Hodnocení přehlídky 2023

Ústecká Orlická Maska 2023 podle Evy Spoustové

V pohostinné a více než přátelské atmosféře se v Ústí nad Orlicí letos opět konala Krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla Orlická maska, a to od 16. do 19. března. Měli jsme příležitost shlédnout deset divadelních kusů, jejichž tvůrce spojovalo nadšení pro divadlo, tvůrčí ambice, ochota k diskusi a obrovská míra odhodlání k „sebe – investování“.

Ve čtvrtek 16. 3. se představil Divadelní spolek Divadlo Ve středu, Lanškroun hrou s názvem Autobus na lince 21 A. Komedie ze současnosti se odehrává v autobusu, který jezdí na lince Minneapollis – St.Paul. Celý děj se odehraje ve dvaceti minutách, kdy se řidič autobusu odskočí občerstvit do bistra a v autobusu se postupně usazují cestující. Divák sleduje vždy (odděleně) jen jednoho ze sedmi cestujících. Jediným protagonistou, který (v režii Růženy Šteflové) vystoupil v těchto mnoha rolích byl David Dolníček. Kevin Kling, americký autor stand-up výstupů (komik, vypravěč příběhů) postavil toho, kdo se chce s jeho předlohou „poprat“, před nelehký úkol – ztvárnění mnoha postav (které je třeba přesně charakterizovat – včetně nutnosti třeskutě rychlých převleků), jejichž výstup musí být zasazen do přesného časového rámce, a navíc musí jejich jednání přesně odpovídat vzájemnému „průběžnému timingu“. V divákově hlavě by se měly jednotlivé výstupy postav (které mají „své“ sedadlo v autobusu a svou výpovědí nesou „svou“ část příběhu) navzájem doplnit a složit do celkového obrazu onoho dvacetiminutového děje (s překvapením na jeho konci). Pokud se stane, že divák nepochopí a nedoplní si do celkové „skládačky“ – kdo kdy kde byl a co se (dle reakcí jednotlivých aktérů v příběhu „rozloženém do jednotlivých osobních linií aktérů“ dělo (např.: zda je někdo skutečně mrtvý nebo ne), nepochopí zcela děj. Situaci „komplikuje“ navíc i fakt (na kterém je založena pointa), že platba za jízdné je (v amerických poměrech, zobrazených předlohou, placena zcela odlišným způsobem než v Čechách, což může být také matoucí a řidičova kasička je ve scénografii představení navíc bez akcentu, tedy v počátku nevýrazná. V diskusi se mluvilo o nevýhodě postavení „autobusu“ pohledově z profilu, o možnostech větší adaptace vzhledem k „českým poměrům“ v hromadné dopravě, o sjednocení jednotlivých „dějů“ z pohledu diváka a o míře vnějškové a vnitřní stylizace.

Druhým čtvrtečním představením byla crazy komedie Herbert. Režisér Petr Hofman poskytl krásnou příležitost „k rozkošnému vyblbnutí“ čtyřem hercům, kteří se nebojí hrát „tlustě“ a skutečně výrazně. Tento Courtelinův kus (absurdní hříčka z 19. stol.) se hrál (1993) v divadle v Opavě – odsud pochází původní text scénáře, podle kterého soubor hraje. V podání Divadelního souboru Symposion z Třebechovic pod Orebem sledujeme jakousi „lidskou rakvičkárnu“ s výraznými střihy, která si dovedně pohrává s celkovým temporytmem. Zpočátku realistický začátek se kouzelně „zvrhne“: ospalá služka otevírá (zřejmě během nečasu – žárovka dramaticky bliká a bouře zuří…) hostu, který byl pozván na návštěvu do domácnosti služčiných pánů – manželů. Host nás seznamuje se svým plánem v domácnosti vesele parazitovat a užívat si zde bezstarostného života. Manželé mu ovšem připravují svým rafinovaným jednáním „peklo“ a postupně se děj „taví“ až do absurdní krvavé grotesky, do „kruté ptákoviny“, nádherně plnokrevně naplněné „samými nehoráznostmi“ – k velké potěše diváků.

Páteční dopoledne jsme začali inscenací, která vznikla na motivy knihy Astrid Lindgrenové Lotta z Rošťácké uličky, Emma umí (skoro) všechno. Divadlo ATAKDÁL, Čáslav nejprve „rozehřálo“ malé diváky, kterým je toto představení určeno (jde o velkoplošně vyprávěný drobný dětský vánoční příběh), hrou (házením papírových „sněhových“ koulí, tanečky, cvičením…). Nápaditá scénografie Evy Pallotto se dvěma prostorovými plány (pohled „za okny“ a „domácnost“ (posléze také „ulice“) poskytuje možnost sestavit z bílých „krychlí“ různé velikosti libovolné prostředí a podněcuje fantazii dětskou (i divadelnickou). Malá Emma (v autenticky sympatickém podání Emy Smešné – např.: velmi zdařilá „drezúra pašíka Míši“) má dva sourozence, maminku a tatínka. Prožije vánoční příběh se svým „nejlepším kamarádem“ – plyšovým čuníkem Míšou, který jí (po obvyklém způsobu plyšákových dětských mazlíků) svou přítomností v její náruči pomáhá, aby se necítila sama. Inscenací nás provází (zdá se, že nahodilá) směs léty prověřených českých i cizozemských vánočních „pecek“ („vánoční jukebox“). Emma vnímá svým pohledem život v městečku (je „odstrkovaná“, ne zcela přijatá do světa ostatních), občas se však stane, že „kolektivní hravost“ odvede pozornost od toho, kdo je hlavním hrdinou příběhu (od Emmy). Je otázkou, jak organicky „přepojit“ počáteční klíč k představení („dospělí si hrají divadlo“) na „silné téma příběhu“ („dítě je ve světě dospělých a dvou starších (k ní ne-přátelsky naladěných dětí“). Je také možné přestavby (v jinak nápadité scéně) zjednodušit, aby netrvaly tak dlouho a je možné hrát bez reálných předmětů (těsto, popelnice, bílé hyacinty, lyže, noviny a bonbony ve stánku…), které jistě vyhovují snaze scénografky o výraznou vizualizaci, ale fakticky nejsou nutné – pokud (takto dobře koncipovaná) scéna nabízí snadné variabilní „fantazijní – hravé“ řešení. Bylo by dobré jasněji dát divákovi najevo, kdy končí přestavba scény a začíná se už hrát. Stálo by také za zvážení, zda by hudba mohla sledovat více Emmin příběh než jen tematicky navozovat stále stejně vánoční atmosféru. Pozornost by se mohla v další práci na inscenaci zaměřit na vztahy postav (sourozenci – Emma, maminka – Emma, teta – Emam) a situace, ve kterých Emma zdržuje dospělé, nebo jim (či oni jí) „nerozumí“. Tetino „lože“ možná lze „postavit“ jednodušeji (aby to netrvalo tak dlouho) a ideálně tak, aby tetě bylo vidět do obličeje (profil ubírá působnosti) a krásně upletené (možná tetičkou?) zimní svetry jsou si navzájem tak podobné, že trochu ztěžují orientaci v (dětských-dospělých) postavách. Zimní čepice celé rodiny důsledně přítomné v interiéru bytu jsou také lehce matoucí. Divadlo ATAKDÁL ovšem (přes tyto naznačené rezervy) prokázalo, že je soudržnou obětavou partou, která dokáže dětem na Vánoce s velkým nasazením přinést srozumitelnou velmi kvalitní zábavu, adekvátní dětskému pohledu na svět. Podle ohlasu u dětských diváků se čuník Míša výrazně zapsal do dětských srdcí!

Divadelní spolek z Nemošic HRRR přivezl do Ústí původní jednoaktovku Josefa Sedláka Evoluce levoruce. Na zastávce autobusu se před budkou (v budce) setkávají dvě ženy a dají se do řeči. Jedna je prostitutka, čekající „na rito“, druhá je vědecká pracovnice z blízkého vědeckého ústavu, vracející se po práci domů. Jde vlastně o skeč, který je rozveden na větší (do dvou oddělených částí koncipovanou) plochu. Postavy jsou od počátku jasně typově dané, řeší své postavení (firma – šéf, „šlapání“ ulice…) možnou pointu vytuší divák velmi brzy. V diskusi jsme si kladli otázku v čem a kdy se projeví touha postav uniknout z jejich dosavadního „údělu“. Mluvili jsme o herectví a o tom, že by mohlo být účinnější hrát postavy „navážno“, že „posunčina“ zde může ubírat na komickém účinku, že namísto vnějškového „předvádění“ vlastností postav by bylo zajímavé herecké svědectví o jejich „vnitřním životě“. Silným momentem bylo „převtělení“ vědecké pracovnice do „ženy velmi volných mravů“, přestože se nám nepodařilo povšimnout si a zaznamenat dostatečně vnitřní motivace žen ke vzájemné proměně profesí. Ocenili jsme odvahu a bezprostřednost, s jakou se role prostitutky zmocnila Majda Judita Kalousková a obrovskou obětavost režisérky a herečky Renáty Šťastné, která představení odehrála navzdory vážnějšímu úrazu hlavy.

Představení Amina ex machina divadelního souboru Škeble z Gymnázia Lanškroun bylo „taškařicí o falešném štěněti z pražského Žižkova“, vytvořenou podle všem známé povídky Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina. Vše vypukne „božským plechem“ – divadelním hromem, „bůh na kladce“ (vzápětí se převtělí do malé „tahací“ loutky) oznámí, že je připraven zasáhnout, bude-li nutno a „instaluje se“ takto na scéně. Následuje fascinující zábavný rej postav, velmi zdařile rozdělených mezi velmi početný soubor. Vše je odehráno ve zcela dokonalém temporytmu, s krásnými hereckými (přesně motivovanými!) výkony. „Nápadem za milion“ je scéna, a především využití pole dance tyče, díky které Amina (ve dvou verzích – mladší i starší) skutečně „roste“ před očima. Všechno má v inscenaci své místo, pointa je nečekaná, všechno je promyšleno, tvůrčím způsobem radostně a funkčně sestaveno, výtečně hravě dokonce aktualizováno! (mediální štvanice, magistrátní politika…) Diváctvu v podvědomí ulpí (ryzí podstatě české duše zcela blízká) věta: „Jestli zná Františkovy trenýrky celý svět, tak je to NAŠE věc!“. Nutno podotknout, že všichni studenti (minulí i současní) hrají „vnitřní život“ postav velmi přirozeně, s vervou, a přitom uměřeně. Následuje zasloužený aplaus a obdiv, náležející organizaci a umné obří práci Jana Střechy a celého kolektivu Škeble.

V sobotu 18. března se nám představil DS Na skále z Helvíkovic hrou Michaely Doleželové a Romana Vencla Ani za milion. Čeští autoři zasadili děj na francouzské pobřeží. Jacqueline, žena anglického velvyslance telefonuje z telefonní budky s budoucím vrahem svého muže, kterého si za tímto účelem najala. Kufřík s penězi mu má nechat na smluveném místě. Díky nejasnosti v názvu místa Jacqueline dorazí do majáku, kde se setkává s jeho strážcem Lambertem a dochází k řadě nedorozumění. Díky hereckým (výtečným!) výkonům obou protagonistů (Pája Trojanová, Petr Žitný) (svůj podíl na komickém účinku v jednom z velmi povedených výstupů má i obětavý výkon „mrtvoly“ (Jan Javůrek), a především díky režii Vladimíra Martínka, který text dokázal využít jako odrazový můstek pro (důsledně) zmotivované, vystavěné komické (často velmi fyzické!) výrazné situace. Herci projevují v postavách smysl pro lehce ironickou hru v „partnerském“ herectví, vzájemně velmi přirozeně a lehce reagují na „inspirační body“ podle okamžitého rozpoložení postav, jejich výkon je uvěřitelný, jednání v drobných situacích má pointy („smrádek“ hlídačových svršků, nepořádek v dámské kabelce, jednání v opilosti, virtuózní (až klaunský!) výstup s mrtvolou v bedně…). Velké herecké příležitosti jsou důsledně a obdivuhodně naplněny v duchu známé divadelní poučky „magické TEĎ A TADY“.

Kráska z Leenane (Martin McDonagh v překladu Lenky Kapsové) v podání Divadla Exil z Pardubic je představení, které (u tohoto souboru takřka tradičně) nabízí skvělý hudební plán a zajímavé herecké příležitosti v příběhu o hledání ženského štěstí v syrových podmínkách. Příběh je zasazen „do krutosti“ venkova, pokud se složitost sociálního zázemí postav (sociálních problémů celého regionu) neobráží v jejich vykreslení („drsné způsoby“ jako standard chování všech místních) a příběh se odehrává bez (specificky „donaghalovské řeřavosti“ (vzteku, či agresivity v základu často bizarního jednání a myšlení postav), zůstanou tvůrci předloze přece jen cosi dlužni. Je také podstatné uvažovat o tom, zda je Donaghova „kráska“ z názvu – skutečně mladá krásná žena velmi dívčího typu, před kterou se (už na první podívání) otevírá (jaksi samozřejmě) množství krásných životních příležitostí… Jako základní téma pak (v tomto obsazení a pojetí) zde zůstane jen vyprázdněnost dní – nuda. V diskusi se pak nabídla otázka, zda: „jde hrát nudu – nudou“. Inscenátorům se nabízí větší (a zajímavější) možnost stále zpochybňovat to, co postavy říkají (stalo se to skutečně tak, jak o tom postava vypráví?). Je těžké rozhodnout se, co z řečeného je pravda a co ne a také, co a kdy – jako pravdu – odhalit. Ve výkladu takto obtížného textu má inscenace (přes často dobré výkony herců) ještě rezervy, na kterých se dá velmi dobře, tvůrčím způsobem dál pracovat.

V neděli jsme měli příležitost shlédnout herce Divadelního spolku Vicena z Ústí nad Orlicí v inscenaci klasické hry Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa. Na první pohled zaujme stylové scénografické řešení, umožňující rychlé změny a usnadňující navazování situací a velmi umná dramaturgická úprava textu (bravurní seškrtání, kterým se hra zhušťuje a současně nedochází k vynechání podstatností umožňuje hercům udržovat funkční temporytmus představení). Klavír, který vytváří vkusný doprovod podprahově evokuje pocit „grotesky“. Kostýmy jsou funkční, s vekou péčí předělané ze souborového fundusu tak, aby působily co nejvíce dobově. Pokud jde o hereckou práci s dialogem, ještě jsou zde rozpoznatelné rezervy, které ovlivňují orientaci diváka v ději a ještě lepší možné uchopení situací. Také způsob, jak se pohybuje a mluví anglická aristokracie ve Wildeových hrách a jisté standardy jejího chování by se mohly „zazrcadlit“ v zobrazení postav ku prospěchu věci mnohem více (nejblíže tomuto byla střízlivě, suše, stroze zahraná slečna Prismová v podání Květy Venclové). Jako ne tak zcela podstatná (vzhledem k obtížím s obsazením během zkoušení) se nabízí úvaha o (typově) odpovídajícím věku obou bratrů (který se ozřejmí rozuzlením zápletky v závěru hry).

V Roškotově divadle jsme dále shlédli hudební frašku Provaz o jednom konci, kterou pro režiséra Otomara Krejču napsali v roce 1966 (na základě různorodých úseků z díla Johanna Nepomuka Nestroye) dramaturg Karel Kraus a spisovatel Zdeněk Mahler. Autor zcela nových textů písní Petr Dostálek s jevištní kapelou Bleskosvod (hudba) vytváří (dalo by se říci „folkově“ laděný) stylově určující hudební rámec. Písničkové předěly, během nichž dochází k extrémně náročným (a převážně zbytným) přestavbám scény – včetně opakovaného pokládání a sbalování interiérových koberců a velkoplošného koberce imitujícího zahradní trávník – zde působí (vzhledem k textu) jako monology postav, zobrazující úvahy jedné dané postavy a jakousi „charakterizaci náhledu na její momentální situaci“). K tomuto stylovému rámci se nedaří příliš „dorovnat“ příběh, který je „oděný“ do (pozoruhodně krásně vypracovaných!) kostýmů „jak vystřižených z Princezny ze mlejna“. Stylová nejednotnost těchto dvou rovin přináší celkový pocit „guláše“, který je ale vařen s velkou péčí, pokorou a poctivostí. Obětavost a dobrá snaha všech zúčastněných je přímo hmatatelná! Nedůsledné naplnění situací některých scén (jen pouhé odříkání textu bez větší práce s podtexty a emocemi), tedy režijní (i herecká) nedotaženost pokud jde o vztahové linie postav, jejich záměry a cíle, vedou často k ne zcela jasnému pochopení děje (např.: pád náměsíčného provazníka ze střechy kvůli zámeckému pánovi je zcela nepochopitelný – pak není jasné, proč se pán rozhodne provazníka podporovat (zkoušet), sázka mezi vdovou a pánem je také zcela nejasná – pak není srozumitelné, proč vdova nachází náhle (pro diváka nepochopitelně) zalíbení v provazníkovi, a následně pak tedy uniká motiv podstatný pro rozuzlení a mnoho dalšího…) Je ovšem pochopitelné, že když na bedrech pouze jednoho člověka spočine tolik tak velmi náročných úkolů – písně, aktivní účast v hudebních pasážích, scénografie i režie – možnost soustředit se na celkové estetické a výrazové vyznění vzniklého tvaru a účinnou a (pokud jde o vedení herců a plnohodnotné pochopení textu) skutečně funkční režii – je nadmíru obtížná, takřka nemožná věc. Přesto je třeba velice ocenit elán a obrovské nasazení, se kterým celý soubor k inscenaci velmi zodpovědně s velkou vzájemnou důvěrou přistupuje. Vždyť o to jde v amatérském divadle především – pobývat mezi přáteli a zaobírat se něčím, co člověka aktivizuje a přináší mu pocit poctivě investovaného a s velkým úsilím odpracovaného času při zkoušení. Nemusí pršet vždycky a za každou cenu podstatně, i malý deštík duši dobře osvěží…

Posledním představením ústecké přehlídky byla Ženitba, kterou zinscenovali členové souboru Divadla Václav, z.s. z Václavova. Klasickou hru N.V. Gogola jsme mohli zhlédnout ve „festovní“, funkční, řemeslně (folklorně) vypracované scéně s nápaditou jednoduchou přestavbou a s několika vtipnými scénografickými („gegotvornými“) „vychy­távkami“ navíc (vtip s otočeným obrazem…). Prostor byl pojednán obdivuhodně esteticky, kostýmy byly (jak náleží) stylově zdobně (charakterotvorně) „mrazíkovské“. Průzračně jednoduchá situace popsaná autorem hry je hereckou (i režisérskou) výzvou. „Tučně pastózní“ herectví některých představitelů (především Tekla Magdaleny Schwarzové) napomáhalo vykreslení typu postavy. Ženichové, kteří jsou typově velmi vhodně „každý jiný“ (kostýmy jim v tom pomáhají!) mají více možností vnímat situaci námluv (každý vstoupí jinak – s jiným očekáváním, překvapení z ostatních shromážděných, rivalita, situační „trapno“…). Situace je možné ještě více herecky a režijně zkoumat – a zpřesňovat (nástupy, odchody postav, chování postav, myšlení postav v situaci…). Takřka fyzicky vnímaná „síla“ souboru a jeho potenciál jsou zárukou dalšího pozitivního postupu při práci na této inscenaci.

Závěrem můžeme s radostí konstatovat, že letošní Orlická Maska byla přehlídkou vesměs velmi kvalitních představení, které je důležité ocenit, a to nejen vzhledem k podmínkám, ve kterém amatérské zkoušení často probíhá, k obrovské dávce energie, času, nadšení a vitality, kterou divadelníci do svého koníčku investují, ale i vzhledem k obdivu k mnohdy výrazně vysoké úrovni, jaké v některých svých složkách některé inscenace dosáhly.

Dále je třeba poděkovat všem našim milým „Viceňákům“, kteří celou přehlídku neúnavně táhnou na svých obětavých bedrech a všem s nimi spolupracujícím dobrým lidem, kteří (v čele s neuvěřitelně činorodou organizační „tryskomyši“ Lenkou Janyšovou poskytují zázemí a podporu v přátelském a bezpečném „mateřsky“ pohostinném přehlídkovém základním zázemí Malé scény, kde se, jak doufáme, opět za rok budeme mít příležitost potkat s dalšími krásnými inscenacemi amatérských divadelníků pod laskavou patronací ústeckého pana starosty Petra Hájka.

.

Eva Spoustová, členka lektorského sboru, zdroj: Amatérská scéna