Lída Vlášková: mám ráda režiséry, kteří ví, co chtějí

Profesionální herečka, která je ve své kariéře spjata s Východočeským divadlem Pardubice. Má za sebou nepřeberné množství krásných rolí, které vždy ztvárnila tak, jak nejlépe uměla. A na řadu z nich vzpomíná mnoho diváků, včetně redaktorky Kateřiny Fikejzové Prouzové.

záznam streamu: ZDE

Profesionální herečka, která je ve své kariéře spjata s Východočeským divadlem Pardubice. Má za sebou nepřeberné množství krásných rolí, které vždy ztvárnila tak, jak nejlépe uměla. A na řadu z nich vzpomíná mnoho diváků.

Jako holka záviděla ostatním role, musela být herečka

Herečka Lída Vlášková tíhla k divadlu opravdu od malička. O to víc, když její maminka byla vřelá ochotnice. Ta se však rozhodla pro solidní povolání – úřednici. Ve chvíli, kdy Lída Vlášková oznámila svým rodičům, že půjde studovat herectví, nebyli prý úplně nadšeni.

Ve škole Lída Vlášková milovala dějepis a sloh, také ráda recitovala. Potom začala tajně, aby to rodiče nevěděli, chodit do jednoho ochotnického souboru v Praze. Při prvním pokusu na DAMU neuspěla, takže dělala rok knihovnickou nástavbu. Ovšem za rok už přišla zpráva o přijetí na DAMU. „Já jsem si od druhé třídy uvědomovala, že chci být učitelkou. Načež mi moje kantorky říkaly, že nemůžu být učitelkou, že mám ošklivé písmo. Ale já si stejně myslím, že od začátku vítězila ta moje herecká stránka. Například jsme v mateřské škole jsme dělali pohádku O zlých sestrách. Připadala jsem si jako nejschopnější, ale dostala jsem pouze roli vypravěčky. Hrozně jsem záviděla těm holkám, co hrály ty zlé sestry. Tak už asi někde tam to bylo. Nikdo mě do toho nikdy nenutil,“ přemýšlí o svém rozhodnutí pro divadlo Lída Vlášková.

Herecký ročník samých slušných a uvědomělých studentů

Při vzpomínání na svá studentská léta Lída Vlášková zmiňuje, že jejich ročník byl velmi specifický v tom, že byli velice hodní. Žádné hospody, bary ani divoké večírky. „O nás se říkalo, že nechodíme nikam pařit, že se nikde nescházíme. Tehdy režisér Sokolovský jako učitel říkal: Oni to na vás takhle hrají, ale když odjedou rodiče jednoho z nich, tak se u něj sejdou a rozjedou to tam na plné pecky. To bylo první, co řekl. Pak začal lehce chodit s mou spolužačkou, díky tomu k nám přišel na jeden večírek, a řekl: Já se všem omlouvám. Není to pravda, oni jsou opravdu tak slušní. Většinou jsme byli Pražáci, takže jsme nebyli na koleji a chodili jsme domů. Kdybychom byli na té koleji, tak by to bylo větší,“ říká Lída Vlášková, která se prý učila pařit, až když přišla do angažmá.

Věděla jsem, že nemůžu hned hrát v Praze

Ambice některých začínajících herců míří rovnou na největší scény v Praze, aniž by k tomu měli předpoklady. Lída Vlášková o sobě říká, že od začátku věděla, že se má ještě hodně co učit. Proto měla v úmyslu nejdřív cestovat po všech koutech a divadlech republiky. „Já jsem o sobě celkem dobře věděla, že potřebuji nějaký čas. Že ještě nejsem připravená. Věděla jsem, že na to nemám, hrát v té Praze. Představovala jsem si, že budu cestovat po českých a moravských divadlech, ale nakonec jsem byla přes čtyřicet let v pardubickém divadle. Působila tam spousta velmi zajímavých režisérů,“ vzpomíná Lída Vlášková například na Jaroslava Vostrého, který dokázal odbourat strop, který měla Lída Vlášková, jako začínající herečka nad sebou. Z jejího pohledu byla příliš svázaná výchovou maminky, která ji často připomínala, aby byla slušná holka. Jaroslav Vostrý tuto hereckou bariéru odboural a Lídě Vláškové se začaly hrnout krásné role. „A potom Oto Ševčík, který si mě vyboxoval na hlavní roli ve hře Věc Makropulos,“ pokračuje ve vyprávění Lída Vlášková. „To bylo tak nádherný. A shodou okolností byla premiéra Věci Makropulos ve stejný den, kdy jsem maturovala. Takže já jsem tomu říkala moje druhá maturita, což trochu to tak bylo.“

Ve Věci Makropulos jsem zapadla tak, jak jsem měla

Postava Eliny Makropulos bezpochyby patří k těm, na které si Lída Vlášková s láskou vzpomene. V souvislosti s ní se také může náležitě pochlubit, jak říká: „Taky se můžu pochlubit už v tomhle věku, a taky když už nejsem vůbec v divadle. Tak Karel Majstr vydal knížku fotek herců, a i velice známých herců, a jednu kapitolu věnoval mě. To jsem vůbec kulila oči. A právě tam zmiňoval Věc Makropulos, že se mu líbila ta moje nejvíc ze všech, které viděl. No ale pozor! Ono to bylo o tom, že ony to většinou hrály ty starší herečky. Ale ona tam říká: Mně je tři sta třicet tři. A mně tehdy těch tři a třicet bylo. Ono to vlastně bylo tak, jak to mělo být. Proto ten Ševčík říkal, že půjde proti všem a bude to hrát nejmladší členka souboru. Když to hrála Soňa Červená, samozřejmě skvělá herečka, tak to už bylo trochu proti Čapkovi. Protože ona ta madam Makropulos, nebo Emilia Marty, nebo říkejme ji, jak chceme, si vzala ten omlazující lék v době, kdy byla v plné síle, kdy měla zdravý hlas, zdravé tělo. Takže v tom pozdějším věku to už bylo pak takový nelogický.“

Zpěvný nakřáplý hlas

Jako herečka si Lída Vlášková pochopitelně na jevišti i několikrát zazpívala. Nejvíce jí ale asi sedí šansony, kterým by se podle některých hlasů, mohla klidně věnovat. Jisté vrozené hudební předpoklady má. „Podle toho jaký zpěv, ale mám ho ráda,“ odpovídá na otázku Kateřiny Fikejzové Prouzové Lída Vlášková. „Mám spoustu věcí na půl po rodičích. Maminka – dokonalý sluch, tatínek – dokonalý hluch. A já jsem někde mezi nimi. Ale se zpěvem to začalo tím, že Ilja Racek mladší, ten když nás režíroval v DISKU, tak udělal úžasné představení, kde mě nechal zazpívat šanson. Profesorky zpěvu na škole málem omdlely, že Vlášková bude zpívat, ale naopak to dopadlo báječně. Pak mě jeden kantor řekl, že v tom zpívání už vím, o co jde, v tom herectví ještě ne. A mě se Vlasta Fabiánová, která byla naše učitelka milovaná, ptala, jestli se tomu nechci věnovat.“

Režisér musí vědět, co chce

Konkrétní historky s režiséry si Lída Vlášková bez přípravy nevybaví, ovšem ví, jaký režisérský přístup jí vyhovoval a vyhovuje. „Já mám ráda režiséra, který ví, co chce, ale zároveň po herci nešlape. Třeba Oto Ševčík. První co jsem mu kdy řekla na jevišti, bylo: Doktor Kolenatý. A on mě z této věty nechtěl pustit. Po premiéře jsem se ho zeptala, proč to dělal. A on říkal, že má zásadu, že do herců se musí kopnout. A jsou tři druhy herců. První to ani nezavnímá, druhý udělá krok dopředu a třetí se začne vznášet v oblacích. A dodnes si myslím, že v téhle větě je moc. A jsem mu vděčná za moc.“ Vedle Oty Ševčíka a také již zmíněného Jaroslava Vostrého, vzpomíná Lída Vlášková třeba i na slovenského režiséra Mariána Pecka, konkrétně na magickou inscenaci Cikáni jdou do nebe, která se hrála pod hvězdným nebem pod hradem Kunětická hora.

I role, která nemusí být oblíbená, se musí udělat poctivě

V kariéře herečky, kterou má Lída Vlášková za sebou, se může ohlédnout na role, které byly radostí, ale jistě existují i role, se kterými se herečka musí z různých důvodů poprat. Lída Vlášková si několik takových zkušeností vybaví, ovšem jako profesionální herečka nikdy neuvažovala o tom, že by protestovala proti obsazení. „No samozřejmě, že se mně to určitě stalo, že nějaká role není úplně to ono. Ale ono to je spíš o tom, že člověku třeba tak nesedí, nebo že to třeba neměl hrát. Ale to samozřejmě nikdo neřekne, že něco nebude hrát. Jsem tam napsaná, tak to udělám, jak nejlíp můžu,“ ohlíží se za svou kariérou herečky Lída Vlášková, která na popud svého syna zpracovala několik šanonů, kde shromáždila fotografie a informace ze svých premiér. Bude to jistě velice cenné a milé počtení a pokoukání.

Pochybnosti se týkají všech lidí a všech profesí

Vcelku nečekaně o sobě Lída Vlášková mluví jako o introvertovi a jako o člověku, který má o sobě velké pochybnosti. Možná naráží i na začátek své kariéry, kdy se hned rozhodla pro to, vycestovat z Prahy. Pochyby, stejně jako ostré lokty, by měl mít každý ve zdravé míře, jak říká Lída Vlášková: „Pochybuje o sobě jak kdo. Ale to se týká všech profesí. Že když někdo opravdu něco umí, tak se chová normálně. Ale ten, co nic moc neumí, tak si musí hrát na to, jak je skvělý. Ale to se týká opravdu všech. Jen v tom herectví je to víc vidět. To byla moje chyba, že jsem pořád hledala své chyby a měla jsem pochybnosti.“

Každá příležitost, která mě vytrhne z lenošení, je dobře

Lída Vlášková se v současné době už věnuje odpočinku, svému synovi a svým kočkám. Jak popisuje, ráda se fláká ve svém křesle s notebookem a kočkou na nohou. Až se jí nebude chtít chodit, pořídí si pejska, aby s ním chodila každý den ven. Je ráda za každou příležitost, drobnou pracovní, která ji vytrhne z každodennosti. Říká o sobě, že trpělivost nemá, ale zdá se, že trpělivě ještě vyčkává na nějakou hereckou příležitost. „Já jsem se vždycky bála si přát nějakou roli. Chtěla jsem vždycky něco zajímavého. Dokonce jsem říkala, klidně i nějakou čurdu, kvůli financím. Nemám konkrétní představu. Lady Macbeth jsem třeba nikdy nehrála. Ale jsem vděčná za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, kterou jsem si vlastně docela přála, ale asi to nebylo úplně nejlepší představení. Tak nevím, jestli si člověk má něco přát,“ říká Lída Vlášková, herecká tvář Východočeského divadla Pardubice.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová