Zdeňka Žádníková-Volencová: Magie divadla a cesta k úspěchu

ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ-VOLENCOVÁ – RODAČKA Z HRADCE KRÁLOVÉ, HEREČKA A SPOLUZAKLADATELKA DEJVICKÉHO DIVADLA.

Ač sama netuší, proč si ji, jako herečku, vybral Josef Tejkl do Divadla Jesličky, dostala se tam. Zřejmě to byla její silná vnitřní láska k magii divadla, která zapůsobila. Jak pracují na inscenacích v Dejvickém divadle, jaký je jejich divák? A co Zdeňce Žádníkové-Volencové přineslo hrání v „nekonečném“ televizním seriálu? To a další zajímavosti, zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

JAK JSTE SE DOSTALA K DIVADLU?

Od čtyř let jsem žila v Hradci Králové, vždy se mi líbilo Divadlo Drak. Jako malý divák mne vtáhlo loutkové divadlo. Chtěla jsem být součástí té magie, dokonalé iluze a do dnes vzpomínám na inscenaci Pastýřka putující k dubnu, která mě uchvátila. Ve čtrnácti letech jsem udělala přijímací zkoušky do Divadla Jesličky Josefa Tejkla. Nikdo mi tenkrát nevěřil, že tam vydržím, byla jsem taková macatá, obrýlená čtivá holčička. Do dnes netuším, proč si mě Josef Tejkl vybral, já nebyla vůbec jeho typ herečky. Ale já vydržela a poté jsem se dostala do Dejvického divadla, kde jsem do dnes.

JE ČESKÁ SPOLEČNOST BEZPEČNÝM MÍSTEM PRO UMĚLECKOU TVORBU?

Ne. A nemám lék. Ještě do určité míry žijeme z minulosti. Existuje generace, která je ochotna pro umění leda co vydržet. Když jdete studovat uměleckou školu v zahraničí, studujete při tom i jinou školu, protože víte, že si budete muset k divadlu vzít i jiné zaměstnání. To u nás ještě nefunguje. Co znám mladší umělce, tak jsou v několika projektech, to dříve nebylo. Chcete dělat to, co milujete, co Vás těší, ale diverzifikujete si riziko například v jiné oblasti. Tomu pomohl hodně Covid, ten to ukázal.

VY JSTE O SOBĚ PROHLÁSILA, ŽE JSTE ANALYTICKÁ HEREČKA. POUŽÍVÁTE TU ANALÝZU I PŘI STUDIU VAŠICH ROLÍ?

Ano (smích). Já mám scénář a vedle něj mám sešit, kde si píši životopis postavy.

PO JESLIČKÁCH JSTE ŠLA NA DAMU A POTÉ JSTE ZALOŽILI V DEJVICÍCH NOVÝ PROSTOR. JE TO BEZPEČNÝ PROSTOR?

Ano je, můžete si tam vyzkoušet, co chcete, ale musí to mít profesionální výstup.

TOTO DIVADLO SE SAMOZŘEJMĚ POSOUVÁ/PROMĚŇUJE DÁL. PO COVIDU JSEM SI VŠIML, ŽE MNOHEM VÍCE ZVETE HOSTUJÍCÍ REŽISÉRY. PROČ TO TAKTO JE?

Souvisí to s osobou uměleckého šéfa. Martin Myšička ty dveře hostujícím režisérům otevírá a myslím si, že je to v pořádku. Otvírá to i témata, která nás těší, nebo o kterých víme, že náš budou těšit. Teď vznikla fantastická inscenace, Ztratili jsme Stalina s Danielem Majlingem, protože jsme si s ním chtěli tu spolupráci vyzkoušet. Protože je to fantastický režisér a hezky si chemicky sedíme.

VIDĚL JSEM U VÁS NAPŘÍKLAD ZKÁZU DEJVICKÉHO DIVADLA II S HOSTUJÍCÍM REŽISÉREM. JAK VÁŠ SOUBOR, KTERÝ JE V RÁMCI REPUBLIKY KOMPAKTNÍ MEZI SEBOU, PŘIJÍMÁ TYTO NOVÉ VLIVY?

Myslím si, že vždy reagujete na příběh anebo na režijní vedení, které sebou ten člověk přináší. Buď s tím souzníte anebo se necháte přesvědčit. Ten soubor není o tom: tady máte hru, přijměte jí a máte na to osm týdnů. O tom to není, ta volba je tady na prvním místě. Když se pro to rozhodneme, uděláme maximum, abychom to dotáhli. Režijní komplex ale musí být tak přesvědčivý, aby do toho soubor opravdu šel na sto procent.

JAKO HEREČKA MÁTE NĚJAKÝ SEN, KTERÝ SI CHCETE NA DIVADLE SPLNIT?

Měla jsem sen zahrát si postavu Blanche v inscenaci Tramvaj do stanice Touha, ale nevím, jestli se mi to někdy splní. Asi mě to mine, tenkrát jsem se do té role zamilovala. To co nás minout nemá, to nás nemine, tak uvidíme.

PŘIZNÁVÁM SE DIVÁKŮM, ŽE JSEM SLEDOVAL SERIÁL RODINNÁ POUTA A ASI JSEM VIDĚL VŠECHNY DÍLY (SMÍCH). TENTO SERIÁL PRIMY, JAKÁ TO BYLA PRO VÁS ZKUŠENOST? VYPADNOUT Z TOHO DIVADELNÍHO SVĚTA PŘED KAMERU DO „NEKONEČNÉHO“ SERIÁLU, KDE NENÍ ČAS ZKOUŠET. JAKÉ TO BYLO?

Byl to jiný svět. Já jsem se ho nebála. Já jsem asi v životě částečně lehkomyslná. V té době, kdy jsem nastupovala do toho seriálu, se na to divadelní svět díval hodně přes prsty. Bylo to bráno za svět reklam apod. Já jsem se na to dívala jako na skvělou příležitost i s rizikem, že se to nemůže povést. Naučilo mě to hodně rychle se koncentrovat. Musela jsem si přesně definovat co je to za postavu a vrátit se vždy k tomu životopisu, co jsem si připravila. Ty linky jsem si často zkoušela s Tomášem Matonohou. A scénáristky byly tenkrát skvělé v tom, že s námi probíraly, kam bychom třeba chtěli, aby se ty linky ubíraly, to bylo skvělé. Když se mi narodila druhá holčička, myslím, že jsem začala natáčet dokonce v šestinedělí, no bylo to už poté dost náročné. Zároveň můj muž začal rozjíždět svůj business a my jsme si řekli, že takhle už to moc nejde dohromady. Řekli jsme si, že rozvolníme a ustoupíme a dobře jsme udělali. To, že nám tam poté přibyly ještě dvě další děti, tak to je asi ta ukázka mé malé lehkomyslnosti (smích). A já v tom seriálu zrovna měla i tu roli „loosera“ a napadalo mě k tomu i spoustu věcí, mohla jsem si tam blbnout, bylo to kreativní pole.

DOMNÍVÁTE SE, ŽE JE TO I NYNÍ V SERIÁLECH STEJNÉ?

Proměnilo se to. Těch seriálů jsou mraky, i ty formáty. Nikdy nevíte, na jakém kanálu jste. Je to hodně podobné a máme někdy i legraci s dětmi, že jim říkám dialogy, které přijdou v tom seriálu, dopředu (smích). O to více mě baví seriály, které mají nějaký přesah. Anebo když je tam postava, která v rámci seriálu vyčnívá, a já s ní jdu. Třeba nyní ve Zlaté Labuti mě baví Jaroslav Plesl. Hraje zápornou postavu, ale na něm vás baví vše. Baví mě to. Když je odvážná dramaturgie, tak se to vyplatí. Mám tu odvahu ráda.

KDYŽ SE VRÁTÍM K VAŠEMU DIVADLU. JAKÝ JE VÁŠ DIVÁK V DEJVICÍCH?

Náš divák si jde do Dejvického divadla pro zážitek. Má to přesah, není to banální a je to chytré. Musím říci, že třeba bylo zajímavé období Covidu, protože se k nám odvážil jiný typ diváka. Bylo to velice občerstvující, protože se k nám dostali lidé, kteří běžně do Dejvického divadla nechodili, a je to dobře. Nyní se bude Dejvické divadlo rekonstruovat, bude se rozšiřovat sál a v průběhu rekonstrukce (přibližně rok a půl) budeme hrát na větší scéně. Moc se na to těším. Přeci jen necelých sto padesát míst v hledišti není mnoho. I my, jako herci, pokud chceme někoho pozvat, sami si kupujeme lístky.

ZKOUŠELI JSME V OPATOVICÍCH NAD LABEM HRU DABING STREET, NECHAL JSEM SI POSLAT SCÉNÁŘ, KTERÝ JSEM PŘEČETL. POTÉ JSEM SE BYL PODÍVAT NA DABING STREET U VÁS V DIVADLE. PETR ZELENKA UDĚLAL MNOHO ZMĚN OD PŮVODNÍHO TEXTU, TAKŽE JSEM HO VŮBEC NEPOZNÁVAL. JAK TO U VÁS V TOMTO FUNGUJE?

V čem je Petr Zelenka unikátní je v tom, že to píše na míru, nevadí mu zbavovat se jeho vlastních nápadů, byť jsou skvělé. Pokud vy jako herec přijdete s variantou, která ho zajímá, vzrušuje, tak to přijme. Spousta věcí vzniká na zkouškách a rád se tím nechá inspirovat. Když cítí, že to nefunguje, dává tomu několik šancí, a až pak případně škrtá.

KDYBY VÁM NABÍDL NĚJAKÝ SOUBOR, JESTLI BYSTE S NÍM NAZKOUŠELA NĚJAKOU INSCENACI JAKO REŽISÉRKA, CO BYSTE ŘEKLA?

Musela bych se podívat na ten soubor a na text se kterým přichází. Toto jsem ještě nedělala (smích). Je to nabídka, která je ke zvážení. Dostala jsem poptávku, napište mi prosím něco o Vivaldim, to jsem zvládla. Teď Johan Sebastian Bach a jeho linka, která se také podařila. Tak uvidíme.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová