Milan Uhde: Divadelní Bůh je naprosto nevyzpytatelný

SPISOVATEL, DRAMATIK, KRITIK, PEDAGOG, MINISTR KULTURY, PŘEDSEDA SNĚMOVNY, ČLEN RADY ČESKÉ TELEVIZE A ČESKÉHO ROZHLASU A MNOHO DALŠÍCH FUNKCÍ, TO PAN MILAN UHDE.

Skromný i přes to, že získal z rukou prezidenta Pavla řád T. G. Masaryka a medailí za zásluhy a další ocenění. Vítá kritiku, která ho posouvá dál a ve svém životě ho v důležitých věcech doprovázelo štěstí. Rozhovor s panem Milanem Uhdem vedl Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

JAKÉ TO PRO VÁS BYLO, PODRUHÉ BÝT NA HRADĚ PO MEDAILI ZA ZÁSLUHY, PŘEVZÍT ŘÁD TOMÁŠE GARRIGUA MASARYKA?

Byl jsem předem avizován, že pozván budu. Když jsem se dozvěděl, že mám být vyznamenán, tak jsem panu šéfovi protokolu řekl: Vždyť já už jednou vyznamenán jsem a cítím se vyznamenán dostatečně. Mám medaili za zásluhy, a i když to byla nadsázka, tak já jsem to přijal a myslím si, že je to tím vše vyčerpáno. Šéf protokolu odpověděl: Pan prezident je zřejmě jiného názoru a vy jste pozván a já mám za úkol se zeptat, jestli to přijmete. Pan Valeš, ekonomický komentátor a člověk velmi osobitých postojů je toho názoru, že by se státní vyznamenání mělo odmítnout z rukou prezidentových, protože pan prezident má minulost takovou, jakou má. Já jsem si na to odpověděl, že jsem přesvědčen, že člověk během života zraje. Že to dítě, které v Andersenově pohádce volá „Král je nahý“ je právě proto schopné volat, protože volá bez ohledu na všechny okolnosti. Pro dítě jsou věci černé nebo bílé, ale člověk dospělý, za kterého se pokládám, tak ten dle mého názoru zraje. Překonává své omyly, překonává své falešné nedobré postoje. Já jsem jich měl několik a snažil jsem se je překonat. Domnívám se, že se mi to místy i celkem dařilo. Takže jsem ten, který věří v to, že zralý člověk se vyvíjí, zhodnocuje, to co předtím určil. To platí pro každého člověka, ne jen pro prezidenta, nejen pro dramatika ale pro každého dospělého člověka. A soudit někoho za to co si myslel ve dvaceti... Oj, kdyby mě soudili za to, co jsem si myslel ve dvaceti, moc dobře by to nedopadlo. Já jsem poslední, kdo by někoho po této stránce soudil. Proto jsem si s dobrým svědomím pro ten řád T. G. Maryka přišel. Manželce pana prezidenta jsem řekl, že se bojím, že pan prezident mě při pomyšlení na autoritu Masarykovu přecenil. Ale přijal jsem to a přijal jsem to vděčně.

JAKO MINISTR KULTURY ČESKÉ VLÁDY JSTE V ROCE 1991 PODEPSAL STATUT JIRÁSKOVA HRONOVA. TO JE VLASTNĚ ZÁKLADNÍ LISTINA TOHO, K ČEMU CELÝ SYSTÉM PŘEHLÍDEK SMĚŘUJE V RÁMCI VŠECH OBORŮ, NEJEN ČINOHERNÍHO, HUDEBNÍHO ALE I LOUTKOVÉHO, EXPERIMENTUJÍCÍHO, DĚTSKÉHO DIVADLA. RESPEKTUJEME TO JAKO NOVOU VĚC, KTERÁ POLOŽILA ZÁKLAD TOMU, V ČEM NYNÍ ŽIJEME. JAK TĚŽKÉ BYLO PO REVOLUCI PŘIJÍT S TÍM, ŽE ZMĚNÍTE JIRÁSKŮV HRONOV, KTERÝ UŽ NEBUDE NÁRODNÍ PŘEHLÍDKOU ČINOHRY? JAK TĚŽKÉ BYLO PROSADIT NOVÉ TEZE NEJENOM V PROFESIONÁLNÍ KULTUŘE, KDE CHÁPU, ŽE MUSELO DOJÍT K VELKÝM ZMĚNÁM, ALE I V TÉ AMATÉRSKÉ?

Já jsem žádné velké potíže ani překážky nezaznamenal. Nikdo se proti tomu nevzepřel. Naopak, ochotnické hnutí, proti profesionálnímu divadlu, mělo daleko čistší svědomí vzhledem k těm dvaceti letům ostré normalizace. Hráli si své i v těch nejtěžších dobách. Dozor na štěstí nebyl v této sféře dokonalý naproti profesionálnímu divadlu. Ochotnické hnutí si tedy zasloužilo mimořádný zřetel. Objevily se myšlenky, že už to nebude takový příliv dotací pro ochotnické hnutí. Nebudou žádné peníze, například Kaiser to tenkrát parodoval znamenitě – ani korunu nedostanete, nikdo nic nedostanete! Zároveň jsem měl osobní motivaci. Moje rodiště aktivního divadelníka, byla ochotnická scéna, než mě tam Martin Vašinka musel vyhodit, protože jsem tam dělal dost, podle mě, hloupou oponenturu (smích). Přijel jsem ujistit ochotníky, že to myslím vážně svým osobním ručením, to mě naučil Havel, že politik má osobně ručit, jinak to nemá cenu, že ochotnické hnutí ke svobodě se nemůže rozvíjet hůř, ale jen líp. Bylo to tedy něco samozřejmého, za co si nezasloužím žádné uznání, nýbrž, to kdybych nesplnil, tak bych si to neodpustil.

VY SÁM JSTE MLUVIL O TOM, ŽE KAŽDÝ MINISTR BY MĚL BÝT SILNÝM MINISTREM SVÉHO RESORTU, ABY OBHÁJIL SVÉ POŽADAVKY PRO SVŮJ OBOR, JAK TĚŽKÉ TO BYLO VE VLÁDĚ PREMIÉRA PITHARTA?

Bylo to velice těžké, protože vláda byla opravdu chudičká. Předsevzala si, že se nebude dělat zbytečné dluhy. Ten požadavek byl neobyčejně přísný a odnášela to ministerstva: kultury, školství a zdravotnictví. Když jsem řekl, že toto už nemůže kultura strávit, toto úsporné hospodaření, tak se mě zeptal ministr financí: A chceš to odejmout z rozpočtu zdravotnictví nebo školství? To mě řekni a já ti odpovím, co s tím můžu udělat. A já jsem samozřejmě u vědomí toho, že existuje i v té bídě určitá hierarchizace žebráckého existování, řekl: Já si to nechám projít hlavou a já se zamyslím, musíme se tedy bez toho obejít. Ale když jsem opravdu viděl, že hrozí katastrofa, jako v případě několika, snad sedmi nebo devíti roztočených filmů, které by v privatizaci museli být zahozeny, protože nedostanou ani korunu. Byl jsem postaven před situaci, že dojde k zahození roztočených filmů. Nechal jsem si od odborníků vypočítat, že by je 100 milionů pomohlo zachránit. Ministr financí řekl, že ani korunu. Byl jsem připraven připravit demonstrativní divadlo a říct, nutí mě, abych asistoval zahození roztočení devíti nebo kolika filmů a já tomu jako ministr asistovat nebudu, takže odcházím a chci vám všem tady na tiskové konferenci vysvětlit, že to není malicherná záležitost. Já jsem těch 100 milionů tímto drsným způsobem získal. Za to se mi někteří filmaři odvděčili, že protestovali proti mé volbě za předsedu parlamentu, řekli: On porušuje Benešovi dekrety o znárodnění filmařů a to my nebudeme podporovat… Já jsem je chápal v té nejistotě privatizační existence. V té době si troufali jen mladí. Chápu ty protestující, ale těch 100 milionů jsem dostal a bylo to nevybíravou metodou. Jsem přesvědčen, že ministr kultury má této metody v krajním případě povinnost použít a mít takové jméno, aby to vláda vzala na vědomí, a zamyslela se, jestli je to dobré tu kulturu v tomto oboru přiškrtit.

Stát, který se chce považovat za kulturní a nedá ani jedno procento svého rozpočtu, prosím vás pěkně, k čemu jsou pak veškeré státní ceny a oceňování umělců ministrem kultury? Když ten stát nedovede dát to jedno procento, měl by mít tu otevřenost a říct: my na kulturu dávat nemůžeme. Dnešní systém není otevřené řeči schopen, to není dobré. Je to nemravné.

VY JSTE SE ZMÍNIL, ŽE JSTE VZEŠEL Z AMATÉRSKÉHO, OCHOTNICKÉHO DIVADLA. VY JSTE SE K DIVADLU A K PSANÍ DIVADELNÍCH HER DOSTAL PROSTŘEDNICTVÍM ČEHO? VY JSTE VYSTUDOVANÝ LINGVISTA.

Já jsem vystudoval český jazyk se zřením k literární vědě. Moje diplomka byla literárně vědná, literárně historická. Netajil jsem se tím, že se naučím co je potřeba ke zkoušce. Mou láskou byla literatura a já jsem tehdy psal básně. Jako neúspěšný básník jsem se stal dramaturgem souboru X a to v roce 1960. Tam mě Zdeněk Čecháček-Turba pozval a já jsem tam přičichl k divadlu. Měl jsem zde připravenou montáž z K. H. Borovského, takže jsem nastudoval tohoto velikána a potom mě kamarád Radim do toho hodil a mě napadlo, že bych zkusil ten havlíčkovský motiv, protože byl založený na Králi Lávrovi. Rozhodl jsem se, že zkusím udělat kabaret pro večerní Brno. Nabídl jsem ho svému kamarádovi Bořivoji Srbovi, který byl dramaturgem. Ten to zavolal Evženu Sokolovskému. Jednoho dne zazvonil pevný telefon u mých rodičů, kde se ozvalo: za půl hodiny vám bude volat pan Sokolovský. Poté opravdu zavolal a řekl, že se dozvěděl, že mám prý divadelní hru, ať jí přinesu, že se o ní budeme bavit, až jí předložím. Oponoval jsem, že mám jen námět, ale on trval na tom, ať to přinesu. Pozval mě na uměleckou radu, kde jsem nápad přednesl a Sokolovský řekl: No to chce jen napsat, jen napsat. A já jsem to tedy napsal po návratu ze schůzky s mojí láskou, první budoucí ženou, během dvou hodin. Najednou mi to šlo, šlo mi to od ruky, protože jsem tenkrát byl vyzbrojen šťastnou láskou. Potíže nastaly až potom. Já jsem z těch asi třinácti obrazů přinesl asi šest hotových. Přečetl jsem to Sokolskému, ten řekl: Je to vynikající, pokračovat. Dramaturg Fux ale povídal: toto cenzura nepovolí. Pak opravdu došlo na cenzuru. Ředitel Povolný povídal: Já s žádnou cenzurou jednat nebudu, já půjdu za Ladislavem Manouškem (vedoucí ideologického výboru), já se s ním znám a já mu hned zavolám. A telefonoval: Laďo tady máme výbornou hru, pošlu ti prvních pár stránek, že nad tím vezmeš patronát? Zítra ti to tam zaneseme. Já jsem zbytek dopsal, přinesl a předali jsme to soudruhu Manouškovi. Ladislav Manoušek toho měl hodně, nečetl to. Cenzura řekla: Jo vy chcete schválit plakát, my neznáme tu hru, až nám jí přinesete, pak teprve dáme razítko. Já to psal tak, že jsem nečekal, že to bude hrané, psal jsem to podle svých představ, že se to pak zavře do šuplíku. Na konec jsme dostali podporu, protože jsme to uhráli na to, že ředitel Povolný telefonoval před úředníky panu Manouškovi, že tu hru četl a že je to ve spolupráci s ním psané a přeci ho nebudou ti „blbci“, to řekl doslova před nimi, že ho ti jeho „blbci“ ti jeho úředníci přeci nebudou kontrolovat. My jsme opravu dostali povolovací grant. Tento paradox jsem zažil ve svých 26, 27 letech. Tak dopadla moje první hra.

PRO NÁS, AMATÉRSKÉ DIVADELNÍKY, JE ZKUŠENOST S JINÝM MÉDIEM, NAPŘÍKLAD ROZHLASOVÁ KABINA, TELEVIZE, ÚPLNĚ JINÁ PRÁCE. JAK PRO VÁS BYLO TĚŽKÉ VYSTOUPIT Z DRAMATIKA DIVADELNÍCH HER TŘEBA K ROZHLASOVÝM HRÁM?

To všechno jsem se učil za pohybu. Je pravda, že jsem absolvoval dvouletý kurz filmového scénáristy. Filmový scénárista se ze mě ale nestal. Napsal jsem dva scénáře. První byl dobrý, ale realizace ne, k tomu se nebudu vyjadřovat. Stal se oslavou československé armády, což jsem neměl dopustit. Bylo to selhání na 99,9%. U toho druhého scénáře došlo k jeho rozpadání na dvě části. Byla to neodstranitelná strukturní vada, neodstranitelná po režisérově linii. Měl jsem se rozhodnout pro jeden z motivů. Bylo to profesionálně špatně uváženo. Nestal se ze mě filmový scénárista, nenaučil jsem se to.

A CO SE TÝČE ROZHLASOVEK?

Tam jsem se to učil opět v průběhu praxe. Dramaturg rozhlasu Karel Tachovský vedl toto hnízdo, pozval mě a já jsem tam napsal první hru Komedie s Lotem, to byla hrozně špatná hra, skoro tak špatná, jako moje druhá divadelní hra. Čili to vyučování praktické mi trvalo dost dlouho.

CO BYSTE PŘÁL ČESKÉ KULTUŘE A ČESKÉMU DIVADLU DO BUDOUCNA?

Já bych přál především schválení Zákona o veřejnoprávních institucích v kultuře, za druhé dobré vztahy se zřizovatelem a za třetí dobrého sponzora. Divadelní Bůh je naprosto nevyzpytatelný. Ostatní věci jsou v lidských rukou, takže u těch si mohu přát, to je uskutečnitelné.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová