Než se Pavel Khek dostal ke studiu režie na DAMU, studoval teorii divadla. To už toužil, věnovat se divadlu profesionálně. O této dráze však dlouho neuvažoval. Dokonce o divadle ani moc nevěděl. Jeho začátky byly daleko, daleko od divadelních prken. „Já jsem hrál hokej na relativně vysoký úrovni, a byl jsem časově hodně vytížený. No a za vším hledej ženu,“ směje se Pavel Khek. „Já jsem tehdy chodil s jednou holkou, se kterou jsme šli na muzikál Jesus Christ Superstar. Tehdy tam hráli Střihavka, Bárta a Basiková, což byli bigbeatoví zpěváci. A později jsem si uvědomil, že oni z toho bigbeatu byli zvyklí, jít do všeho na 120 procent. Podle mě to hráli úplně špatně, ale když do toho položili ten feeling, a ty písničky měli obrovskou sílu, tak mě to úplně učarovalo. A já jsem si pořád přehrával ty obrazy, a vznikla ve mně chuť vytvořit nějakou takovou věc. Od té doby to šlo docela rychle. Hlásil jsem se na DAMU, a na potřetí mě vzali.“
Začátky v amatérském divadle nebo základní uměleckou školu za sebou tedy Pavel Khek nemá. Skočil rovnou na profesionální dráhu. Nicméně protože divadlo dělá z lásky, tak je vlastně uvnitř taky tak trochu amatér, jak říká. „Kus amatéra v každém profíkovi zůstal. Aspoň doufám. Zdravím všechny amatérské divadelníky! Mám k nim vlastně obrovský obdiv, a doufám, že jsem pořád svým způsobem amatér.“ K amatérskému divadlu Pavel Khek ale přece jen přičichl. Jako lektor se účastnil několika přehlídek. „Ale ano jezdil jsem na divadelní přehlídky, dokonce jsem některé porotcoval, což vlastně bylo pro mě zvláštní, protože já jsem byl chvíli po DAMU, a byli přede mnou lidé, kteří to divadlo dělají 20 let. Tak jsem měl před nimi jistý ostych. Ale myslím, že to bylo z obou stran pozitivní. Oni mi něco dali právě tím nadšením, a tím, že to opravdu vnímají trochu jinak. A já jsem jim snad dal nějakou zpětnou vazbu, na základě toho, že už jsem také přičuchnul k tomu divadelnímu provozu. Musím říct, že je ve mně pořád nějaká touha se s amatéry propojit. Byli bychom rádi, kdyby mohli amatéři hrát třeba v Besedě.“ Pokud se nějaká taková spolupráce otevře, jistě budou všichni východočeští divadelníci jásat.
„Být hercem a stát na jevišti vyžaduje řemeslnou zručnost a poučenost. Ať už u fyzického jednání nebo především toho mluvního jednání,“ říká Pavel Khek, umělecký šéf a režisér Klicperova divadla, který hovoří o porovnání amatérského a profesionálního divadla. „Ale leccos odpustíte, a vlastně odpustíte to i v profesionálním divadle, když ten člověk nahradí nedokonalosti charismatem. Když jde role zevnitř. Divadlo je nejlepší, když máte pocit, že to je pravda. A to jsem u těch amatérů mnohdy měl. A v tu chvíli vlastně neřešíte technické věci. A ještě jedna věc – ona opravdu neexistuje, (po dvaceti letech to můžu podepsat), neexistuje žádná kuchařka na to, jak se dělá divadlo.“
Jako bývalý aktivní sportovec má Pavel Khek jistě vžitou disciplínu a jistý dril. Jaký je tedy bývalý hokejista režisér, potažmo umělecký šéf? „Moje žena tvrdí, že nejsem ani režisér, že jsem spíš trenér,“ směje se Pavel Khek a potvrzuje, že je to trochu pravda. „Ale ono záleží na tom, jakou inscenaci zrovna děláte, a s jakým pracujete souborem. Já jsem napsal diplomku na téma: Vztah režiséra a herce – Režie jako způsob formování souboru. Jde o několikaleté působení o jeden soubor, kdy formujete soubor postupnými úkoly a opečováváte jej. To je důvod, proč tomu souborovému divadlu věřím. My dneska na zkoušce budeme trénovat. Mistráky jsou ty představení.“ Čas, kdy se blíží premiéra, tedy první mistrák, je pro každého dost vypjatý. A každý takové okamžiky vnímá a prožívá jinak. Pavel Khek hovoří o tom, v jaké míře je vhodné soubor před premiérou motivovat. A jak jsou i takové chvíle podobné v divadle i ve sportu. „Motivace je důležitá. Když jsme dělali před lety inscenaci na DAMU, tak jsme si skutečně vždycky chvilku předem společně stoupli do kruhu, a trochu až rituálně jsme se společně chystali. A v tu chvíli to skutečně připomínalo tu sportovní kabinu. V tom souborovém divadle, kdy je soubor různorodý, tak ono tohle nefunguje, protože ne každému to je příjemný. A někdy až přemotivovanost je u toho divadla na škodu. Člověk musí odtušit, kdy je to potřeba, a kdy to člověk může nechat plout. A je to těžký soubor nastavit tak, aby všichni kopali za jeden balon.“
Pavel Khek říká, že pochybnosti o výběru svého povolání pořád má, a nejspíš je to celoživotní cesta. A asi je to tak dobře. Jak už padlo, na divadlo není žádná jedna a ta pravá kuchařka. Často jde o intuici nebo o metodu zkoušení, pokus omyl. A s tímto se Pavel Khek seznámil při studiu. „V druháku jsme společně s hereckým ročníkem začali sami potajmu zkoušet Sen noci svatojánské. Vyjeli jsme s tím do Lokte, kde je překrásný přírodní amfiteátr, a my jsme jeli dvanáctihodinový zkoušky. Neskromně podotknu, že to byla fakt dobrá inscenace. Ale nejvíc je na tom to, že to byla taková metoda, pokus omyl. Ale to je pořád i v tom profesionálním divadle. Já teď půjdu na tu zkoušku a řeknu: Hele zkusíme to takhle, a já po třech minutách zjistím, že to je ten omyl. Ale pak zkusíme pravý opak, a to je to správný.“
Co se stane, nebo co se má stát, když nastane krize v souboru, a je potřeba obměna? Zná to asi mnoho z nás. Jsou to chvíle velice citlivé, a bohužel, opět žádná kuchařka. Pavel Khek ale říká, že to není nic neobvyklého. Dokonce sleduje jistou periodu v prostředí českého divadla. „Já netvrdím, že to je pokaždé stejně. Ale v českých divadlech by se dalo asi pozorovat, že ty změny přicházejí zhruba po sedmi letech. V prvních dvou letech, po změně vedení, jsou dva roky sbližovací, lidi se poznávají. Když je to dobrá volba, tak třetí, čtvrtý a pátý rok je vzrůst, ale po pátém, šestém roce přichází opravdu krize. A jsou různá řešení: bud se změní umělecký šéf, režisér, anebo se promění soubor. Může to být malá změna v souboru. Třeba přijde někdo nový do souboru, nebo přijde vnější zásah, jako byl covid.“
Příznivci Klicperova divadla jsou zvyklí na to, že se zde produkuje náročnější divadlo, než například v Pardubicích ve Východočeském divadle. Proto ale máme veliké štěstí, že můžeme navštívit to, na co máme chuť. Již zmíněná doba covidu přinesla náhle do divadel mnoho nového. Pavla Kheka zastihla tato doba, když byl uměleckým šéfem opravdu chvilku. Jak se tato zkušenost odvíjí právě na Klicperově divadle, a na jeho žánrově náročnější dramaturgii? „Já doufám a slibuju, že my se toho chceme dál držet, ale zároveň jsme si trochu vytipovali, na co lidi v poslední době slyší. Udělali jsme takovou drobnou anketu, takže oblíbené jsou jasně hudební inscenace, pak detektivky no a samozřejmě komedie. Ale zase, není na to kuchařka. Inscenace Hana je od začátku do konce depresivní. Lidi nechtějí nic tragického, ale na tu Hanu jdou. Tam asi funguje dobře to šuškando: na to běžte, to je dobrý. A pak fungují literární bestsellery. Lidi rádi chodí na něco, co znají.“
V současné době je v Klicperově divadle rok českých premiér, takže se můžeme těšit z titulů, které ještě nebyly nikde uvedeny. Pro Pavla Kheka je tento způsob práce zábavný i dobrodružný, když jde před své herce s něčím, co není léty ověřené.
Když Pavel Khek vzpomíná na své režijní začátky, vzpomíná právě na chvíle, kdy si vlastně užíval tu amatérskou rovinu divadla. Sám si režíruje, zvučí, svítí. Díky tomu si nyní nejen pochvaluje, že si na něj technici nepřijdou, ale pochvaluje si rozmanitost, kterou režie přináší. I když v tuto chvíli, kdy je už dvacet let profesionálním režisérem, je ona rozmanitost spíš v tom, jaké inscenace a projekty vytváří, a jak je řeší. „Vy s diváky, chcete nastavit polemiku a případně jim vnuknout myšlenku. Aby přemýšleli o nějakých hodnotách. Že by se nad tím mohli zamyslet. Takhle to moje divadlo funguje. Režie je zábavný povolání v tom, že je stále se proměňující.“
Režie přináší i takové chvíle, že v případě nejvyšší nouze musíte zaskočit za herce, který nemůže odehrát představení. Pavel Khek se svěřil, že není dobrý herec. A na své záskoky vzpomíná sice s úsměvem, ale víc takových příležitostí rozhodně nevyhledává. Nicméně historky z jeho hereckých chvil stojí za poslech, takže rozhodně doporučuji celý záznam Antré. Dozvíte se mnohem víc o rozmanitém režijním světě. A herectvím to u Pavla Kheka nekončí. Často se spolupodílí na dramaturgické práci. Již několikrát vytvářel pro své režie adaptace. „Na dramatizacích a adaptacích se většinou podílím už na té přípravě. Ale přesto že tomu věnujete kupu času, čtete to do zblbnutí, škrtáte, tak pak si to přečtete na zkoušce, a stejně zjistíte, že jste se na dvaceti procentech upinkli. U dramatu jsou stavby situací jasné. U adaptací bych musel být chytřejší v tom psaní, abych zamezil tomu, že se tam věci opakují, že tam vybuduji to, co potřebuju. – Nejdřív se škrtá text, a pak se škrtá blbý divadlo,“ říká Pavel Khek.
Úspěšná inscenace Kytice se v Klicperově divadle dočkala obnovené premiéry. A tento nelehký úkol dostal k nastudování Pavel Khek po původní režii Karla Brožka. „To jako student na DAMU netušíte, že se něco takového třeba stane,“ vzpomíná Pavel Khek na první pocity s Kyticí. „Dostal jsem čtyři herce, kteří v tom nehráli, a které jsem musel vsadit do hotové inscenace. Já jsem do toho nechtěl zasahovat. A teď si vezměte to režijní ego. Ale s tím se snažím celoživotně pracovat,“ směje se Pavel Khek. Zpět k nastudování Kytice. „Když se přezkušuje role, tak je to na dvě zkoušky. I když je to velká role, tak se to dá udělat. Herec si to nakouká ze záznamu, kolegové mu pomůžou. Ale netušil jsem, co to udělá, když se tam sejdou čtyři. Já jsem nebyl schopen odhadnout, kolik zkoušek bude potřeba. Myslím, že jsem tak z boku hodil 8-12 zkoušek. Nakonec jich bylo 12, a to jsme šli před ty lidi s tím, že bychom to potřebovali ještě tak čtyřikrát. Ale už se to usadilo. Ty holky to hrají trochu jinak, ale Karlovi jsme tam všechno zachovali. No a je to titul, o který je zájem.“
Pavel Khek, host Antré, zmiňoval, že by v budoucnu rád nějakým způsobem navázal spolupráci s amatérskými divadelníky. V souvislosti s tím padla scéna Klicperova divadla, Beseda. Ta by měla zastupovat studiovou scénu, ale sám Pavel Khek říká, že tento prostor si zasluhuje pořádnou investici. „Beseda potřebuje investici do diváckého minimálního komfortu. Doufám, že se nám podaří sehnat peníze na to, aby to opravdu byla studiová scéna. Aby se tam dal variovat prostor. Zatím tam pořád hrajeme na kukátko, a mě to vlastně štve, pokud to má být opozit té velké scény, tak to musíme dokázat. Chvíli to bude trvat, ale věřte, že to bude,“ uzavírá krásně optimisticky a odhodlaně Pavel Khek, umělecký šéf Klicperova divadla.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.