Eskymáci, Faust, nebo šílené 20. století

Eskymáci, Faust, nebo šílené 20. století. Pohled pod pokličku letošního Audimaforu

Audimafor v sobě slučuje tři přehlídky a to experimentujícího, studentského a divadla poezie. Není to spojení nijak násilné. Experiment si často hraje s poezií, poezie má ráda mladé divadlo a studenti se nebojí experimentovat. Inscenace jsou často žánrově přesahové. Tomu odpovídají i rozhodnutí lektorského sboru, kam povedené hry poslat dál. Pojďme společně nahlédnou pod pokličku letošního programu.

Hana Voříšková – Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak z komárů

Hanka Voříšková má svou vlastní poetiku a jazyk. Její inscenace se nepodobají žádným jiným. Jsou tiché a koncertované, určené pro menší publikum, které mu neunikne žádný nádech a výdech. Tichý introvertní projev dovoluje Hance vyprávět kruté věci pokojně a klidně, přesto vás zamrazí. Se svými loutkami, kterými může být jakýkoliv předmět zachází lehce a bravurně. Přenese vás kamkoliv… tentokrát to bylo na sever, kde žijí tuleni, sobi, medvědi, mroži. A kde v zimě všechny lidi trápí krutý hlad, tak krutý, že z něho někdy i zešílí. Hance Voříškové k tomuto vyprávění stačí nůž, škrabka, struhadlo, dvě plechové mísy, džbán s vodou a červená řepa.

„Před rokem a půl jsem začala číst knížky o Eskymácích. Fascinuje mě jejich životní síla. Obdivuji lidi, kteří tam žijí v těch podmínkách, přitom dokážou ten život milovat,“ říká Hana Voříšková. Když začala číst knížky o životě na severu, velmi ji to zasáhlo. Někdy musela přestat, protože se rozbrečela. Když to představení hraju, jsem v tom tak ponořená, že začínám akceptovat, že je to jejich způsob života,“ vysvětluje loutkářka.

Tématem žila několik měsíců. Když se začala blížit přehlídka POSED, která byla letos na téma Eskymáci, začala pracovat na inscenaci. Nejdřív nevěděla, kudy na to. „Hodně vařím z červené řepy. Strouhám ji a ruce mám červené jak od krve. Díky tomu jsem objevila tento klíč. Od toho jsem se odrazila a začala hledat další obrazy,“ popisuje proces tvorby Hanka Voříšková.

Za dveřmi – Kdysi dávno v dánské říši

Když máte otevřený bar jenom pro sebe, co uděláte? Nemusíte ho vypít jen tak. Můžete si vzít láhve, zahrát s nimi variaci na Hamleta a popíjet v rámci děje. Soubor Za dveřmi ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou v programu píše: „Litr vína a Shakespearovo dráma, zalomcovalo to s náma, rýmy samy ze rtů se hrnou, divadelní kritici hrůzou trnou. Bude záporný Claudius k zastavení? To se dozvíte na představení…“ Pro soubor je Hamlet látkou, která ho oslovuje, ale má potřebu si ho dělat po svém. Shakespearovu hru si tvůrci rozebrali na kousky i kvůli maturitě. Aby zkrátka věděli, o co přesně jde. „Přemýšleli jsme, s čím to budeme hrát. Jestli to bude ovoce, zelenina, pečivo. Proč nakonec láhve? Máme rádi dobrý alkohol. Proto jsme v našem městě vybrali všechny kontejnery se sklem, vyrobili jsme tenhle parádní bar, tak to začalo,“ říká Martina Ettelová. Značka alkoholu odpovídá významu a charakteru postav. Prázdná flaška je mrtvá postava. Rychlo verzi Hamleta si soubor zveršoval podle sebe. Jednoduše a vtipně. S láhvemi zachází jako s loutkami. Publikum chce především pobavit než ho zatěžkávat filosofickými otázkami. Je tu určitě ještě velký prostor pro větší komiku a dotažení jednotlivých fórů.

Turnovský underground – Tak krátký čas na život

Soubor se ihned po odehrání představení sbalil a odejel. Proto jsme se s ním nesetkali ani na rozborovém semináři ani na kus řeči. Inscenace byla životopisnou hrou o básníku Václavu Hraběti, kde na děj navazují básně, které se k němu nejspíš vztahují. Ve hře se střídají scény ze života básníka s básněmi a setkáváním básníka v hospodě s kamarády, se kterými probírá i svůj život. Soubor tvoří zkušení herci z turnovských spolků Sdružení bloumající veřejnosti a Turnovské divadelní studio a souboru S.K.U.S. z Malé Skály.

Feminimum – Panenka v kapse

Pamatujete na Krásu nesmírnou? Červenou knihu se zlatým jezdcem na bílém koni na přebalu? V ní se skrývá pohádkový horor, národní ruská pohádka Krásná Vasilisa. Vypráví o pracovité dívce, kterou požehnání umírající matky ochrání před zlobou macechy, pomůže jí obstát u čarodějnice.

Jak název souboru napovídá, tvůrkyně jsou samé herečky. Pracují s loutkami, stínohrou. Samotný příběh není úplně čitelný, zahalené tajemstvím zůstává i téma, které je pro soubor to stěžejní. Přesto si představení zachovalo zajímavou atmosféru plnou napětí. Dívky nabídly nápadité jevištní prostředky. Věřím, že pokud někdo zná dobře předlohu, zorientuje se ve viděném snadno.

Je to tajný! – Kutululu

Jaroměřský soubor Je to tajný! po loňské performanci Jeden a předloňské hororové loutkárně Míchat v hrncích přišel s nabídkou kulatého hraní pro batolata. Divadlo pro nejmenšího diváka si na české scéně už vydobylo své místo a jak ukázala návštěvnost obou audimaforských představení, rodiče mají o tento druh divadla zájem. Kutululu nabídlo spoustu míčků a dalších kulatých věcí. Zvuky, barevné obrazy a možnost, aby si děti všechno osahaly, oslintaly a okomentovaly po svém.

Pro herečky to byla první zkušenost s interaktivním divadlem pro nejmenší. Hranice je ale potřeba posouvat. „Přemýšlely jsme, co budeme dělat nového. Jarka Holasová se před námi zmínila, že existuje divadlo pro batolata. To jsme vůbec netušily. Zatím jsme dělaly lecos, většinou spíš závažnější témata. Proto jsme to chtěly zkusit,“ říká za dívčí herecký ansámbl Michaela Zelená. Pro rodiče a děti je to příjemná oddechovka. Herečky musí být stále ve střehu a improvizovat. Je potřeba poznat, kdy mají ubrat a kdy zase do toho šlápnout. Osahávají si prostor i hranice, za které děti a jejich rodiče pustí. Musí se počítat s tím, že batolata věci odnášejí, upnou pozornost najednou nečekaně jinam, nemusí vždy spolupracovat a může je i něco rozplakat. Každá repríza je výzvou i zkušeností. „Teď už víme, že si musíme dobře schovat ty rekvizity, které opravdu potřebujeme, aby nám je děti nevzaly a neodešly s nimi pryč,“ směje se Pavlína Tichá.

Na rozborovém semináři se otevřela diskuse, zda je Kutululu skutečné divadlo nebo jenom řízenou hernou. Čemu by pomohla větší práce se světly. Podle mého názoru děti reagovaly skvěle. Horší to bylo s rodiči, kteří nechápali, že jsou v divadle na představení a ne na pokecu se známými a že ani telefonování uprostřed produkce není vhodné.

Krychličky, Vrchlabí – Svatba

Poprvé se na Audimaforu představil soubor Krychličky. Divadelní soubor z Krkonoš se věnuje tvorbě autorského činoherně-experimentálního divadla. Základem je humor, většinou absurdní, a taktéž hra se smyslem a nesmyslem. Často sahá pro filmových předlohách, čemuž bylo i v případě inscenace Svatba. Ta je jednou ze šesti černohumorných povídek z filmu Divoké historky (2014). „Kromě adaptací filmu děláme a autorské dvacetiminutovky, které předvádíme hlavně pod širým nebem,“ uvádí režisérka Zuzana Cejnarová.

Ve Vrchlabí aktuálně fungují čtyři amatérské soubory. Společně se dělí o prostory v kulturním domě a divadelním klubu. Stálou scénou tedy Krychličky nedisponují. „Původně náš soubor vznikl z poměrně dost alternativního uskupení žen, které dělalo různé performance na oslavách a příležitostných akcích. Říkaly si Venušiny kuličky. Poté se název změnil na Venušiny krychličky. Když se k nám přidali muži, zůstali jsme už jen u Krychliček,“ vysvětluje Zuzana Cejnarová.

Krychličky jsou soubor živelný porušující všechny divadelní zákony. I to se dá brát jako divadlo experimentující. Souboru se nedá upřít živelnost a absolutní nasazení. Je vidět, že se na jevišti baví a jsou všichni spolu.

Poslední nakonec, ZUŠ Mladá Boleslav – Valpuržina noc rave

Dva roky se soubor zabývá projektem Faust. Mimo jiné z něj vzešla i inscenace, která nabízí svérázné pojetí Goethova díla. Faust je vlastně Fausta. Kdo je tedy otcem Markétina dítěte? Mefistofeles? To je možná jediná problematická otázka představení. Jinak jsme viděli pohybové divadlo, plné symbolů ale i poetiky. Všechno je jedna velká technoparty – proto Valpuržina noc. Faust si užívá požitků skrz hudbu i psychedelické látky. „Faust je pro nás velké a důležité téma,“ přiznává Věra Bočková a je vidět, že herečky ví, o čem hrají a mají téma nastudované do morku kostí. Soubor pracuje s tělesným výrazem.

Studio Šrámkova domu v Sobotce – Džem

Z původní Sakiho povídky nezbylo téměř nic, jen esence anglického venkova. Soubor si vzal pro svou práci motiv z téměř hororové předlohy Sakiho textu Sredni Vaštar. Držel se autorova osobitého humoru. Jde jenom o to, dostat se k Džemu? Který je lahodný sladký, ale pro hlavního hrdinu zapovězený? Navenek se nic neděje, ale uvnitř postav to bouří a všechno graduje k překvapivému závěru. Je pravda, že pro diváka je čitelnější, když předlohu zná. Nicméně Studio Šrámkova domu se do Sakiho stylu obléklo dobře. „Sredni Vaštar se dal na pochod, měl rudé myšlenky a běloskvoucí zuby. Nepřátelé prosili o smilování, ale on jim nesl smrt. Nádherný Sredni Vaštar.“

Drejg – Europeana / Wikipediana

Inscenace náchodského Drejgu vychází z knihy Patrika Ouředníky Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Tato experimentální próza z roku 2001 se stala nejpřekládanější českou knihou po roce 1989. Má na svém kontě 37 jazykových mutací. Poměrně útlá kniha popisuje celé 20. století se svými válkami, myšlenkovými směry, vynálezy a banalitami. Její forma je svérázná. Postrádá přímou řeč a nemá žádného vypravěče. Výrazným prostředkem je spojka a. Propojuje celý text a připomíná překotnost doby, o které vypráví. Vyprávění je to mrazivé, ironické, zábavné, hravé, bez ohledu na to, jak závažné téma autor zrovna probírá.

Se studenty gymnázia v Náchodě inscenaci nastudoval učitel českého jazyk, literatury a dějepisu Štěpán Macura, který je nejen zkušeným pedagogem, ale i divadelníkem. Textem Patrika Ouředníka je fascinován. „Je to jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy přečetl. Tahle skupina studentů hodně stála o inscenování. Naším tématem je nepoučitelnost lidí. Se zkušeností z 20. století se řítíme do 21. století a nevypadá to, že bychom si z toho něco vzali,“ říká Štěpán Macura. Kniha Patrika Ouředníka je ideální příležitostí přiblížit poměrně nedávné dějiny studentům, pro které jsou události z doby před rokem 1989 zhruba na úrovni Přemyslovců. „Pracovali jsme na tom tak, že jsme si popsali charaktery a sociální role, které jsou v textu přítomné. Pokusili jsme se koncentrovat myšlenky, které se jednotlivého tématu týkají do pusy jedné z postav. Každá postava je trochu stylizovaná a nese v sobě něco, co jí relativizuje. To pro nás bylo dost podstatné,“ vysvětluje Štěpán Macura.

Musaši Entertainment Company – GRUNT: Kronika lidové krutosti

Musaši Entertainment Company je zábavní společnost zabývající se autorským divadlem, audiotvorbou, řezbářstvím, výrobou hudebních nástrojů, hubkařením a dalšími tradičními řemesly. Jejich inscenace GRUNT byla zařazena do programu jako inspirativní představení.

Kdo nebo co je chalupář? K rozmachu chalupaření dopomohl fakt, že po druhé světové válce zůstalo v pohraniční mnoho opuštěných německých usedlostí. To je téma, které soubor ztvárnil. Před každým zkoušením autorského kusu probíhají dlouhé rozhovory a diskuse, než se tvůrčí skupina shodne na tom, o čem má být jejich výpověď a jakými prostředky se do ní pustí. Tento chalupářský western se budoval na společném soustřední souboru. Herci si navzájem dávají úkoly, zkouší jednotlivé situace a pak z nich vybírají to, co nakonec divák uvidí. Scénografii, která pracuje s objekty všech velikostí si také vyrábí sami. Výraznou složkou inscenace je také divadelní svícení a hudba.

Autor: Kateřina Fikejzová Prouzová