Zdeněk Vylíčil a Vladimír Hetflejš: v Úpici slavíme 200 let divadla

V ÚPICI LETOS SLAVÍ 200 LET VÝROČÍ VZNIKU OCHOTNICKÉHO DIVADLA. K TÉTO PŘÍLEŽITOSTI CHYSTÁ PŘEDEVŠÍM SPOLEK DIVADELNÍCH OCHOTNÍKŮ ALOIS JIRÁSEK PLNO AKCÍ, KTERÉ MAJÍ HISTORII ÚPICKÉHO DIVADLA PŘIPOMÍNAT. PROTO SE TENTOKRÁT V NAŠEM ANTRÉ OBJEVILI HNED DVA HOSTÉ – ZDENĚK VYLÍČIL (ZV), PRINCIPÁL SPOLKU DIVADELNÍCH OCHOTNÍKŮ ALOIS JIRÁSEK, A VLADIMÍR HETFLEJŠ (VH), HEREC A REŽISÉR SOUBORU.

záznam streamu: ZDE

Zahájení oslav začne výstavou, vernisáž proběhne 22. 9. 2023 v městském Muzeu. Co má výstava mapovat?

ZV: Já bych zahájení oslav nazval výstavou. Výstava zobrazuje především posledních 50 let. Objeví se tam i střihy z inscenací, plakáty, fotografie.

VH: Je to výstava, kterou zaštiťuje muzeum. Snažíme se veškeré materiály dávat do muzea, aby to bylo dobře uschované.

ZV: K tomu jsem tedy musel dospět (s úsměvem). Přiznám se, že mám doma plno starých plakátů. My jsme spolek, který se pořád dost stěhuje. To jsme možná zdědili po těch našich předchůdcích.
A z různých zatuchlých skladů se tyhle materiály sunou Úpicí. A já jsem ty věci, které mají hodnotu, zcizil a mám je doma. Ale postupem času jsem dospěl k tomu, že teď je příležitost všechno vzít a po výstavě věnovat všechno muzeu.

VH: Zamýšleli jsme se taky nad tím, jak uchovat zvukový záznam našich inscenací. Šikovný zvukař Standa Kábrt pro nás dělal po strašně dlouhou dobu, možná po 40 let. Je to úžasný technik, který udělal obrovskou práci. Zůstali nám zásoby pásků. S jeho pomocí jsme to nahráli na keramická DVD, která mají trvanlivost 150 let.

ZV: Všechno máme digitalizované.

Vypadá to, že se návštěvníci mají na co těšit, že oslavy přinesou mnoho nových informací a zajímavostí především díky vaší mravenčí práci, při které shromažďujete a třídíte veškeré dokumenty, záznamy a další materiály. Výstava by měla být otevřena do listopadu a bude se konat v Městském muzeu a galerii J. W. Mezerové v Úpici?

VH: Ano, výstava je ve staré radnici, kde se před 200 lety hrálo poprvé v Úpici ochotnické divadlo. Byla započata tradice divadla, a také byly započaty zákazy. Náchodské vrchnosti se to samozřejmě moc nelíbilo, že se v Úpici dělá nějaké divadlo. A od samých začátků se řešilo: co hrát, jak hrát, a samozřejmě jak by mělo fungovat ochotnické divadlo a jak město. Co by společně měli přinášet.

Jak se historie spolku vyvíjela dál? V jakých podmínkách DS Alois Jirásek žije a dál píše svou historii?

VH: Vždycky to byly hodně hospody, kde se dalo hrát. V jednom hostinci, u Vacků, dokonce vystavěli divadelní sál pro 800 lidí. A dokonce tam bylo tak velké jeviště, že tam vjel žebřiňák i s koněm. To byla 30. léta 20. století. Dnes jsme v rekonstruovaném divadle. Jsme trochu omezeni velikostí jeviště, které by mohlo být hlubší...

ZV: Hrací prostor je asi 8x8m. Je tam jeden z problémů prostoru divadla, že tam neexistuje nic kolem. Je tam 1m za horizontem včetně topení. Moc se nedá běhat v zákulisí. Ale máme ještě forbínu, kde je schované orchestřiště.

VH: K výstavbě divadla se využilo torzo domu, který tam už byl. Bylo dáno obvodem hospodářské budovy. Divadlo se rozvíjelo díky průmyslu a Úpice byla textilní. Bylo tam sedm textilek a jedna strojírenská fabrika. Divadelníci byli nejenom textiláci, ale hodně kantoři, doktoři, ať už lékaři nebo právníci, a dokonce jeden z nejlepších našich předsedů byl doktor Antonín Čapek, otec bratří Čapků, který byl předsedou spolku dva roky. A dokonce předsedou byl i starosta. Bylo v zájmu fabrik, aby město kvetlo po všech stránkách. Město, kde zahyne kultura, končí. Takže fabrikanti výrazně pomohli
i výstavbě toho divadla. Ono se traduje, že ochotníci si postavili divadlo… No tak každý dal nějakou zlatku. Ale fabrikanti dali ty podstatné peníze. A musím říct, že i za socialismu ty fabriky podporovali kulturu. Pod FKSP nám byli otevřeni, a dělali se v divadle úpravy, rekonstrukce, a to stále platily fabriky. A teď když textilky padly v celé republice, tak najednou se lidé stěhují za prací, ubývá počet obyvatel, ani hospody se neuživí. Tak děláme vše pro to, aby nenastal úpadek všech spolků.

ZV: A také má najednou všechno město na bedrech. Protože to všechno, o co se staraly ty fabriky, o to se teď musí starat město.

Zástupci divadelního souboru z Úpice si velice chválí podporu a spolupráci s městem. Jednu ze svých premiér proto věnovali právě městu Úpice. Byla to Prodaná nevěsta nastudovaná u příležitosti výročí republiky.

Jaké další inscenace považujete v historii souboru za zásadní?

VH: Již zmíněná premiéra Prodané nevěsty byla věnována městu, k výročí republiky. Do souboru jsme natáhli pár zpěváků, tanečníků, herců. Nejsou to jenom místní. Lidi získáváme tak, že někde zahrajeme, a oni se pak chtějí přidat.

ZV: Což je ale trochu problém, protože kde v okolních vesnicích můžeme hrát Prodanku? Je tam spousta účinkujících, je to veliké. Leda někde venku, ale to taky nejde všude. Prodanku jsme začali zkoušet tak, že jsme se v roce 2016 začali učit zpívat. A jinak ji hrajeme už pět let.

VH: Derniéra původního obsazení už byla. Ted hraje nové obsazení. Vystupujících je kolem 50 lidí. Ale dokážeme to odehrát i v menším počtu. Je tam důležitý třeba bubeník, který drží muziku pohromadě. Zasloužilo by se říct, že je to z dílny, která měla kořeny v královéhradeckém Draku. Protože kdyby Krofta nevymyslel tuhle koncepci, kdyby Klíma k tomu nevymyslel text, kdyby Jirka Vyšohlíd neudělal muziku, tak ta Prodanka by nebyla. Oni to hráli v 11 lidech s loutkami. Mělo to jinou poetiku. My jsme na to museli jít samozřejmě jinak, ale to gró tam od nich zůstalo.

VH: Skvělé byly také věci s Petrem Kracíkem, Hoře z rozumu a Hra o sv. Dorotě. Petr Kracík byl v té době studentem DAMU. Zase v tom měl prsty Drak, protože jsem přišel na poradu za panem Klímou, a on mi poradil hru o sv. Dorotě. To jsem se bál, že to neprojde v roce 1983. A inscenace nakonec prošla 18 měst. Jeli jsme čtrnáctidenní pouť s kamenem z hradu Vízmburk, a vezli jsme ho k Národnímu divadlu, kde jsme kámen předali představenstvu ke 100 letům ND.

ZV: Dále taky Fidlovačka v režii Tondy Navrátila v roce 1984. To byla výměnná inscenace s partnerským městem v Belgii. Těch zahraničních cest nebylo tolik. První byla ta Belgie. V 90. letech se to trochu uvolnilo a využili jsme kontakty přes Pavla Fialu. Komedie o hvězdě, kterou jsme pak dělali ještě jednou, jsme vezli do Francie, takže to bylo zajímavé. Pak jsme byli zapojeni do projektu euro divadla. To byl asi tříletý projekt. Přijel jsem Lyonský studentský orchestr, který s pardubickým orchestrem udělal Krále Davida. Zpívala tam lyonská hvězda, tady náš známý zpěvák, a mluvené slovo do toho měl Petr Štěpánek a moje matka.

ZV: Jo a Balada z hadrů z roku 1989. S Pavlem Dostálem jako režisérem to byla hodně zajímavá práce.

VH: To je zase téma! Já jsem si hodně povídal s Láďou Lhotou, předsedou českých ochotníků – o jeho koncepci a pohledu na ochotnické hnutí. A on říkal, že to hnutí samo je to podstatné. A že má tu funkci jednotící, funkci ve městě atd. To že se udělá inscenace, je pomalu vedlejší. Ale to hnutí je to nejpodstatnější. Pavel Dostál na to měl úplně jiný pohled. Ten říkal, že divadlo je dobrý nebo špatný. A vůbec ho nezajímalo, jestli je amatérský, nebo profesionální. Jeho metody byly skutečně tvrdý. On když předložil text, tak řekl, že kdo chce hrát, ať to doma nahlásí, že tři měsíce se bude zkoušet pondělí, středa, pátek. A pak že se objede Evropa. Ale on jako disident nemohl jezdit, i když to zrežíroval.

ZV: Komedie o dvou kupcích, revoluční rok. To bylo hodně dobrý představení také možné hrát venku, úspěšné i u porot. Nicméně Pavel vždycky slýchával od těch porot: Víš, dobrý..., ale my bychom od tebe čekali ještě něco lepšího.

ZV: Havlovo Odcházení od Saši Gregara, 2017. Už cesta je cíl, a ta práce s tím Sašou byla pro soubor velkou zkušeností. To bylo hodně zajímavé. Ale bohužel je tam ten Havel, na kterého jdou lidé, co ho mají rádi. Ale existují tací, kteří to nemusí.

Úpický soubor měl veliké štěstí na osobnosti, které souborem prošli, a zanechali tam výraznou stopu. Po dvousetleté existenci máme motivaci k tomu, abychom dál psali historii úspěšného souboru, který se věnuje nejen současné dramatice, kterou jsme se dlouhou dobu vyjímali. Ani vedle plánování oslav výročí soubor ve zkoušení nezahálí, takže tradice pokračuje.

VH: My máme velký problém, že máme dluh k Čapkovi. Jeho dům tam v centru je, a chtěli bychom dělat ne Čapkovu hru, ale hru o Čapkovi, respektive o jeho rodině.

ZV: A teď studuje Lukáš Králík svou režijní prvotinu. Výklad má zvládnutý skvěle, ale je to jeho první režie, tak uvidíme.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová