Hrdý buď a vytrvej

Audimafor 2022: Hrdý buď a vytrvej aneb Postcovidové začátky

Zhodnocení letošní přehlídky Audimafor 2022 od Vladimíra Hulce. Přehlídka se věnuje experimentálnímu, studentskému divadlu a divadlu poezie.

Letošní Audimafor (AUtorské DIvadlo MAlých FORem), v pořadí 21. ročník královéhradeckého postupového kola celostátních přehlídek experimentujícího divadla Šrámkův Písek, divadel poezie Wolkrův Prostějov a studentského divadla Mladá scéna byl ve dnech 11. - 13. března 2022 ve znamení opatrných návratů k postcovidovým „normálům“. Setkávali jsme se bez roušek, oproti loňsku se konala veřejná setkání se všemi zúčastněnými v klubu Divadla Drak. A pilo se, milovalo a diskutovalo až do hlubokých pátečních a sobotních nocí.

Ovšem stále to byla – podobně jako v předchozích dvou covidových ročnících – komornější přehlídka než v předchozích letech. A to jak zúčastněnými soubory, tak počtem návštěvníků a diskutérů. V porotě jsme letos zasedli tři, spolu se mnou – autorem tohoto textu – „loňský“ Vít Malota, režisér a kritik zaměřující se hlavně na literární a režijní stránku inscenací, a nováček Kamil Bělohlávek, scénograf libereckého Naivního divadla, a také bývalá neopomenutelná součást jedné ze zdejších legend, Divadla DNO Jiřího Jelínka, jež na začátku tisíciletí čeřilo vlny nejen hradeckého loutkářského světa. Kamil představení hodnotil a komentoval především z praktického – pochopitelně hlavně výtvarného – hlediska. Já pak doplňoval o pohled kritika a občas po vzoru – loni do věčného nebe Thálie odešlého profesora Jana Císaře – zabrousil i do teatrologických kontextů a dávné i nedávné historie. Chyběla nám žena, jako v minulých letech byly Alena Zemančíková, Nina Malíková, Jiřina Vacková… Anebo někdo nový. Mám rád čerstvé vzruchy, překvapení, pohledy, zkušenosti. Bývají přínosné. Ženský element v pohledu na cokoli, divadlo nevyjímaje, je vždy důležitý. Snad tedy příště. Ale zpět k letošnímu ročníku a jeho programu.

Pátek 11. března

Začínalo se tradičně v pátek, a na scénu drakovského Labyrintu přivezla jaroměřská čarodějka Jarka Holasová (pedagožka tamní ZUŠ F. A. Šporka, jež vychovala a k profesionálnímu divadlu dovedla už řadu svých studentů) a jedno z jejích divadelních dítek soubor Convivium (Jan Kosejk a Tereza Prokešová) inscenaci Á, hrome!, vtipnou maňáskovou etudu pro dva, naplno ukazující zkušené pedagogické vedení Holasové. Jarka své studenty vede ke znalostem práce s předměty a k hledání vlastních, pokud možno osobitých výrazů a autorských postupů. Nechává jim volnost zkoumat je a projít si zkušenostmi veřejného vystupování. Dalším jejich krokem (oba vždy v délce patnácti dvaceti minut) bylo večerní zpracování méně známé povídky Karla Čapka Paštika, kde si oba vyzkoušeli jiné – tentokrát meotarové – techniky a postupy. Na festivalu nebyli poprvé a je patrné, že si jsou na jevišti i v práci s výtvarnými i hereckými postupy a technikami rok od roku jistější a v prezentaci suverénnější. Dokážou srozumitelně, dalo by se napsat zkušeně zpracovat vytčené téma, vytvořit dramatické situace a udržet jednotnou atmosféru. Vytvářejí navenek křehké, citlivé divadlo, ve skutečnosti však fundovaně zpracované a prezentované. Oba – svými osobnostmi, charismatem svého „teen“ věku – a vzájemným respektem, důvěrou a sehraností, ručí za jevištní tvar a dění. A právě to je pro diváka tohoto směru autorského – skoro až intimního (tedy spoléhajícího na citlivost, důvěru a blízký kontakt) – divadla příjemné a podstatné.

Pátečnímu odpoledni ale vévodila hodinová produkce turnovského souboru Notdis nazvaná Barbora: Kresby z Ještědí. Soubor tvoří studenti prvních ročníků vysokých hereckých škol DAMU a JAMU, kteří vyšli právě z turnovského dramaťáckého „hnízdiště“. Jejich práce měla rozměry propracované a promyšlené inscenace, byla svým způsobem jedním z možných předobrazů jejich budoucího směrování v profesionálních divadelních vodách. Téměř realistickými hereckými technikami a postupy – byť civilně stylizovanými, věcnými – zpracovali povídku Nebožka Barbora Karolíny Světlé z jejího povídkového cyklu Kresby z Ještědí vydaného poprvé v roce 1880. Orámovali ji korespondencí autorky s Janem Nerudou a vztahem autorky s jejím manželem, učitelem hry na klavír Petrem Mužákem, který ji – obdobně jako Josef Němec svou ženu Boženu Němcovou – uvedl do kruhů české kulturní a politické společnosti. Právě tento „trojúhelník“, postoje a úvahy, sny, touhy a vize Karoliny Světlé, situace, do kterých se dostává, jsou pro inscenaci určující. Posouvají zpracovanou povídku, dobová témata a problematiku do nadčasové – pro diváky zajímavě literárně historické – roviny. Herci podávají suverénní výkony, scénář má rozměry uzavřeného, prokomponovaného celku, režie vědomě pracuje s prostorem, herci se soustředí na režijní aranžmá, vlastní výraz i výklad textu, a tak snad jen příliš „chudá“ výprava a temné nasvícení byly – zatím – trochu laxní, podceněné. Je patrné, že tvůrci směřují do světa profesionálního divadla a že na většinu inscenačních prvků a postupů lze použít právě tato – profesionální – kritéria. Jsem rád, že postoupili na Mladou scénu, neb tam mohou nejlépe prokázat divadelní fundament a prezentovat téma hry, jež studentům – předpokládám, že pro ně je tato přehlídka určena především – rozšíří obzory a povědomí o české literární historii a jejích osobnostech.

Sobota 12. března

Hlavním dnem přehlídky vždycky je – a letos opět byla – sobota. Hraje se od rána do noci, aktéři se celý den potkávají, navštěvují své produkce, diskutují mezi sebou i s porotou, poznávají se. Letos bylo možné navštívit pět velmi rozličných produkcí (bohužel Macurův Drejg – tradiční účastník – na poslední chvíli Poeova Havrana krákat veřejně nenechal).

Hned úvodní královéhradecké Divadlo Lůza nabídlo svým Šuhajem (podle Olbrachta) nečekané postupy. Do postav románu – tedy své dramatizace – obsadil režisér inscenace (a také spoluautor scény) Miřek Vrbický opačná pohlaví. Nebo možná – a spíš – neřídil se při určování rolí pohlavími herců. Ti hráli – ať muži či ženy – přidělené postavy, aniž by jejich gender byl pro výklad podstatný. To je ovšem jen výchozí teze režiséra. Po představení se tak rozpoutala široká a těžko definitivně a jednoznačně rozhodnutelná diskuse, zda je gender herce pro roli a výklad postavy určující znak, či nikoli. Obdobný problém se dnes řeší po celém světě s etnickými původy herců. Pro mne – ze starší generace – je vše na jevišti znak a vše určuje výklad. Ovšem s tím nesouhlasí současná mladá generace, oponující, že hraje-li, řekněme, homosexuál bisexuála a naopak, že také nejde o výklad. Jistě, nemusí… Nicméně právě toto prohození genderů bylo na inscenaci to nejzajímavější. Přinášelo řadu pikantních situací, umožňovalo hercům s nimi různým způsobem nakládat, shazovat je či rozvíjet. Ovšem byl to jen střípek jinak až moc – jakoby nahodile – pestré inscenace (prostředky, herectvím, výkladem situací), jež ve výsledku neposunula téma předlohy nikam dál. Sledovali jsme veskrze herecké divadlo s více či méně vydařenými výstupy. Dramaturgický dohled, který by režiséra nutil více svou inscenaci cílit k jasnému postoji, vymezení a výkladu znatelně chyběl.

Celé odpoledne jsme pak mohli zajít na zhruba desetiminutovou performanci českotřebovského Triaria Ahoj můj miláčku sestavenou z dopisů Juliany a Ivana Magora Jirousových, které si psali v letech 1977–1989, v době Magorova věznění. Hrálo se každou čtvrthodinu na půdě Draku, vždy jen pro dva diváky opačného pohlaví (v ideálu manželský či milenecký pár). Dva herci, Veronika Samuelová a Josef Jan Kopecký, simulovali manžele Jirousovy a my – tedy druzí dva aktéři/diváci – jsme byli jejich alter ega, stíny. Postavili nás zády k sobě, připojili se k nám tak, abychom /zády či ramenem se dotýkajíce/ měli kontakt vždy s druhým pohlavím – partnerem/partnerkou a Juliánou/Magorem. A interpretovali výběr dopisů z Magorovy vězeňské vazby. Láskyplné pasáže se střídaly s věcnými, racionální s dojemnými. Herci nás někdy jemně chytili za ruku či položili hlavu na naše rameno. A to bylo vše. Záleželo na nás samých, jak si se situací poradíme, jak ji budeme vnímat a (ne)prožívat.

Takto vystavěná performance je vysoce citlivá na každém provedení, na každém individuálním přijetí či nepřijetí. Lze ji hrát v plném světle či ve tmě, ve veřejném prostoru či – jako zde – v malém a uzavřeném. Posouvá hranice divadla do rovin osobních prožitků, prolamuje veřejný prostor s intimním. Na konci nás pak herci propojili ve společný kruh, čímž ji víceméně ritualizovali. Jsou mi blízké takovéto postupy a uvažování, a jsem zvědav, zda a jak se bude performance vyvíjet. Možností je totiž přehršle. Především si myslím, že by se mohla/měla produkce časově a situačně protáhnout, rozvinout, aby bylo možné některé performativní i tematické motivy dotáhnout, nenechat je jen ve verbální – a velmi minimalistické fyzické – rovině. Jsem přesvědčen, že nějaké domyšlení a prohloubení, aby se nejednalo pouze o sled dopisů zachycujících myšlenky a životní peripetie Jirousových, by jí pomohlo, posunulo ji – dramaturgicky – dále. Nejvíce se nabízí motiv dcer a jejich vztah k otci (a naopak). I tak se jednalo o výrazný performativní počin překračující hranice tradičního divadla a právem tato performance postoupila do Šrámkova Písku.

Ovšem to jsme jen v předvečer sobotního programu, než se dostaneme k projektům Jarky Holasové, navštivme tanečně-výtvarnou produkci mladoboleslavské ZUŠ (soubor se jmenoval Poslední nakonec), inscenaci Kdyby tu nic nebylo. Formou pohybového divadla, scénického tance s výraznými výtvarnými prvky a hudebními vstupy zpracovala autorka konceptu, vedoucí (pedagožka) a režisérka Lada Blažejovská – spolu se svými studenty a studentkami (herci a herečkami) – povídku Astrid Lundgrenové Jižní louka z jejího stejnojmenného cyklu příběhů dětských hrdinů. Ty se odehrávají „za dávných časů, v dobách chudoby“ a jejich svorníkem je motiv dítěte ohroženého samotou, bídou, nemocí, vykořisťováním…

Bezbranné děti se v nich vydávají do světa fantazie a snění, které jim dodávají sílu přežít. Lindgrenová zde – podobně jako ve svém slavném románu Mio, můj Mio z roku 1954 (cyklus vyšel v roce 1959) – nechává strádající děti unikat do pohádkového časoprostoru, v němž je jim dopřáno okusit všechny radosti dětského věku. V tomto případě jde o setkávání dvou sirotků, Anny a Amálky (v předloze Matyáše a Anny) s maminkou, která umřela. Představení je konfrontací dětského světa se smrtí a jejími důsledky, svým způsobem vstupem do dospělosti. Sympatičtí tvůrci si vzali, myslím až příliš, velké divadelní sousto, které bylo nad jejich síly. Téma či příběh unikaly v přemíře symboličnosti a formálních prostředků, které měly kolísavou úroveň zpracování i nápaditosti. Méně by v tomto případě bylo lépe. Nicméně práce s prostorem, herecké souznění s tématem i mnohé obrazy či postupy svědčily o tom, že jde o citlivý, přemýšlivý a pracovitý soubor, který navíc na přehlídce byl po celou dobu a jistě získal řadu podnětů, jak pro budoucí práci, tak pro vlastní osobnostní růst. V tom jsou práce a přístup paní Blažejové hodnotné.

Obdobně jako Jarka Holasová, která, jak už bylo zde či jinde mnohokrát napsáno, své zkušenosti citlivě převádí nejen do životů a životních postojů a uvažování svých svěřenců a svěřenkyň, ale i do promyšlených a divadelně rafinovaně, fundovaně a nápaditě zpracovaných – často velmi rozličných, na „tělo“ připravených – projektů. Dva z nich na hradecké přehlídce „zazářily“ jako díla potencionálních profesionálů. Pracovali s předlohou odvážně a kreativně, divadelní prostředky použili přesně v rámci tématu, svých schopností, možností a představ a do projektů vnesli i mnoho ryze autorského.

Nejprve jsme zhlédli „prašnou a zakouřenou performanci“ Jeden v provedení (a autorském zpracování) Pavlíny Tiché (svůj „soubor“ nazvala Je to tajný!). Výtvarně laděná produkce pracovala se slovem, hudbou, světlem a – především – přírodními materiály (vodou, hlínou), jež se propojovaly do eko-tématu ohrožené krajiny, ohrožené planety. Výtvarnými a inscenačními postupy navazuje Tichá na poetiku Hany Voříškové, je však více občansky angažovaná, apelativní. Svou nápaditou, oku a srdci lahodící inscenaci s řadou půvabných detailů (z hlíny – díky pomocníku skrytému pod jevištním děním – přímo před očima diváků vyrůstají rostliny, teče voda apod.) propojuje na úplném konci s proslulým příběhem francouzského spisovatele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Možná zbytečně. Sama inscenace si téma pojmenovává a osobitě nahlíží sama, bez – navenek uměle – přidaných berliček.

A právě další herečka z týmu Jarky Holasové – Karolina Novotná, vystupující pod hlavičkou souboru Convivium – byla dokladem zdravého sebevědomí a osobnostní suverénnosti při zpracování svého, sebou vytčeného tématu. Jím byla osobnost Boženy Němcové, jíž se autorka – spolu s Holasovou – věnuje již několik let a první verzi své víceméně sólové inscenace Viktorka již na Audimaforu prezentovala v roce 2020. Tentokrát se k ní vrátila, inscenačně – a především herecky – ji domyslela a dotáhla.

Pokud si najdete mou reportáž z onoho roku 2020, píšu v ní: „Novotná ztvárnila jako v podstatě monodrama, kolorované voicebandovskými vstupy okolo sedícího chóru, příběh Viktorky propojený s osudem samotné autorky. Jednoduchými scénickými (výtvarnými i hereckými/pohybovými) prostředky se ztotožnila s osudem nejen Viktorky, ale především Boženy Němcové a vlastně všech žen pronásledovaných nevstřícným okolím, sužované nenaplněnými sny a touhami dívek a žen, která si svá divá, rozpínající se křídla pálí o životní realitu. Vše do sebe zapadalo – životní pocit, názorový postoj, herecké vcítění, používané symboly…“

Plně to platilo i pro aktuální podobu této práce. Ale neplatila už má tehdejší výhrada: „Chyběla vášeň. Bez ní zůstala ústřední postava pouhou figurou, loutkou v jevištním dění,“ jak jsem psal tehdy. Letos již tomu bylo jinak. Právě osobní ručení, souznění a ztotožnění se s tématem až na hraně fyzického sebeničení, krvavé oběti (herečka si rozdírala nohy a paže o trny ve větvích, jež měla od začátku produkce položené kolem scény, sbírala je a na nichž v jednu chvíli téměř tančila) a z toho pramenící emoce interpretované s maximální mírou vnitřní energie, byly tím hlavním, co z představení sálalo. Novotná kroužila kolem diváků rozsazených v uzavřeném kruhu, komunikovala s nimi, rozprávěla, zpívala i vedla vnitřní monology. Téma rozvíjela nejen slovy (s řadou odkazů na nejen na Viktorku, ale především na život a myšlenkový svět Němcové), ale také pohybovými a výtvarnými prostředky, které nenápadně, ale intenzivně umocňovaly téma hrdé ženy, jež přes všechny osobní šrámy a životní protivenství zůstává vznešenou osobností, dodnes inspirativním symbolem. Nádherná – erudovaná a angažovaná – práce, skvělý herecký výkon oceněný i porotou.

Neděle 13. března

Následný festivalový den byl z dosti jiného divadelního soudku. Nejprve Studio Šrámkova domu v Sobotce nabídlo souborovou – skutečně „studiovou“ ve smyslu herecké práce a divadelních technik – variaci na všeplatné příběhy a charaktery středověké italské commedie dell´arte příznačně nazvanou Komédia dell´arte. Zkušené vedení Lady Blažejové a Jana Trče a aktivní přístup všech zúčastněných herců, kdy každý z aktérů měl možnost se aspoň v nějaké scéně předvést, nabídl vstup do světa masek a lidských typů. Vstup, který by mohl v budoucnu dovést mladé adepty herectví k vědomému hraní, k přirozenému povědomí o symbolice výrazů a gest a jejich využití, ke kreativnímu rozvíjení příběhů a nacházení situačních i pohybových gagů a point. A také k práci s maskou a rekvizitou. A o to v této práci šlo. Herci stáli po celý čas v pozadí a před nimi se odvíjely situace aktivních aktérů, kteří z řady vystupovali a zase se do ní – po odehrání – vraceli. Inscenace jako prezentace výstupu z herecké dílny.

Závěrečné představení souboru Theatestrál z Prahy nazvané Spolu a daleko měl a má daleko větší ambice. Tvůrci s nadhledem a s jistým – až groteskním – autorským odstupem zpracovali motivy a témata z ikonického Harryho Pottera J. K. Rowlingové. Ovšem celé to „splácali“ tak trochu nahodile a především chaoticky ve stylu Čapkova pejska s kočičkou, přidali všechno, co je napadlo. Ve výsledném řešení a přístupu režisérky Adély Víchové, herců a také ve výtvarném řešení tak byly patrné nejen osobnostní „libosti“ a charaktery (a možnosti) všech zúčastněných, ale z inscenačního tvaru trčely i další ikonické popkulturní vlivy typu Addams Family, seriálu Step by Step, případně i teen-age středoškolských anglo-amerických seriálů a filmů. Anebo i sklepácký humor a herectví. I Foglarovo Bratrstvo kočičí pracky by se našlo. Zkrátka šlo o neústrojný slepenec nápadů a postupů (scenáristických, výtvarných, režijních i hereckých), jež by mohlo ospravedlnit jedině výrazné osobnostní herectví. A to se zatím nekonalo. Přesto – po závěrečném setkání se souborem po jejich představení – jsem si ze souboru neodnesl až tak špatný dojem. Všichni si byli vědomi své divadelní nezkušenosti a byli lačni se dále rozvíjet. Nad kritikou (a to i ze strany ostatních souborů a diváků) se neušklíbali, ani se neuráželi. O své práci přemýšleli a diskutovali, aniž by – na druhou stranu – se za ni styděli a nebránili ji a sebe. To je pro mě vždy dobré znamení zdravého souboru a lidí.

Umění neznamená se vyvyšovat či bušit jeden do druhého jak Putin do Ukrajiny. Umění není jedna estetika, jeden názor. Je to otevřený dialog, cesta k poznání a sebepoznání. A to se – co jezdím na Audimafor – na této přehlídce děje mírou vzácně vysokou. I letos.

Autor: Vladimír Hulec , předseda lektorského sboru přehlídky Audimafor

ZÁZNAM STREAMU ANTRÉ Z ADIMAFORU ZDE:

ANTRÉ Z AUDIMAFORU 2022