Jan Holec: Moje babička dělala divadlo a prateta vedla ochotnický soubor

JAN HOLEC – UMĚLECKÝ ŠÉF DIVADLA PETRA BEZRUČE, REŽISÉR, LEKTOR NA HRONOVĚ A NYNÍ TAKÉ REŽISÉR DIVADELNÍ HRY PRO KLICPEROVO DIVADLO V HRADCI KRÁLOVÉ.

Umělecký šéf a režisér divadla Petra Bezruče v Ostravě, který nyní přináší divadelní hru také k nám do Hradce Králové. On sám říká, že se k divadlu dostal za trest, bylo to však pro něho osudové. Jak se mu režíruje jeho manželka, jak se vůbec dostal ke studiu režie na DAMU a jak se mu pracuje v Ostravě, pro nás zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

NOVOU INSCENACI, KTEROU UVEDEŠ JAKO REŽISÉR U NÁS V HRADCI KRÁLOVÉ V KLICPEROVĚ DIVADLE JE S CAROLINE V KUCHYNI. O CO SE JEDNÁ?

Jedná se o britskou hru od Torbena Bettse, je to klasická britská konverzačka. Váže se k hodnotovému rozpadu v rodině v současné kapitalistické společnosti. Hlavní hrdinka natáčí u sebe doma kuchařskou show už patnáct let a nyní se po ní chce, aby tu svou kariéru ukončila, ale ona úplně nechce. Je to komedie plná britského černého humoru.

PRVNÍ TVŮJ HRADECKÝ DEBUT BYLA ANNA KARENINA, KTERÁ MNE ÚPLNĚ UCHVÁTILA. JAKÉ TO BYLO, PŘIJÍT DO HRADCE?

Já jsem byl první rok po škole, takže odpovědnost a dobrodružství z neznáma byla pro mne velká zkušenost. Do dneška si vážím Jany Sloukové, která mne v této věci oslovila. Ještě nyní je ta Anna Karenina velká láska. Ještě dnes si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do něčeho takového šel po hlavě (smích). Dostal jsem úžasný sehraný soubor, který byl i správně nastavený, nesetkal jsem se s žádným házením klacků pod nohy, naopak vše fungovalo. Byl to úžasný vstup do profesionální kariéry a i setkání s výtvarníkem a generačně starším kolegou Janem Štěpánkem, scénografem pro mě bylo nesmírně obohacující.

TY JSI K DIVADLU PŘIČICHL NA VSETÍNĚ V DRAMATICKÉM KROUŽKU, BYLA TO TVOJE VOLBA? MÁŠ V RODINĚ DIVADELNÍKY?

Ten přímý kontakt s divadlem u mě úplně nebyl. Pocházím 5 km od Vsetína z vesnice Janová. Moje babička dělala divadlo a prateta vedla ochotnický soubor. Žádná přímá vazba u rodičů nebyla a s babičkou jsem to divadlo také nijak neprobíral. No, do dramatického kroužku jsem se dostal za trest. Tamní češtinář a velký divadelník mne nachytal za školou a udělal džentlmenskou dohodu, že když přijdu v pátek na „dramaťák“, tak z toho nic nebude. Já tam přišel a nějak to na mě na první dobrou dýchlo a zůstal jsem tam. Bylo to pod gymplem, to mi bylo patnáct let. Pak už jsem tam do maturity trávil všechna odpoledne. Vracel jsem se tam později i jako asistent režie. Dělali jsme Těžkou Barboru od Voskovce a Wericha, Zapeklitou komedii, groteskní satirickou pohádku, Sen noci svatojánské, hezké věci. Tam mě asi nadchl ten prostor s prací s vnitřní imaginací. Člověk cítil volný vyjadřovací prostor a potkal se na gymplu s podobně smýšlejícími lidmi. Zároveň je to i pevný bod,

KTERÝ TĚ DRŽÍ A DÁVÁ TI SMYSL. V TĚCH PATNÁCTI JSI MĚL JIŽ JASNO, ŽE SE BUDEŠ HLÁSIT NA DAMU?

Vůbec ne. Já jsem ani nevěděl v devatenácti, co budu dělat (smích). Mě to v té době ani nenapadlo, měl jsem to jako koníček a tak jsem to i bral. Poté jsem šel do Prahy na Karlovu Univerzitu na práva a politologii a vlastně až někdy ve třeťáku na právech jsem se hlásil na režii na DAMU. Bylo to ale zase díky osudovému setkání s Mírou Urubkem (pozn. red.: herec, divadelní režisér, pedagog z Valašska), kterému jsem v tom třeťáku vyprávěl, co jsem viděl v divadle, jak to na mě působilo apod. No a on mi řekl, proč vlastně nestuduji tu režii, že ve třiceti jí studovat nebudu. A já si uvědomil, no jo, vždyť já to vlastně chci dělat. Přihlásil jsem se tedy na režii na DAMU, napoprvé to nevyšlo, tak to bylo samozřejmě osobní zklamání, ale to na štěstí opadlo a napodruhé už to vyšlo.

V ŠESTNÁCTI JSI SE, POPRVÉ DOSTAL NA HRONOV, KTERÝ TI TAK NĚJAK UČAROVAL. JAK TO BUDE PŘÍŠTÍ ROK NA HRONOVĚ Z TVÉ LEKTORSKÉ POZICE?

Mě to baví už v té přípravě samostudia pedagogiky. Navazuji na věci, co jsem už měl v předešlých kurzech. Je tu hrozně omezený prostor jen na 8 dnů. I pro účastníky je to časově a energicky náročné, musíš to udělat atraktivní, zábavné. Zároveň vím, že dost do nich valím informací, které se snažíme obratem aplikovat. Nejvíce vycházím z pedagogické metody pedagogické Sanforda Meisnera. Spousta jeho žáků vede své workshopy a všechny jeho knihy jsou záznamy průběhu jeho workshopů. Spousta těch věcí je nepřenositelných, ale upravuješ to na skupinu, kterou máš a na ten čas, který máš. Jeho to jsou většinou dvouleté kurzy a pro profíky. Já bych to nechtěl dělat rok co rok stejné. Pro mě je to také zajímavé a vzrušující, poznávat něco nového.

POUŽÍVÁŠ METODY MEISNERA I BĚHEM SVÉ PRÁCE REŽISÉRA?

U Meisnera jsou dva herecké nešvary, první je stud a druhý nešvar je ten, že se herci neposlouchají. To je věc, kterou člověk i v praxi musí rozvíjet. Odvíjí se to od dramatiky, od toho jak člověk dává lidi dohromady. Snažím se komunikovat, pozvu si je třeba do kuchyně k nám domů a bavíme se spolu. Já mám pocit, že se nám to nějak daří, mluvíme o tom, ti lidé to vnímají. Ze vzájemné reflexe vnímají i pokroky, které tam jsou. To jediné, na co se musíme spolehnut při tom hraní, je ten partner, což je i osvobozující.

TY JSI V OSTRAVĚ PÁTÝ ROK?

Ten pátý rok je to pro mě jako rok nula. Mám pocit, že jsem teď v bodě, ve kterém začínáme. Došlo tam k velkým změnám. Ten tým je nyní sestavený tak, že vlastně jakoby začínáme a chceme jít nahoru. Těch čtyři a půl roku vnímám tak, že to byla příprava dostat se sem. Rozhodně teď nechci odcházet. U Bezručů je specifikace, že pokud budu ještě několik let umělecký šéf, tak tam budu nejdelší dobu. Většinou tam byli krátce. Soubor najednou prošel několika vedeními, přístupy, najednou to byla rozhádanost, takže člověk vidí, že toto je podstatná práce. A cítím, že to ti lidí také vnímají.

Přebíral jsem patnáct lidí v týmu, pak jsem to snížil na čtrnáct. Nyní jsme byli na třinácti, věděl jsem, že sezonu obstarám. Počet premiér jsme snižovali z pěti na čtyři. Ideální stav je na čtrnácti lidech. Dojít do ideálu, že jste všichni otevření a máme se rádi, to vždy nejde, vždy je nějaké napětí. Nicméně myslím, že zásadní věc u té práce je, potřeba oddělovat osobní a pracovní vztahy. Ale na jevišti si musíme rozumět a musíme umět si vyříkat věci, abychom na jevišti fungovali. Nyní cítím ze strany souboru podporu.

PŘEDTÍM JSI BYL NA VOLNÉ NOZE A PŘECHÁZEL JSI MEZI RŮZNÝMI DIVADLY. DĚLÁŠ ALE I TAKOVÉ VĚCI, ŽE PŘIJMEŠ REŽII NĚKDE, KDE JSI NEBYL A ZAČNEŠ OD NULY?

No, nějak se tomu vyhýbám. Chci být jen v Ostravě. Teď to jsou dva roky, co jsem odmítal věci. Je to z důvodu pracovního. Chci být intenzivně v Ostravě a potřebuji větší mentální klid na přípravu. Mít půlroční intenzivní přípravu a dát tomu maximum. Roztříštěnost v hlavě mi prostě nyní nevyhovuje. Druhý důvod je i rodina, mám dvouleté dítě. Manželka je v angažmá u Bezručů, chci tam prostě být. Ten luxus, že jsem tady v Hradci, znamená, že je tam tchýně, takže dis komfort pro dítě, pro manželku apod. Měl jsem nové nabídky do nových štací, ale už tu motivaci ztrácím. Chci se více posouvat k autorským věcem a na to ten čas a klid potřebuješ.

V JEDNOM NAŠEM ROZHOVORU JSME MLUVILI O TOM, ŽE MUSÍTE TAKÉ VYBÍRAT REPERTOÁR PODLE TOHO, ABY TO NAPLNILO HLEDIŠTĚ. JE TO NĚKDY TĚŽKÉ? JE TO VABANK?

Já mám to štěstí, že jsme v současné době vyprodaní měsíc dopředu u všeho, že ta návštěvnost je tam vysoká a já si toho nesmírně vážím. Ten tlak ani na mě z obchodního oddělení ani můj vnitřní tlak tam není. Mohu si tedy dovolit trochu riskovat, ale zároveň jsem si vědom, že nejdu proti tomu divákovi. Daří se nyní prodávat i méně známé tituly.

MŮŽEME NYNÍ PŘEDSTAVIT TVOJÍ NOVĚ PŘIPRAVOVANOU HRU U BEZRUČŮ?

Budeme zkoušet současnou adaptaci Schillerovi Marie Stuartovny. V podstatě je to nový překlad, ale velice chytře udělaná věc. Je to zbaveno romanticko-historického nánosu. Je to až politický thriller, kdy se operuje s pojmy jako je politický azyl, základní práva a svobody. Odehrává se to během válečného stavu, aktuální podhoubí, jak se mění pravidla politiky. Ta věc je v něčem politicky krutá. Střed politického ideálu a politické reality, zároveň se tam probírá postavení ženy jak v politickém světě, tak i ve světě mužském. Najednou v té politice to vypadá, že pro ženu v době války tam vůbec není místo.

JAKÉ TO JE Z POZICE UMĚLECKÉHO ŠÉFA A REŽISÉRA REŽÍROVAT VLASTNÍ ŽENU?

Je to super (smích). My to máme tak, že divadlo je pro nás, pro oba, vášeň. Jsme schopni se o divadle bavit, milujeme spolu jezdit jako diváci, rozebírat ty věci. Víš, že to je nějaký druh tvůrčího dialogu, který spolu vedeme. Nás to baví a práce je o to rychlejší, protože v půlce věty má žena ví a už to okamžitě dělá. Nestalo se zatím, že by se nám to dostalo nějak toxicky pod kůži a umíme to nějak přirozeně odbourat a vnímám, jak je důležité si naslouchat. Neříkám, že to tak bude platit třeba pořád (smích). Někde před návratem z manželky rodičovské jsme přemýšleli nad tím, jestli se nechceme rozdělit a bavili jsme se o tom, že chceme pracovat spolu, tak jsme se podle toho zařídili.

MÁM PRO TEBE POSLEDNÍ KVÍZOVOU OTÁZKU. PTÁME SE, JESTLI DOTAZOVANÝM PŘIJDE LEPŠÍ TERMÍN AMATÉRSKÉ NEBO OCHOTNICKÉ DIVADLO. JAK TO MÁŠ TY?

Ochotnické, ochotnické. Já vím, že to je věčné téma. Já ze své pozice vnímám, že to jsou fenomény a že to české ochotnické divadlo je velmi specifické. Jsou to fenomény, které se prorůstají, a vnímám to jen v té generaci profesionálů, kteří se z nich právě stanou. Obrovská škoda je, že se často setkávám s obrovským nerespektem a to ze strany herců, kteří nemají zkušenost z ochotnického divadla. Nerozumí tomu, že tam se nebavíme tolik o kvalitě až tak řemeslné, ale o tom, jakým způsobem tě ten ochotnický svět překvapí i skrze autorské práce, skrze herectví. Pro mě oba ty světy jsou propojené a přináší podobnou radost a člověk na to musí dobře pohlížet.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová