Štěpán Hak: být scénáristou je jako hrát šachy s vlastní fantazií

ŠTĚPÁN HAK – DRAMATIK, SCÉNÁRISTA A HEREC PODKRKONOŠSKÉHO DIVADELNÍHO SPOLKU FUKEŘ VLKÁNOV, KTERÝ SE PŘEDSTAVIL V RÁMCI PŘEHÍDKY HROM DO POLICE.

Scénárista v seriálu Modrý kód. Autor audioknihy, která nedávno vyšla a mnoho dalšího. Jak vznikl divadelní spolek, jak je těžké být scénáristou seriálů a jaký vidí rozdíl v psaní divadelních scénářů? Jak vůbec pracuje při své tvorbě? Vše pro Vás v rozhovoru zjišťovala Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

PROČ FUTEŘ, TO JE ZIMNÍ BOUŘE?

Ano, to je zimní bouře. Protože my tam, kam vstoupíme, je po nás potopa (smích). Tak nějak jsme přemýšleli a ukazovala se nám česká slova nebo anglikány, ale kamarád nám řekl, ať se na to vykašleme a najdeme nějaké staré, pěkné slovo. Zjistili jsme, že slovo futeř moc lidí nezná, tak ho díky nám pozná.

JAKO AUTOR MÁTE ZA SEBOU NĚKOLIK DIVADELNÍCH HER, VŽDY SE TÝKAJÍ NĚJAKÉ EXISTUJÍCÍ OSOBNOSTI, NEBO PODKRKONOŠÍ? MAJÍ SPOLEČNOU LINKU?

Když mám možnost si vybrat, mám téma, které mě zajímá, tak se to snažím zasadit do Podkrkonoší a ukázat i tu jinou mentalitu. Líbí se mi to dát do toho kraje, protože je o něm málo známo.

JAKÁ JE TA MENTALITA?

Taková prostá, protože náš kraj byl odjakživa chudý. Zároveň tam je Erben, který ukázal, že život, ač slavného člověka, může být chudý a není snadný. Zároveň je s Podkrkonoším spjatý Bedřich Smetana, jehož život jsem pro svou tvorbu studoval.

VY JSTE SI VYZKOUŠEL PRÁCI SCÉNÁRISTY. JE TO NĚCO JINÉHO NEŽ AUTOR DIVADELNÍCH SCÉNÁŘŮ?

To určitě. Ta práce není tak kreativní, naučí vás to pracovat efektivně. Například vnímám, že je hrozně těžké, když například lidé v seriálu snídají, dělají prostě věci, které se opakují. První a druhou snídani víte, co jim tak napíšete, ale když už je to pátý den, co snídají, tak už opravdu nevíte, co si mají říkat. Trošku je tam i ten balast a musí vás to bavit, aby vás to drželo dlouhodobě.

JAK VYPADÁ TAKOVÉ ZADÁNÍ PRO SCÉNÁRISTU, KDYŽ MÁ NAPŘÍKLAD NAPSAT SCÉNÁŘ PRO JEDEN DEN SERIÁLU?

Je to tam složitější, zaprvé je tam více scénáristů, je tam dramaturg a jsou tam lidé, kteří dělají scénosledy, obraz po obrazu. Další člověk dělá dialogový scénář, ten řeší jen, co si mají lidé říkat. Například v Modrém kódu jsme hodně věcí diskutovali s odborníky. Třeba v Modrém kódu jsme narazili na nějaké věci, které já jsem předpokládal, že už jsou smrtelné a často mě člověk z branže vyvedl z omylu, že by toho člověka zvládli zachránit. Hodně zajímavé věci, co zdravotníci dnes vše dokáží.

JAK JSTE SE K TOMU VLASTNĚ DOSTAL?

Náhodou. Člověk, jak byl mladý, prostě to zkusil. Zkoušel jsem někam poslat svoje věci. Najednou mi napsali, že se za nimi mám zastavit. Bylo mi řečeno, že já jsem ta nejlepší varianta ze všech nejhorších, tak jsem se dostal k Modrému kódu (smích). Přijel jsem tam pozdě, to si pamatuji. Autobus stál v koloně, takže jsem měl asi hodinové zpoždění, tudíž ántré jsem měl také výborné (smích).

JE TO JEN VÁŠ KONÍČEK?

Ano, je to jen koníček. Zjistil jsem, že bych ani nebyl rád, kdyby mě toto živilo. Jsem rád, když mám jeden projekt a do toho dám vše, co můžu. Nyní mám jeden můj filmový scénář, který realizuji šest let. Konzultuji to, ladím to, je možné, že to ani nevznikne, ale já mám radost, že to je textově opravdu velmi vydařené.

KDYŽ NĚCO VZNIKÁ ŠEST LET A ŘÍKÁTE, ŽE TO LADÍTE, KOLIK VÁS TEDY NA TVORBU JE?

Jsme dva, čekáme, až to bude v úrovni na granty apod. Já napíši text, poté to konzultuji, poté to následně upravuji. Mívám prostě nultou verzi, kterou následně upravujeme, na základě tématu dosazujeme věci, které následně upravujeme. To je opravdu něco úplně jiného, nežli v případě scénáře pro seriál, není možné, aby to bylo tak vypiplané. Mám rád ten text ladit. Na začátku je námět, nápad. Čekám, až to ve mně uzraje. Teď jsem třeba tvořil nultou verzi o tématu, které mě nadchlo, a přemýšlel jsem o něm několik měsíců, pak jsem k tomu sedl a měl jsem to napsané za dva, tři dny. U jiného projektu, který se inspiruje westerny, nevím, jestli to bude do divadla nebo na filmové plátno, musím znát tvrdě historii, postavy a píši to dva měsíce a ještě to nemám hotové.

JAKÉ TÉMA JE PRO VÁS NEJVÍCE PŘITAŽLIVÉ?

Mě to téma musí bavit. Mám v hlavě myšlenku, kterou chci rozvíjet. Jakmile tomu tak není, tak od toho odcházím.

CO SE TÝKÁ PSANÍ, TAK TO BÝVÁ MRAVENČÍ PRÁCE, KTERÁ VYŽADUJE VELKÉ SOUSTŘEDĚNÍ. JAK SE VÁM TO KOMBINUJE S RODINOU A CIVILNÍM POVOLÁNÍM?

To je ta věc, proč jsem se rozhodl, že se nebudu aktivně zapojovat do další práce pro televizi. Z koníčku se mi stávala práce a to jsem nechtěl. Já se budu věnovat rodině a své práci a své nadšení si budu ventilovat ve svých scénářích. Jen se s tím prostě člověk musí vnitřně srovnat.

JAK DLOUHO EXISTUJE VÁŠ DIVADELNÍ SOUBOR?

Ani ne rok. My jsme začátkem července loňského roku chtěli pro pouť udělat představení pro děti. Řekli jsme si, že napíšeme divadelní hru. Jsme tři a jsme schopni malé divadélko sebrat a odehrát ho třeba v hospodě.

PROČ JSTE SE ROZHODLI JET NA PŘEHLÍDKU?

Protože mi to řekl kolega Martinec. Já jsem ani nevěděl, že nějaká přehlídka je. Asi chceme znát nějaký názor. Zpětná vazba nás baví i ta kritická. Když to je ta konstruktivní kritika. Moje hry jsou i lehce provokativní, zažili jsme si i kritiku nekonstruktivní. Mám pocit, že nám i vyváděli u nějaké hry diváky z představení v předešlém souboru.

VY MÁTE NA SVÉM KONTĚ TAKÉ AUDIOKNIHU.

Už vnikla, podařilo se sehnat finanční prostředky. Jmenuje se Hvězda z křídel utkaná. Už je v distribuci na audiolibrix.cz nebo se dá koupit v dárkovém balení po Miletíně. František Laurin mě hodně oslovil jeho dětským životem, který byl v době války. Když jsem se s ním o tom bavil, on sám říkal, že na to pohlížel tenkrát těma dětskýma očima a bylo to pro něho naopak krásné období. Tím jsem se nechal inspirovat. Je to o tom, jak je malý pětiletý chlapeček František u svého dědy, okolo zuří válka. V Tetínských lesích najde lesní vílu, stará se o ní a schovává jí. V kontextu vyprávění tam probleskává právě ta válečná doba. Dítě to v tom úplně nevnímá, ale dospělý to tam cítí. Dítě vnímá, jak chlapeček najde kouzelnou vílu, ale dospělý tam vnímá téma rodičovství a dětství.

UŽ JSTE TO PSAL SE ZÁMĚREM, ŽE TO BUDE AUDIOKNIHA?

Ne, to měla být kniha. Když jsem to napsal, měl jsem na to pěkné zpětné vazby, ale nevěděl jsem jak to dostat do distribuce. Setkal jsem se s kamarádem Ivanem Jiříkem, tomu se text líbil a zeptal se mě, kdy bude audiokniha. Po pár pivech jsme si plácli, že to uděláme do konce léta. Pak jsme si to oba vyčítali, nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo u piva (smích). Namluvil to právě Ivan Jiřík. Jeho hlas vám je povědomý, namluvil toho již hodně. Do té práce dal kousek své duše. Řekl jsem mu, aby to namluvil tak, aby ho to bavilo. Upravoval jsem jen drobnosti, tak jak si to připravil, tak jsem s ním souzněl. Třeba naše děti už si to pouští několik měsíců po sobě a hrozně je to baví. Když mi dával Ivan nějaké rady, tak to umocňovalo celkové téma.

A CO HERECTVÍ?

To je u mě taková parketa, že to dělat nechci, ale musím. Máme málo herců. Já jsem každému říkal, že budu rád, když mojí hru jen někdo vezme a připraví ji, já se pak jen přijedu podívat. Ale ještě se to nestalo, že by mou hru hrál jiný soubor. Je pravda, že neznám tu distribuci, jak se to dělá. Mám dvě divadelní hry na DILII.

KDYŽ SE DÍVÁTE NA DIVADLO, NA NĚJAKÝ FILM APOD. DÍVÁTE SE NA TO TAKÉ OČIMA TVŮRCE?

Jak kdy, když mě to opravdu baví, tak ne. Když nad tím přemýšlím, tak mě to tolik nebaví. Zvláštní bylo, že když jsme byli na Kytici v Národním divadle, tak se mě kamarád ptal, jak se mi to líbí. Řekl jsem mu, že to už prostě znám v různých formách, takže tam jsem na to již koukal tvůrčíma očima a bylo to solidně uděláno. Do nás je Kytice od základní školy huštěna, s námi to už nějak nepohne.

HLEDÁTE TÉMATA, ZAJÍMAVÉ OSOBNOSTI…

Hledám zajímavé osobnosti, bez nich dobrý příběh nenapíšete. Nápad je jen jedno procento z toho všeho. Musí být uvěřitelné postavy, musíte si ujasnit, kdo je hlavní hrdina apod. Je to složité.

ČASTO SE MI STÁVÁ U DIVADELNÍCH HER, ŽE TO ČTU S NADŠENÍM, ALE KONEC TO SHODÍ.

Myslím, že ten kdo píše scénář a neví, jak to skončí, je to špatně. Když vím, jak to skončí, tak tu expozici dokáži udělat dobře. Musí to držet linku, nesmí tam být moc „zajíců“ kolem, jinak to u diváka roztříštíte.

DO JAKÉ MÍRY JE TO VÍCE KREATIVNÍ PRÁCE A DO JAKÉ MÍRY DISCIPLÍNA?

Je to disciplína, když nesednu k počítači a nebudu tomu věnovat čas, tak to nebude nikdy. Člověk musí mít disciplínu. Musí si najít, kdy se mu to hodí, kdy mu to samo jde. Člověk si musí najít i svůj styl práce. Já musím vždy najít správnou hudbu, ta mi drží téma. Ta písnička mi udržovala to, co potřebuji držet a nedovolila mi uhnout ze směru, kterým jsem chtěl jít. Důležitá je i příprava. Často potřebujete znát kontext, postavy, pokud píšete něco z reálu.

KDE INFORMACE ČASTO HLEDÁTE?

Já hledám jen informace, které se mi hodí. Musím si dát nejdříve dohromady příběh. Dávám si vztyčné body, po kterých poté jdu.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová