Název souboru Jirásek je dán historicky, jak říká host Kateřiny Fikejzové Prouzové, Petr Kruliš. Poukazuje i na název Jiráskova divadla, před kterým se pyšní i mistrova socha. Fakt, že po České republice je Jiráskových souborů několik, berou v Novém Bydžově zcela přirozeně. S hrdostí nosí Jiráskovo jméno. „Divadelní jednota byla založena v roce 1905. První premiéra byla v roce 1907 Lucerna. V roce 2003, kdy jsme po dlouhé pauze divadla navázali, byla premiéra také Lucerna,“ odhaluje něco z historie Petr Kruliš.
Divadlo v Novém Bydžově bylo zavřeno od roku 1986 do roku 2003. Místní spolek tak přišel o domovskou scénu, a přesto že byla snaha s divadlem pokračovat, bez zázemí to nešlo. Během sedmnácti let došlo zcela ke generační výměně, ale několik starých bardů mělo chuť divadlo znovu nakopnout. „Nakopávačem byl můj tatínek. Inicioval to, abychom něco nazkoušeli. Takže dal dohromady některé ze starých herců, ale oslovil i lidi další. Vytvořilo se nové herecké jádro. To setkání nového souboru proběhlo někdy v roce 2002, a zkoušeli jsme právě Lucernu. Premiéra byla hrána u příležitosti otevření Jiráskova divadla,“ říká Petr Kruliš, který se do divadelního spolku zapojil hned, jak se do Nového Bydžova nastěhoval. A jeho zapojení také podnítil jeho tatínek.
Během doby zavřeného divadla byla většina bohatého fundusu a archivu postupně rozkradena. Nad tímto si posteskli nejen místní ochotníci. Stalo se ale, že jeden z těchto ztracených pokladů má Petr Kruliš opět v ruce. „Kronika divadla se ke mně dostala kuriózní cestou. Asi tři roky zpět ke mně do kanceláře přišla kamarádka a držela v ruce zabalený dárek. Předala mi to a říkala: ‚Na, tohle patří tobě. Měla jsem to dlouho doma, a nastal čas, abych to předala do správných rukou.‘ Přiznala se mi, že v době kdy bylo divadlo zavřené, bylo otevřeno pro ‚některé‘ lidi. Odnášelo se plno věcí, které jsou nenávratně pryč. Po dlouhých letech se kronika dostala zpět do divadla,“ vypráví dojatě Petr Kruliš.
Repertoár Jiráskova divadla v Novém Bydžově nabízí amatérské i profesionální soubory. Scéna je stagiona, a sál je multifunkční, takže neslouží pouze divadelním účelům, ale nahrazuje také třeba kino. Po dlouhé pauze byli diváci hladoví po kulturním vyžití, a návštěvnost byla vysoká téměř na všechno. Časem ale tak výrazný zájem upadl, a diváci už si začali více vybírat, na co půjdou.
Petr Kruliš, jako šéf Jiráskova divadla pečlivě vybírá představení, která se budou v Novém Bydžově uvádět. Jak říká, snaží se diváky vychovávat. „Když jsme chtěli zvát třeba i spřátelené soubory ochotnické, tak na ty se tolik nechodí. Diváci chtějí vidět ty známé tváře z Prahy. Máme abonmá, a tam se snažím vybírat takové kousky, za kterými si stojím, a snažím se tím trochu vychovávat. Hrajeme převážně komedie, ale zařazuji i divácky náročnější kousky,“ říká Petr Kruliš.
DS Jirásek je velice zpěvný soubor. Repertoár tomu nasvědčuje a je k tomu velký potenciál. Je to asi tím, že v souboru se objevuje hodně kantorů ze základní i základní umělecké školy. V roce 2005 soubor nazkoušel Fidlovačku v režii paní Vaškové z Hořic. Při Fidlovačce na scéně účinkovalo asi pětapadesát herců a doprovázelo je zhruba třicet pardubických filharmoniků. „Chtěli jsme oslavit 700 let od první zmínky o městě, a 100 let od první zmínky o divadelním spolku. Takže jsme hledali nějaký zvučný titul,“ dodává Petr Kruliš.
Soubor se také potýkal s nedostatkem režisérů, jak říká Petr Kruliš: „Začínal s námi Láďa Hrubý, který s námi nazkoušel Lucernu. Byl jedním z těch starých bardů. Režíroval i můj táta, potom Pavel Klepač, který s námi nazkoušel Rozmarné léto a Hospodu na mýtince. Neudělal ji tak, jak ji diváci znají, ale prošlo mu to u autorů i u diváků. Pak jsme se vcelku vyčerpali. Paní Vašková, která režírovala Fidlovačku, s námi později dělala i Limonádového Joa. Ten měl celkem padesát repríz. Hrálo se to devět let. Na jedné postavě se během té doby vystřídalo asi pět herců. V komparzu docházelo k obměnám, ale jádro ‚limonádníka‘ zůstávalo věrné.“
Další režisérskou osobností DS Jirásek Nový Bydžov je Saša Gregar, který se souborem nazkoušel Tři v tom, a potom muzikál Aleluja svatá Nituš. Poslední spolupráce, a zatím poslední premiéra souboru, byla na podzim 2019 – Cesta kolem světa za 80 dní. Tato inscenace se stále hraje. Alexandr Gregar pracuje se souborem rád, a soubor si toho náležitě cení. Když si pan režisér něco přeje, jeho přání je hned na další zkoušce splněno. Sen každého režiséra. „To že si Saša něco přeje a my mu to splníme, to je samozřejmost. Vážíme si toho, že s námi pracoval,“ říká s náležitou samozřejmostí Petr Kruliš.
K současnému fungování divadelního spolku Petr Kruliš také říká, že je to až s podivem, jak dlouhá byla divadelní pauza v Bydžově. Tradici ochotnického divadla cítí velmi silně, a je za to rád. Důležitou součástí je totiž také podpora města, a ta ve spolupráci s místním souborem funguje skvěle. Soubor je finančně podporován v podobě městského grantu, a své zázemí má soubor v suterénu divadelní budovy.
Práce vedoucího divadla obnáší i výběr inscenací a komunikace s divadelními osobnostmi. Petr Kruliš se s výraznými osobnostmi vidí vždy ještě před představením, a dělá s nimi rozhovor, což je dalším velice příjemným aspektem jeho práce.
Výjimečnou příležitost ale zažil také coby herec, když ho přizvali k hostování do Nymburka v inscenaci Anděl strážný od Václava Havla. Zde si oproti výpravným inscenacím vyzkoušel práci pouze s jedním partnerem na jevišti.
Při divadle, kterým (jako mnoho jiných) Petr Kruliš žije, potřebuje podporu rodiny, kterou naštěstí dostává. „S ženou jsme se potkali díky divadlu. Seznámení proběhlo v šatně, v den premiéry. Už jsem běžel na scénu, žena hrála v komparsu, a podala mi klobouk, který jsem na poslední chvíli hledal. Svatební obřad jsme měli na jevišti,“ líčí Petr Kruliš. Jeho žena a děti Petra nejen podporují, ale jsou také samozřejmě pravidelními diváky.
„Hraní je – magický… je to magický prostor to jeviště. Člověk se na jevišti uzdraví, nic ho nebolí, starosti nechá v šálách. V roce 1986, při zavření divadla, jsem coby dítě stál na zhasnutém jevišti a tekla mi slza po tváři. I když to zní pateticky. Přišel táta a řekl: ‚Já vím.‘ – To je asi jeviště.“
Petru Krulišovi je bližší pojmenování ochotnické divadlo než amatérské. To amatérské zavání dle jeho slov něčím nedokonalým, neprofesionálním. Herci ochotničtí hrají z libosti, z ochoty. Je to srdečnější. Tak jako je srdečný vztah Petra Kruliše k divadlu. Ať tento láskyplný vztah trvá co nejdéle.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.