LOOCH (Lovčičtí ochotníci): jsme vesničtí komedianti, máme to v krvi

DVA ZÁSTUPCI LOVČICKÝCH OCHOTNÍKŮ Z DIVADELNÍHO SPOLKU LOOCH, VLADIMÍR BEŇO (VB) A PAVEL PETROVICKÝ (PP) SE SHODUJÍ, ŽE HLAVNÍ HYBNOU SILOU JEJICH TVORBY JE SPOKOJENÝ DIVÁK, KTERÝ JE VELKÝM KRITIKEM A PŘEHLÍDKY NAVŠTĚVUJÍ PROTO, ABY SE POSOUVALI VE SVÉ TVORBĚ DÁL, ABY PRÁVĚ DIVÁK BYL NEJSPOKOJENĚJŠÍ.

Za podpory obce LOvčičtí OCHotníci předělali od roku 2011 kulturní zařízení na divadelní prostor, který dodnes využívají. Celý soubor se neustále posouvá dál a v posledních letech přiváží z přehlídek jedno ocenění za druhým. Jak těžké bylo předělat kulturní dům, jak vnímají postupové přehlídky a jak se vůbec k divadlu dostali sami zástupci LOOCHu? Nejen o tom si s nimi povídal a celým rozhovorem provázel Josef Jan Kopecký

záznam streamu: ZDE

KDE SE V LOVČICÍCH VZALA VNITŘNÍ SÍLA, IMPULS, ZNOVU NAKOPNOUT AMATÉRSKÉ DIVADLO, KDYŽ V LOVČICÍCH VZNIKALO DOKONCE ČTYŘIKRÁT JIŽ V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ.

VB: Já myslím, že impulzy byly dva. První byl obnovený prostor, kde se divadlo může hrát, což je kulturně tělovýchovné zařízení v Lovčicích. O to se postarala obec. A druhý výrazný impuls byl v tom, že se do Lovčic z Prahy přistěhovali manželé, kteří měli v Praze taneční školu a kolem sebe v Lovčicích soustředili lidi, kteří měli vztah ke kultuře, k tanci ale i jiným aktivitám. Pak se celkem přirozeně z této komunity vlastně zvyšoval podnět obnovit ochotníky a tak jsem se do toho dostal následně i já. Ale tyto dva impulzy byly na začátku.

V ROCE 2010 LOOCH VZNIKL POD TĚLOVÝCHOVNOU JEDNOTOU. KOLIK MAJÍ LOVČICE OBYVATEL A CO TO PŘESNĚ OBNÁŠÍ UZPŮSOBIT KULTURNĚ TĚLOVÝCHOVNÉ ZAŘÍZENÍ PRO POTŘEBY KULTURY DIVADLA?

PP: Lovčice mají přibližně 680 obyvatel. A co to obnáší? S nadsázkou, mít známé na obci, což je manželka (smích). A mít oporu na obci. Vlastně nám v začátku strašně moc pomohli s tím, že nám prostor jakoby pronajali úplně zdarma a poskytli nám částečně finanční prostředky. Obec povolila, že prostor můžeme používat, že si sál můžeme částečně upravit a samozřejmě po zkoušce vše uklidit a připravit to tak aby mohl přijít další spolek a mít cvičení a další zábavu.

JE U VÁS NĚJAKÝ PROSTOR, KAM LZE VŠE UKLIDIT A ZÁROVEŇ ZDA JE V BUDOVĚ ZÁZEMÍ PRO VÁS JAKO PRO DIVADELNÍKY?

PP: Je tam takový menší prostor a kulisy, které potřebujeme, a jsou většího rozměru, dáváme na dvoře do takové staré garáže. Takže tam ten prostor máme. A do takové velké skříně dáváme samozřejmě nějaká ta světla elektro apod.

MÁTE OBROVSKOU VÝPRAVU, NEJEN CO SE SCÉNY TÝČE, ALE I KOSTÝMNÍ FUNDUS JE ALESPOŇ NA ZÁKLADĚ NĚKOLIKA HER OBROVSKÝ. KAM UKLÁDÁTE KOSTÝMY?

PP: Ty si necháváme doma, protože na to už tam prostor není.

TY DVA IMPULZY, KONKRÉTNĚ TI LIDÉ, KTERÉ JSTE ZMIŇOVALI JAKO HYBNOU SILOU PRO VZNIK SOUBORU, JSOU STÁLE ČLENY SPOLKU?

VB: Bohužel ne, už se odstěhovali, což je tedy velká škoda. Ten prvotní impuls tam dali a na začátku byli oba i členové souboru. Pomáhali zrovna s kostýmy, protože s tím měli zkušenost ze své činnosti taneční. Je nám to líto, ale už nejsou s námi v souboru.

A JAK VY VLADIMÍRE? VY JSTE PŘIŠEL UŽ DO VZNIKLÉHO SPOLKU, CHÁPU TO SPRÁVNĚ?

VB: Já se přistěhoval do Lovčic v roce 2001. Zároveň jsem byl zaměstnán na Základní umělecké škole v Novém Bydžově, kde jsem vyučoval kromě hudby i dramaťák. No a ten nápad ochotnického divadla, ten vyžadoval, aby se toho někdo ujmul i po stránce režijní. Proto manželka kolegy Pavla, paní starostka, do dneška si to, pamatuji, přišla na návštěvu ještě s někým a oslovili mě, jestli bych s tím pomohl. Tak jsem se dostal do toho procesu. Nebyl jsem tedy úplně na začátku, ale v rámci těch impulzů jsem byl osloven a tím vznikla naše spolupráce a tím vznikl náš soubor.

V PRAMENECH JSEM SE DOČETL, ŽE OD VZNIKU SPOLKU K PREMIÉŘE UBĚHL ROK. TO BYLA PŘESNĚ TA DOBA, KDY JSTE OSLOVILI VLADIMÍRA, ABY PŘIŠEL S TEXTEM, ANEBO JSTE JIŽ MĚLI TEXT PŘIPRAVENÝ A HLEDALI JSTE POUZE ŘEŽIŠÉRA?

PP: My jsme se teprve dávali trošičku dohromady, začínali jsme si zkoušet základní věci. No ale pak, když už jsme měli režiséra, oslovili jsme ho a on shodou okolností už něco málo připraveného měl. Jen to upravil na těch několik hodně lidí (smích), kteří chtěli hrát. A samozřejmě chtěli hrát cokoliv, i kdyby tam měli hrát strom, který chvilku jen mluví. Musel tedy svou hru upravit pro těch 25 možná 26 lidí.

TO JE OBDIVUHODNÉ VZHLEDEM K TOMU KOLIK OBYVATEL MÁ VAŠE OBEC A V SOUBORU MÁTE NA 25 LIDÍ.

PP: Plus mínus, ono se to pořád střídá. Tak nějak, někdy přijdou, zase odejdou ale v průměru kolem těch 25 lidí asi.

VB: A všichni aktivní. To znamená, že musíme všechny zaměstnat. Jsme za to rádi, protože to je velká devíza. Původní nápad byl skutečně takový, abychom byli především dobrá parta, takže jsme začínali i tak, že jsme si vyjeli někam na víkend. Tím, že učím dramaťák tak i tou formou té tvořivé dramatiky jsme začali různé etudy a takhle jsme se vlastně spolu sžívali a i divadelně rostli. Já jsem na začátek přinesl lehčí text, abychom začínali komediálně ale i s písničkami, protože jsem původem spíše hudebník než divadelník. Přinesl jsem i nějaké autorské písně do toho a tak vlastně vznikla první hra a podobně jsme pokračovali i dál.

KOLEGA PAVEL ZMÍNIL, ŽE JSOU KOLEGOVÉ PRIMÁRNĚ DIVADELNÍCI. JAKÝ BYL TEDY PRVOTNÍ NÁPAD UDĚLAT LEHČÍ VĚC, ALE SE ZPĚVY? JAK SE NA TO TVÁŘILI OSTATNÍ?

PP: Bylo to velice, velice zajímavé. Hlavně pro nás, protože my co jsme tam všichni byli, tak kromě asi jednoho člověka, který měl už se zpěvem trošičku nějaké zkušenosti, tak jsme byli tak nějak zpěvem nepolíbení. Museli jsme se všechno postupně naučit a doufám, že jsme spoustu diváků díky tomu neodradili (smích). Já doufám, že ne ale nás to strašně baví i když to neumíme, ale strašně nás to baví (smích).

ZPĚVEM NEPOLÍBENÍ, TOMU ROZUMÍM. ALE JAK JSTE TO MĚLI S DIVADLEM? BYLI KOLEGOVÉ DIVADLEM POLÍBENÍ?

PP: Ne, všechno jsme se všichni pomaličku učili i díky Vladovi, který měl zkušenosti z dramaťáku, takže jsme vlastně byli jeho druhá třída. Učil nás vždy o víkendech o zkouškách. Takže my jsme byli jeho děti a on nám říkal: ne teď musíš jít takhle, teď běž takhle, teď se koukej tam, když se otočíš dozadu tak tě není slyšet, nikdo tě nevidí…. Všechno jsme se učili postupně.

VB: Já bych trošku oponoval. Mezi námi jsou vysloveně venkovští komedianti, kteří to mají v krvi. Myslím si, že jejich první divadelní začátky byly, ne tedy na divadelním jevišti, ale při různých příležitostech, při kterých sami bavili lidi. Měli to v sobě, takže tuhle jakoby divadelní průpravu už v sobě měli. Kolega Pavel také.

JAK TO TEDY PROBÍHALO? DĚLALI JSTE SCÉNKY?

PP: Jelikož jsme byli pod hlavičkou Sokola, tak jsme jim vypomáhali s předtančeními na plesech. Samozřejmě tou úsměvnou formou. Částečně i Labutí jezero jsme si zatančili. Bylo to hezké, nás to bavilo. Bylo tam i spousta věcí, které se zařizovaly ještě navíc. Tam jsme se učili i nakoupit si k tomu nějaké věci, připravit si scénu. Například, když jsme udělali akvabely, tak jsme měli jako moře bazén… To bylo také nádherné. Škoda, že už to teď není, protože nyní se lidé věnují spíše těm počítačům, počítačovým hrám, takže už nás moc není. Už se spíše věnujeme jen tomu divadlu.

VLADIMÍRE, KDYŽ SE VRÁTÍM K VÁM. RÍKAL JSTE, ŽE JSTE SE PŘISTĚHOVAL V ROCE 2001 ZE SLOVENSKA. MÁTE VÝBORNOU ČEŠTINU, TU JSTE STUDOVAL NEBO JSTE JI TAKTO SKVĚLE NAPOSLOUCHAL?

VB: Je pravda, že jak jsem byl hozený i do té školy, tak dnes ty děti moc nerozumí slovensky, chtěl jsem se češtinu naučit. Skutečně jsem se jí věnoval.

ZNÁME ZAČÁTKY S VYSTUPOVÁNÍM U PAVLA, CO U VÁS? KDE JSOU ZAČÁTKY PUZENÍ DĚLAT DIVADLO?

VB: Moje první divadelní zkušenost byla na vysoké škole na pedagogické fakultě v Nitře. Měli jsme zde soubor divadla poezie, tam jsem začínal. To mi tehdy i hodně pomohlo, protože jsem byl velmi introvertní, uzavřený, takže to divadlo mi pomohlo se otevřít. Bylo to divadlo, které bylo spojené i s hudbou. Studoval jsem hudební výchovu a slovenský jazyk. Poté jsem se nechal zaměstnat na základní umělecké škole, což pro mě bylo vysvobození, protože předtím jsem pár let pracoval na základní škole, trochu jsem si tedy vydechl (smích). Moje manželka, vlastně moje bývalá spolužačka z pedagogické fakulty, začala nejdříve učit dramaťák. Když zůstala na rodičovské, tak jsem ji vlastně vystřídal. Musel jsem si samozřejmě doplnit divadelní vzdělání, protože výuka v rámci pedagogické fakulty se tomu vůbec nějak zvlášť nevěnovala. Našel jsem si divadelní dílny a po této lince se mi zadařilo. Byl jsem hozený do vody a je to moc krásné zaměstnání, za které jsem dodnes vděčný. Takže, začal jsem na Slovensku.

Z VAŠEHO POHLEDU: JE TO VÝHODA MÍT VYSTUDOVANÝ JAZYK A K TOMU NAPŘÍKLAD HUDEBNÍ VÝCHOVU?

VB: Pro mě určitě. Pro mě je to úplně stěžejní, protože právě to propojení hudby s tím divadelním žánrem je vlastně i to něco, co nám dává v souboru takovou vlastní pečeť. Oni jsou za to vděční, lidé z Lovčic. Přizvali jsme si k tomu i v té době nějaké odborníky z hlediska hlasové přípravy a zpěvu. Kolegové jsou velmi otevření studovat, učit se. Že se chtějí dospělí lidé takhle ochotně vzdělávat, je pro mě úžasná zkušenost.

MINIMÁLNĚ NĚKTEŘÍ ZE SOUBORU JSOU FREKVENTANTI NAŠICH KURZŮ CENTRA V MEZÍCH AKTIVIT. VY JSTE OSOBNĚ BYL NA NĚJAKÉM KURZU?

PP: Byl jsem, nevím teda, jestli úplně všechno bylo přes vás (přes Centrum uměleckých aktivit - Cuhak), ale byl jsem na kurzu svícení, pak jsem byl ještě na kurtu scénografie, učili jsme se hýbat, byl to jakoby scénický pohyb a pak jsem tady byl ještě na takovém jednom dni s Davidem Novotným, ale už je to dlouho. Je to dlouho, potřeboval bych to tedy zopakovat všechno.

ROZUMÍM TOMU TEDY DOBŘE, ŽE VZDĚLÁVÁNÍ VÁM POMOHLO, OTEVŘELO TO NĚJAKÉ NOVÉ OBZORY?

PP: Určitě, určitě to pomohlo, hlavně ta scénická mluva, pohyb. Ten nám hodně dal, protože když nám režisér říkal: tam nestůj, musíš se nějakým způsobem hýbat, tak většina lidí se hýbala první dvě vteřiny, pak si dala pauzu a sledovala to, co se děje na zbytku jeviště. Tohle už jsme, neříkám, že úplně všichni, absolvovali. Postupně se tak nějak snažíme i těm co tam nebyli, pomaličku předávat.

LEHCE JSME ODBOČILI OD SPOLKU, PROTO SE K TOMUTO TÉMATU VRÁTÍM. STÁVÁ SE U VĚTŠINY OCHOTNÍKŮ, ŽE SE JEDNÁ SPÍŠE O SPOLKOVOU ZÁLEŽITOST NEŽ O ZKOUŠENÍ DIVADLA NEBO O TVORBU INSCENACE. JAK TO MÁTE VY? CHCETE BÝT VÍCE SPOLU A TŘEBA I NEPRACOVAT NA TVORBĚ A TRÁVIT SPOLU ČAS? ANEBO JE TO REŽISÉRSKÝ DRIL, KDY ZKOUŠÍTE, MAKÁTE? JAK TO MÁTE U VÁS?

VB: Oni mě nutí, abychom pracovali (smích). Já jsem pak rád, když si vyjedeme na nějaký ten víkend, tam je i ta práce, ale i posedíme a jsme parta. Myslím si, že je to tak napůl.

KDYŽ SE VRÁTÍME K TOMU, ČÍM JSTE VYKOPLI SVOU ÉRU LOOCHu DO SVĚTA V ROCE 2011, BYLA TO VAŠE PRVNÍ PREMIÉRA VLADIMÍRA RENČÍNA NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁLKA. TO JE TEDY TEN TEXT, KTERÝ JSTE MĚL, VLADIMÍRE, ROZPRACOVANÝ? ŘÍKÁM TO DOBŘE? POJĎME SE TEDY VRÁTIT ZPĚT DO ROKU 2011, KDY JSTE ODPREMIÉROVALI TENTO KUS.

PP: No to už ani není pravda, tam jsem ještě měl vlasy (smích). Ne, toto byl nádherný kousek. Pro nás to bylo úplně něco úžasného, nevím jak pro ostatní nebo pro diváky, ale my jsme si to strašně moc uživili. I když jsme věděli, že to není úplně špičkový, ale my jsme si to strašně užívali. Do teďka, když si na to vzpomeneme, tak i do teď si zazpíváme písně z té hry. Musím říct, že tohle byla nádherná doba, jo to bylo nádherný.

NA ZAČÁTKU JSME ZMIŇOVALI, CO VŠE JSTE MUSELI ABSOLVOVAT, ABYSTE MOHLI DĚLAT DIVADLO. DÍKY OBCI, DÍKY DONÁTORŮM, LIDEM, KTEŘÍ PŘIJDOU A ZAPLATÍ VSTUPNÉ, KTERÉ VÁM ZŮSTÁVÁ. Z TOHO VŠEHO JSTE NAKOUPILI VYBAVENÍ, ABYSTE S KAŽDOU NOVOU INSCENACÍ MOHLI ZVEDNOUT LAŤKU?

PP: To jsme mohli, ano. Hlavní bylo, že jsme od obce dostali povolení udělat malé stavební úpravy. Museli jsme si samozřejmě natahat nějaká lanka, přes která jsme zavěšovali první kulisy, které byly namalované jen na čistě bílém plátně. Byly tam jednoduché konstrukce, aby se mohly otevírat dveře. Vše bylo jen namalované. Nám to bohatě stačilo a postupem času jsme některé věci museli nahrazovat. Museli jsme žádat obec, abychom mohli dělat další úpravy i z hlediska světel. Takže ze začátku jsme začínali asi se čtyřmi, s pěti světli, teď už máme světel daleko víc, ale musím říct, že ty začátky byly opravdu krásné.

KDO VÁM MALOVAL KULISY?

PP: To malovala jedna kamarádka z vesnice. Ona se tak nějak prořekla, že něco namalovala a že jí to strašně baví, tak jsme jí hned šoupli do souboru, roztáhli jsme bílé hadry a řekli: tady chceme namalovat chrám, tady chceme namalovat hrad… Pustila se do toho a namalovala to velice krásně.

ZMÍNIL JSTE, ŽE JSTE TAKÉ MNOHEM DÁL, CO SE TÝČE SVĚTELNÉHO VYBAVENÍ. CO JSTE K VÁM VŠE POŘÍDILI?

PP: To nemůžu ani všechno vyjmenovat, to už si všechno nepamatuji (smích). Samozřejmě se postupně nakupovala divadelní světla. V covidové pauze bylo hodně času na to, dát prostředí divadla víc dohromady, tak aby to vypadalo víc jako divadlo. Natahaly se nové kabely, nové zásuvky. Připravily se nové rampy na světla a kulisy… To vše jsme stihli za covidovou dobu. Nyní, postupem času, jak se vše opět pomalu rozjíždí, nakupujeme novější světla, ledková. Ne nic extra špičkového, ale kupujeme nejobyčejnější světla. Už jsme se dostali do stádia, že máme jednu sadu, která je pevně namontovaná přímo na jevišti a druhou sadu světel vozíme s sebou právě na štace.

VLADIMÍRE, VY JSTE JEŠTĚ STÁLE UČITELEM DRAMAŤÁKU V NOVÉM BYDŽOVĚ. JAKÉ JSOU PODMÍNKY, KDYŽ POROVNÁTE ZUŠ? JAKÉ MÁTE PODMÍNKY NA ZUŠ PRO DĚLÁNÍ DIVADLA?

VB: Nemám dobré podmínky, na to využíváme jiné prostory. V kulturním domě jsou výborné podmínky na představení, na nácvik jsou horší. Když nám to prostorově nevyhovuje, tak se radši se žáky stěhujeme do výtvarky a nějakým způsobem to lepíme. Mít prostor pro souborové věci je problém. Prostory pro práci ve skupinách jsou dostačující, ale pro celý soubor nikoliv.

VY JSTE MĚL NĚJAKOU PŘEDSTAVU O TOM, JAK BUDE UPRAVENA SCÉNA, JAK TO VŠECHNO BUDE, NEBO JSTE TO VŠE DÁVAL DOHROMADY SE SCÉNOGRAFEM A ZÁROVEŇ SVĚTELNÝM A ZVUKOVÝM MISTREM PAVLEM?

VB: Je pravda, že ten dramatický text jsem zkoušel i v rámci dramaťáku se středoškoláky.

To znamená, že nějaká základní představa i představa scénografických prvků a tak dále byla. Musím ale říct, že Pavel má jednu velmi dobrou závislost. On je v kulturáku a vymýšlí, co by se tam dalo ještě vylepšit a vyvinulo se to vlastně až do takové podoby že nyní máme sebou nádhernou hliníkovou konstrukci, kterou používáme na světla i na kulisy. Můžeme si to donést i do prostoru, kde není nic, ani světlo, takže všechno si sami připravíme. Já jsem si zkoušel i tu vizuální stránku divadla, jak jsem experimentoval na dramaťáku, tak prvky stínohry, co jsme později v těch posledních dvou inscenacích hodně využili. Pavel byl tak hodný, že tyhle moje nápady pak zrealizoval a to díky té krásné závislosti.

NYNÍ SE VRÁTÍM OBLOUKEM K PODMÍNKÁM V ZUŠ. KDYŽ JSTE PŘIŠEL POPRVÉ DO KULTURÁKU U VÁS V LOVČICÍCH, JE TO VĚTŠÍ, NEŽ TEN VÁŠ PROSTOR V ZUŠ, ALE ZÁROVEŇ MENŠÍ NEŽ KLASICKÝ KULTURNÍ DŮM. JAK TO JE, KDYŽ JEDETE NĚKAM NA ZÁJEZD? JAK SE NA MÍSTĚ DOKÁŽETE VYPOŘÁDAT S TÍM, ŽE JE NAPŘÍKLAD JEVIŠTĚ DVOJNÁSOBNĚ ŠIROKÉ NEBO HLUBOKÉ? JE TO TĚŽKÉ SE PAK AKLIMATIZOVAT NA JINÉ PODMÍNKY?

PP: To si myslím, že asi ne. Pokud je to jeviště větší, tak my máme větší rozběh (smích). My si to rozvrhneme, režisér řekne: tohle dej tam, to se posune, to dáme na druhou stranu, to dej sem… a my už se pak jen více rozběhneme (smích). Horší to je, když je to vše menší.

STÁVÁ SE TO, ŽE SE OCITNETE V PROSTORU, KTERÝ JE MENŠÍ?

PP: Jo a pak už je teda problém, aby se těch 25 lidí vůbec vystřídalo a propletlo se. Stává se, že jsou i menší jeviště.

S INSCENACÍ, O KTERÉ MLUVÍME, JSTE BYLI TAKÉ NA DVOU PŘEHLÍDKÁCH. BYLI JSTE V CHLUMCI A BYLI JSTE V MILETÍNĚ. CO SOUBOR A PŘEHLÍDKY? JAK PŘIJÍMÁ SOUBOR LEKTROSKÝ SBOR, POROTU?

VB: Byla to asi společná domluva, že to zkusíme. V souboru je touha posouvat se dál a tak jsme to brali jako příležitost. Připravil jsem je na to, že zazní jistě i kritika, ale konstruktivní kritika. Soubor to přijal. Myslím, že to koneckonců bylo povzbuzující, Je pravda, že s tím posledním představením jsme už nikde zatím nebyli, pak do toho vstoupil Covid a jedno s druhým. Neměli jsme ani teď v plánu se hlásit.

POKUD SE NEPLETU, PŘIHLÁSILI JSE SE SE DNEM NOCI SVATOJÁNSKÉ NA PŘEHLÍDKU DO MILETÍNA, ALE NEKONALA SE KVŮLI COVIDU, ŽE ANO?

PP: To tak bylo, přihlásili jsme se, ale nakonec se to nekonalo. Když už se to obnovilo, tak jsme se znovu nepřihlásili. Ale v rámci Klicperova divadla v Chlumci jsme vystoupili se Snem noci svatojánské.

VNÍMÁTE ROZDÍL? PŘECI JEN, PŘEHLÍDKA V CHLUMCI JE NESOUTĚŽNÍ, ALE MÁ OBROVSKOU REPUTACI, MÁ SVOJI DIVÁCKOU ZÁKLADNU. NAVÍC JE DIVADLO V CHLUMCI VELKÉ, CO DO JEVIŠTĚ A HLEDIŠTĚ. KDYŽ SE POTOM POSUNETE NA SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKU V MILETÍNĚ, KDE TO V POSLEDNÍCH LETECH BYLO TAK, ŽE SE SOUTĚŽNÍ SOUBORY DÍVALI SAMI NA SEBE, PROTOŽE VEŘEJNOST NEPŘIŠLA. JAK TO CÍTÍ SOUBOR? VY DVA OSOBNĚ, KDYŽ HRAJETE NA TAKTO ROZDÍLNÝCH PŘEHLÍDKÁCH?

PP: Tím, že Chlumec a Lovčice jsou od sebe vzdálené 5 km, je to pro nás vlastně taková slavnost. Hrajeme v krásném prostředí, ve velkém divadle, spoustu lidí. Spousta našich známých tam přijde, takže určitě je to velký rozdíl, než když vyjedeme na soutěžní přehlídku.

VB: Je to hodně velký rozdíl, protože v tom Chlumci by se dalo říct, že spoustu lidí, kteří na nás přijdou, známe. Tam je taková velká nervozita, aby se to všechno povedlo, abychom moc nezapomněli, abychom to nezkrátili. Kdežto třeba v tom Miletíně, tam si plno lidí řekne: no, tady přece o nic nejde, tady nikoho neznám, když něco zapomenu tak to zapomenu…

TO JE ZAJÍMAVÉ, PŘITOM V MILETÍNĚ JE TO SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKA S POSTUPEM, KDEŽTO V CHLUMCI JE TO SPÍŠE PŘEHLÍDKA OCHOTNICKÉHO AMATÉRSKÉHO DIVADLA. PÁNOVÉ, CHTĚLI BYSTE POSTOUPIT NA HRONOV?

VB: Myslím, že nemáme ambice soutěživosti v našem souboru.

NEJDE TEDY PRIMÁRNĚ O POSTUP, ALE O TO DOSTAT TŘEBA ZPĚTNOU VAZBU OD LEKTORSKÉHO SBORU A POSUNOUT SE DÁL?

PP: Pro nás bylo vždy důležité, když jedeme na nějakou přehlídku, tak hlavně aby se to líbilo divákům. V Miletíně jsme dostali zpětnou vazbu od porotců a od souborů. Nebylo to vždy úplně nejlichotivější, ale tak s tím jsme tak nějak počítali. Kdežto u těch diváků, tam prostě musíte ze sebe dát úplně všechno nejlepší, aby to divák vzal. Divák je ještě daleko větší kritik, než jsou porotci.

VB: Ještě jedna věc hraje roli. Byli jsme na soutěži, která se nekonala například v sobotu a pro pracující lidi, hrát například v pátek ale třeba i v neděli večer, je už náročnější. Proto jsme si naplánovali nějaký ten program našich vystoupení, abychom vyhověli divákům, pracujícím i starším. Vím, že i naposledy, jak jsme hráli v Miletíně, bylo to v pátek po práci. To hrálo také svojí roli.

PP: Bylo málo času na přípravu, ti před námi sklízeli, nebyl čas na to se zkoncentrovat, všechno strašně rychle postavit, takže to bylo všechno v poklusu. Kolegové přijeli z práce, sedli do auta, jeli tam, vylezli na jeviště a nějak si to odehráli.

PŘEJDU K ROKU 2014 A KE HŘE NAŠI FURIANTI, TO BYLA ČÍ VOLBA TEXTU?

VB: Dostal jsem ten typ od Honzy Filipa, to je vedoucí kantorů, náš bývalý ředitel ZUŠ. Já jsem se do toho zamiloval a myslím si, že pro podmínky venkovského divadla, úplně ideální text.

ZÁROVEŇ JE TO VAŠE PRVNÍ CENA NA PRKNECH: ČESTNÉ UZNÁNÍ PAVLU PETROVICKÉMU ZA ROLI FILIPA DUBSKÉHO, PETRU HLÁSKOVI ZA ROLI JAKUBA BUŠKA A VLADIMÍRU BEŇOVI ZA ÚPRAVU, HUDBU A REŽII. NYNÍ SE VRÁTÍM K TĚM POROTÁM, KDYŽ ROZDÁVAJÍ CENY, TO JE PĚKNÁ ZPĚTNÁ VAZBE, NE?

PP: Je to hezký, ale myslím si, že to není jen to, že by vynikal jen ten jeden člověk. Protože tam jsme hráli všichni, bez těch ostatních by se nedala zahrát ani ta jedna role.

PŘEJDĚME DO ROKU 2016 A K REVIZOROVI, ÚČAST V MILETÍNĚ A POZOR: ČESTNÉ UZNÁNÍ ZA REŽII, HUDBU A ÚPRAVU HRY A CENA VÁM PAVLE, ZA ROLI HEJTMANA. POJĎME SI TEDY NĚCO ŘÍCT K REVIZOROVI. OPĚT VAŠE VOLBA TEXTU VLADIMÍRE?

VB: Myslím, že jsem přinesl i vícero možností, nakonec jsme se domluvili na Revizorovi. Myslím, že jsme měli na výběr i Moliera Lakomce, ale nakonec jsme se nějak společně rozhodli pro tuto hru. Vedeme o tom často debaty v souboru, tu dramaturgii nějak skutečně uzpůsobit tomu, aby to nebylo jenom lehce komediální, ale aby to mělo i nějaký přesah. S tím soubor souzní, což jsem rád. U Revizora se nám to podařilo, protože jsme se snažili do toho textu ještě orámovat citáty z Gogola. Je to zarámované takovým zvláštním způsobem. Úvod a závěr z Gogolových textů, což hře dalo další rozměr.

VLADIMÍRE, VY JSTE ZMÍNIL DRAMATURGII. KDYŽ ZMÍNÍM VAŠÍ ZATÍM POSLEDNÍ PREMIÉRU SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, OPĚT KLASIKA. KDYŽ POMINU RENČÍNA ÚPLNĚ NA ZAČÁTKU, TAK JSTE SE PUSTILI TŘIKRÁT DO ZÁVAŽNÝCH KLASICKÝCH DRAMATICKÝCH TEXTŮ. JE TO NĚJAKÁ VÝPOVĚĎ O SOUBORU, ŽE V TÉHLE KLASICKÉ ČINOHŘE SE CÍTÍ DOBŘE, CHTĚJÍ SDĚLOVAT TATO VELKÁ TÉMATA SVÉMU PUBLIKU?

PP: Samozřejmě, vždycky když režisér přišel s nějakým návrhem nové hry, soubor reagoval tak, že: to nedáme, to je strašně těžký, to je strašná kláda tohle nemůžeme dát, kdo se to má učit? Postupem času, jak se do toho dostáváme a při zkouškách se zažije spousta srandy, ať už u textu, pohybu, hlavně že jsme jedna velká parta, tam se to stmelí a režisér zavelí, že už je potřeba zkoušet. Ale musím říct, že i když děláme takový ty srandovní věci, když to vypadá, že třeba ani nezkoušíme nebo nám to nějak moc nesedí ten den, tak vlastně když přijde na tu hru a máme to hrát, tak všichni jako kdyby pocítili, že teď to musí být, teď to musí jít tak, jak to má být správně a bez srandiček.

VB: Jezdíme pravidelně do Daňkovic na Vysočině. Tam se udělá skutečně nejvíc práce. Jednak práce dramaturgické, protože se snažím s nimi novou hru probrat a pak takové té práce tvořivě improvizační, kde nezačínáme s textem, ale začínáme právě improvizovat určité situace, osvojit si charaktery, děj, hlavně to vyznění té hry. Daňkovice jsou pro nás tradičně každý rok velmi důležité.

KDYŽ PŘIPRAVUJETE NOVOU HRU, MÁTE VŽDY TAKOVÉTO VÝLETNÍ SOUSTŘEDĚNÍ? NEBO JAK DLOUHO ZKOUŠÍTE? JAK DLOUHO VÁM TŘEBA TRVAL REVIZOR?

PP: Toho jsme zkoušeli dlouho jako ostatní hry. Učili jsme se u něho pracovat se světly, stínohru. Tam to tedy bylo o trošičku delší. Než jsme si osvojili stínohru, aby to k něčemu vypadalo, aby to nebyly jen tmavé postavy. Chviličku nám to trvalo, ale nevím, jestli to byl rok, rok a půl.

ZKOUŠÍ VÁŠ SOUBOR PRAVIDELNĚ?

VB: Zkoušíme pravidelně v neděli večer. Když je potřeba, tak děláme půldenní nebo jednodenní soboty. Většinou ale neděle večer, ne každý týden. Když už se něco chystá, tak už to bývá každý týden nebo do toho dáme i nějaké to celodenní soustředění ale takhle jsme si zvykli na tu neděli večer.

VAŠE ZATÍM POSLEDNÍ PREMIÉRA V ROCE 2020, BYL SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, ZASE KLASIKA. TENTOKRÁT MOŽNÁ JEŠTĚ DÁL, PUSTIT SE DO SHAKESPEAROVA TEXTU ASI BEZ ZÁSADNÍ ÚPRAVY?

VB: Ten text byl dost upraven, protože tam jsou dějové linie komplikované. Já jsem tam něco vyhodil, takže ten scénář jsem vlastně hodně zjednodušil.

NYNÍ PŘEJDU KE KLICPEROVU CHLUMCI. POSBÍRALI JSTE TOLIK CEN, ZA HERECKÉ VÝKONY, ALE NEJENOM ZA NĚ, ZÁROVEŇ ZA SCÉNOGRAFII, POKUD TO ŘÍKÁM SPRÁVNĚ, ZA REŽII… DÁ SE ŘÍCT, ŽE UŽ JSTE TEĎ NAPŘÍKLAD (I DÍKY NAŠIM SEMINÁŘŮM) SOFISTIKOVANĚ PŘISTOUPILI K VÝSTAVBĚ INSCENACE JAKO TAKOVÉ? JAKÁ NAPŘÍKLAD POUŽÍVÁTE SVĚTLA?

PP: Máme zadní světla zepředu, jakoby zespodu. Většinou je to osvícená bílá plocha, to znamená, že to ještě víc ozáří celé jeviště. Dává to trochu víc světla s modrou, ta je taková hodně výrazná. S tou se musí zase opatrně, aby to nebylo moc. Upravovali jsme několikrát sytost barev, aby to nebylo moc křiklavé. Aby to pro diváky bylo příjemné, a myslím, že se nám to povedlo.

SOUDĚ PODLE MNOŽSTVÍ CEN, BEZPOCHYBY ANO. KDE SE CÍTÍTE VÍC DOMA? JAKO SCÉNOGRAF, JAKO TEN, KDO TU VĚC POSTAVÍ NA JEVIŠTI? NEBO JAKO TEN, KDO NAPLNÍ ROLI V RÁMCI INSCENACE?

PP: Mě to je asi jedno, já si asi nejdřív popřemýšlím o tom, jak to připravit, jak to osvítit, no a pak vlítnu prostě do té role a začnu se teprve učit text.

NO A CO VY VLADIMÍRE? JAKO KANTOR A JAKO REŽISÉR, MÁTE PUZENÍ VYLÉZT NA JEVIŠTĚ?

VB: Někdy jsem v některých inscenacích i zaskakoval. Myslím, že to bylo v Revizorovi, ale nemám to puzení. Máme živou hudbu já tam hraji, takže od toho klavíru se mi těžce odchází. Sám cítím, že herecky nejsem dostatečně připraven. To co od herců chci, tak bych samozřejmě nedokázal ani zahrát, takže mně je dobře tam, kde jsem.

MOJE ÚPLNĚ POSLEDNÍ OTÁZKA SMĚŘUJE K TOMU, JAKÉ MÁTE PLÁNY DO BUDOUCNA? CO MÁTE V PLÁNU, MÁTE JIŽ NACHYSTANÝ NĚJAKÝ TEXT?

VB: Za nedlouho jedeme opět do Daňkovic, ale zároveň na mě už kolegové šlapali, že už chtějí něco nového. Vzal jsem tedy text od Šoloma Alejchema Tovje vdává dcery což tedy asi většina lidí zná z přepracování Šumaře na střeše. Díky autorským právům ale i jiným věcem jsem ten text vlastně úplně odložil a vycházel jsem z povídek. Je to v procesu tvorby a už se s tím teď v Daňkovicích budeme zabývat. Plánovaná premiéra je asi na podzim příštího roku.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová