Martin Žatečka: když vím, že bych se v roli necítil dobře, nevezmu ji

MARTIN ŽATEČKA OKOUKÁVAL ROLE OD SVÉHO BRATRA, SÁM VYSTUDOVAL DIVADELNÍ KONZERVATOŘ PO ČTYŘICÍCTCE A DNES HO MŮŽEME VIDĚT V RŮZNÝCH DIVADLECH.

Člověk, který přijímá role tak, jak přijdou i když, pokud by to opravdu nebyl jeho šálek kávy, nešel by do ní. Režisérské ambice nemá a moc rád vyslechne režiséra a chce maximálně vyhovět jeho požadavkům. Jaká je jeho osobnost, jak se adaptuje na nové prostředí a mnoho dalšího pro nás zjistil v rozhovoru Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

JAK TY SES VLASTNĚ DOSTAL K DIVADLU?

No, ono je to prakticky úplně jednoduchý. V roce 2011 jsem se rozváděl a neměl jsem co dělat (smích). No a my máme divadlo tak trochu v rodině a měl jsem Vaška Maixnera, což je můj herecký kolega v Jesličkách a říkám: Vašku, hele, nemohl bych to zkusit v těch Jesličkách? Třeba jo. Tak já řeknu Honzovi Dvořákovi, našemu režisérovi. Přišel jsem na takovou poradu, kde seděla Jana Portyková a Honza Dvořák a Monika Janáková. Položili mi pár otázek, na které jsem nedokázal odpovědět. Dneska si pamatuju, že Monika se mě ptala: zpíváš? Já povídám: prej druhej hlas a ona na to: to mi stačí, děkuji. No a za 14 dní jsem přišel na první zkoušku. Již si nepamatuji si, co to bylo za text. Ale, bylo to moje první představení pod Honzou Dvořákem. Bylo to na Plechárně a hrál jsem tam něco jako starostu a pak ještě jednu postavu. Tam jsme měli zkoušet hekací scénu. Takže první zkouška a hned takovýto kalibr na člověka, který vlastně nikdy nikde nevystupoval. Tak to se mi hodně vrylo do paměti.

ŘÍKAL JSI, ŽE TO DIVADLO MÁTE V RODINĚ, TO JE MOŽNÁ POTŘEBA VYSVĚTLIT.

Tak když nepočítám dědu, tak můj bratr Pavel se dostal na DAMU. Tenkrát byl vlastně jedním ze zakládajících členů toho novodobého Dejvického divadla pod prof. Krobotem a on vlastně studoval už v jeslích na LDO (literárně dramatický obor). No a pak se tam dostal a pak nás nějak opustil. No, takže já jsem to pochytal možná akorát od něj, když se doma učil texty a tak.

BRATR BYL ROČNÍK 1973, TO ZNAMENÁ, ŽE PAMATOVAL ÚPLNĚ ZAČÁTKY DIVADLA JESLIČKY?

Myslím, že ano. To se zakládalo na konci osmdesátek, ale byly tam takové peripetie, že to rok fungovalo, pak to tuším rok nebylo vůbec, pak se to zase nakoplo. A když Mirek Krobot teda se svým ročníkem vlastně odcházel z DAMU, tak rozjeli Dejvické divadlo tak jak ho dneska známe.

A JE NĚJAKÝ NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITEK Z DEJVICKÉHO DIVADLA PRO TEBE?

To je hra, kterou jsem si vždycky chtěl zahrát Utišující metoda. Myslím, že je to z blázince, jak přijde kontrola do blázince a doktoři jsou zavření někde ve skříni a provázejí tě ti blázni.

TY JSI TEDY NEMĚL ŽÁDNOU SVOJI OSOBNÍ ZKUŠENOST S DIVADLEM A NASTOUPIL JSI DO JESLIČEK K HONZOVI DVOŘÁKOVI. V JESLIČKÁCH JSI PRACOVAL S NĚKOLIKA REŽISÉRY. DÁ SE ŘÍCT, ŽE KAŽDÝ BYL V NĚČEM JINÝ, NEBO ŽE TĚ NĚJAK JINAK DÁL SMĚROVAL?

Popravdě řečeno, já jsem si to tenkrát asi několik let moc neuvědomoval. Já jsem byl rád, že jsem na tom jevišti, že mi k tomu někdo něco řekne. Ale určitě mě každý nějak posunul, něco mi dal, ale až později. Někdy před pár lety, když jsem zkusil divadelní konzervatoř, tak až od té doby začínám jakoby sledovat sám sebe. A přemítat o tom, co dělám špatně a co dělám dobře a tak.

KDYŽ JSI PŘIŠEL PO ROZVODU DO JESLIČEK, TAK TI BYLO KOLIK?

Třicet pět.

A DIVADELNÍ KONZERVATOŘ JSI ZAČAL STUDOVAT V KOLIKA?

Něco po čtyřicítce.

VE STUDIU DIVADELNÍ KONZERVATOŘI NENÍ TEDY ŽÁDNÝ VĚKOVÝ LIMIT. DIVADELNÍ KONZERVATOŘ ZAŠTIŤUJE CENTRUM UMĚLECKÝCH AKTIVIT V HRADCI KRÁLOVÉ. JE TO DVOULETÝ CYKLUS. KONZERVATOŘE JSOU DVĚ, JEDNA JE HERECKÁ, DRUHÁ JE REŽIJNÍ. TY JSI ZAČÍNAL V TÉ HERECKÉ A NASTOUPIL JSI DO REŽIJNÍ?

Uvažoval jsem o tom, že nastoupím do režijní, ale nakonec jsem to neudělal. Já neumím moc jednat s lidmi, tak já bych tu režijní asi nedal. Přemýšlel jsem o ní, ale zatím ne. Děkuji.

SÁM ŘÍKÁŠ, ŽE JSI ZAČAL UVAŽOVAT O SOBĚ DÍKY STUDIU. TAK POJĎME PŘIBLÍŽIT, JAK KONZERVATOŘ FUNGUJE, JAK TO PROBÍHÁ, JAK ČASTO SE POTKÁVÁTE?

Schůzky nebo semináře jsou jeden víkend, jednou za dva až tři měsíce. Záleží na tom, jak to vychází. Myslím, že to je devětkrát za celé ty dva roky. A je to víkend, sobota až neděle.

ZNAMENÁ TO TEDY, ŽE SE VÁS SEŠLA NĚJAKÁ NEHOMOGENNÍ SKUPINA, KTERÁ SE NAVZÁJEM NEZNALA, A BYLA „HOZENA“ LEKTOROVI, KTERÝ VÁS MÁ VÉST A MEZI SEBOU SEZNÁMIT?

Určitě to bylo postupné různými úkoly, které jsme plnili a vlastně byla tam i jakási teorie, co do nás vkládali. Dalo by se říct, že my čtyři roky, co se učí ve škole, musíme zvládnout během těch devíti víkendů. Schůzky jsou v Hradci Králové, na Centru uměleckých aktivit. A jednou za rok, což je v tom prvním ročníku, jsme se sešli v Červeném Kostelci na krajské přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla. Mohli jsme na každé to představení jít, podívat se na něj a pak jsme ho společně rozebrali. Co si o tom kdo myslí, co tam vidí, co by šlo zlepšit a takovéto věci. Čili věc, která ti taky hodně dá, protože mluvíš s těmi lidmi nebo dávají ti tu zpětnou vazbu. Ty informace ti dávají lidé, kteří to divadlo mají na profesionální úrovni, ať už Aleš nebo Lukáš.

TEDA ALEŠ BERGMAN, COŽ BYL ŠÉF DRUHÉ KONZERVATOŘE, TÉ REŽIJNÍ. ZÁVĚR PRVNÍHO DVOULETÉHO CYKLU SE KONAL V POLICI, POKUD SE NEPLETU. A CO TEDY BYLO VÝSTUPEM Z TÉ KONZERVATOŘE?

Výstupem bylo představení, ve kterém jsme herecká část hráli, a režijní část vždycky režírovala nějakou dvojici a bylo to Pokoj v modrém. Autora si nevzpomenu nebo nepamatuju si, jak se jmenuje, ale je to deset povídek, které na sebe vzájemně navazují. Čili jsou to dialogy, kdy ten jeden přejde do druhého a hraje tam s někým jiným a v posledním díle se sejde s tím prvním zase ten na konci.

TO ZNAMENÁ, ŽE VÁS VAŠI KOLEGOVÉ Z REŽIJNÍ KONZERVATOŘE ROZDĚLILI DO SKUPINEK PODLE TYPŮ, NEBO JSTE SE ROZDĚLILI SAMI? NEBO JAK TO VLASTNĚ JE?

Na toto ti nedokážu odpovědět. My jsme se na konci prvního ročníku nebo prvního roku vyfotili, naše fotografie dali režisérům a my jsme dostali jenom informace, kdo bude s kým hrát a kdo je bude režírovat.

ZKOUŠENÍ VÝSLEDNÉHO TVARU, KTERÝ JSTE PREZENTOVALI VEŘEJNĚ, TRVALO JAK DLOUHO?

Měli jsme jeden nebo dva víkendy. Dost rychlé. Vlastně poslední víkend, kdy se to hrálo v neděli odpoledne, tak když jsme v pátek přijeli, tak jsme neměli připravenou hudbu, kde jaká bude, muselo se domluvit, kdo jakou rekvizitu vezme a odnese. Poměrně náročné to bylo na zapamatování i na to, co všechno člověk musel udělat.

V JESLIČKÁCH JSI MĚL MOŽNOST UDĚLAL CELKEM TŘI VĚCI S HONZOU, POKUD SE NEPLETU, HANŤOVA OÁZA BYLA POSLEDNÍ?

To byl spíš takový polo záskok, protože v půlce co to nazkoušeli, jeden herec nemohl dál pokračovat. Takže jsem převzal za něj na poslední dvě nebo tři představení roli.

DOBŘE. NICMÉNĚ HONZA MĚL SVOJI JASNOU PŘEDSTAVU O TOM, JAK VYPADÁ JEVIŠTNÍ TVAR A VYUŽÍVAL PRAKŤÁKY. TEĎ TO MYSLÍM VELMI V DOBRÉM, PROTOŽE HONZA JE TEN ČLOVĚK, KTERÝ Z PRAKŤÁKŮ VYTVOŘÍ CELÝ SVĚT, CELÉ UNIVERSUM, CELÝ VESMÍR A ZÁROVEŇ MĚL VELMI JASNOU DRAMATURGICKOU RUKU V TOM, JAK PŘIPRAVOVAL TEXTY. TY JSI MOŽNÁ ZÁROVEŇ S HONZOU ZAČAL ZKOUŠET S MONIKOU JANÁKOVOU. BYLA TO TVOJE VOLBA, ŽE PŮJDEŠ ZA MONIKOU A ZA JEJÍ DRAMATURGIÍ? MONIKA JANÁKOVÁ MĚLA VŽDY VELMI ČITELNÝ DRAMATURGICKÝ RUKOPIS. NEPOUŠTĚLA SE MOC DO KLASIKY, MYSLÍM DO JIRÁSKA NEBO SHAKESPEARA A VYBÍRALA SI SOUČASNÉ TEXTY, KTERÉ REFLEKTOVALY AKTUÁLNÍ SPOLEČENSKÉ PROBLÉMY. PLUS, A TO JE VLASTNĚ PRAVDA, SE TAM OBJEVOVALY VĚCI MOŽNÁ Z RUSKÉ AVANTGARDY.

Myslíš Oběšence? Oběšenci byla hra o oběšencích, o lidech, kteří jsou odsouzeni na smrt. Bylo to velmi náročné a velmi krásné.

BYLO TO VELMI KRÁSNÉ A NÁROČNÉ MOŽNÁ I PROTO, ŽE MONIKA, JAK JSME ŘEKLI, TEN ÚVOD K TOMU, JAK PŘISTUPUJE K PŮVODNÍMU TVARU, TAK SE ROZHODLA PRO ÚPLNĚ NESTANDARTNÍ ROZVRŽENÍ HRACÍHO PROSTORU. NICMÉNĚ ZKUS TO POPSAT, JAK TO VZNIKLO. BYL TO NÁPAD, SE KTERÝM MONIKA ROVNOU PŘIŠLA, ŽE TAKHLE TO BUDE. NEBO TO VZNIKLO TŘEBA BĚHEM ZKOUŠENÍ. NEBO JAK JSTE VLASTNĚ SEDĚLI JAKO HERCI S TÍM A SŽÍVALI SE?

Myslím si, že Monika měla úplně jasnou představu, ale na sto procent to říct nemohu a já jsem se tak jako vezl.

KDYŽ ZMÍNÍM HANŤOVU OÁZU, KDE DIVÁCI BYLI NA SCÉNĚ SPOLEČNĚ S HERCI, VLASTNĚ SE PROHODILY TY PROSTORY, ŽE HERCI HRÁLI V HLEDIŠTI A DIVÁCI SEDĚLI NA JEVIŠTI, ABY VŠICHNI DOBŘE VIDĚLI. JAKÉ TO BYLO PRO TEBE, PŘISTOUPIT NA TENTO INSCENAČNÍ KÓD?

Asi v pohodě. Úplně ti nedokážu odpovědět. Já nevím.

COŽ BY MOHLO TŘEBA VÉST K TOMU, ŽE NATOLIK DŮVĚŘUJEŠ REŽISÉROVI, ŽE PROSTĚ NAD TÍM NEPŘEMÝŠLÍŠ A NECHÁVÁŠ SE VÉST?

No to jako určitě. Určitě poslouchám, co mi režisér chce. Snažím se to udělat tak, aby on byl spokojený. To jako jo. Pokud má režisér nějaký nápad, nemám s jeho návrhem problém. Ale už se určitě stalo, že jsme v rámci skupiny konzultovali, jestli to opravdu je správné se třeba ožehavému tématu věnovat.

KDYBY PŘIŠEL NĚKDO ÚPLNĚ S BLÁZNIVÝM NÁPADEM, CO JÁ VÍM, ŽE SE PUSTÍTE DO FACT SITE SPECIFIC VĚCI, KTERÁ BUDE VYCHÁZET Z MOŽNOSTÍ DANÉHO PROSTORU, TAK BYS MĚL CHUŤ DO TOHO JÍT, NEBO BYS O TOM NEUVAŽOVAL?

Asi bych o tom uvažoval. To možná pamatuješ, když jsi za mnou přišel, jestli bych nehrál v Gerdě a já jsem ti to odsouhlasil, ale pak mi to došlo, že už je toho na mě moc, protože tenkrát jsme hráli s Monikou a s Honzou Dvořákem a do toho ještě třetí představení a další věci v soukromí. Tak to už nešlo. Z tohoto časového hlediska to poslední dobou hodně probírám, ale zároveň si nedokážu představit, že bych v některých hrách chtěl hrát. Pokud bych se ale v nějaké roli necítil dobře, nešel bych do ní hrát.

KDYŽ ZMÍNÍM DIVADLO V JAROMĚŘI, KTERÉ JE TŘIKRÁT VĚTŠÍ, ČTYŘIKRÁT VĚTŠÍ, PROSTOROVĚ, JAK SE TI HRÁLO NA TAKTO VELKÉM JEVIŠTI OPROTI JESLIČKÁM? JAKÁ TOTO BYLA ZKUŠENOST? KDYŽ SI ZAČAL ZKOUŠET? STAVĚT INSCENACI NA TAKHLE VELKÉM JEVIŠTI?

Tím, že jsme jezdili už třeba do Červeného Kostelce na přehlídku, tak už víš, že ten prostor z toho našeho malého jesličkovského divadélka musíme hodně nakrokovat. Musíme vědět, kdy vyrazit apod. To z toho nějak vyplynulo ze všech těch letech zkušeností. Tam se ti nestane, že někam přejdeš a začneš mluvit. Ne, tam už musíš mluvit, když jdeš (smích).

ZÁROVEŇ JSI HRÁL V MATCE OD ČAPKA JEDNOHO Z BRATRŮ. JAK SE TI VŮBEC TENTO TEXT STO LET STARÝ HRÁL?

Já jsem asi s tím neměl problém, Spíš si myslím, že největší problém byl v těch textech se je jakoby naučit do toho, jak režisérka chtěla. Vlastně jsme to vydali ve chvíli, kdy začala válka na Ukrajině. Tím to bylo autentický.

PROPISOVALA SE NĚJAK TA VÁLKA, KTERÁ ZAČALA DO TOHO, JAK JSTE UCHOPILI NEBO VE FINÁLE PREMIÉROVALI TEN TEXT NEBO TY OSOBY?

Já osobně právě přemýšlím nad tím, co říkala Stáňa. To jsou její slova. Takže z mýho pohledu asi úplně ne. Trochu mě to zasáhlo, to určitě jo, ale myslím si, že nejvíc to asi ovlivnilo diváky, ty rozhodně.

NYNÍ ZMÍNÍM PŘEHLÍDKY, NYNÍ MÁŠ SROVNÁNÍ. PŘECE JENOM ČERVENÝ KOSTELEC JE TROŠKU VÝJIMEČNÝ, ŽE TAM CHODÍ HODNĚ VEŘEJNOSTI, TEDY NEJENOM ZE SOUBORŮ, ALE VEŘEJNOSTI Z MĚSTA ČERVENÝ KOSTELEC NAPROTI TOMU V JAROMĚŘI CHODÍ SKUTEČNĚ JAROMĚŘIČTÍ V PRVNÍ ŘADĚ? A JE TO TEDY NĚJAKÉ PUBLIKUM, KTERÉ JE ZVYKLÉ NA SVŮJ SOUBOR? HRADEC SI MYSLÍM, ŽE JE TROŠKU OTEVŘENĚJŠÍ, ŽE SE POKAŽDÉ SEJDOU V HLEDIŠTI TROŠKU JINÍ LIDÉ, KROMĚ TĚCH STABILNÍCH NÁVŠTĚVNÍKŮ DIVADLA JESLIČKY. CÍTIL JSI JAKO HEREC Z JEVIŠTĚ NĚJAKÝ ROZDÍL V TOM, ŽE TADY HRAJU V JAROMĚŘI, TADY HRAJU V ČERVENÉM KOSTELCI NEBO TADY HRAJU V HRADCI? V TOM, JAK VÁS TŘEBA JAKO PŘIJÍMÁ PUBLIKUM NEBO JAK REAGUJE? NEBO JE TO STEJNÉ?

Stejné to určitě není. Už jenom proto, že v těch Jeslích lidi vídáš a jsi s nimi v kontaktu. V Jaroměři si myslím, že jsou abonenti a že úplně ne všichni na to jdou, že to chtějí vidět. Naopak v Červeném Kostelci to je asi nejlepší publikum, protože tam chodí místní, kteří tomu divadlu holdují a mají ho rádi a rádi se přijdou podívat na divadlo a cítíš z nich asi to nejlepší.

NYNÍ ZKOUŠÍŠ, CO MARTINE?

Teď zkoušíme v Jesličkách Vlastníky.

OPĚT SPOLEČENSKÉ TÉMA, KTERÉ JE AKTUÁLNÍ JIŽ NĚKOLIK DESÍTEK LET.

To je velmi, velmi krásné téma. Jsme na začátku zkoušení, ale i tak to je moc krásný. Jiří Havelka to napsal. Já jsem viděl jenom to filmové zpracování. Já jsem například zpracování divadla Vosto5 neviděl a nikde jinde jsem nebyl. Co se týče jízdy za divadlem, tak to jsem až vlastně od loňského roku začal jezdit na různé přehlídky nebo jednotlivá představení. A k tomu jsem se vlastně dostal díky té konzervatoři, protože jsem poznal lidi ze severovýchodních Čech a až na Vysočinu. Díky tomu jsem poznal skvělé lidi z jiných souborů. A moc se těším, až teď v listopadu pojedu třeba do Ústí.

JSI OCHOTNÝ DĚLAT DIVADLO TAKOVÉ, KDY SI I MUSÍŠ POPOJET?

No, už bych si nyní vybíral, protože například Jaroměř je sice tady kousek. Od domu to mám 15 minut na konec Hradce a patnáct minut do Jaroměře do divadla čili půl hodiny tam, půl hodiny zpátky a když to máš absolvovat třikrát týdně, tak je to hodně moc. Doma máme totiž takový malý hospodářství, pomalu se nám rozrůstá, ten čas je nenahraditelný a je potřeba doma spousta lidí.

KDYBY PŘIŠLA NABÍDKA NAPŘÍKLAD Z JIHLAVY. JAKÁ BY TO MUSELA BÝT NABÍDKA? MÁŠ NĚJAKOU SVOJI VYSNĚNOU ROLI? ABY SIS ŘEKL, JÁ TAM POJEDU HODINU A PŮL A STOJÍ MI TO ZA TO? MÁŠ TAKOVOU ROLI?

Musím říct, že dokud jsi mi dneska nezavolal, tak jsem nad tím vůbec neuvažoval. Vysněnou nemám. Ale jsou věci, které mě třeba zaujaly. Teď se hodně mluví o Garderobiérovi, což je válečné, anglické. To mě jako tak trochu zaujalo.

CO TY A KAMERA?

Nemám je rád. Zkušenosti zatím nemám valné a zatím ne úplně příjemné. Filmový první setkání s kamerou bylo Andělé na kolejích. Tak tam jsem měl svých 12 vteřin slávy celého filmu, kdy mě odvlekli, zastřelili a odtáhli zpátky do vlaku. Pak jsem někde zkoušel v První republice v seriálu. Tam jsem se taky asi těch 12 vteřin za celý ten seriál objevil jako číšník. Vždycky jako rozmazaný flek.

DOBŘE, TAK KAMERY ÚPLNĚ NE, A CO MIKROFON?

Nezkoušel jsem. Rád bych to zkusil, ale nevím, jestli zrovna můj hlas je ten pravý. I když intonačně možná ano. Ale nemám zpětnou vazbu ani od lidí, že by to šlo nebo nešlo.

A ODE MNE POSLEDNÍ OTÁZKA: AMATÉR NEBO OCHOTNÍK?

Já bych řekl ochotník.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová