Vladimír Altán Mátl: herec, režisér, lektor a smuteční řečník z Dobronína

Vladimír Mátl zvaný Altán, je pro své divadelní kolegy jistě nejen dobrým partnerem, ale také přítelem a oporou. Divadlu se věnuje už řadu let ve svém domovském souboru Zmatkaři, nicméně už má za sebou i hostovačky v souborech jiných. Přezdívka Altán prý vznikla komolením příjmení Mátl. Ovšem z řad Vladimírových přátel padlo právě i to, že je to takový altán, v jehož objetí si lidé rádi povídají. A tak začíná povídání s Altánem o divadle, které miluje, a zastává při tomto koníčků několik rolí, o kterých si povídá v rozhovoru s Kateřinou Fikejzovou Prouzovou.

záznam streamu: ZDE

Poděbrady jsou setkáním aktivních divadelníků

Jednou z oblíbených divadelních přehlídek je pro Vladimíra Mátla poděbradský FEMAD. Každoročně se zde schází divadelníci při skvělé atmosféře nejen divadelních představení, ale i diskusích, které jsou v Poděbradech dle Vladimíra trochu jiné a skvělé. „Poděbrady jsou přehlídkou aktivních divadelníků, a těch divadelníků, kteří tolik nežerou tu hronovskou linii, a to se nechci nikoho dotknout,“ říká Vladimír Mátl. „Jsou to druhé příležitosti pro ty, kteří se nedostanou z národní přehlídky do Hronova. Poděbrady mi vždycky byly sympatické tím, že tam diskuse neprobíhají za tím porotcovským stolem, ale jde tam o otevřenou diskusi všech zúčastněných.“ Chválí si Vladimír Mátl, i když si trochu stýská nad tím, že se lidé bojí o tom divadle nahlas mluvit.

I dobře míněná kritika může působit negativně

Vladimír se s přehlídkami a jejich systémem setkává od doby, kdy začal dělat divadlo. A sám vzpomíná na čas, kdy se ho kritika velmi osobně dotýkala. Jako člověk, který se ale rád vzdělává a posouvá se, se naučil vnímat kritiku spíš jako příležitost. „Ono když je někomu dvacet, a je přesvědčen, že udělal něco výjimečného – a to je dobře, protože věřit se tomu musí, tak oni nejsou ochotni slyšet i dobře míněnou kritiku. Což si myslím, že je k jejich škodě. Kritiku si můžeme brát jako ponaučení,“ hovoří o hodnocení na přehlídkách Vladimír Mátl, který dál přemýšlí o tomto systému, jako o něčem, co si musí soubor opravdu sám zpracovat. Každý soubor dřív nebo později zjistí, že je jiné hrát na domácí scéně nebo v jiném městě či kraji. Ovšem obecně platná a lety prověřená pravidla, která divadlo má, platí pro jakýkoliv soubor. A to jsou ty vědomosti a zkušenosti, které můžeme při rozborových seminářích získat.

Herec a režisér, který se dostal za stůl lektorského sboru

Jako divadelník zastává Vladimír více rolí. Je hercem, režisérem, ale už má zkušenost i jako lektor postupové přehlídky. Souvisí to s jeho zájmem o divadle nahlas mluvit a diskutovat. Díky tomu, že se nebojí nahlas mluvit, a zároveň dokáže srozumitelně popsat, co má na srdci, byl osloven i k pozici porotce – lektora. „Pro mě je slovo lektor víc jako učitel, přednášející – nevím, to slovo si s tímhle spojuji. Porotce bylo možná moc přísný pojmenování. Ale v podstatě jde o to, aby lektoři dokázali vzít v potaz základní zkušenosti souboru. A tím že jsem zažil být herec i režisér, tak si dokážu jako lektor představit, jaké to je na té druhé straně. A i když teď sedím na diskusi jako herec nebo jako režisér, tak všechno hltám, a snažím najít si, kde jsem udělal chybu,“ popisuje Vladimír Mátl svůj pohled na úkol lektora divadelních přehlídek, a dál přemýšlí, jak by měli lektorské sbory co nejvíc posloužit souborům. „Hlavním úkolem lektorských sborů: měly by to umět zhodnotit po té odborné stránce. Proto je ideální složení zkušených divadelníků, tedy profesionál anebo letitý a vzdělaný amatér, a k tomu když přisedne někdo, kdo je třeba ne tak vzdělaný, ale dokáže dát i ten neodborný, divácký pohled. Je fajn, když se připojí někdo, kdo to zná z obou stran stolu. Dokáže zmírnit silnější slova odborníků. Já si snažím tuto ambici zachovat a být laskavý. Takhle kdybychom postupně nabalovali ty amatéry do porot, tak věřím, že bychom si vychovávali ty lektory, které budeme v budoucnu potřebovat. Právě poroto si myslím, že by byla cesta, mít tajemníky poroty, nebo přísedící, kteří budou jenom poslouchat, a učit se, jak o tom divadle mluvit. Já na to docela sázím, a doufám, že se to v tomhle trochu posune. Aby ty poroty mohli trochu jezdit, aby nezůstávali stále ve stejném složení.“

Na herectví dochází mozkové buňky ale na vedení herce nikoli

Vladimír Mátl přiznává, že v poslední době rezignoval na herectví. Obává se, že ho zrazují mozkové buňky, které mají na svědomí problémy s učením textu. A snad mají na svědomí i větší trému. Ovšem Altán není nervózní sám za sebe, nýbrž za všechny. Cítí kolektivní zodpovědnost za výkon, a za splnění režisérovi vize. Práci režiséra vnímá Vladimír jako velmi potřebnou a právě zodpovědnou. Onu potřebnost pociťuje především jako herec, který svého režiséra ctí. A sám jako režisér pociťuje tu obrovskou zodpovědnost. „Jako režisér bych někdy i měl křičet. A někdy jsem měl i chuť. Ale zase i jako režisér se snažím být laskavý, a nechávám herci dostatečný prostor na osobní vyjádření,“ popisuje Vladimír Mátl sebe jako režiséra, pro kterého je přirozené vyjádření jeho herců velice podstatné. „Musíme si říct, že hlavně v tom amatérském divadle jde o typy. Nemůžeš od spousty lidí chtít nějaké herecké protokoly. Měli by zůstat takoví, jací jsou ve svém projevu, a to by se mělo využít na tom jevišti. Herce nechám, ať nejprve zahraje, jak chce a postupně ho dokroutím do té polohy, ve které ho chci mít. Je to taková nenásilná forma herecko-režijní práce. To, když mě poroty hodnotí, tak mě často nehodnotí režijně, ale jako režijně hereckou práci, protože je tam jasně znát, že toho herce nechávám, aby si tu roli vyžil.“

Při divadle nemůže zmatkovat ani Zmatkař – je to zodpovědnost

DS Zmatkaři v Dobroníně býval docela velký soubor, který měl svého času až 50 členů. V současné době jich je kolem 20 stálých. Vladimír vzpomíná, že bývali spíš mužským souborem, ale teď se to trochu zlomilo a postrádají muže v určité věkové kategorii. Nicméně prý ke Zmatkařům přichází mladá krev, tak se možná ledacos změní. I když si Vladimír trochu stýská nad tolikrát zmíněnou zodpovědností, která k divadlu patří. „Doufám, že ty mladé divadlo chytne. Ale naučit mladé zodpovědnosti k tomu přístupu, to je těžší. Prostě je zkouška a já se na ní domluvím, tak tam budu! Když je štace, a mě trochu teče z nosu a mám 37,1 tak jedu! Já to nemyslím ve zlém, ale ten přístup je jiný, než když jsme hráli s angínou v horečkách. Spousta lidí bere to amatérské divadlo jako koníčka, a každý má svou míru zodpovědnosti. Já to přirovnávám ke sportovním týmům, třeba k hokeji, k fotbalu – amatérskému. Když se 11 chlapů přihlásí do okresního přeboru, a měli by o víkendu hrát ve vedlejší vesnici, a teď by tomu trenérovi zavolalo 5 kluků, že mají oslavu, že přijela teta a podobně, tak ten tým to špatně snáší. Je to neúcta k času ostatních. Když tam chybí jeden, tak už to všem ostatním zmaří,“ stýská si Vladimír Mátl.

Poprvé ve zkušebně divadla a podél dlouhého stolu pro jednu z hlavních rolí

První role Vladimíra Mátla u Zmatkařů, byla jedna z ústředních rolí v inscenaci Babička aneb obrazy z venkovského života. Byla to úprava, kterou vytvořil umělecký šéf Horáckého divadla v Jihlavě, Petr Žák, a se Zmatkaři udělal tři inscenace. A v této době přišel do souboru Vladimír. „Na první zkoušku mě pozvala známá, a říkala, ať se přijedu podívat. Ve tmě jsem po cestě zabloudil a na zkoušku jsem přijel pozdě. Soubor měl první čtenou. Teď já zaklepal, otevřel jsem dveře, a čekala mě ta dlouhá cesta kolem dlouhého stolu. Došel jsem, všichni mě pozdravili, já jsem vysvětlil, proč jsem se zdržel, dali mi text a četli jsme. Čekal jsem, že budu hrát třeba Sultána. Toho psa jsem si jako začátečník dokázal představit. Jenomže to jsem ještě netušil, že ti psi budou celé to divadlo vlastně uvádět a budou vystupovat v několika v postavách. No a hrál jsem toho Sultána.“

Smuteční řečník s touhou zahrát si Spalovače mrtvol

I když Vladimír Mátl říkal, že už se k herectví moc nehrne, rád by si přece jen zahrál. A jednou z vysněných rolí je postava Kopfrkingla. „Já jsem si říkal, kdybych ještě jednou měl zahrát něco na jevišti, tak by to byl Spalovač mrtvol. Kopfrkingel je postava která mě láká, Mohl by to být proti úkol, ale proč ne,“ usmívá se nad ponurým titulem Vladimír, který mimo svoje zaměstnání a divadlo také občasně působí, jako smuteční řečník. „Jedna moje známá sháněla řečníky v pohřební službě. Ne každý to dokáže dělat. Byli v situaci, kdy měli pouze jednoho, a já měl možnost si to zkusit. A už to dělám víc jak pět let. Dá se to zvládnout, když to pojmeš jako herecký úkol. Tady se musíš odosobnit od toho člověka, který tam leží. Uzavřeš se do té krabičky figury, a předneseš to, co sis připravil. A má to jednu velkou výhodu, že máš text v ruce.“

Nový člen redakce Divadelníku.cz

Když byl před časem hostem Antré Tomáš Čivrný, zakladatel Divadelníku.cz, tajemně se zmínil o novém členovi redakce Divadelníku.cz, který by se měl brzy objevit. Neměl na mysli nikoho jiného než Vladimíra Mátla. „Divadelník.cz jsem v Poděbradech Tomášovi hodně chválil. A on mi říkal, že by byl rád, kdyby měli víc lidí, kdyby mohli obsáhnout víc oblastí. A psaní mě baví. Je to zase jiná zkušenost, ale také otázka toho času. Já bych strašně rád chodil po premiérách v regionu. Ale jednak se to těžko dozvídám, ale pak se to třeba schází v den, kdy se opravdu neutrhnu. A teď jak mám dělat zpravodajství o regionu, když máš svoje zaměstnání, svůj soubor, ještě někde hostovací režii. Budu muset něco škrtnout. Nevím co, ale bud muset něco opustit, protože to nechci dělat polovičatě.“

Pokud se chcete dozvědět víc z rozhovoru s Vladimírem Mátlem zvaným Altán, poslechněte si celý rozhovor. Dozvíte se, mimo jiné, proč má rád generálkový týden, na jaké inscenace rád vzpomíná a také, že tak trochu básní.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová