Tomáš Jireček se věnuje disciplíně zvané storytelling, tedy vyprávění příběhů. Jedná se o živý výstup jednoho vypravěče, který svým divákům-posluchačům vypráví příběh, který si sám vybral a připravil. „Nevím, jestli se tomu dá říkat divadlo,“ říká Tomáš Jireček. „Vezmu nějaký příběh, přecedím ho nějakým způsobem skrze sebe, potkám se s publikem a povím mu ho. Zkrátka předám to dál. Důležitější, než příběh je, že se lidé setkají na jednom fleku.“ Tomáš Jireček si dává hodně záležet na velice přímém a blízkém kontaktu, aby byl srozumitelný. A pokud sezná, že srozumitelný není, musí být pečlivější v tom, co říká, jak to říká, nebo jak používá ruce. Neustále je ve střehu, aby mohl reagovat na diváky. A právě v tom se schází storytelling s další disciplínou, které se Tomáš Jireček věnuje – s improvizací.
Vyprávění příběhů-storytelling, obnáší nejen um v komunikaci s diváky, ale především práci s textem. Vypravěč si hledá vlastní témata a zkoumá text ze všech stran. Stává se průvodce příběhu. „Jako když tě průvodce vede moravským krasem, který tu cestu zná dokonale,“ hledá příměr. „Řekne ti: pozor tady to klouže. Když má dobré lidi na prohlídce, dokáže se zastavit a vyprávět ještě o něčem dalším. A vypravěč by měl znát příběh stejně dobře. Pídí se po věcech, které na první dobrou úplně nesedí. Takže když se vypravěč zeptá, proč červená Karkulka byla sežraná vlkem a byla celá, tak se nabízí jednoduchá odpověď, že je to pohádka. Jenomže to je laciné. Takže vypravěč příběhu se ptá dál. Možná to není o postavách, které symbolizují ten náš svět. Možná, že ty postavy symbolizují něco v nás. Třeba vlk symbolizuje něco zajímavého a Karkulka taky.“ Třeba se v našem světě stane něco zásadního, když vlk sežere Karkulku.
S příběhy se povětšinu setkáváme od dětství. Zcela přirozeně nás ovlivňují a formují. Jaké příběhy tedy provázely Tomáše Jirečka? „První vypravěči byli samozřejmě máma a táta. Když jsem byl malý, hodně jsem si hrál na vojáky. Podle toho naši vybírali příběhy. Táta mi hodně vyprávěl historky z vojny. A byly jeho, tak nevím, jestli to je ještě vyprávění příběhů. Ale moje máma vyprávěla o svém dědovi, který šil za války partyzánům oblek. Tenkrát u něj zaklepal v noci nějaký chlapík z Ruska, děda mu vzal míry, potom mu ušil sako, kalhoty a košili. Na to jsem se vždycky hodně těšil a žral jsem to.“
„Příběhy jsou tu možná proto, abychom se vyznali v sobě samých,“ myslí si Tomáš Jireček. „Často o tom s Martinem Hakem, mým kolegou, krdáme, že člověk zná svět kolem sebe a něco si o něm myslí. Ale když pak slyší silný příběh, přijde na to, že všechno může být úplně jinak.“ To je možná důvod, proč rádi vyhledáváme příběhy a posloucháme je od dětství. Pomáhají nám orientovat se a zjišťovat nové věci o světě kolem nás.
Přirozeně vnímáme, že nejlepší prostor pro vyprávění je ten, kde jsme si blízko. Kde se cítíme bezpečně, protože tušíme, že se můžeme dozvědět něco velkého. „Nejlepší je to u ohně. Když chodím do škol, tak diváky vedu k tomu, aby byli blízko k sobě i ke mně. Až tak, abych se jich mohl dotknout. Aby byla možnost vybudovat prostor pro to, že se ty věci zhmotňují a mohou být opravdu viditelné. Zároveň mi to jako vypravěči umožňuje vidět do očí diváků. Pořád koukám, jestli jsme spolu, jestli mi je rozumět, jestli se nepotřebujeme na chvíli zastavit.“
Jako vypravěč a improvizátor může Tomáš Jireček sledovat, jak se tyto dvě disciplíny schází a doplňují. Komunikace s publikem a bezprostřední reakce na něj, je jedna věc. S jakými dalšími se Tomáš setkává? „S Martinem Hakem děláme letní dílnu, kdy on má na starost storytelling a já impro. A společně hledáme ty věci, kde se podporují. Vypravěči jsou daleko méně tělesní než improvizátoři. Improvizátoři by měli naopak znát příběhovou osnovu, aby hlavní hrdina pracoval na tom, že můžeme přijít do krize. Aby vznikl oblouk a všechno došlo do zdárného konce. Improvizátoři se mohou u vypravěčů inspirovat prací s obrazotvorností,“ vysvětluje Tomáš Jireček, v čem se může storytelling a improvizace vzájemně obohacovat.
Slampoetry je performativní žánr autorské poezie. Básníci přednáší své texty, publikum jejich výstupy zhodnotí a básníci mezi sebou soutěží o vítězství poetického klání – slamu. Protože Tomáš Jireček se slovu věnuje opravdu z mnoha stran, má samozřejmě zkušenost i se slampoetry. „Ke slampoetry mám takový zajímavý vztah – jednou to miluju, jednou to nesnáším. Hodně se na to koukám jako na prostor pro experiment. Improvizuju slovem a pohybem. Někteří kolegové jsou stratégové. Koukají se ze zákulisí a připravují si texty, které budou před konkrétním publikem fungovat. To já neumím. Asi si potřebuju užít velkou svobodu. Kde není nic, co by mohlo člověka omezovat. V takovém prostoru interpretuju své texty. Buď je vymýšlím na místě, nebo něco napíšu předem... jak kdy.“
Profesně se Tomáš Jireček věnuje dramaterapii, což je regulérní terapie jako každá jiná. Jen používá své specifické metody. Během dramaterapie má člověk možnost přijímat jiné role, uvolnit se v prostoru a díky tomu pracovat se svým terapeutem na sobě samém. „Terapeut musí být především řádně vzdělán,“ popisuje Tomáš Jireček předpoklady terapeuta. „Měl by mít empatii, vzdělání, musí ho zajímat jiný lidi. Není asi úplně nutný, aby měl vyřešený svůj život. Ale měl by vědět, co je jeho téma a co je téma klienta. Terapeuti jsou lidi jako všichni ostatní. Máme supervizora. S ním řeším své klienty a vlastně i sebe.“ Dramaterapie je jednou z uměleckých terapií, jako je například muzikoterapie. Tomáš Jireček dál popisuje, jak to vypadá v praxi. „Nejdřív máme s klientem jedno, dvě, možná tři sezení, kdy si povídáme. Potom jdeme do takzvaného playspace-hracího prostoru. Tam se člověk se může stát čímkoliv. Může to být role, ale nemusí. Především jde o tom, abychom navázali vztah, nastavili bezpečné prostředí. Hlavně abychom se dostali do nějakého procesu. Máme nějaký terapeutický cíl a v herním prostoru se snažíme o to, aby byl cíl splněn. Nebo aspoň částečně. Tím, že jde o fyzické jednání v prostoru, si často nejprve něco uvědomí naše fyzické tělo, potom se teprve uvědomění dostane do hlavy. Třeba se uvolní tenze, nebo se líp vyspíš. V herním prostoru mě zajímá tělo. Nějak se hýbe, dostáváme se do různých obrazů. Najednou to v hlavě udělá cvak a nastane němé uvědomění a člověku se uleví. Myslím si, že tělo hodně podceňujeme, protože všechny emoce se stanou v těle a pak se to teprve dostane do hlavy, která si to uvědomí. Občas se ptám i na to, jakou má konkrétní emoce v těle barvu, co by mohla být za zvíře. Jdeme do představivosti.“
Dramaterapií ale Tomáš Jireček zdaleka nekončí. Jako lektor se věnuje i dalším vodám, jako například vedení team buildingů.
Co se děje, když divák při vyprávění reaguje nečekaně? Jaké příběhy v současné době Tomáš Jireček vypráví? Co to znamená, když Tomáš vytahuje na jevišti imaginární krabičku cigaret? Poslechněte si celý díl Antré a dozvíte se další zajímavosti.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.