Ochotníci z Horního Jelení rádi baví své sousedy vtipnými představeními

SAMUEL POSPÍŠIL (SP), VÁCLAV LOJŠKA (VJ) – HERCI Z OCHOTNICKÉHO SPOLKU V HORNÍ JELENÍ. SOUBOR JELEN EXISTUJE OD ROKU 2012. NA PŘEHLÍDKY NEJEZDÍ. CHCE PŘEDEVŠÍM HRÁT VTIPNÉ KOUSKY PRO SVÉ SPOLUOBČANY.

Jak jejich soubor funguje a jak se oba herci k divadlu dostali? Věřili byste, že funguje i kolektivní režie? V tomto souboru, to tak je. Jaký je jejich repertoár a jak se Václav dostal k tomu, že se divadlem živí? To a ještě více pro Vás zjišťovala Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

KDO SOUBOR ZALOŽIL?

VL: Založil ho pan Josef Kušička a pár dalších lidí. Shodou náhod jsem byl u založení. Mně bylo asi patnáct let. Je to obnovený divadelní spolek. Před dlouhými lety tam divadlo bylo. Asi devět lidí se sešlo a řeklo si, že by se spolek mohl opět obnovit. V současné chvíli nás je šestnáct členů.

NYNÍ MÁME ROK 2024, JAK TO VYPADÁ S VAŠÍM SPOLKEM, JAK SE JMENUJETE?

SP: Zatím jsme se ustálili na názvu Ochotnický soubor Jelen. Jsme Jeleni z Jelení.

HRAJETE V BÝVALÉM KINĚ? JE TEN SÁL VYHOVUJÍCÍ?

VL: Ano, tam i zkoušíme. Zkoušíme, hrajeme, děláme tam vše, co můžeme. V prosinci sál projde kompletní rekonstrukcí, půjde o zcela novou budovu.

SP: Bude to multifunkční sál.

VL: Budeme tam mít možnost hrát divadlo. Sál s přibližně šedesáti místy na sezení. Součástí bude také knihovna.

CO JE PRO VÁS OCHOTNICKÉ DIVADLO?

VL: Ochotně něco děláme. A je to právě to divadlo. U nás je to kuchař, místostarosta, kadeřnice, kteří se jednou týdně shází a chtějí něco pro ostatní nacvičit.

SP: Jde hlavně o seskupení lidí, kteří mají stejnou vášeň pro divadlo. Sjednocuje je to a můžou zapomenout na své starosti a bavit se. To je pro mě ta definice.

V JAKÉM JSTE VE SPOLKU VĚKOVÉM ROZPĚTÍ, KDO JE NEJMLADŠÍ, NEJSTARŠÍ?

SP: Nejmladší jsem já, je mi devatenáct let.

VL: Nejstaršímu je kolem padesáti, padesáti pěti. Shodou okolností hraje i můj otec, tomu je kolem pětapadesáti.

JAKÉ TO JE, CHODIT NA ZKOUŠKY S RODINOU?

VL: Je to fajn, protože se s rodinou mohu vídat. Já teď „Jeleňák“ moc času nejsem, takže jsem rád, když tam přijedu.

SAME, CO TĚ PŘIVEDLO DO DIVADLA?

SP: Já jsem se divadlu věnoval už na základní škole formou divadelních kroužků. Moje paní učitelka, která se o spolek starala, mi nabídla, jestli bych se tomu chtěl věnovat. Nastoupil jsem a jsem tam do teď. Nahradil jsem v právě zkoušené divadelní hře tady Vaška, který v ní již nehraje. Když člověk vejde na pódium a vidí lidi, kteří naslouchají a jsou zvědaví, co na jevišti předvedeme, je to neuvěřitelný pocit a nevím, co bych bez toho dělal.

UMÍŠ SE NACÍTIT NA DIVÁKY, JESTLI S TOU DIVADELNÍ HROU JDOU?

SP: Myslím, že jsem to barvitě zažil u pohádky, kterou jsme hráli pro děti v předškolním věku a poté pro veřejnost a byl v tom zásadní rozdíl. Hrálo se lépe právě pro děti předškolního věku, pro ně to bylo přímo určeno a bylo krásné vnímat, jak na každý moment neuvěřitelně reagují. Poté, v případě veřejnosti, jsme vnímali, že bylo publikum chladnější, právě proto, že tam byly různé věkové kategorie, bylo to opravdu dost znát.

DOKÁŽEŠ ŘÍCT, JAKÉ DIVADELNÍ KUSY MÁTE ZA SEBOU A STÁLO TO ZA TO?

VL: Vyloženě hrajeme dost pro pobavení a pohádky pro děti. Když pro ty dospělé, tak hlavně komedie. My jsme divadelní soubor otevřeli Záskokem od Cimrmanů. A to si myslím, že bylo zatím to nejlepší, co jsme ze sebe dostali. Každý zná všechny ty repliky, takže o to je to těžší, všichni vědí, jakmile by ti vypadl text. V tomto byl ten formát fajn. Kromě Záskoku jsme hráli Podhorský penzion – komedie o páru, kde se muž vsadil se svou ženou, že do čtrnácti dnů bude mít svatbu se třemi ženami. Přijede na penzion a tam svádí všechny ty paničky. Tam jsem shodou okolností hrál jednu z těch paniček (smích), to bylo hrozně hezký. Na konec se mu to podařilo a trochu se mu to vymstilo, protože ta poslední panička se ho nechtěla vzdát. A pohádky jsme hráli všelijaké a dokonce i autorské pohádky, které napsal můj otec, které si v době obědové pauzy v práci psal. Byl jsem na něho opravdu pyšný.

TOUŽILI JSTE NĚKDY PO DRAMATU?

VL: Ne

SP: Já osobně bych si to rád zkusil

SPOUSTA OCHOTNICKÝCH SOUBORŮ ŘÍKÁ, ŽE NENÍ NIKDO, KDO BY CHTĚL REŽÍROVAT. KDO U VÁS REŽÍRUJE?

VL: U nás režiséři nejsou. Režie se zhostila paní, která nám dělala nápovědu, spíše nám to tedy řídí, než režíruje. My jsme si tam všichni tak jako režisérem.

SP: Probíhá taková kolektivní režie, zatím nám to tak funguje.

VL: Dokážeme se vzájemně napomínat: přidej na hlase, neotáčej se zády. Poučujeme se vzájemně. Celý ten celek je takto stavěný.

NEMÁTE POTŘEBU PŘED VYSTOUPENÍM POŽÁDAT NĚKOHO, ABY SE NA TO PODÍVAL JAKO NA CELEK?

SP: Většinou se tam s námi schází ta nápověda a na naší zkoušce tam je, takže to vždy vidí jako celek.

JAK SI ROZDĚLUJETE ROLE, KDYŽ NEMÁTE REŽISÉRA?

VL: Většinou si nad textem sedneme, nějak si ho přečteme a řekneme si poté, že tato role se hodí na toho a toho. Bitky o role moc nemáme a často máme alternace. Je nás hodně, většinou roli hrají dva lidé. Když někomu vypadne termín hry, zkoušky, pořád se může hrát a zkoušet právě díky alternacím.

SP: Zásadní slovo má také člověk, který s hrou přišel, ten má často právě slovo v tom, koho vidí na jakou roli. Samozřejmě to opět všichni prodiskutujeme.

JAK ČASTO HRAJETE?

VL: Většinou párkrát do roka.

TO JE PAK TĚŽKÉ, KDYŽ MÁTE ALTERNACE.

VL: To nevadí, nám v tom spolku nevadí se třeba neukázat.

A JAK TO MÁTE S TEXTEM, KDYŽ TAK DLOUHO NEHRAJETE? TO SE MUSÍ ZAPOMÍNAT, NEBO NE?

VL: Od toho tam máme naší nápovědu, ta má dost práce (smích). Ne, s textem nebývá zas až tak velký problém. I když jednou se nám stalo, že jsme hráli ve vedlejší vesnici a hra měla pauzu, před pauzou řekl herec něco, co mělo být až po pauze, takže se to tam nějak střihlo a o pauze jsme si řekli, co se řekne, aby to dávalo po pauze smysl.

SP: Během pauzy proběhla bojová porada (smích). Ono se často říká, že nejlépe hrajeme pod tlakem.

JACÍ JSTE DIVÁCI?

SP: Rád chodím do divadla, chodil bych do něj rád více. Já rád chodím i na dramata.

VL: Já radši na komedie, pro mě jsou příjemnější. Teď jsem měl šanci hrát v dramatu a bylo to pro mě vystoupení z komfortní role.

VÁCLAVE, TY JSI NYNÍ PROFESIONÁLNÍ HEREC, MŮŽEME TO TAK ŘÍCT?

VL: Skoro poloprofesionální bych řekl.

TY JEZDÍŠ S DIVADÉLKEM PO ŠKOLÁCH. MÁŠ SVÉHO HERECKÉHO PARŤÁKA A MÁTE NAZKOUŠENO NĚKOLIK TITULŮ. MÁTE SVÉ DLOUHÉ ŠTACE. JAK ČASTO TÝDNĚ JEZDÍTE?

VL: V průměru dvě až tři představení denně od pondělí až do pátku. Já mám toho divadla až, až. Dnes jsem hrál 2x. Je to na mě slyšet, nebyla tam úplně dobrá akustika, takže mám vymluvený hlas.

VY HRAJETE VŠUDE MOŽNĚ. KOLEGA, KTERÝ HRÁL PŘED TEBOU, ŘÍKAL, ŽE VEŠEL DO ŠKOLY A VŽDY VĚDĚL, JAK TO BUDE FUNGOVAT, NEFUNGOVAT.

VL: Máme už najezděno dost a máme zkušenosti z minula, kdy jsme tam již hráli. Nejlepší jsou malé školy, kde jsou děti vychované na divadlo a krásně reagují.

CO BYLO NA ZAČÁTKU TVÉHO ROZHODNUTÍ?

VL: Na začátku bylo ochotnické divadlo (smích). Na základce jsem také chodil do dramaťáku. Věděl jsem, že mě divadlo baví. Baví mě to, naplňuje.

DĚTSKÉ PUBLIKUM UMÍ BÝT I VELMI NEPŘÍJEMNÉ.

VL: Ano, asi puberťáci. Ti to mají všechno na háku. Paradoxně nejhorší je pátá třída. Když dáte pohádku, je to pro ně trapný, když dáme dospělácké divadlo, tak už je to pro ně moc edukativní. Nejlepší publikum je první až třetí třída. Pohádky je vtáhnou, vypadají, že by se hned zvedli a šli hrát s námi.

JAKOU MÁTE PODPORU Z RODINY? VÍM, ŽE NA NĚKOHO SE RODINA VŮBEC NECHODÍ DÍVAT. U TEBE JE TO, VÁCLAVE, ASI PODPORA, KDYŽ MÁŠ TATÍNKA TAKÉ V SOUBORU. SAME, JAK JE TO U TEBE?

SP: Mě rodiče podporují, musím říct. Nejsem si úplně jistý, jak to začalo, ale myslím si, že oni mě popostrčili, abych chodil do dramatického kroužku. Když hrajeme s ochotníky, chodí se dívat velmi často.

NEPŘEMÝŠLELI NAD TÍM, ŽE BY SE K VÁM PŘIDALI?

SP: Pár hovorů na toto téma padlo, ale ještě se nestalo, že by se přidali.

VL: Ono není tak těžké se tam dostat. Můj otec, když začínal, tak tam nechtěl. Poprosili jsme ho, aby měl jednu větu v prvním představení, pak jsme mu dali další věty ve druhém představení a nyní s námi hraje. Dnes má dokonce i moje maminka jednu větu v novém představení, takže kdo ví, jak to bude pokračovat dál (smích).

JÁ SE NYNÍ DOSTANU, K NAŠÍ SPOLUPRÁCI S VÁCLAVEM. VÁCLAV PŘIŠEL K NÁM NA KONKURZ DO DIVADLA EXIL. MY JSME TAKÉ OCHOTNICKÝ SOUBOR, ALE FUNGUJEME TROCHU JINAK NEŽLI V HORNÍM JELENÍ. TENTOKRÁT JSME SI TĚ NEVYBRALI MY, ALE REŽISÉR, NYNÍ HEREC VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA V PARDUBICÍCH LADISLAV ŠPINER, A TO DO DIVADELNÍ HRY TANEC NA KONCI LÉTA. JAKÁ TO BYLA PRO TEBE ZKUŠENOST PRACOVAT TAKTO INTENZIVNĚ?

Bylo to vysilující, ale zároveň mě to naplňovalo. Chvilkami jsem to proklínal, ale když se na to člověk zpětně koukne, byl jsem za to rád. Šel jsem tam právě pro tu zkušenost. A právě tato hra to pro mě bylo něco jiného, vždy jsem hrál v komediálních prvcích a nyní poprvé hraji na vážno a musel jsem se naučit monology. Nebylo to pro mě nejlehčí, ale bavilo mě to.

ZÁROVEŇ SES MUSEL PŘEPÍNAT Z DOSPĚLÉHO DO SEDMILETÉHO CHLAPCE.

Tak, tak, tak, ta role sedmiletého chlapce mě bavila moc, v té jsem se cítil dobře. V roli dospělého, řekněme vypravěče, v tom jsem byl nesvůj. Ale díky tomu Láďovi jsem se začal cítit mnohem lépe.

POJĎ TO POROVNAT HORNÍ JELENÍ, KDE NEPOTŘEBUJETE REŽISÉRA, ZKOUŠÍTE SI SAMI A TEĎ MÁŠ DRUHÝ OCHOTNICKÝ SOUBOR, KDE JE REŽISÉR. V ČEM JSOU ROZDÍLNÉ, STEJNÉ?

Zrovna divadlo Exil a naše ochotnické divadlo se nedá srovnávat, co je ale stejné je to, že všichni chodíme do práce a děláme to ve svém volném čase, protože to milujeme. Všichni tam jsme dobrovolně, máme rádi divadlo, máme rádi potlesk. Děláme to z lásky k divadlu.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová