Lucie Peterková: srdcové záležitosti? Divadlo a muzika!

Extrovertní dívka, která vyrostla v talentovanou dámu. Herečka, moderátorka, hudebnice a referentka pro komunikaci s veřejností v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Hostem Antré a Kateřiny Fikejzové Prouzové byla tentokrát Lucie Peterková, rodačka z Náchoda, která za sebou zanechává výrazné stopy své energické osobnosti.

záznam streamu: ZDE

Lucie se profesně divadlu nevěnuje, ale jinak jí provází celý život. „Extrovertní dítě jsem byla úplně od malička. Vzpomínám si, že spousta rodinných přátel se často těšila, co ta malá Peterková zase předvede. A mě tyhle eskapády bavily. Potom mě na základce zastihlo divadlo,“ vzpomíná Lucie Peterková. Její divadelní začátky byly pod vedením, nám dobře známé, Lídy Šmídové, která vedla skupiny dětí k divadlu. Lucii Peterkovou očarovalo představení jejích vrstevníků, které navštívila se školou. Po tomto zážitku chtěla dělat divadlo, a tak začala. „A dokonce mě kvůli tomu rodiče drželi v šachu: ‚když nebudeš hrát na housle nebo přineseš čtyřku z matiky, tak nepůjdeš na dramaťák‘. Úplně to nefungovalo,“ usmívá se Lucie Peterková, které bylo od začátku jasné, že divadla se jen tak nevzdá.

Při otevření zrekonstruovaného Divadlo Beránek v Náchodě byla Lucie Peterková přizvána jako kompars do první divadelní inscenace oživených ochotníků, právě pod taktovkou Lídy Šmídové. Tehdy se už dělalo divadlo na velkém jevišti. „A tam bylo jasný, že to dělat chci,“ vzpomíná na zásadní moment Lucie.

Pro Lucii Peterkovou jsou v divadle důležité ty krásné okamžiky, kdy začíná komunikace s diváky

Kdo trochu Lucii Peterkovou zná, tak dobře ví, že všechno co dělá, dělá poctivě a s energií jí vlastní. Když získala první větší hereckou příležitost, přistoupila k tomu jak jinak, než zodpovědně. „Když jsem hrála svou první velkou roli asi ve čtrnácti letech, tak jsem měla všechno hodně naučené a radila jsem i těm bardům, co kdy mají dělat, nebo říkat,“ směje se Lucie Peterková. Vášeň k divadlu u Lucie prohlubovaly okamžiky, kdy vznikala komunikace s diváky. Lucie přiznává, že někdy se nechala unést, a přidávala divákům i to, co nebylo potřeba. Ale jak sama říká, dětem se tyto prohřešky snadněji odpouští.

Na přijímačky na herectví housle, kytaru a plyšáka s sebou

Protože divadlo k Lucii patřilo zcela přirozeně, rozhodla se pro studium herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. I když měla mnohdy o svém studiu pochyby, školu úspěšně dokončila. „Když jsem u přijímaček viděla své budoucí spolužáky, tak jsem si říkala, že jsem měla zůstat doma v Náchodě. Měla jsem s sebou housle, kytaru a plyšového pejska. Okolo mě byly ty sebevědomé holky, a kluci, kteří už někde hráli, třeba ve filmu. Někdy ve druháku jsem toho chtěla nechat, ale naše učitelka Iveta Dušková mě uklidnila, když mi řekla, že se herectví nemusím věnovat profesně. Cítila jsem, že na to nemám povahu,“ vypráví o svém studiu Lucie Peterková.

Srdcové záležitosti amatérského divadla – ne role, ale Houštěk

Lucie se tedy chytla nápadu, nevěnovat se herectví profesně, to ale neznamená, že na herectví zanevřela úplně. Naopak. Protože divadlo bylo stále její láskou, začala se mu věnovat mezi amatéry-ochotníky. Má za sebou plno krásných rolí, za mnohé z nich posbírala i ocenění. Její dospělácký herecký život je pevně spjatý s ochotníky v Hronově, kam se nejen duchem stále vrací ke svým srdcovkám. „Ráda vzpomínám na pana Houšťka. To je alfa a omega mého divadelničení v Hronově. Měla jsem díky němu krásné role. Jedna z nich byla třeba Líza Kariová v Obchodníku s Deštěm. Ale vlastně cokoliv co jsem s ním dělala, stálo za to. Věděl všechno, co potřeboval. Nabízel, dával nám prostor, a jenom usměrňoval. A i když jsme na přehlídkách slyšeli třeba i kritické ohlasy, tak já jsem vůbec nepochybovala o tom, že on ví, co dělá,“ vzpomíná na Miroslava Houšťka Lucie Peterková.

Během rolí, které Lucie v Hronově zkoušela, se jí podařila ojedinělá věc – vrátila se po letech do stejné role. Jednalo se o postavu Puka ve hře Sen noci svatojánské. Poprvé si tuto roli zahrála v roce 1995 a poté se k ní vrátila v sezóně 2017/2018. Kateřina Fikejzová Prouzová se ptá, jak Lucie Peterková vzpomíná na tento návrat: „Nebyla jsem zdaleka tak pohyblivá jako v roce ´95 a komfortní to pro mě nebylo,“ směje se Lucie. „Úplně jsem se necítila, ale zase je to dobrý text, a když to člověk nebere se vší vážností, tak je to zábavná hříčka. A že jsem takový trochu škodil, tak jako jo. Užila jsem si to, ale po druhé jsem úplně nejásala.“

V Hronově čekají na režisérskou osobnost

V Hronově je stále plno nadšených ochotníků, kteří by chtěli zkoušet. Jejich aktivní činnost je ale zatím pozastavená, protože chybí režisérská osobnost. „Já bych to neuměla,“ říká Lucie Peterková. Doufá však, že se najde někdo, kdo připraví souboru nové plány. Chtění a nadšení jim podle Lucie určitě nechybí.

A srdcovky hudební – 6 NaChodníku a Police Symphony Orchestra

Police symphony orchestra neboli PSOčko, jak říkají její členové, je orchestr založený v roce 2010 sourozenci Soukupovými. „Usmysleli si, že si založí symfoňák. Tenkrát se za mnou stavili, jestli bych jim k tomu programu neudělala nějaké průvodní slovo. A už jsem tam s nimi zůstala,“ říká Lucie Peterková, která v orchestru mimo moderování zastává i plno dalších úloh.

Stejně jako divadlo, je hudba zcela přirozenou součástí Lucie Peterkové. Jejím vlastním projektem, spolu s jejími kolegy samozřejmě, je seskupení 6 NaChodníku – autorské šansonové seskupení. „Kdysi jsem pronesla, že bych chtěla svoji písničku. Tak můj brácha dal něco dohromady, a nahrávali jsme to. A on mi říkal: ‚ségra ty nezpívej‘. Pak jsem se setkala s kamarádem, a zmínila jsem se, že bych chtěla šanson. Kamarád přinesl text, brácha to zhudebnil. Měla jsem kolem sebe skvělý muzikanty, a když jsme se sešli, abychom nazkoušeli dvě písničky, tak jsme zjistili, že jsme schopni tvořit. Už na zkouškách jsme zhudebňovali texty. Tak jsme chtěli udělat jeden koncert, a od té doby (od září 2006) fungujeme,“ vypráví Lucie Peterková, zpěvačka 6NaChodníku.

Jedna epizoda – učení

Jako mnoho divadelníků, i Lucii Peterkovou zastihla možnost, učit dramaťák. „Za příležitost k učení vděčím Janě Portykové, která nabyla dojmu, že můžu zkusit učit. Měla jsem jednu skupinku na ZUŠce v Náchodě, pak jsme měla skupinu i větších dětí. A Jana mi říkala, že by mě vzala do Jesliček. Tak jsem si říkala, že to třeba bude to ono. Ale asi to ono nebylo. Necítila jsem se v roli pedagoga. Bála jsem se, abych děti nezavedla někam, kam nechci. Měla jsem strach a přemýšlela jsem moc nad tím, jak to udělat, než abych to nechala plynout. Pak přišla nabídka z Českého rozhlasu a šla jsem.“

Role moderátora-rozhlasáka, která se kůže jen tak nepustí

Role moderátorky Lucii velice sluší, a často si ji také stále užívá. Rozhlasové moderování však přináší řadu dalších příležitostí a možností, jak se rozvíjet. Zkušenosti z divadla se tedy Lucii jistě hodily a navíc měla energická, extrovertní Lucie další příležitost k tomu, aby ukázala to, co opravdu umí, komunikovat. „Hrozně jsem si užívala být za mikrofonem. Bavilo mě, potkávat lidi, umět se s nimi dostat do tématu. Rozhlasový moderátor i herec má vzbudit nějakou emoci. Moderátor, pokud možno, má probudit tu pozitivní, aby byl příjemný společník. Člověk musí řešit průpravu jazykovou a musí být soustředěný na plno věcí. Není to jenom o tom, že se nechám emočně unést, ale má to svoje pravidla. Na jevišti je taky potřeba vnímat, kde se svítí. Soustředěnost a zároveň schopnost zareagovat teď a tady,“ to jsou podle Lucie Peterkové společní jmenovatelé pro divadlo i pro rozhlas. „Byla jsem hrozně pyšná, že do toho rozhlasu patřím. A když rozhlasák vypadne, tak to neznamená, že přestává být rozhlasákem. Kdo jednou mikrofotu propadl, tak už se té vášně nezbaví.“ Rozhlasácká vášeň zůstává hluboko pod kůží. Třeba Lucii z rozhlasových vln ještě uslyšíme. Zatím však vyměnila místo svého povolání. Nyní pracuje jako referentka pro komunikaci s veřejností v Muzeu východních Čech v Hradci Králové.

Všechno je tak, jak má být

Doba, kterou poslední dobu prožíváme, má pozitivní i negativní vliv asi na každého z nás. Lucie Peterková se snaží přijímat tuto dobu tak, jak přichází, učí se a poučuje se. „Zbavila jsem se netrpělivosti a toho, co mě stále provázelo, a sice že má všechno člověk nalinkováno a ono to většinou vyjde, protože je minimum věcí, které ti to můžou pokazit. A já jsem se teď naučila, že ti plány z větší části vůbec nemusí vyjít. A naopak když to vyjde, tak z toho má člověk ohromnou radost. Tak mám víc trpělivosti a víc přijímám všechno tak jak to má být,“ říká Lucie Peterková, milý host Antré a Kateřiny Fikejzové Prouzové.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Josef Jan Kopecký

autor: Lucie Kotěrová