní režiséři. Jak se vyrovnat se ztrátou dítěte? To je téma amerického autora Davida Lindsay-Abaira. Každá z postav prožívá tragédii po svém a hledá vlastní způsoby, jak se postavit osudu. Je možné se vůbec vrátit k normálnímu životu? „Pročítala jsem desítky textů. Když se mi dostala do ruky Králičí nora, řekla jsem si: bingo,“ říká Jana Jančíková. Okamžitě věděla, že to musí realizovat a s kým konkrétně. S herci, kteří prošli podobnými ranami osudu a ví, o čem tato hra je. „Konfrontace s tímto příběhem, byla na začátku zkoušení dost šílená.“ Někteří to brali jako formu terapie a způsob, jak se vyrovnat se svou vlastní ztrátou. Jana dlouho hledala pro obsazení mladého herce. Ten v červenokosteleckém souboru chyběl. Nakonec ho našla na loňském ročníku přehlídky na baru. Zdál se jí jako zajímavý typ, tak ho rovnou oslovila. „Je to moje první velká role. Navíc tak vážná a smutná. Bylo to náročné,“ říká Adam Horký, který si předtím zahrál vůbec poprvé v Úpici v Prodané nevěstě.

Náchodská divadelní scéna patří k naší přehlídce neodmyslitelně. Je to dáno tím, že Náchod je za humny a herci z obou souborů často navzájem hostují. Tentokrát u náchodských hostoval kolega z nedalekého Hronova, který si nejednou zahrál i s červenokosteleckými. Ztrácíte se v tom? Zkrátka a jednoduše, tento region má silné ochotnické zázemí a kdo má čas a chuť, hraje tam, kde ho zrovna chtějí. Ale zpět k soutěžnímu představení. Komedii protkanou typickým anglickým humorem Strýček Harry nastudoval Petr Dudáček. Zjednodušeně by se dalo říct, že je o tom, že dobrý sluha vytáhne svého pána z jakékoliv šlamastiky. Tentokrát ještě s anglickou elegancí, korektností a vtipem. Přestože autorkou textu je Češka Alena Herman. Kvůli covidu se zkoušelo tři roky. Nakonec vše dospělo ke zdárnému konci a Náchodská divadelní scéna teď jezdí z jedné štace na druhou. „S autorkou jsme v kontaktu a těšíme se na další komedii, kterou nám slíbila,“ říká Petr Dudáček. Publikum se výborně bavilo. Lektorský sbor apeloval na větší přesnost a timeing. Všichni se pak shodli na tom, že představení by slušelo zrušení přestávky.

Ačkoliv vzniknul nedávno, od své první inscenace jezdí na přehlídku do Červeného Kostelce a doslova lačně chystá zpětnou vazbu lektorského sboru. Bere to jako příležitost, jak se posunout dál. O kom je řeč? O souboru NODIVSE z Nového Města nad Metují. Inscenace Odsouzení Hostiny byla do programu přihlášena už v covidovém roce 2021. Z důvodu pandemie bylo však nakonec všechno jinak. Středověkou moralitu francouzského středověku jsme viděli loni v létě na Regionech. A letos konečně v Červeném Kostelci, kam přijela v o něco horší kondici, než byla v létě. Text vybrala režisérka Lucie Kotěrová, která jde do každého projektu naplno. „Není to jednoduchý text. Prostředky, které jsme vybrali k inscenování také nejsou nejjednodušší.“ Na druhou stranu tu byl prostor pro celý soubor a inscenační jazyk všem dovolil se pořádně vyřádit. Nicméně pohybové provedení plné převleků a změn vyžaduje technickou přesnost a rychlost. Navíc jazyk této hry je také náročný. Představení bylo velmi hravé a moralitu nezapřelo. Každý divák, který odcházel ze sálu se jistě zamyslel, zda by neměl jist a pít střídměji.

Martin McDonagh je nejhranější žijící dramatik na světě. Což se letos na postupových přehlídkách projevilo v plné síle. Měli jsme možnost vidět několik Krásek z Leenane, Mrzáků Inishmaanských a Pana Polštáře. To jsme ale v únoru v Červeném Kostelci ještě netušili. A tak byla inscenace DS Kolár Police nad Metují první vlaštovkou, která léto nakonec udělala… Pro režiséra Jaroslava Součka byl Mrzák Inishmaanský příležitostí na jednom jevišti spojit zkušené matadory souboru s novou mladou generací. A ti teď zjišťují, že nejen život, ale i divadlo bolí. „Premiéru jsem odehrál s prasklým meniskem, ještě teď mám ortézu. Také hraju astmatika, v druhé půlce hodně kašlu, to také bolí,“ říká představitel Billyho Lukáš Jirásek. Černý až cynický irský humor Martina McDonagha má Jaroslav Souček rád. Stejně tak jako irskou naštvanost a syrovost. Co provázelo všechny rozborové semináře na letošních krajských přehlídkách v souvislosti s tímto autorem? Porotci chtěli od nastudovaných inscenací více krve, hnusu a Irska. Podle nich to k McDognahovi neodmyslitelně patří. Polická veze určitě stojí za zhlédnutí.

Divadlo Exil je velký soubor. Ve svém repertoáru mívá okolo sedmi živých her. Proti sobě často zkouší různé skupiny. Letos Exil vyslal do přehlídek tři inscenace. Největší úspěch měl Útulek, který se objevil právě v Červeném Kostelci. Jde o autorské dílo Jana Musila Přejmenovaného, který je hercem Východočeského divadla Pardubice, ale také zajímavým filmařem. Útulek v Exilu také režíroval. V anotaci hry je napsáno, že se jedná o příběh o tom, co se stane, když plyšová přátelství nahradí ta skutečná. Hlavním hrdinou je autista Otakar. „Začíná to jako komedie, ale pak to celé zvážní. My jsme nad tím koncem hodně přemýšleli. Ale nakonec nás baví, že to nemá happyend,“ říká představitel Otakara Tomáš Klement. On i režisér čerpali hodně ze svého okolí a z různých dokumentů nejen o autismu. Důležitým tématem je sběratelství. Ruku na srdce, kdo z nás někdy něco nesbíral… Hra nabízí na jevišti zajímavé herecké typy. Skvěle vypointované situace, které se podařilo Exilákům citlivě zahrát. Díky tomu je porota vyslala na Divadelní piknik Volyně.

Soubor Vrchlický Jaroměř sáhnul po Čapkově Matce. Premiéra manifestu proti válce se shodou okolností uskutečnila měsíc a půl poté, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Nebylo to záměrné. Kdyby nebylo covidu, nastudovala by Stanislava Glembek Matku mnohem dříve. „Dokonce jsem uvažovala nad tím, že vzhledem k situaci zkoušení zarazím. Měla jsem pocit, že když se blízko nás odehrává válka skutečná, nebude ji chtít nikdo na jevišti,“ uvádí režisérka. Nakonec se soubor rozhodnul dotáhnout vše až k premiéře. „Náročné to bylo i pro představitele Tonyho, kterému je teprve čtrnáct let. A samozřejmě na výkonu Matky, která musí celou hru utáhnout,“ říká Stanislava Glembek. Pro titulní roli si vybrala Alenu Mengerovou. Ta přijala nabídku s nadšením. Během zkoušení si uvědomila, jaký má před sebou těžký úkol. „Začaly přicházet pochybnosti. Všichni se mnou měli trpělivost, já jsem se totiž na zkouškách vztekala a zlobila sama na sebe,“ dnes už se usmívá Alena. Ještě nedávno bychom řekli, že Čapkova Matka je dílo minulosti. Šok z ruského útoku na Ukrajinu oprášil pomyslný prach na tomto textu. Stal se palčivě aktuálním. Diváka se téma silně dotýká.

Letošní přehlídka ukázala, že divadelníci nechtějí publikum jen bavit. Nebojí se kompikovaných úvah nad tímto světem. Neschovávají se před velkými ani osobními tragédiemi. Pokládají sobě i divákům otázky. Jen tak dál. Už teď se těším, co nám přinese Červený Kostelec 2024.

Autor: Kateřina Fikejzová Prouzová