Petr Lukeš: jsme ve fázi, kdy jsme u dveří a chceme na ně zaklepat

PETR LUKEŠ: JEDEN ZE ZAKLADATELŮ ZBRUSU NOVÉHO KRÁLOVÉHRADECKÉHO OCHOTNICKÉHO SPOLKU, S NÁZVEM ŠRUMEC

Jak spolek vznikl? Jací jsou Petrovi kolegové, jak těžké jsou začátky? Kde zkoušejí? A mnoho dalšího, zjišťovala Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

DOMNÍVÁM SE, ŽE ABY NĚCO VZNIKLO, MUSÍ BÝT VELKÉ PNUTÍ, JAK ŠRUMEC TEDY VZNIKL?

Pnutí bylo opravdu velké a hlavně dlouhé. My jsme byli před nějakým časem ještě s jedním kolegou součástí jiného amatérského divadelního souboru. Jak to tak bývá, chvíli umělecké ambice souzní, jindy se rozchází. My jsme byli zrovna v bodě, kdy jsme nechali soubor jít vlastní cestou a říkali jsme si, že bychom možná něco takového mohli dát v budoucnu dohromady sami. Nechali jsme tomu volný průběh. Dívali jsme se, jakou hru bychom chtěli hrát, pročítali jsme scénáře od DILIA, AURA-PONTu nebo jsme se rozhlíželi po jiných amatérských scénách to, co bylo vidět na internetu. Později jsme potkali třetího kolegu, to jsme tedy byli tři a řekli jsme si, že to už by mohlo být zajímavé. Koukli jsme, co bychom mohli hrát, vybrali jsme hru pro tři. Postupem času jsme ale dospěli k jiné hře, která byla pro sedm osob a byla úžasná. Řekli jsme si, že počkáme, nemáme kam spěchat. Postupem času přicházeli další lidé a asi po roce a půl jsme začali pracovat na této hře pro sedm osob. To byl ten okamžik, který trval zhruba rok a půl, než jsme se dostali k tomu, že dáváme dohromady soubor.

JAKÉ JSTE CHTĚLI DĚLAT DIVADLO?

My jsme chtěli dělat divadlo, abychom z něho měli radost my, abychom tuto radost foukli do hlediště. To byla první věc. Chtěli jsme hrát spíše humorný, komediální žánr. Začali jsme zhruba v půlce Covidu, takže v těžké době, proto jsme hledali tu komediálnost. Druhá důležitá věc, která tu byla, byla také ta, že jsme chtěli u lidiček, kteří se začali kolem nás shromažďovat, aby měli vnitřní pnutí, uměleckou ambici, ale abychom si jako tým rozuměli. To bylo pro nás úplně zásadní.

KDYŽ JSTE DALI DOHROMADY SEDM LIDÍ, CO VÁS SPOJOVALO, KROMĚ TOHO, ŽE CHCETE DĚLAT DIVADLO?

Je to podobný názor na svět, podobné vidění uměleckých aktivit, podle toho, na co chodí člověk do kina, na co chodí do divadla. Vidí to podobnýma očima, v tom vniká nějaké to souznění. To dává energii pro divadlo jako takové. Můžete hrát divadlo s lidmi, se kterými si nerozumíte, zahrajete to velmi dobře, ale není tam ta přidaná hodnota, není tam ta energie, která se převalí do hlediště. Na tom jsme to postupně stavěli. Zajímavé bylo, že jsme nehledali lidi podle toho, jestli někdy hráli, ale podle toho jestli chtějí hrát. Dostali jsme se do stádia, že z těch sedmi lidí, kteří nyní aktivně hrají, jsme měli zkušenost s divadlem jen dva a ostatní byli divadlem nepolíbení. Jsou to lidé životem otřískaní a měli chuť hrát. Bylo vidět, jak postupem nácviku té hry rozkvétali. Ze začátku jim to přišlo trapné apod. a pak se toto rozpustilo, to bylo krásné pozorovat.

TO ŽE TAM NENÍ TECHNIKA HERECTVÍ, TAK TO VĚTŠINOU PŘEVÁLCUJE TO NADŠENÍ A ENERGIE A BÝVÁ TO NEJVĚTŠÍ SÍLA ZAČÍNAJÍCÍCH SOUBORŮ. CÍTÍTE ZEVNITŘ, ŽE NA TOM TO STOJÍ?

Myslím, že je to podstatná část, ale nemyslím si, že je to úplně všechno. Jak jsem říkal, že ti lidé úplně rozkvetli, když jsme začínali, museli jsme se držet hodně zpátky. Lidi jsme nesměli vystrašit. I když my jsme předčítali, tak jsme do toho nedávali úplně všechno, co se u čtených zkoušek má. Až když jsme postupně viděli, že začali mluvit více nahlas a najednou se u nich objevily v projevu i emoce a souznění s postavou, kterou měli hrát, pak jsme teprve přidávali. Udělali jsme jim například takové polo prezentace pro pár lidí, pro pár známých, to pro ně byla nesmírně důležitá zkušenost, předstoupit najednou před lidi. V tomto jsme šli touto pomalou cestou. Oni pořád rostou a z toho mám radost.

NA ZAČÁTKU JSTE ŘÍKAL, ŽE JSTE HLEDALI HRU PRO TŘI, PAK JSTE NAŠLI BÁJEČNÝ TITUL PRO SEDM. CO TO BYLO ZA TITUL?

My tomu říkáme úsměvná komedie, je to hra, která se jmenuje: Každému jeho psychoterapeuta, napsali to Gunter Beth a Alan Cooper. A mysleli jsme si, že v této době, kdy tuto hru uvádíme, že to je přesně to, co člověk potřebuje. Každý se v tom najde, každá ta postava, která tam vystupuje, může chytit někoho z obecenstva a celé je to milé, úsměvné. Lidé si při tom odpočinou.

V HRADCI KRÁLOVÉ NENÍ SPOUSTA MÍST PRO OCHOTNÍKY, KDE SE DÁ HRÁT. VĚDĚLI JSTE OD ZAČÁTKU, KDE BUDETE MÍT ZKUŠEBNU?

My jsme začínali u nás doma, popřípadě, když bylo teplo, tak jsme hráli na zahradě v altánu. Postupem času jsme dostali kontakt na faru v Kuklenách, kde je malý sál, malé jeviště, do kterého se skoro nevejdeme a s jejich dovolením cvičíme tam. My jsme se tím ze začátku netrápili, že nemáme zkušebnu. Pro nás bylo těžší najít scénu kde hrát než cvičit. Díval jsem se po kulturních zařízeních v Hradci, kde by se dalo hrát. Byli jsme v Sokolech, takových jako tělocvičnách apod. nakonec jsme zakotvili v Lucii, kde jsme se pustili do obecenstva.

LIDÉ, CO HRÁLI POPRVÉ, ZŘEJMĚ NEMĚLI OCHOZENÝ PROSTOR, VŠE BYLO VLASTNĚ POPRVÉ PŘED OFICIÁLNÍ PREMIÉROU, MUSELA TEDY FUNGOVAT VELKÁ TRÉMA.

Trému jsme měli všichni, včetně mě, protože vidíte, co je tam těch věcí na starosti a co vše visí v „luftě“. Možná, že tím, že jsme hráli v tak malém prostoru a tím, že jsou ty lidičky tak adaptabilní, nemám strach, že když někam pojedeme, že se něco stane. Jestli je někde hlediště hlubší nebo širší, vyzkoušíme si ten prostor chvíli před hraním. Tušíme, jak to vše má fungovat, říkám nebát se, dialog bude trvat o trošičku víc, protože je prostor o něco delší a ono to funguje.

Z VĚTŠÍCH PROSTOR MÁTE ZA SEBOU TŘEBA KLICPEROVO DIVADLO V CHLUMCI, JAK VÁM TO TAM FUNGOVALO?

My jsme tam přijeli dříve, abychom si osahali techniku. Oni jsou tam neskutečně ochotní, technici a všichni kolem toho divadla jsou báječní. Tam bylo vše úplně perfektní, vše, co jsme potřebovali jsme dostali. Vše bylo výborné. Fungovalo to tam.

U DOMÁCÍHO PUBLIKA VÍME, ŽE VĚTŠINOU VŠE DOPADNE DOBŘE. KDYŽ ALE JEDETE NAPŘÍKLAD DO CHLUMCE NAD CIDLINOU, JE TAM ÚPLNĚ JINÉ PUBLIKUM. JEHO ODEZVY BÝVAJÍ JINÉ. JAK SE VÁM TAM HRÁLO?

Mně se tam hrálo dobře, pro ten soubor to bylo těžší, ale my jsme je na to připravovali. I v té Lucii bylo vidět, že pokaždé je to publikum jiné. V předchozích představeních jsme hráli tak, že jsme nebrali v potaz, kdy se lidí smějí nebo nesmějí. Herci se tím nenechali rozhodit. V Chlumci je taková akustika, že neslyšíte reakci diváků. Bylo to velké divadlo, velká zkušenost. Všichni pak řekli, pojedeme tam znovu.

PETŘE, JAK JSTE VY ZAČÍNAL S DIVADLEM?

To už je strašně dávná historie. Na základní škole jsem byl přidělen do nějakého divadelního kroužku. Ale já jsem k tomu inklinoval vždycky, ne třeba k divadlu ale různým performacím a veřejným aktivitám. To mě provází celý život a teď ve „zralém věku“ jsem se dostal k tomu, že to jedu na plné pecky.

KDYŽ SE VRÁTÍME K VAŠEMU DIVADELNÍMU SOUBORU ŠRUMEC, UŽ JSTE NAŠLI NOVÝ TITUL DIVADELNÍ HRY?

Ještě ne, ale víme, co bychom asi chtěli. Spíše začínám hledat, rozhlížím se. Nyní je to větší závazek, máme sedm lidiček, soubor můžete jen zvětšit. Všichni chtějí hrát dál. Jsem rád, že je to oslovilo i když někteří hráli poprvé v životě. Kdyby zůstal soubor ve formátu sedmi lidí, bylo by to ideální. Zřejmě to bude opět komedie, člověk si potřebuje opravdu odpočinout, alespoň vnímám takový požadavek dnešní doby. Nemusí to být crazy komedie. My jsme i do současného představení zkoušeli vložit pár vážnějších sekvencí, aby se člověk jen nesmál a aby ho to trošičku víc zasáhlo. Opět by to měl být souběh více příběhů dohromady. To si myslím, že je takové zajímavé.

ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE VYHLEDÁVAL TEXTY NA DILIA A AURA-PONTU. ZDÁ SE VÁM TO VYHLEDÁVÁNÍ JEDNODUCHÉ?

Ne, je to těžké, velmi těžké. Nečekali jsme, že zrovna tato hra bude takto dobrá. Já jsem pročetl tak osmdesát scénářů, pak jsem to scuknul na osm a z těch jsme vybírali.

NYNÍ JSTE VE STÁDIU, KDY HLEDÁTE DALŠÍ TEXT, CHCETE POKRAČOVAT S LIDMI, KTERÉ NYNÍ MÁTE A STAČÍ VÁM VAŠE ZKUŠEBNA. MÁTE JEŠTĚ VŮBEC KAPACITU NA TO, MYSLET NA SVOU PROPAGACI, ZVIDITELNIT SE?

No, my jsme zatím ve fázi, kdy přicházíte ke dveřím a chcete na ně zaklepat. Víte, že máte představení, které umíte zahrát, nebude to úplně propadák. To, že jsme zahráli v Chlumci, je zatím jen to zaťukání na dveře. V tuto chvíli je vše v naší režii. Nabízíme se, toto je naše hra, za tyto podmínky. Musím ale přiznat, že ani nevíme, jakou částku si můžeme říct. V tom jsme nyní opravdu na samotném začátku.

TÍM, ŽE JSTE NOVÝ SOUBOR A NE VŠICHNI JSOU DIVADELNÍCI, ZAJÍMALO BY MĚ, JESTLI SE U VÁS TAKÉ OBJEVUJÍ NĚJAKÉ DIVADELNÍ NEŠVARY?

Pravdou je, že spíše ne. Podařil se nám vytvořit zkouškový čtvrtek a funguje to, ne pokaždé všichni mohou dorazit, ale omluví se. Členové našeho souboru jsou hodně rozlítaní, ale našli jsme jeden den a jednu hodinu, která všem více či méně vyhovuje. Jsme lidé s různými profesemi. Máme tam stavaře, kolegyni, která se věnuje zdravotnímu pojištění, jeden klučina se zabývá deratizací a ten má skvělou mimiku, máme tam dokonce holčinu z Ruska, paní která se stará dlouhodobě o svou rodinu, architekta a například zvukaře nám dělá čerstvý důchodce, aby se doma nenudil a nečekal jen na důchod (smích). Moje paní nám dělá nápovědu. Nehraje, ale chtěla být s námi. Ona je i pedant, podtrhává mi i ve scénáři když něco řeknu špatně, zpřesňuje mě, i když v tu chvíli mě to štve, vážím si toho.

VÁŠ NÁZEV, ŠRUMEC, TO JSTE DALI DOHROMADY VY TŘI, KTEŘÍ JSTE BYLI NA ZAČÁTKU?

To vzniklo, když už jsme si řekli, že budeme někde hrát. Potřebujeme vyjít s nějakým názvem, aby nás lidé identifikovali. Název se hledal složitě a trnitě, toto pak vyskočilo z ničeho nic. My jsme si původně dali název Tyjátr. U toho jsme zjistili, že tento název již existuje, takže to jsme zrušili. Pořád to mělo být takové úderné. Jeden z dalších návrhů byl třeba Sedm, protože nás bylo sedm, pak Pointa, nakonec to byl Šrumec. U nás se pořád něco děje, takže Šrumec, je to takové příznačné.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová