Miřek Vrbický: DIVADLO JE PNUTÍ, KTERÉ MUSÍ VEN

HEREC A REŽISÉR KRÁLOVÉHRADECKÉHO DIVADELNÍHO SOUBORU LŮZA, KTERÝ MÁ SVŮJ NEOTŘELÝ PROJEV A KTERÝ NA POSTUPOVÝCH PŘEHLÍDKÁCH PŘESTÁVÁ POROTU POSLOUCHAT V OKAMŽIKU, KDY JEJÍ HODNOCENÍ SKLOUZÁVÁ K REŽÍROVÁNÍ, JAK TO ON SÁM NAZÝVÁ.

Jak divadlo Lůza vzniklo? Jakým způsobem Miřek pracuje se svými kolegy, když režíruje a jak to vypadá jinak, když režíruje jeho kolega Jan Nevečeřal? Dokonce nám prozradil i nějaké pikantnosti z míst kde hráli jejich první divadelní hru Zadlužená princezna. Nenechte si s ním ujít rozhovor, kterým vás provede Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

KDYŽ SE ŘEKNE LŮZA, TAK SE VYBAVÍ LIDEM ASI TO NEJVĚTŠÍ DNO. BYL NÁZEV TAKTO ZAMÝŠLENÝ?

Asi jo, kdybychom byli z Prahy, tak bychom byli Můza, ale protože jsme z Hradce, tak jsme Lůza (smích). Ne, dělám si srandu. Když se rozpadal předešlý soubor Q10, kde jsem tenkrát hrál, tak jsme slyšeli, že jsme ta největší lůza. Asi to tak prostě mělo být a ten název vzniknout. Neměli jsme kde zkoušet, žádnou techniku a první představení vznikalo v parku před domem s věcmi, které jsme nakoupili v OBI, takže to tak nějak sedí.

CO PRO TEBE ZNAMENÁ ÉRA divadla Q10?

Strašně hezké roky a spoustu kamarádů do teď, spoustu zkoušení a spoustu alkoholu (smích). Já na to rád vzpomínám do dnes. Q10 byla asi super škola pro každého. Ale byla dost uzavřená, takže to se snažím dělat jinak. A to tak, aby s námi na představení mohli jezdit naši partneři apod. Snažíme se být otevření všem.

NA ZAČÁTKU DIVADLA LŮZA JSTE VĚDĚLI, JAKÉ CHCETE DĚLAT DIVADLO?

To bych přímo neřekl. Já jsem věděl, že chci pokračovat v divadle a že ho budu muset založit sám. Měl jsem napsaný veršovaný text, ze kterého vznikla Zadlužená princezna a to byla první věc, kterou jsme dělali. Tenkrát mi nikdo moc nevěřil, že to dotáhnu do konce. Poté jsem nevěřil v nějakou chvíli ani sobě. Tenkrát mi moje bývalá přítelkyně řekla, když jsem si stěžoval, že nemám s kým dělat to divadlo, když jsou všichni v Praze: tak to dělej se svojí holkou ne? Tak jsem se tomu zasmál, zřejmě proto, že jsme tak byli prostě v té Q10 vychovaní, že jsme trávili čas bez partnerů. Ale vlastně asi právě tenkrát jsem si uvědomil: no jo, tak já to vlastně takhle zkusím. Takže například Danka vůbec nikdy nehrála, ale vlastně jsme zjistili, že v tom byla skvělá.

JÁ SI MYSLÍM, ŽE PRO SPOUSTU AMATÉRSKÝCH SOUBORŮ, JE ZALOŽIT DIVADLO BEZ PROSTORU NEPŘEDSTAVITELNÉ. JAK JSTE TO MĚLI VY?

My jsme s Q10 jezdili vždy na Vltavu, což bylo super. Mám to tam rád, jezdíme tam dodnes i s Lůzou. Znal jsem jaké to je hrát pro lidi venku a nevadilo mi to. Máš neomezený prostor, což je super. My jsme asi dva roky zkoušeli pod biskupstvím, po dvou letech se ukázalo, že lidé, kteří nám to povolili, neměli to správné slovo, a tak na nás po dvou letech přišel ten správný člověk vyhodit (smích). Nepřál si, abychom tam zkoušeli. Měl jsem ale to místo velmi rád. Když jsme hledali prostor, byl jsem i v Kině Mladých, tam mě to neuvěřitelně šokovalo. Paní mi tenkrát řekla, že nájem bude dvacet tisíc ročně, což jako ochotník nedáš. No to je nesmysl, vždyť to tu máte prázdné, odvětil jsem, proč po nás chcete peníze? Na to paní odpověděla, že když si zajdeme na město, že na to určitě dostaneme dotaci. Takže to je opravdu neskutečný přístup a reálně se to stalo. Po nějaké době jsem oslovil v Milovicích kulturní dům, kde je úplně prázdné divadlo a dá se tam zkoušet téměř zadarmo. Tenkrát tam s námi chvíli zkoušela Tereza Vodochodská, která učí v divadle Jesličky Josefa Tejkla a ta mě oslovila, jestli bych nechtěl jít do Jesliček a učit tam, za což moc děkuji.

ZADLUŽENOU PRINCEZNU JSTE VYSTAVĚLI TAK, ŽE SE DÁ ZAHRÁT KDEKOLIV. VIDĚL JI TENKRÁT I PAN PROFESOR CÍSAŘ, VELMI SE MU LÍBILA A ŘÍKAL, ŽE TAKTO MÁ VYPADAT JARMAREČNÍ DIVADLO. NAZKOUŠELI JSTE ALE TAKÉ INSCENACI, KTERÁ SE ÚPLNĚ NEDÁ HRÁT KDEKOLIV, COŽ NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK. PRO ŠUHAJE SIS VZAL PŮVODNÍ OLBRACHTOVU PŘEDLOHU, JAK JSI S TÍM TEXTEM PRACOVAL? CO BYLO PRO TEBE ZÁSADNÍ TÉMA?

Když jsme tenkrát projížděli Slovensko, měl jsem zvukovou stopu Balady pro banditu, což mě možná trochu ovlivnilo. Ten příběh mám moc rád, Nikola Šuhaj mi přišel jako nebetyčný „hajzl“, nechápal jsem, proč bych ho měl oslavovat jako hrdinu. Vypaloval lidem chalupy, okrádal je. Zamyslel jsem se nad tím a řekl jsem si, že takhle to nenechám. Proto jsem opustil Nikola Šuhaje a vzal si tu knížku. Po přečtení knížky jsem zjistil, že mi začíná být sympatický, začal jsem studovat nějaké další starší záznamy. Zjistil jsem, že možná ani nezemřel, že mohou v Brně žít jeho potomci. Z těch dvanácti vražd mu dokonce dokázali jen jednu a to když utíkal z války. Celkově ta doba tam byla zvláštní. Celý příběh je o dezinformacích a o tom jak se nesou zvěsti, jak to fungovalo. Fungovalo to možná ještě hůř, než dnes. Měl symbol větvičku, takže kdokoliv tento symbol mohl použít a hned se to svedlo na něho. V jednu chvíli to totiž v té knížce právě vypadá, že to ani vše nemohl stihnout, nemohl být na několika místech přeci najednou?

ZAJÍMALO BY MĚ, JAKÝM ZPŮSOBEM ZKOUŠÍTE. TEN TVŮRČÍ PROCES, ZDA JE TO KLASICKY DANÉ, MÁME TU TEXTY, PAK SI BĚŽTE STOUPNOUT, JÁ VÁM TO NAREŽÍRUJI APOD.?

Já sám mám problém držet jednu lajnu. Pomohlo by mi mít u sebe dramaturga, který by sesekával všechny moje nápady. Když režíruji já, tak to funguje tak, že mám tendenci to celé nadhodit, udělám přesnou čáru a jedu podle ní, nebo ji v průběhu gumuji. Je napsaný text. Třeba Šuhaj probíhal tak, že jsem měl v Excelu jednotlivé scény a měl jsem popsané jednotlivé obrazy. Teď děláme Jeníčka a stařenku, tam je to velmi volné, může si do toho někdo přihodit, co chce. Když s tím nesouhlasím, tak řeknu, že NE. Když jsme zkoušeli Metu, zajímavý příběh jak se potkali dva, Honza Nevečeřal režíruje tak, že chce striktně znát text, což u mě prostě není, u mě je to tak 80% textu a zbytek improvizace. V tom je to prostě jiné. Dělám to tak, aby se mi to líbilo a pokud se to líbí i divákům, je to fajn (smích).

CO ZPĚTNÁ VAZBA, SLYŠÍTE NA NÍ?

Záleží na tom, od koho ta zpětná vazba je. Například poroty na soutěžích mě zajímají jen do té míry, než to začnou přerežírovávat.

MÁTE PŘEHLÍDKY RÁDI?

Já ne, fakt ne. Mám rád přehlídku ve Václavově, ale jezdím tam rád. Potěší mě, když nám to pochválí a dostaneme cenu, ale v okamžiku, kdy nám to přerežírovávají, tak přestávám poslouchat. Ona kritika často sklouzne k tomu, že: já bych to udělal takhle... To fakt ne, to prostě nechcete.

V DIVADLE JESLIČKY VEDEŠ SVOU SKUPINU MLÁDEŽE OD 16 DO 19 LET. CO PRO NĚ DĚLÁŠ?

Snažím se jim předat to, že se z divadla nemusí intelektuálně „poprdět“ a jakousi lehkost k tomu přístupu. Také myslím, že Jesličky jsou všeobecně zaměřené na činohru a nemyslím si, že s nimi dělám čistou činohru, ale spíše experimentující divadlo. Představení, které jsme dělali loni, vycházelo z textu Světlojeda, byly to severské motivy - tam jsem jim předával to, že záleží na každém pohybu, který udělají na jevišti. Je to celé snové a myslím, že se to moc povedlo. Jestli bude příležitost, tak právě je bych chtěl vzít na nějakou přehlídku.

CO JE PRO TEBE DIVADLO?

No, to je zajímavý dotaz. Já jsem se s někým bavil nad ránem na „divadělňáku“, ne co to je divadlo, ale proč to děláme, protože to stojí spoustu času a úsilí, psychického vypětí, když se s někým dohaduješ. Odpovědí mi bylo, že je to pnutí. To mi přijde, že to je nejpřesnější výraz. Je to takové pnutí, které musí ven. A co je divadlo? Něco čemu se věnuji celý život a u čeho jsem zůstal.

MOHL BYS BÝT BEZ DIVADLA?

Jak jsem říkal, po rozpadu Q10 jsem potřeboval do roka založit nové divadlo. Teď mě více zajímá režie než hraní samotné. Líbí se mi, že to můžu ze sebe dostat a jít dál, zpracovávat další téma. Nyní třeba v Jesličkách se studenty připravujeme Romea a Julii v minimalistické verzi. Mám tam dokonce k ruce i dramaturga. Povedlo se mi, že nás vzala organizace MenArt, dělá s námi na tom Karel František Tománek a je naprosto fantastický. Myslím, že jsem se během jednoho víkendu s ním dozvěděl o divadlu více než za celou dobu co to dělám. Premiéra by měla být na konci února, začátku března.

PIKANTNOSTI K MÍSTŮM, KDE DIVADLO LŮZA HRÁLO ZADLUŽENOU PRINCEZNU:

Hráli jsme v Hradci v hospodě. Na tabuli byl špatně napsaný čas, takže lidé přišli o hodinu dříve, než jsme hráli, což už to je samozřejmě naštvalo. V hospodě nikdo nepočítal s tím, že bude divadlo a do toho byl na televizi zapnutý hokej. Ptal jsem se, zda vypnou hokej, až budeme hrát, odpověděl, že jasně, že není „píp“. Ve finále jen vypnul zvuk, i já jsem koukal na ten hokej, když jsem hrál (smích).

Pak jsme hráli na festivalu Deziluze, což jsem myslel, že odejdu, když jsem to viděl. Nějaký týpek tam na nás v kapitánské čepici začal pořvávat, hned po příjezdu, že tam nemáme stát autem, i když nás tam někdo před tím navedl. Měli jsme hrát ve stodole, když jsem tam vešel, tak byla stodola plná věcí. Ptal jsem se, kde to tedy budeme hrát? Byly tam 3 křesla a jinak plná stodola harampádí. A hned vedle byla hlavní hudební stage, kde hrála kapela. Tak jsem řekl, že chci jiné místo, dali nám nějaký palouček, kam na nás přišlo asi dvacet diváků.

Obojí má jednu spojitost, že za to divadlo chtějí zaplatit minimálně peněz a pak to takhle vypadá a snižuje to úroveň divadla, takže na to pozor. Přemýšlel jsem, jestli se nám to děje, protože se jmenujeme Lůza (smích).

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová