Divadelní spolek Tyl Říčany sídlí v Kulturním centru Labuť, kde každoročně pořádá přehlídku amatérských divadelních souborů. Přehlídka s názvem Divadelní podzim Jiřího Šatopleta vznikla k uctění památky tohoto významného režiséra a herce. První ročník se konal v roce 1996 a dodnes se těší z diváků, kteří do divadla přicházejí. Karel Purkar, kterého do souboru Tyl Jiří Šatoplet přivedl, vzpomíná na tuto velikou osobnost. „Pan Jiří Šatoplet byl divadelník, kterému já teď už šlapu na jeho věk, když odešel. Byl to doyen říčanského divadla, který mě přitáhl k tomu divadlu a dal mi hned roli v Ženitbě. A pak už to jelo. Díky svému mladému věku jsem získal plno hlavních rolí.“
I když Karel Purkar říká, že s divadlem začal až po vojně, pnutí pro divadlo se ozvalo dřív. „Vymyslel jsem takovou drobnost,“ začíná vzpomínat Karel Purkar. „Bylo to samozřejmě kvůli tomu, že jsme se chtěli nějakým způsobem omluvit ze služby. Psal jsem verše a udělali jsme z toho pásmo. Sehnal jsem kluka, který hrál docela obstojně na kytaru a uměl improvizovat. K němu jsem objevil ještě důstojníka, který byl fotograf. Dovolil mi, abych si vybrat fotky. Promítali jsme je, fotky jsem rozmazával, dobarvoval, k tomu zněla poezie a kytara. S tím jsme se dostali až na Šrámkův Písek, přehlídku experimentujícího divadla.“
Karlovou kolegyní je vcelku čerstvá členka souboru, Eliška Zimová. Ta má na starost především produkci a scénografii. Nebo jak sama říká, jaká práce je potřeba udělat, tak tu udělá. Všichni však víme, že bez takových lidí by práce v divadle vlastně byla nemožná. Jako nově příchozí zkusila Eliška samozřejmě vstoupit i na jeviště, protože byla nouze o herečky. Ale Eliška je ten případ, kdy se na jevišti nenašla. „Jsem ráda divák,“ říká Eliška. „Asi rozumím tomu, co se má na jevišti odehrát, jak má být uchopená postava. Ale nedokážu to dostat ven ze sebe. Jeviště je pro mě stres a nepatřím tam. Mám vystudovanou výtvarnou školu – malba a socha jsou pro mě díla, skrz která projektuji své vnitřní prožitky. V divadle bych se moc odhalovala.“
První archivní zmínka o činnosti říčanského divadelního spolku pochází z roku 1850. Hrávalo se v hostinci Na Růžku. Po letech existence pod hlavičkou Besedního ochotnického divadla a později Čtenářské besedy se oddělilo v roce 1921 Dramatické sdružení ochotníků, z jehož části vznikl Dramatický a vzdělávací spolek Tyl, v roce 1926. Od roku 1950 zůstal jediným divadelním souborem ve městě. Dnes je DS Tyl zaregistrován jako občanské sdružení a má kolem dvaceti členů. Soubor však funguje na dvě party, přičemž jedna část souboru se věnuje primárně komediím a druhá půlka se raději pouští do vážnějších témat. V současné době mají čtyři aktivní inscenace.
Karel Purkar je vášnivý čtenář a rád hledá pro divadlo tituly, které ještě nikdo nehrál – minimálně v České republice. „Nerad dělám divadlo, které je stokrát ohrané, stokrát vymyšlené režijně. Potřebuji se u toho trápit. A čím více se trápím, tím spíš je to potom docela slušné divadlo. Rád dělám vážnější věcí, absurdní divadlo, komornější kusy.“ Když si Karel vybírá titul k inscenování, ví, do jaké kupičky knížek má sáhnout. Všechno má pečlivě srovnané a zaznamenané. K titulům se několikrát vrací. A vždy musí najít něco, co ho provokuje. „Musí to být text, který bych moc chtěl dělat, ale vůbec nevím jak. Pak jsem do tří do rána vzhůru, vzteky bez sebe, že nevím jak na to,“ říká Karel Purkar.
Při výběru hry Karel Purkar samozřejmě řeší otázku obsazení. Pro postavy potřebuje mít vždy jasné typy, které nemusí nijak upravovat. A i v dalších krocích inscenování má už svůj zaběhlý systém. „Prožil jsem doby, kdy jsme seděli nad textem třicet dní. Pak všichni přišli na jeviště a všechno se sesypalo jako domeček z karet. Podle mého názoru se musí divadlo dělat najednou. Já jsem vždy připraven a vím, minutu po minutě, jak má představení vypadat. Pak si hru rozdělím na části, podle kterých zkoušíme. Řeknu si třeba, že inscenace bude mít sedm částí po pěti stránkách. Herci ode mě dostanou připravený scénář (se škrty a scénickými poznámkami) a zkouší rovnou na place s představou scény, světel, zvuku,“ popisuje svůj způsob režie Karel Purkar. „Zkouším na čtyři zkoušky. Vezmeme první část hry. První zkoušku jdou herci se scénářem na jeviště a v prostoru čtou. Za týden, na druhé zkoušce, už musí umět text první části, nebo napovídáme nahlas. Třetí zkoušku jedeme bez scénáře, s pocity, se vztahy. To už tam musí být. Čtvrtá zkouška je opakovací a jde se dál.“
Jako mnoho dalších, i Karel Purkar se vzdělával na Lidové konzervatoři. Vzpomíná na mnoho osobností, které měl možnost potkat a zažít. Hovoří také o tom, že během konzervatoře ochutnali mnoho disciplín ze scénického umění (například hlas a výtvarno), ale věnovali se také vyloženě slovesným oborům (práce v rozhlase). Karel ale také vzpomněl, jak se zapotil u závěrečné zkoušky z dramaturgie, kde ho potrápila Jarmila Černíková Drobná. Karel Purkar říká, že si z Lidové konzervatoře odnesl mnoho vědomostí, ale daleko víc mu dala každá zkušenost s divadlem, které dělal.
Když Karel Purkar chtěl dělat divadlo, tak se o něj zajímal na každém kroku. A jednou ho zaujal inzerát v novinách, který zval do divadla Karlín. Karel sice nečekal, že tam bude i zpívat i tančit, ale nakonec se s tím popasoval a skutečně účinkoval v muzikálu v Divadle Karlín. Další zkušeností z profesionálního divadla nebylo nic menšího než Národní divadlo. Přes hereckou agenturu přišel Karel Purkar na konkurz a díky tomu zkoušel ve Stavovském divadle Chór v inscenaci Oidipús vladař pod rukou Miroslava Krobota v roce 1996.
V rámci podzimní přehlídky čeká DS Tyl Říčany premiéra titulu Podnebí, a to osmadvacátého listopadu. Hořká komedie o hříšnících, kteří uvíznou v podnebí. Nenechte si ujít.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a Královéhradecký kraj.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.