Divadlo, které funguje pod TJ Sokol již 24 let. Jak Lukášovi divadlo pomohlo s tím, že je introvert? Jak jejich divadlo funguje a jak začínalo a je velký rozdíl mezi sokolským divadlem a divadlem, které běžně známe? Nejen to, ale i další zajímavosti zjišťovala Kateřina Fikejzová Prouzová.
Já si myslím, že to je úplně jedno, jestli jsme pod Sokolem nebo mimo Sokol. Jediný rozdíl vnímám v tom, že když jsme pod Sokolem, můžeme se zúčastnit divadelní přehlídky v Lázních Toušeň, která probíhá jednou za dva roky. Rádi se jí účastníme. Myslím, že jsme tam byli již osmkrát.
Když to porovnám s Vaší přehlídkou v Červeném Kostelci, znamenalo to pro nás hrát v krásném divadle na velkém jevišti, byla to naše první zkušenost. V Lázních Toušeň není tak velké a vybavené jeviště. Jinak je to ve finále dost podobné. Chodí se na vás dívat ostatní soubory, diváci, je tam rozbor ze strany poroty, to vše tam probíhá stejně.
Je to jedna velká přehlídka.
Letos se mohlo hlásit výrazně méně souborů nežli v předchozích letech, jelikož byl snížený rozpočet. Myslím, že nás tam bylo osm souborů.
My máme to štěstí, že nám obecní úřad v Předměřicích propůjčil místnost, kde máme zkušebnu, kulisy, aparaturu. Tam můžeme zkoušet. Topí se tam, svítí se tam, takže vše super a za to děkujeme právě obecnímu úřadu. Zde jsme nějakých dvanáct, třináct let. Před tím jsme byli v Hostinci U Bajerů, kde je sál s jevištěm, kde také pořádáme naše premiéry a další představení. A úplně na začátku jsme zkoušeli, kde se dalo, v hasičárně, ve školní jídelně, všude možně, kde se dalo.
Historie sahá až do roku 1870. Po druhé světové válce už se v Předměřicích nic nehrálo, co víme. My jsme novodobě začínali v roce 2000.
Hlavním iniciátorem byla moje mamka. Pořád ještě s námi hraje. Co jí k tomu vedlo, byste se asi museli zeptat jí. Zřejmě chtěla obnovit tradici divadla v Předměřicích. Pár lidí jsme se nechali ukecat a šli jsme do toho s ní. Já byl asi první, koho oslovila. Nějak se mi do toho nechtělo, to mi bylo nějakých 15, 16 let. Já jsem i velký trémista, v té době jsem také koktal, takže to bylo pro mě ještě horší. Na konec jsem to vzal jako výzvu a podařilo se mi přemluvit i nějaké své kamarády, aby šli do divadla se mnou. Začínali jsme s pohádkou pro děti Královnin prsten a já tam hrál mladého jinocha Kubu. Na začátku nás bylo nějakých 11, 12 lidí. Hráli s námi i malé děti, kterým bylo tak pět, šest let. Režíroval nás pan doktor Němeček, kterého mamka získala na post režiséra za pivo (smích) a ten nás provázel v začátcích našeho divadla. Ujal se role režiséra a také herce a táhl to s námi hodně dlouho. Troufám si říct, že on nás herecky vychoval. Začátky měl s námi celkem těžké. Učil nás maličkosti, jako například, abychom nemluvili zády k hledišti apod.
Měl vše přesně připravené, věděl, který kus se bude zrovna dělat. Měl to v hlavě srovnané a přímo nám říkal, jak chce, abychom to udělali. Protože to byly začátky, pak když už jsme měli více hereckých zkušeností, nechával nám volnější ruku.
Myslím, že právě na tom našem začátku. Pohádka měla velký úspěch a bylo nás také nejvíce. Poté nám hodně pomohla přehlídka v Červeném Kostelci a další divadelní přehlídky. Možná i právě nyní jsme na vrcholu, protože díky přehlídkám nás sami oslovují, abychom zahráli.
Důvodem bylo to, že pan Němeček s námi bohužel přestal spolupracovat a my přišli o super režiséra. Bylo potřeba se rozhodnout, kdo bude dál režírovat a vyšlo to na mě (smích). Chodil jsem tam ještě s kolegyní, bylo to opravdu přínosem. Nefungujeme tak jako na začátku, že má režisér jasnou představu, ale je tam velká volnost, každý do té role přinese kus sebe a pak se to teprve upravuje.
Ano, na poslední hře se nám dokonce stalo, že lidé museli odcházet domů, že už se do sálu nevešli. Rozhodli jsme se tedy, že hned vzápětí uděláme další představení o pár dnů později. Jsme hrozně rádi, že ti místní se na nás přijdou podívat.
Pracujeme na tom. Do zpravodaje píšeme příspěvky a oslovili jsme veřejnost, že hledáme další kolegy a že se nemusí bát i když nemají žádné herecké zkušenosti. Určitě bychom rádi rozšířili naše řady, věkově to nemáme omezené.
S kulisami nám pomáhá můj tatínek, ten je čalouník. Můj kamarád Láďa pomáhá hodně s technickými záležitostmi, protože dělá s kovem. Kostýmy jsme nyní moc neřešili, jelikož jsme hráli více méně v civilu. U nás je to spíše tak, že všichni děláme vše.
Úplně ne. Já jsem hrozný trémista. Před tím, než vstoupím na jeviště, tak se v zákulisí klepu a pak to ze mě spadne a toto by mi asi chybělo. Já, když jsem dodělal střední školu, tak jsem nastoupil na pozici obchodního zástupce, takže právě v komunikaci s lidmi mi to divadlo hodně pomohlo.
My jsme určitě amatéři, nejsme profíci. A ochotníci jsme také a to proto, že si nebereme nějaké vstupné, jen dobrovolné, na tom si zakládáme.
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Hotařová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.