Víme jen, že chceme žít

Audimafor podle Vladimíra Hulce: Víme jenom, že chceme žít

Hodně se změnil svět po pandemii covidu. I ten divadelní. Herci, performeři, tvůrci chtějí být na jevišti sami sebou. Chtějí žít, hrát sebe, nehovořit za jiné. A to i když si třeba vybírají cizí náměty či zpracovávají cizí příběhy. Pedagogické ovlivňování, rady a vstupy či vnější pohledy pro ně často nejsou podstatné, natož určující. Komunikují téměř výhradně skrz sebe a své pocity. Ber kde ber. Jako by mladí divadelníci – potažmo lidé – dnes říkali: Vnímej nás takové, jací či jaké jsme. Anebo odejdi. Má to své klady, ale i nebezpečné zápory. Především ve světě, který je rozpolcený a rozbíjený, sám sebou nejistý a křehký.

Aspoň tak na mne působí současné divadelní soubory a jejich inscenační výsledky v českém amatérském (ale často i v profesionálním, především nezávislém) divadle. Můj navždy oblíbený Audimafor toho letos nebyl výjimkou. A začnu hned úvodními třemi soubory a jejich na festivalu uvedenými produkcemi. Každý předvedl jiný typ a formu divadla a přístup k nim.

Sebevraždy, vraždy a traumata

Soubor mladých dívek a chlapců, pracující a tvořící při Základní škole Planá, Sevengers, který přijel až z Plzeňského kraje a který přehlídku zahajoval, přivezl dvě inscenace – v pátek uvedenou Elitu a v sobotu dopoledne Abby & Grace. V obou před diváky vystavil citlivé aktuální otázky – v prvním případě šikanu na škole, v druhém vztah mladé maminky s dcerou. A téma bylo to, co tvůrce zajímalo, co řešili. Přímými hereckými i inscenačními prostředky otevírali herci kritické situace, které je zajímaly, a ty dále rozvíjeli. Dostávali se tak v podstatě k branám dramatické výchovy, k teatroterapeutického divadla, které funguje při práci v komunitách a přeneseno jinam má svou váhu coby svědectví o aktérech samých a o neuralgických problémech společnosti. A tak bylo třeba obě inscenace brát. Byť souboru chyběla větší herecká zkušenost i přísnější ruka sympatické, otevřeně v diskusích (a věřím, že i v souboru) komunikující režisérky Michaely Pajerové, která v druhém případě i odvážně ztvárnila matku-alkoholičku. Soubor svou přímočarostí a kritickým záběrem překlenul některé profesionální nedostatky textů (ovšem všechna čest, že byly původní) i neotesanost svého herectví, plného přehnaných gest a křičených vět. Divák, sledující bolesti a strasti postav, byl stržen nastolenými situacemi a souboru mnohé prominul. Věřím, že pokud herci a režisérka pospolu vydrží, dojdou i v technických schopnostech dál, tak aby dostál i nárokům divadelních zákonitostí. Divadlo – vnímáme-li je vážně – totiž vyžaduje dovednosti, které tvůrcům napomohou jít dál a důsledněji za vytčenými cíly, naplnit je. To podstatné ale soubor z Plané měl – téma, které jej zajímalo a které je pro každého člověka podstatné: kritické vztahy mezi lidmi, v rodině, ve škole, v práci a v životě.

Úplně jiný přístup zvolili – opět velmi mladí – herci a herečky souboru Barevné knoflíky ze ZUŠ Třebechovice pod Orebem. Formálně ohromně zajímavý a atraktivní tvar dialogického detektivního vyšetřování v inscenaci Chata v Jeseníkách, kdy se z diváků stali vyšetřující a z herců vyšetřovaní (čímž jsme se dostali tak trochu do únikové hry). Po úvodním obraze, kdy jsme byli svědky setkání všech postav u jednoho stolu a poté objevení mrtvého, dostali diváci za úkol stát se detektivy a skrze výslechy postav a přehrání jimi vybraných situací, jež se před vraždou v domě odehrály, nalézt vraha. K tomu dostali papírek s nabízenými situacemi a jejich časy. Dění poté moderoval představitel zabitého a autor předlohy, agilní a charismatický Albi Kříž. Vedl diváky i je zpochybňoval, diskutoval s nimi i je nechával v nejistotách. Jak patrno, délka představení se odvíjí od toho, kdy diváci přijdou na vraha, přesněji řečeno, kdy zjistí, co se vlastně stalo. A diváci v Hradci byli neuvěřitelně schopní, k výsledku se dobrali za necelou hodinu a půl. Ovšem byla – jak tvůrci po produkci uváděli – představení, kdy ani po třech hodinách diváci nebyli u konce. A v tom je risk a zároveň i pikantnost projektu, pro festivaly ovšem těžko zvladatelného, neb program je napěchovaný a diváci mohou být unavení, nešikovní a výsledku se dobírat pomalu a dlouho. Nicméně forma, kterou Třebechovičtí zvolili, je skvělá. Oceňuji i nutnost sociální empatie diváků, kteří musejí mezi sebou i s moderátorem neustále komunikovat. Snad jen některé trhliny v příběhu a jeho nedodržované přísné logice a – opět – herecké limity aktérů a aktérek (situace vyžadují i v detailech přesné herectví) zabraňovaly tomu, abychom mohli mluvit o Události. Zůstaňme tedy u pojmenování Objev festivalu (a českého amatérského divadla). Soubor – především skrze již zmiňovaného přemýšlivého, sebevědomého a vtipného Albiho Kříže, který vše sepsal a sestavil – slibuje i v dalších letech přicházet s inovativními projekty navazujícími – aniž by to aktéři tušili - na dialogické jednání, s nímž do zdejšího divadelního prostoru vstoupil letos zesnulý doyen české avantgardy Ivan Vyskočil. Neboť být sám sebou v dialogu, to je to, co Třebechovické rajcuje, co je baví.

Na závěr pátečního soutěžního programu zatančily čtyři dívky ze ZUŠ Mladá Boleslav několik zásadních situací z Goethova Fausta a jeho (Fausta) vztahu s Markétkou. Projekt nazvaly Valpuržina noc rave, nicméně možná by se inscenace spíše měla jmenovat Faust byla ona, neb o to v ní jde. Faust – zde Jindra u Goetha Heinrich/Jindřich – je žena a v souladu z Goethovou předlohou (či spíš inspiračním zdrojem) hledá požitky života, jež by jej/ji strhly k slavnému Goethovu: Zastav čas, zůstaň, okamžiku, vteřino, staň se věčností! Dívky neřeší filosofický problém smyslu života, ale zajímá je přiznání identity a tajené (či možná nevědomé) projevy vlastních sexualit. V doteku dvou přitahujících se těl vidí onu „vteřinu věčnosti“. Jelikož tento text píšu těsně po Šrámkově Písku, kam inscenace postoupila, vím, že se po Audimaforu, kde měla premiéru, ještě zdárně posunula a v Hradci naznačené vztahy a trochu opatrné či nejasné situace dívky dotáhly, zpřesnily dopointovaly. Taneční či spíše pohybová forma jim sloužila jako poetický komunikační jazyk k vyřčení nevyřčitelného, k pojmenování nepojmenovatelného. Eliška Nevědomá jako Nindra/Fausta se cele vrhla do zachycení nejistoty a opuštěnosti homosexuálně orientovaného člověka, unikajícího do světa vlastní představivosti skrze poslech rave hudby ve sluchátkách a schovávajícího oči před skutečností Alice Knoblochová jako Markétka jí byla nesmělou, dojemně nevinnou partnerkou a dvě černě oděné, s ostrými drápy, úskočné tančící Mefistofelky – Kateřina Císařovská a Věra Bočkové – magickými vábitelkami a manipulátorkami. Dívky jsou divadelně (pohybově, výrazově) poučené, sofistikovaně pracují jak s vlastním stylizovaným pohybem, tak se symbolikou znaků (snad jen ten „porodní“ kýbl je moc naturalistický) a s prostorem, včetně – ve stylu Trierova Dogville a Manderlay – vymezování dění páskami přilepovanými na zem či sešněrovávajícími Jindru/Faustku. Jejich Valpuržina noc rave patřila – po dramaturgické stránce (posunem do tématu identity a lesbických vztahů) - k vrcholům hradecké přehlídky a – po dotažení formálních, a především interpretačních nejistot – k vrcholům i písecké národní přehlídky.

Divadlo pro batolata

Naprostou novinkou v amatérském divadle byla inscenace pro batolata Kutululu! divadlem již protřelých jaroměřských dívek Pavlíny Tiché a Michaely Zelené. Pod vedením pedagožky a divadelní inspirátorky Jarky Holasové nabídly prostor pro hru divákům pod jeden rok věku, batolatům. Je to dnes aktuální divadelní proud, který je dobré si vyzkoušet. A – občas – ve výsledku narazit. To se stalo jak v prvním, tak především v druhém nedělním uvedení (viděl jsem obě). Jedna věc je totiž nabídnout batolatům (a jejich rodičům) prostor pro hru, druhá pak co divadelního (dramatického) v něm uchovat a rozvíjet. Děti se totiž vrhají na prvotní impulsy barevných objektů a nabízených situací, ale příběhy nejsou zatím schopny vnímat. A to je třeba vědět a respektovat. Tato divadelní kategorie zatím ještě nemá svá pravidla, tak nelze usuzovat, kam se bude ubírat a jaký smysl – estetický, dramatický či „jen“ pedagogický pro rozvoj kreativity dítěte – má. Ze zkušeností, co mám – např. z inscenace BatoLaterna na Nové scéně Národního divadla, ale i ze zahraničních uvedených na Mateřince v Liberci – vím, že je dobré stanovit rodičům pravidla a být schopen citlivě reagovat na každého (batolecího i rodičovského) jedince. Herci se totiž dostávají do nepředvídatelných situací, a pokud nechtějí, aby se dění zvrtlo v dětskou hernu (což se v Hradci v obou případech stalo, jen v první o trochu později), musejí stále vymezovat pravidla. Je to těžká disciplína a za sebe si nejsem jist, do jaké míry má (divadelní) smysl. Vlastně je to – obdobně jako u Sevengers – tak trochu psychoterapie. Jen u batolat směřující nikoli do temných koutů jejich duší (ty snad ještě neznají), ale mířící na jejich světlé stránky, do slunné fantazie představivosti a jejího osahávání. Jde o první doteky nejen s divadlem, ale s bytím v širším společenství, objevování a vymezování pravidel. Stejně důležití jako herci/herečky jsou tak i přítomní rodiče. Pedagožka, režisérka a performerka Hana Strejčková z Laterny Magiky na toto téma pořádá dílny. Kdo máte o tento směr divadla zájem, zúčastněte se jich.

Horory

Pohybové, voicebandové, výtvarně stylizované představení nabídli „domácí“ ze ZUŠ Střezina, soubor Terezy Vodochodské Bobkový list. Herci si vybrali – jak řekla režisérka po představení zcela sami, bez jakéhokoli pedagogického nátlaku (spíše naopak) - Erbanovu Kytici a z ní – už po domluvě s ní – dvě méně známé balady Holoubek a Dceřina kletba. Z pohybových variací a z práce s veršem vznikla voicebandovská pohybová půlhodinka nazvaná Zčernal boží svět s řadou výtvarných a hudebních prvků, tematizující lásku a smrt jako základní baladický motiv dění. Zdobila ji práce s jednoduchými divadelními prostředky a kompaktnost kolektivu. A scházela větší odvaha se s nimi rázně „poprat“. A to nejen pohybem, ale třeba i hudební složkou, jež by mohla být daleko razantnější a pro dění a jeho atmosféru určující. Přesto právě takové produkce, poznání jejich zákonitostí a úskalí, jsou důležité divadelní kroky pro další rozvíjení kvalit souboru i jeho jedinců v mapování divadla a hledání vlastní tváře v něm. A toho si vždy velmi cením. Nechtít hned zbořit svět.

Další horor vycházející z lidové slovesnosti – tentokrát ovšem zcela jinak zpracovaný – přivezly Agáta Mašková s Adélou Červenkovou (soubor Femininum) z Jaroměře. Pod zkušenou rukou Jarky Holasové zdramatizovaly – pod názvem Panenka v kapse – ruskou lidovou pohádku O krásné Vasilise, již v 19. století sebral a vydal „ruský Erben“ Alexandr Nikolajevič Afanasjev. Ve své inscenaci se soustředily na klasické loutkářské techniky a postupy (využívaly především stínohru), k čemuž využily vlastních, různě výtvarně zpracovaných loutek a objektů, syrového až drsného hraní s nimi a vlastních „fyzických“ vstupů do dění. Bylo to tak trochu punkové, ne vždy plně srozumitelné, propracované a jasné, ale vtipné, výtvarně i herecky nápadité, interpretačně razantní. Radost být takových okamžiků čiré divadelnosti a radosti přítomen.

Jiný horor – adaptaci povídky Sredni Vaštar ze sbírky Léčba neklidem Hectora Hugha Munra nazvanou Džem – přivezlo Studio Šrámkova domu ze Sobotky. Pod vedením zkušené Lady Blažejové zpravovaly opět tak trochu psychoterapeutický – ovšem tentokrát velmi symbolický – příběh mladého člověka vláčeného (šikanovaného) rituály vlastní rodiny. Abstraktní obrazy se střídaly s konkrétními situacemi, vše v temném „džemu“ podvědomí, kdy divák neví, co je realita a co sen či děs hlavní postavy. A co vlastně ten, na jevišti na vysokém tubusu stojící, neustále přítomná lahev džemu symbolizuje. Zde se již pracovalo s vážně nahlíženými, hluboce zasutými motivy strachu a hrůzy z minulosti i přítomnosti, zde se již „střílelo“ hodně vysoko. A myslím i vysoko dostřelilo, byť ne vždy trefilo cíl. Přistoupil-li divák na tajemství, naladil-li se na temnotu a přijal-li skupinová pohybová běsnění za projevy existenciálních strachů a pochyb, za vstup do světa dospělosti, byl vtažen do divadla, jež sděluje podstatné, byť nepojmenovatelné v nás, aniž by bylo popisné a banální. Závěrečný rej byl Valpuržinou nocí této inscenace (abych připomněl jednu z předchozích produkci), projevem věčného šílenství v nás a kolem nás. Je dobré se divadlem vytancovávat, uvědomovat si sebe sama a sdílet je. Každý jednou otevřeme a budeme jíst ten svůj džem a budeme klováni kohouty a slepicemi kolem…

Literární předlohu – a vlastně taky tak trochu horor – zpracoval i soubor Za dveřmi ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Nevybral si námět ledasjaký – slovutného Shakespearova Hamleta, jehož uváděl pod názvem Kdysi dávno v dánské říši. Ve světě je to nejčastěji parafrázovaná, karikovaná, různými formami divadla a performativními postupy nahlížená a zpracovávaná hra (vybavuji si v roce 2004 drsně pražským Kabaretem Caligula – tehdy též studentský soubor – zpracovaného, s nímž postoupil přes ŠP až do JH a později text vydal v revue Orghast).

Chlumečtí Hamleta parodovali tak trochu po vzoru byvších Černých šviháků, s lehkým otiskem libě naivistického Limonádového Joea. Vše se odehrává v baru, hraje se flaškami plnými různých alkoholů, které v průběhu hry a situací herci konzumují, obsahy slívají a míchají, až jsou lahve prázdné a v lavoru před diváky je nepitelná břečka. Je to vtipné, je to drsné, je to dojemné a je to punkové. Opět člověčenská a divadelní radost. Z hravosti, nápaditosti, nasazení a vlastně i originality. Z prvotního, ničím kultivovaného divadelního bytí.

Otlučeni životem

Asi největším „úletem“ festivalu či spíš bizárem – ovšem pozor, velmi pozitivním (!!!) - byla účast „dynamického divadelního souboru z Krkonoš“, vrchlabských Krychliček s inscenací Svatba, inspirovanou jednou z povídek filmu z roku 2014 argentinského režiséra Damiána Szifróna Divoké historky. V popisce k filmu, který byl uveden na MMF v Cannes i v Karlových Varech, se píše: Šest divokých historek spojuje téma drobných i větších nespravedlností a křivd, kterým se člověk nemůže bránit, nechce-li překročit hranice zákona či dobrých mravů. Čeho je ale moc, toho je příliš. V různých situacích se hrdinové filmu dostanou do bodu, kdy už jim dojde trpělivost. Vezmou věci do svých rukou a s lidskou malostí, byrokracií či vypočítavostí si to vyřídí s intenzitou rozzuřeného zvířete. A přesně taková inscenace je. Odehrává se během hostiny jedné svatby a udá se tam bezpočet divokých situací včetně různých bitek, rozchodů, skutečných lásek a nevěr. Vše je to zpracováno v zásadě tradičními prostředky činoherního konverzačního divadla, ale současně tak trochu jako bychom byli na hasičském bále Formanova Hoří, má panenko! Herci jsou naprosto „sví“, hereckým technikami se nijak netrápí. Hrají situace stejně, jako by se odehrávaly ve skutečnosti. Jen dění je „zhuštěné“ do třičtvrtěhodinové divoké jízdy. Některé slovní projevy jsou – ke škodě věci – nahrané (ztráta autenticity je v takových produkcích ztrátou všeho), jiné se dějí „in natura“, až oko trne. A to včetně nechtěných rozbití skleniček, jež poté herci potřebují k výstupu a podobně. Hraje se ale s takovou libostí a rozkoší – není ostatně divu, soubor se původně jmenoval Venušiny kuličky (a později Venušiny krychličky) a sestával výhradně z dam 40+ – že divák vše promíjí. Ohromně sympatická parta herců ve věku 40+ v mnoha případech i 50+ mě strhla. A připomněla již zde jednou vzpomínané černokostelecké Černé šviháky. Možná zde – podporován režisérkou Zuzanou Cejnarovou, jež za vším stojí – vyrůstá podobný východočeský fenomén. Byla by to paráda a do Vrchlabí nejen na lyže, ale i na divadlo rád zajedu.

Východočeským fenoménem již léta je náchodský Dred a také jeho odnož Drejg, středoškolský soubor místního Jiráskova gymnázia vedený češtinářem, dějepisářem a zeměpisářem Štěpánem Macurou, kdysi jedním z herců Dredu. Hradecké přehlídky se (téměř) každoročně účastní, (téměř) vždy s nějakou literární adaptací vhodnou pro jeho pedagogické působení. Tentokrát přivezli on a jeho studenti adaptaci Europeany, proslulé encyklopedie dějin dvacátého věku od Patrika Ouředníka, nazvanou Europeana / Wikipediana. Jak z názvu patrno, nejen Ouředníkem nechali se tvůrci inspirovat.

Na bytové přednášce či semináři se u jednoho profesora scházejí studenti a na přeskáčku vyprávějí a komentují různé – velké i malé – historky a historie dvacátého století, jak je sepsal ve své knize Patrik Ouředník a jak je najdeme současně i ve virtuální Wikipedii. Nejde o žádnou přednášku, ale herci/studenti hrají různé – „vychýlené“, podivné – charaktery, kteří k profesorovi přicházejí. Někteří pozdě s různými omluvami, někteří zas předčasně odcházejí. Projevují se, jací jsou, nijak se nesnaží o velké herecké rafinovanosti. Akcemi, pohyby či mluvou zdůrazňují jimi vybrané „výchylky“ či jedinečnosti svých postav, skrze něž vstupují do dění a sdělují různá historická fakta a souvislosti a přemýšlejí a (často sborově, voicebandově) diskutují nad nimi. Europeanu kdysi tak trochu obdobným stylizovaným způsobem – jako mezinárodní konferenci kolem velkého stolu – nastudoval režisér Jan Mikolášek v ND Brno (a poté přenesl do Divadla Na zábradlí v Praze). Náchodští dokázali, že se dá obejít i bez velkého formátu a tuto chytrou a fundovanou knihu přečíst a okomentovat obdobně vtipně a osobitě. Jistě, šlo spíše o spontánní provedení, jemuž do perfekcionismu mnohé scházelo, ale to podstatné – radost z hraní a chytrý text, který herce/studenty i diváky mnohé o historii, jež se stále tak trochu opakuje, zůstalo. A o to jde v divadle hlavně.

Jednou v zimě hladomoru

Na úplný závěr jsem si nechal fenomén nejen této přehlídky, nejen východočeského kraje a nejen amatérského divadla, osobitou choceňskou pedagožku, autorku, výtvarnici a performerku Hanu Voříškovou. Na malé scéně Draku uvedla performanci Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak z komárů, adaptaci eskymácké poezie a příběhů zpoza polárního kruhu, již původně připravila pro svitavskou přehlídku POSED (POdzimní SEtkání Divadelníků), každoročně věnovanou jednomu vybranému tématu. O loni to byli Eskymáci…

Pro svou zhruba dvacetiminutovou performanci (jde skutečně performanci, nikoli „pouhou“ inscenaci, neb aktérka pracuje s různými výtvarnými prostředky, jež na jevišti – sedíce za stolem – přetváří v různé objekty, hraje celým tělem, používá různé výrazové prostředky a je – neustále – sama sebou, sděluje svůj pohled na svět, ručí sama sebou, je v akci „za sebe“) zvolila jako předlohy Písně vrbovýho proutku Ladislava Nováka, inuitské příběhy Ole Jørgensena Duše, buď krásná a Příběhy severoamerických indiánů Jáchyma Topola. Vše vypráví jak vědma s široce rozevřenýma očima, s rozpuštěnými, na ramena padajícími bílými vlasy, oděna v bílé hazuce a sedíc za stolem cele pokrytým velkým bílým ubrusem. Na něm je skleněný džbán s vodou a dvě bílé kovové, víkem nahoru překlopené misky. V jedné z nich – jak se po čase dozvíme – dvě ruční struhadla, jedno kovové struhadlo, oboje představující eskymácké obyvatele a lovce. A v druhé misce malá červená řepa představující postupně mrože, tuleně, soby, králíky…, nezbytnou a často jedinou stravu Eskymáků. Voříšková tyto předměty rozehrává v jedinečné dění, kdy volně vyprávěné příběhy doprovází a zesiluje jednoduchou jevištní akcí (například nabodením řepy a vítězným zdvižením nad hlavu, jejím oloupáním a rytmickým strouháním, vložením několika slupek do čiré vody, jež zrudne, jejím pitím apod.). A naopak, jevištní akce jsou zesilovány stále drsnějšími, krutě existenciálními příběhy hladomoru. Ty performerka vypráví či do nebes volá (obsedantně používá jeden rytmický motiv) jak šamanka, jak vědma. Ve vrcholných chvílích si ze slupek rudě obarví tvář. Jako bychom sledovali démona Severu, šílenství Smrti. Přes všechny hrůzy, jež musejí Inuité/Eskymáci v dobách hladomoru zažít a performerka nám je hraje a vypráví, končí představení slovy pochopení a smíření.

A tak si i já na závěr tohoto textu slova z básně Hlad, jež znějí z jejích úst s pokorou a porozuměním jako apel pro nás všechny, dovolím ocitovat: Sami jsme tím prošli a víme, co může potkat člověka, a nesoudíme ho. Jak by mohl ten, co jí až k naplnění a je mu dobře, porozumět šílenství hladu? Víme jenom, že chceme žít.

Autor: Vladimír Hulec, předseda letorského sboru