Nina Malíková: loutkové divadlo je kouzlo oživené hmoty

S NINOU MALÍKOVOU JSME ZABROUSILI DO LOUTKOVÝCH VOD. PANÍ MALÍKOVÁ JE OPRAVDOVOU ODBORNICÍ NA LOUTKOVÉ DIVADLO. JE TAKÉ LEKTORKOU DIVADELNÍCH PŘEHLÍDEK, REDAKTORKA, PEDAGOŽKA A MIMO JINÉ TAKÉ DRAMATURGYNĚ.

Poslechněte si její zážitky ze světa, jak začínala s divadlem, jak se cítila, když dostala ocenění z rukou ministra kultury a jaké divadelní hry nám doporučuje shlédnout. Rozhovorem nás provede Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

VY JSTE ZAČÍNALA JAKO DRAMATURGYNĚ, ŽE ANO?

Já jsem začínala jako lektorka a až později jako dramaturgyně. Začínala jsem v Divadle Vítězného února (později Klicperovo divadlo) jako dramaturgyně. Zde jsem strávila dva a půl roku.

POTÉ JSTE ODEŠLA DO DIVADLA S. K. NEUMANNA, DNEŠNÍHO DIVADLA POD PALMOVKOU, KDE JSTE STRÁVILA MNOHEM VÍCE ČASU, ŽE ANO?

Tam jsem byla 12 let. Byla to léta pohnutlivá a měla jsem velkou čest spolupracovat s Otomarem Krejčou, který tam byl dán trochu z trestu. Už neměl své divadlo, ale byl tenkrát zde. Chtěl si vzít s sebou nějaké lidi z Divadla za branou, ale mohl jen některé. Přišel pod Palmovku, abychom ho jako polepšili. Bylo to směřováním angažované divadlo. Krejča se tam měl, jakože polepšit. Chtěl ale dělat věci, které měl rád, což se mu trochu dařilo, ale dostal i věci, které jakože musel dělat. Nebyly to texty, které by si vybral. Měl se jimi přiblížit ke klasice.

U Krejči jsem byla jakoby stínový dramaturg. On pracoval po svém, měl udělanou režijní knihu, já jsem sledovala, jak pracuje, jak zkouší. Měla jsem velké štěstí sledovat jeho práci, bylo to nesmírně poučné. Měl mě trochu pro srandu, protože měl vše probrané s dvorním dramaturgem Krausem. Ale mě to nevadilo, já jsem stále tvořila a čerpala jsem od něho inspiraci.

BYL TO VÁŠ SEN OD DĚTSTVÍ, VĚNOVAT SE DIVADELNÍ VĚDĚ?

Já jsem chtěla být u divadla. Činohra z toho tak nějak vyplynula, dělala jsem neúspěšně zkoušky na DAMU, ale vůbec jsem z toho nebyla smutná. Věděla jsem, že na to prostě nemám a věděla jsem, co dělám špatně. Na DAMU jsem dělal zkoušky na herectví. Přihlásila jsem se na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, vedoucím katedry byl Jan Kopecký a poté František Černý. Milan Lukeš tam učil, tehdy ještě nebyl doktor. My jsme zde měli ještě pana profesora Götze, který říkal, že ho vláda pověřila, aby nás tam učil dějiny. Pamatujeme si s ním plno legračních historek. Chtěl, abychom vše uměli tak, jak nás to učil. Měli jsme si například pamatovat, že když jsme se učili Úklady a láska, že Luisa Müllerová je olovnice zapuštěná do bahna měšťáckého světa. Takto do slova to u zkoušek mělo zaznít. Nebo u Fausta, že Faust je ručička na ciferníku dějin. Jako holky jsme to u pana profesora měly dobré, měly jsme jedničku, ale kluci měli trojky, pan profesor stále nebyl spokojený.

VY JSTE KANTORKOU DIVADELNÍ FAKULTY AMU OD ROKU 1991.

Skončila jsem v červnu tohoto roku. Byla jsem tam padesát let ne od roku 1991, to jste mi ubral (smích). Postupovala jsem opět externě, interně, normálním úvazkem. Ale opravdu už jsem tam byla padesát let.

JAK SE HODNĚ ZMĚNIL PŘÍSTUP K DIVADELNÍ HISTORII? JAK SE TO ZMĚNILO?

Přednášela jsem především zahraniční loutkové divadlo. Nikdy jsem nechtěla dělat tradiční. Chtěla jsem dělat po roce 45 loutkové divadlo. A abych byla upřímná, dělala jsem evropské a především francouzské divadlo.

Dříve jsem měla pocit, že jsem byla jediná, kdo to, co jsem přednášela, věděl. Teď mají žáci možnost si to najít na internetu, tak je člověk už nemůže osvítit. Během přednášky už říkají odkazy, kde to najít. Je to o tom, jak to ty žáky zaujme. Nebo si musíte najít nějaký „špek“ který je zaujme. Prokládala jsem to vždy historkami, všichni si pamatovali hlavně ty historky, ostatní si mohou sami najít. Je to jinak a taky je to daleko lépe doprovázeno technikou, se kterou naše generace zápasí. Statečně jsem se poprala s online vyučováním, měla jsem taháky, schovanou kávu (smích). Dnešní studenti jsou daleko lépe vybaveni a mají více možností, kam si mohou zajet. Oni si prostě mohou zajet do muzea v Mnichově, to je něco jiného než dříve. Já jsem byla hlavně vypravěčka příběhů a pokud možno i pikantních, prostě zajímavé příběhy.

JAK SE TO STANE, ŽE DCERA PANA DOKTORA MALÍKA A ZAKLADATELE KATEDRY LOUTKOVÉHO DIVADLA, SE ROZHODNE STUDOVAT DIVADELNÍ VĚDU?

Je to vše dobou. Otcův přítel Erik Kolár mi pomohl studovat divadelní vědu. Můj tatínek se o to nestaral, skončil tím, že jsem se na DAMU nedostal, ten si oddechl. Můj tatínek neustále tvrdil: hele tebe to loutkové divadlo vůbec nezajímá, a řadu knížek odvezl do Chrudimi. Nikdy se nedozvěděl, že jsem se loutkovému divadlu začala věnovat, protože dříve před tím umřel.

GRATULUJI K CENĚ MINISTRA KULTURY, KTEROU SI BEZPOCHYBY ZASLOUŽÍTE.

Děkuji, nejen že jsem to dostala přímo od pana ministra v krásných sálech, ale snad jsem i zabodovala u své rodiny, kterou jsem tam pozvala (smích). Ale to, že to bylo v Chrudimi, to mě dojalo. Lidé vstali, tleskali, v duchu jsem děkovala vládě, snad úplně všem. Já jsem dostala svého Oscara, až tak jsem byla blažená.

CO TO JE TO LOUTKOVÉ DIVADLO?

Teď jsem četla X knížek, kde se tím porovnávají zleva zprava. Dočetla jsem se, že to je takové mrzké, že je to práce s objektem. Já jsem vždy říkala, že to je kouzlo oživené hmoty. Studentům jsem říkala, že s tímto si vystačí.

EXISTUJE NĚJAKÉ ČISTĚ LOUTKOVÉ DIVADLO?

Existuje pravověrně, klasicky, ale oni používají loutkářské postupy nebo oživují hmotu. Dnes patří do loutkového divadla animace zvuku, animace světla. Animování něčeho je prostě loutkové divadlo. Ale jinak existují soubory, které hrají klasicky, pro řadu loutkářů „staromódně“. Ti hrají v sobotu, neděli, ať je svátek a jakékoliv počasí. Jsou to soubory, které hrají s marionetami, s loutkami na niti. Dole v orchestřišti jsou mluviči, čtou texty a synchronizují to s loutkovodiči. Ale dnes už to skoro nikdo nedělá. Loutkáři mají mikroporty. Je mi divné jak to, že dnes musí mít mikroport, když dříve „uřvali“ celý sál.

V ROCE 2016 SE VÁM PODAŘILO ZAPSAT SLOVENSKÉ A ČESKÉ LOUTKÁŘSTVÍ NA SEZNAM NEHMOTNÉHO KULTURNÍHO DĚDICTVÍ UNESCO. JE TO BEZPOCHYBY UZNÁNÍ SLOVENSKÉHO A ČESKÉHO LOUTKÁŘSTVÍ NA SVĚTOVÉ ÚROVNI.

My to bereme tak, že se u nás loutkové divadlo u nás hraje. Všichni vědí, co to je. Ale není to vůbec nikde jinde. V tom jsme opravdu dobří. Je to něco, co je v nás. Shodou okolností jsem se dostala kdysi do Baskicka. Mají tam tradici například pěveckých sborů. Tam je to pro ně také tak přirozené jako pro nás loutkové divadlo. Sejdou se na náměstí a zpívají. U nás je řada lidí, kteří v sobotu a v neděli jdou hrát divadlo i když mají své běžné zaměstnání. Máme to loutkové divadlo tak pod kůží, že se tím už moc nezabýváme.

DÁ SE DATOVAT VZNIK TRADICE LOUTKOVÉHO DIVADLA AŽ TAK, ŽE KDYŽ JSME OPUSTILI PAŠIJE, PŘEŠLO SE NA LOUTKOVÉ DIVADLO?

Ano, ale je pravda, že u nás to byl import lidí, kteří zde loutkové divadlo hráli. Fakt ale je, že loutky, které byly pro loutkářské skupiny, řezali naši lidé, kteří řezali sochy do kostelů. Například, když jsme dělali výstavu v Americe, překvapilo je, že naše loutky jsou tak krásné, mají nádherné výrazy a to je právě proto, že je dělali řezbáři, kteří dělali sochy do kostelů.

Je potřeba si ale uvědomit, že loutkové divadlo nikdy nebylo jen pro děti. Loutkové divadlo bylo pro všechny. Bylo jedno, jestli se tomu rozumí, nerozumí. Až na přelomu 19. a 20. století se loutkového divadla chytli pedagogové, kteří začali určovat co je pro děti a co pro dospělé a co se v loutkovém divadle může hrát a co ne. Dlouho jsme měli loutkové divadlo pro obě skupiny, což nám záviděli v zahraničí. Nyní se to opět trochu objevuje. V pokusech studentů se objevují inscenace, které směřují k teenagerům anebo k dospělým, což je dobře.

V době normalizace se do loutkového divadla mohlo schovat více nežli do běžného činoherního divadla. Například divadlo DRAK tím bylo vyhlášeno. To, co se nemohlo říci v činoherních hrách, se řeklo v rámci loutkového divadla. Například když jste chtěl hrát v činohře Shakespeara, musel jste proti tomu dát například tři sovětské a jednu bulharskou hru, teď přeháním, ale byla to v tomto hrozná doba. Pamatuji si, že my jsme hráli bulharskou hru, Tři mušketýři po třiceti letech, kteří měli písňové texty, hrálo se to po celých Čechách. Autor byl Valeri Petrov, směšné bylo to, že byl disident, to nikdo neprokoukl, takže nám to prošlo (smích).

MÁTE ZA SVOU DIVADELNÍ HISTORII NAKOUKANÉ NĚJAKÉ TŘEŠNIČKY, KTERÉ BYSTE DOPORUČILA?

Poslední trik Georgese Mélièse, od divadla DRAK, ze starších Píseň života, a z poslední doby Kašpárek a zbojník – o českém, slovenském charakteru, o naší vychytralosti, vtipu.

JSOU AMATÉRŠTÍ LOUTKÁŘI JAKO DIVÁCI JINÍ NEŽLI PROFÍCI?

Já si myslím, že publikum je jen jedno. Divadlo je dobré nebo špatné a to publikum cítí, že je třeba špatné, a to i když je jen lehce poučeným publikem. Myslím si, že zrovna tím Kašpárkem se baví jak profesionálové, tak amatéři. Tam je tolik vrstev, které prostě musí zabrat. Ten Mólièse je výtečně udělaný, boj se smrtí, který vyhrávají. Myslím si, že to je ještě chytřejší, než si uvědomovali, když to tenkrát stavěli. Stejně tak divadelní hra Bratři naděje. To je také výborné. To jsou moje největší zážitky v poslední době. V Mólièsovi jsou plošné loutky a stínové divadlo. V Bratřích naděje jsou marionety, které se objevují, smrtka, čert. Je to loutkové.

POSLEDNÍ OTÁZKA, PREFERUJETE OZNAČENÍ AMATÉRSKÉ NEBO OCHOTNICKÉ DIVADLO?

No, já už mám načteny snad všechny definice. Samozřejmě vím, že když bych chtěla překládat do zahraničí výraz „ochotnický“, nepřeložila bych ho. Výraz „amatérský“ zase v zahraničí berou jako něco nedokonalého. Pod pojmem „ochotnické“ si představuji paní lékárníkovou a pod pojmem „amatérské“ ty, kteří hrají divadlo o víkendech. Všechno je ale dobře. Budu sledovat dál vývoj mezi amatérským a ochotnickým. Ale jak je vidět, obojí žije.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová