Nositelka metody Jacquese Lecoqa a zakladatelka Budilovy divadelní školy – studovala přímo v Paříži u samotného mistra. V těle jí koluje krev slavných předků, už její prapradědeček byl uznávaný herec. Jak se dostala přímo k této metodě a jak unikátně se dostala ve Francii na školu? Jak její škola funguje a v čem je jiná? Lehce prozradíme, že to prostě chcete zažít na vlastní kůži! O tom a o svých zážitcích právě z jejího kurzu si s Vendulou Burger Budilovou povídal Josef Jan Kopecký.
Ano, on mě učil.
Já jsem byla nadšená, já to mám v názvu své školy, že neexistuje jiná škola hrou než tato. Zde se jen hraje, to je škola praxí. Vše je postaveno na tom, že když přijdete do školy, hrajete, improvizujete, tvoříte. Přestávky jsou jen pro přesuny a chce se po Vás výkon hned od začátku. Nejde se půl hodiny probouzet, pak si další půl hodinu povídat, ne, to nejde. Celá metoda je výuka přes tělo. Ve středu metody je tělo a okolo toho těla je prostor. Je to metoda kognitivní, tedy, musí se vyzkoušet na vlastní kůži. Přijmout, že si budeme hrát např. na živly apod. Člověk musí přijmout fakt, že právě tento styl výuky mu něco sám od sebe dá, nesmí nad tím příliš přemýšlet. Člověk se svým tělem pracuje jako s hudebním nástrojem. Musí vydat tu poezii zpátky. Tělo má svou paměť, je to jako jízda na kole. Dá se to učit tak, že se to nechá jen zkoušet na vlastní kůži. Sám Lecoq mi říkal, že mi to může dojít klidně až za pět let, teprve po čase to vše cítíš.
To máš pravdu, nějak časem se tělo propojí i s tou myslí. Lecoq ti dá tolik pravidel, které musíš respektovat a zapamatovat si je, vžít si je. Pravidla o pohybu, vztahu ke druhým, ty v prostoru, prostor kolem tebe, divadelní čas, který můžeš vnímat jako pohyb a další.
Já jsem z divadelní rodiny, v tom jsem vyrostla. Nemusela jsem chodit do dramatických kroužků, hlídala mě babička Jiřina Steimarová. I moje babička měla něco z Lecoqa (smích), když jsme si spolu hrály. Můj prapradědeček je Vendelín Budil, ředitel Plzeňského divadla a velký herec. Bohužel komunismus zakazoval mým rodičům divadlo, takže mě k tomu divadlu od mala nevedli. Říkali, že budu dělat něco jiného. Začala jsem tančit, to mě bavilo, musela jsem studovat gymnázium zaměřené na elektrotechniku. Do osmnácti let jsem se divadlu přímo nevěnovala. Když jsem maturovala v devadesátých letech, zkusila jsem jít na choreografii, to mě bavilo, ale tam jsem se nedostala, neměla jsem potřebné znalosti. Rozhodla jsem se tedy, když se otevřely hranice, že pojedu do Paříže. Jela jsem tam na prázdniny a zůstala jsem tam dvanáct let (smích). Chodila jsem tančit s černochy pod Eiffelovku breakdance, prostě všechno. Jednoho dne přijel do Paříže Bolek Polívka, já na něho každý den chodila do divadla, dívala jsem se na jeho představení, každý den improvizoval, každý den to bylo jiné, což mě nadchlo. Bavili jsme se spolu, řekla jsem mu, že bych chtěla dělat divadlo jako on a on mi odpověděl, ať jdu studovat k Lecoqovi. Našla jsem si tedy jeho školu, podívala jsem se na studentské práce a naprosto mě to nadchlo. Kromě přihlášky na školu jsem měla dodat doporučující dopis, ten jsem si na konec napsala sama svou lámanou francouzštinou (smích). Popsala jsem, že jsem z herecké rodiny, ale že je nyní bohužel nemůžu pozvat na představení a že pan Polívka by mi rád napsal doporučení, ale jistě vědí, jací umělci jsou a tak že já sama za sebe prosím, aby mne přijali. No a já jsem se tam dostala.
Byla jsem nadšená i z toho, jak jsou velké třídy. Přihlášených je jen třicet lidí. Třída je založena na konkurenci. Platíte za to 300 tisíc za rok. Musíš si buď své představení ve třídě vydobýt a nebo se učíš koukáním. Je tu strašně moc kultur na jednom místě, to bylo také zajímavé sledovat. Pan Lecoq na konci prvního ročníku sledoval typy lidí a dokázal zhodnotit, kdo se hodil na režiséra apod. Výuka fungovala skrz živé reakce, protože nám hned dával najevo, zda to funguje nebo nefunguje. My jsme to pak díky tomu také dokázali sami cítit, že zde padá rytmus, je to průšvih apod.
Ctibor Turba svou pedagogiku zakládal na této metodě. Já jsem původně také nechtěla otevírat svou vlastní školu, ale chtěla jsem to učit na nějaké škole. Ono ale bylo velmi těžké se dostat učit například na DAMU, když jsi tam nestudoval.
Ano, je u mě doma a také je v přírodě. Právě tím, že je Lecoq o tom, inspirovat se přírodou, je super vyvézt lidi z komfortní zóny města. Není nic jednoduššího než, že člověk vyjde ven, je tam les, louka, voda. Z toho důvodu dělám rezidence. Metoda je založena na tom, že si člověk musí zažít přírodu. Málo kdo má tu reálnou přírodu nastudovanou tak, aby ji uměl v sobě používat.
Ven jdeme potichu, bez vody, bez hodinek, ani já nemluvím a musí se vše opakovat po mě.
Lidem, kteří studují, nabízím intenzivní víkendy. Často to jsou lidé, kteří nemají čas v týdnu nebo běžně pracují. Mám to nastavené jako přípravku.
Musíš ale opravdu opakovat, jsou lidé, pro které to je naopak stres. Když ale vezmeš tu svobodu, že nad tím nemusíš přemýšlet, ale necháváš se vést, ano, často to je pro člověka osvobozující. Člověk neřeší co je uvnitř něho ale co je kolem něj a nasává to.
V létě dělám například prodloužené týdenní semináře. Jednou jsem to nazvala divadelní očistou, bez telefonu, bez elektřiny. Malé ohniště, u potoka, týpí. Lidé přijeli vystrašení s otázkou: „A vy nám seberete mobily?“ a já na to: „Ne, ale oni se vám vybijí, tady není elektřina (smích).“ Tam tenkrát vznikaly neskutečné momenty. Jedno představení bylo například se západem slunce, to byl úžasný reflektor. To bylo větší než národní divadlo, měli jsme k tomu hudbu z bublajícího potoka, herci dělali zvuky ptáků apod. Jiní byli zase ve slunečnicích, ťukali kameny na cestě, vytvořili smyslové představení, to vše bylo naprosto úžasné.
Metoda Lecoqa vytřibuje talent, ukáže nám, v čem jsou lidé nejlepší. Doporučuji, aby si to vždy nejdříve zájemci přišli vyzkoušet, protože pokud se přihlásí na roční studium, očekávám od nich výsledky. V rámci studia chceme od lidí jejich tvůrčí energii, kterou ukazují právě jejich talent. Díky tomu pak třeba zjistí, na jakou školu se chtějí hlásit dál, protože ten svůj „skrytý“ talent odhalí.
K tomu jsem se dostala jako slepá k houslím. Člověk když chce učit dospělé, tak musí umět učit i děti. Když to divadlo se mnou bude bavit děti, tak to bude bavit i dospělé. Pod DDM Poděbrady vedla dramaťáček jedna lektorka. Bylo to po Covidu, děti se bály kontaktu, bylo to vše pro ně najednou těžké. Dělala jsem s nimi workshop, popovídala jsem si s nimi a dozvěděla jsem se, že si sami napsaly divadelní hru, detektivku. Asi za dva dny mi paní učitelka zavolala, jestli bych to za ní nevzala do Vánoc, že onemocněla. Pak se to prodloužilo do jara a pak už jsem s nimi režírovala. Vypadalo to, že paní učitelka se uzdravuje, měla rakovinu, byla nadšená, že jsem s nimi nastudovala hru. Bohužel paní učitelka zemřela. Pokračuji s nimi dál, nastudovali jsme další hru. Dnes je těm dětem osmnáct a já si uvědomuji, že už to nemůžu dělat jako dramaťák. Dnes se jedná o divadelní klub a schází se dvakrát týdně. Já jsem nyní jejich mentor, protože oni sami pracují a jen je směřuji tak, aby založili svůj vlastní soubor.
Já mám radši to ochotnické, pro mě je slovo amatér ve smyslu, že to není dobré. Amatérské divadlo není dobré divadlo ve Francii, dělají to lidé, kteří na to nemají peníze, často nemají talent, není to instituce. Líbilo by se mi víc, kdyby se tomu říkalo ochotnické, děláš to ochotně. Já nemám ráda ani slovo umělec, pro mě to zní jako umělý, podle mě nemůže být už na živu (smích).
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Hotařová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.