Natálie Preslová, Janek Lesák: touží objevovat možnosti možnosti divadla

Ten, kdo potká skvělého divadelního kolegu a parťáka, má obrovské štěstí. Své by o tom mohla dlouze vyprávět řada profesionálních divadelníků, kteří pracovali nebo pracují v tandemu. A přišli na to i další hosté Antré. Janek & Natálka alias Janek Lesák (J. L.) a Natálie Preslová (N. P.)

záznam streamu: ZDE

Janek vystudoval Katedru Alternativního a loutkového divadla na DAMU a je profesionálním režisérem, Natálka absolvovala Divadelní věku na Filosofické fakultě UK a je dramaturgyní a překladatelkou. Janek a Natálka tvoří umělecké vedení divadla NoD (experimentálního prostoru), kde také prezentují většinu svých projektů. Svou stopu však také výrazně zanechávají také v Českých Budějovicích. Rádi experimentují, a zkouší na divadle všechno, co údajně nejde.

Live cinema – jeden z žánrů, který české divadlo objevuje

Janek a Natálka zavítali do Hradce Králové se svou inscenací z Malého divadla v Českých Budějovicích, Invisible Man. Jedná se o vyprávění formou Live cinema. Diváci se dívají na promítání filmu, který vzniká v reálném čase, v prostoru divadelního jeviště.

J. L.: My jsme na začátku přemýšleli nad tím, jestli by šel udělat příběh s hlavním hrdinou, kterého nepotkáte a neuvidíte. Zajímalo nás, jestli by to šlo, aby s ním diváci šli.

N. P.: A krom toho že v příběhu jde o neviditelnost ve všech směrech významu slova, tak formálně je možné vidět ukázku Live cinema na menším jevišti, než na jakém se jinak dělává.

J. L.: Je to ukázka toho, co se normálně dá vidět v těch velikých halách, kde jsou filmové kulisy a celý je to nafouknutý. Tak my jsme si chtěli zkusit něco takového na co nejmenším jevišti. K tomu jsme dospěli postupně, ale byl to prostředek, jak udělat věc o neviditelném člověku. Navlékli jsme ho do zeleného, kameramani dělají, co můžou. Herec, který hraje hlavní postavu tam fyzicky je, ale prostě ho tam neuvidíš.

Popisují stručně svůj projekt duo Janek & Natálka, který na další zájezdy zatím nechystají, pro svou technickou náročnost. Navštívit inscenaci Invisible man můžete tedy přímo v Českých Budějovicích. Další projekty Live cinema na české scéně vznikly například pod režijním vedením Petry Tejnorové v roce 2019 se souborem Temporary Collective, kdy zpracovali inscenaci Putinovi agenti. Dalších příkladem tohoto objevovaného žánru je inscenace Kosmos na Nové scéně ND v režii Ivana Buraje.

Tohle není divadlo, tohle je hra – k projektu Game

Touha Janka a Natálky objevovat možnosti divadla, dovedli jejich tvorbu i k principu LARPu (Live Action Role Playing Game), hraní za fiktivní postavu v reálném čase a prostoru.

N. P.: MY si vždycky bereme nějaké specialisty, protože třeba o LARPu nic nevíme. Právě na principu LARPu dělají třeba soubor POMEZÍ. Oni dělají mnohem víc projektů než my Game. My tomu říkáme participační divadlo. Nemáme to jako LARP.

J. L.: Diváci nemají jinou možnost než princip hry dodržet.

N. P.: Ještě jsme udělali podobnou formou, Městečko Palermo usíná, a to nám třeba dal ten LARP – že je snadný do toho vklouznout, nejsou to herci, ti diváci. Dostanou postavu, mají úkoly během hry.

J. L.: A důležitý je, že když jdeš na takovou věc, tak víš, co tě čeká, A snažili jsme se i předejít tomu, aby přišel nějaký náhodný návštěvník. Všichni dostali dopředu email, pokyny, měli jasný dress code,
a kdybys nechtěl, tak nepřijdeš.

N. P.: Je to hra. Ten kostým je spíš pro toho hráče, prvek vtahování do hry. A to, co tam vzniká, to není herectví, je to hraní si.

Divadlo, které uvidíte, když zavřete oči

V experimentálním prostoru NoD vznikl projekt FANTASY!, který kombinuje technologii binaurálního zvuku - zvukové virtuální reality a tradičních principů ruchařské práce. Divák se díky sluchátkům dostává do hlavy hlavního hrdiny, a dostává se do světa fantasy nově intenzivním prožitkem.

J. L.: To byla věc, kdy ti herci na začátku řekli, dejte si sluchátka, a můžete zavřít oči a propadnout se do toho zvuku, kdy ty zvuky oblbnou mozek na tolik, že si myslíte, že jste uvnitř něčeho. Anebo můžeš otevřít oči, a koukat na to making off, jak to živě vzniká za pomocí ruchařiny, tradičních ruchových prostředků.

N. P.: Většina z těch ruchů vzniká přímo tam, ale něco se i pouští, hýbe se s reprákem.

J. L.: To byl nápad nějakých Londýňanů. MY většinu nápadů někde ukradneme (se smíchem). Já jsem zahlédl nějaký trailer na věc s touhle technologií, a začal jsem se zajímat o tu možnost prostorového zvuku. A pak jsem byl účasten mezinárodního projektu s budějovickým divadlem, kde jsme s 9 divadly z Evropy zkoumali, jak se dají technologie zapojit do divadla pro teenagery. A tím, že to někdo zmínil, tak jsem se o to zajímal, a pak jsme si pořídili mikrofon a zkoušeli jsme, co se s ním dá dělat. Ten mikrofon je vlastně hlava, kdy v každém uchu je mikrofon, a vytváří to zvuk, který je neblíže tomu, co přichází nám do uší. A tohle, když se pošle do sluchátek, tak divák má pocit, že poslouchá tou cizí hlavou, a to je celej fór. A s tím jsme pak asi dva měsíce s herci a muzikanty, a se zvukařem zkoušeli, a přišlo nám to jako hrozně zajímavý zážitek, který tady ještě nikdo nezprostředkovává.

Kontext českého divadla začneme chápat až s poznáním amatérského divadla

Janek a Natálka provozují vlastní You Tube kanál, kde se věnují divadlu ve třech sekcích: Průvodce divadlem pro děti, Rozhovory s tvůrci a Pozvánka do divadla. Své zkušenosti ze svého profesního života tak uplatňují k tomu, aby rozšiřovali povědomí o divadle. A jak říkají, i oni sami si tak rozšiřují své obzory a divadlo stále poznávají.

N. P.: Naše pozice je o dost těžší než třeba ve Francii. Francouzská scéna je taky široká a rozmanitá, ale je to o tom, že my jsme malá země, a máme tady nesrovnatelně víc divadel než v jiných státech na počet obyvatel.

J. L.: Třeba v Praze je stejný počet divadle jako v Londýně, ale Londýn je desetkrát větší, takže ono se to nedá srovnávat. – Myslím, že je to historicky. Tady je fakt v každé druhé obci nějaký amatérský soubor. To znamená, že každý z nás má nějakého kamaráda, nebo jenom známého, který dělá divadlo. Byť třeba jen pro kamarády v hospodě zadarmo. Takže je nejen velké množství divadel, ale také velké množství diváků. Nejen že to divadlo hrajeme a provozujeme, ať v hasičárně nebo ve velkém sále. Pořád je to ohromná síť. Nejen těch budov, kde se to dá dělat, ale i těch lidí, kteří to dělají. Ať to řeší a studují teoreticky, nebo dělají prakticky, který to dělají po práci, živí se tím.

N. P.: Zároveň si myslím, že na tom systému je to taky vidět. A spolu s různými krizemi je to čím dál víc vidět, že už se o ty diváky pereme. Není to sranda naplnit 100 divadel v Praze za jeden večer.

J. L.: Já myslím, že když jsme natáčeli to naše první video, tak jsme byli plní toho, jak je to všechno super, že toho je tolik. Teď bych to trochu poopravil, a řekl bych, že toho je hodně, ale že to není tak super. Ona je to samozřejmě naše totální výhra, ale i smrt toho českého divadla. My musíme uživit strašně moc lidí a sálů. A když nastane zaškobrtnutí nebo totální pád ze schodů, jako tomu bylo
u toho covidu, tak to samozřejmě není udržitelný. – Já jsem třeba po návštěvě Jiráskova Hronova trochu pochopil, z čeho to české divadlo vlastně vychází. A vlastně velká část toho divadla, je ta amatérská část. A opravdu mě překvapilo, jaký procento profíků vychází z amatérského divadla. Buď v něm začínala, nebo v něm dál pokračují, protože chtějí. A je těžké uvažovat o českém divadle bez toho, aniž by se bralo to amatérské divadlo v potaz. A teď mám pocit, že to trochu víc chápu. Proč to tady v republice s tím divadlem vypadá tak, jak to vypadá, proč je toho tady tak plno.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová