Petr Haken je autorem, režisérem a hercem Turnovského divadelního studia, odehrál či režíroval více než 100 inscenací, působil jako herec také v profesionálním divadle – a je zakladatelem a dlouholetým ředitelem divadelního festivalu Modrý kocour. Ten by – za normálních okolností – v době vysílání tohoto Antré právě probíhal, ale po 25 letech tradice s ohledem na letošní pandemii covid-19 neproběhl. Smutný fakt, že letos Kocour neproběhne, glosuje Petr slovy: „No jo no, co se dá dělat. Letos je to i bez jiných věcí.“
K divadlu Petra přivedl tatínek, už jako malý, čtyř či pětiletý kluk, prý stával v portále a sledoval tatínka na jevišti, protože pro svůj věk do sálu mezi diváky nesměl. Poprvé jako herec stál na stejném jevišti coby žák 4. třídy základní školy, tehdy jedenáctiletý – hrál v Maryše. Petr vzpomíná na dobu sedmdesátých a osmdesátých let s nadhledem, byť „schvalovačky“ her prý byly strašné. Rozvzpomněl si ale i na vtipné historky, například když v inscenaci Naši furianti jedna z postav připíjela se slovy „To je pravý ruský punč. Voní po levanduli.“ Tehdy prý divadlo v Turnově, kde byla ruská posádka, padlo smíchy, všichni si vybavili, jak ženy důstojníků intenzivně voněly levandulovým parfémem… V Našich furiantech hrál roli Martina, kterou o mnoho let později ztvárnil také na profesionální scéně.
Jako dítě začal i režírovat – se spolužáky nazkoušeli v sedmé třídě základní školy v rámci Pionýra Princeznu Pampelišku. Poté se stal členem recitačního souboru Šrámkova domu v Sobotce, kde na divadlo získal nový pohled. „U táty v souboru to bylo takové ochotnické divadlo, velmi málo poučené. A najednou jsem přišel (do souboru) k profesionálnímu herci, který režíroval. I když jsme hráli pohádku, tak jsme rozebírali postavy, tvořili situace, a já se dozvěděl, co je mizanscéna,“ vzpomíná Petr Haken na herce Ottu Lišku, který tehdy soubor vedl. Pod jeho vedením si uvědomil, že divadlo musí dělat jinak, než jak jej do té doby dělal.
Zajímavou kapitolou v životě Petra Hakena byla vysokoškolská studia na pedagogické fakultě v Praze. Během nich začal režírovat v souboru Ahops. Zásadnějším a určujícím mu však byl zážitek ze čtvrtého ročníku, kdy vykonával závěrečnou praxi. „Jednou za mnou přišla soudružka ředitelka a řekla mi:, Soudruhu studente, odpoledne je schůze KSČ.´ Já na to: ,Ale já nejsem členem KSČ.´ ,No ale jako student tam musíte! Podívat se, jak funguje běh školy. ´, Ale, soudružko, já mám shodou okolností s dětmi domluvené, že půjdeme odpoledne na plácek za školu a budeme si tam hrát s míčem, a ona ,Tak to zrušte!´ A já zas ,Soudružko ředitelko, jsou důležitější děti nebo schůze KSČ?´ Jenže pro ní byla schůze KSČ důležitější, což mě jako mladého, začínajícího, perspektivního pedagoga dost praštilo nevím přes co všechno.“ A tak Petr na schůzi musel a po ní se šel ožrat do divadelního klubu Divadla Jiřího Wolkera, dnes Divadla v Dlouhé. Tehdy tam přišel také Josef Ketner, později umělecký šéf divadla v Mladé Boleslavi, a řekl mu, ať se na učitelství vykašle a jde k divadlu. Petr ho poslechl a pak strávil několik let u profesionálního divadla. Zásadními kapitolami této jeho životní etapy bylo angažmá v Horáckém divadle Jihlava, v Divadle Vítězného února (dnes Klicperově) v Hradci Králové a v Západočeském divadle v Chebu. Na západě Čech ho zastihla Sametová revoluce a Petr se vrátil do školství.
V devadesátých letech začal učit dramatickou výchovu a lásku k divadlu začal přenášet na své studenty. Na otázku, jak s nimi pracoval, zda začínali u dramaturgie a originálu textu, Petr odpovídá: „Většinou ne. Většinou jsem nechtěl, aby si originál četli před zkoušením… Říkal jsem si, že bude lepší, když pojedou v tom, co mají ve scénáři, aby v tom neměli zmatek.“ Z toho souboru pak vzešli známí divadelníci jako Petr Christov, Michal Samir nebo Mario Kubaš, pro divadlo je získal právě Petr.
„V devadesátých letech se musely plnit různý věci, tu jsme hráli na vernisáži, tu pro matky s dětma, tu důchodcům… Což jsem ze začátku dělal, abych lidem ukázal, že tohle všechno děláme. Byla to samozřejmě blbost,“ reaguje na přátelské popíchnutí Petra Christova, že Sněhurku a sedm trpaslíků mu nikdy nezapomene, Petr Haken. „V devadesátých letech bylo všechno neuvěřitelně svobodné! Dneska by si to žádný kantor nemohl dovolit… Tehdy to byla obrovsky svobodná doba a vznikalo neuvěřitelné množství věcí – později už to ale také nešlo,“ shrnuje svou pedagogickou éru Petr Haken.
„V devadesátých letech se museli plnit různý věci, takže tu jsme hráli na vernisáži, tu pro matky s dětma, tu důchodcům, … Což jsem ze začátku dělal, abych lidem ukázal, že tohle všechno děláme. A byla to samozřejmě blbost,“ reaguje na přátelské popíchnutí Petra Christova, že Sněhurku a sedm trpaslíků mu nikdy nezapomene, Petr Haken.
„V devadesátých letech bylo všechno neuvěřitelně svobodné! Dneska by si to žádný kantor nemohl dovolit. … Tehdy to byla obrovsky svobodná doba a vznikalo neuvěřitelné množství věcí – a později už to také nešlo,“ shrnuje svou pedagogickou éru Petr Haken.
V roce 1996 založil festival Modrý kocour, tehdy jako setkání divadelníků Pojizerské župy SČDO. Během let se Modrý kocour stal mezinárodní přehlídkou, na kterou s oblibou jezdí především soubory z Polska, navíc je to postupová přehlídka na Divadelní Piknik Volyně, Šrámkův Písek a Mladou scénu v Ústí nad Orlicí. V roce 2015 předal Petr ředitelování festivalu svému bývalému žákovi Mario Kubašovi.
V pořadu Petr Haken mluvil také o metodě amerického herce Michaila Čechova, kterou načerpal v semináři Sergeje Fedotova a také o „národním obrození“ v pojetí divadla německých Lužických Srbů. Zamyslel se nad tím, jak českou divadelní řeč přijímají v zahraničí, kam mnohokrát se svými inscenacemi zavítal. Řeč byla také o bezmála stovce repríz jeho Tří sester, které spolu se třemi kamarády hrají již 13 let, nebo o jeho „kontroverzním divadle“ Hanako podle textu Františka Zborníka, kde kombinuje činohru s loutkovým a stínovým divadlem, představení, které jedni milují a druzí zatracují.
V rozhovoru zaznělo také toto: „Já jsem v pohodě, my máme doma takovou místnost, kde zkoušíme, takže jedeme na rodinné divadlo – takže navrhuju, aby VSVD udělalo festival rodinných divadel!“ Nebo také: „Ony nám ty hospody chyběj… My vyhyneme! Vždyť si vezmi, kolik lidí se seznámilo v hospodě! Národ vyhyne, pokud se hospody neotevřou!“
Antré můžete sledovat živě na kanálu YouTube Volného sdružení východočeských divadelníků každý čtvrtek od 18.00 hod.!
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.
foto: Jan Slavíček
autor: Josef Jan Kopecký
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.