Kamila Davidová: bohužel máme na divadlo čím dál méně času

Herečka a režisérka z Heřmanova Městce, která je členem souboru s velmi dlouholetou a bohatou tradicí. Divadlo má ráda a nachází si pro něj čas vždy, když je to možné.

záznam streamu: ZDE

Divadelní soubor Heřman byl založen roku 1848, tehdy se jménem Klicpera, kdy národní obrození burcovalo každou obec k založení spolků. Od 80. let 19. století byl soubor přejmenován na lokálnější název, Heřman.

Pro divadlo v Heřmanově Městci JE místo

Soubor dlouhá léta putoval po různých místech ve městě, aby vůbec měli kde zkoušet. V současnosti se ale soubor těší z nově rekonstruované sokolovny, kde mají k dispozici zkušebnu a sál. Sokolovna je navíc místo, kde se, původně v hospodě, hrálo za dob vzniku souboru. „Děkuji městu Heřmanův Městec, že jsme se tam mohli vrátit a už nemusíme putovat po různých, pro nás nevhodných, místech po městě,“ říká Kamila Davidová, výrazná osobnost souboru, která zastane mnoho povinností s divadlem spojených.

Kamila Davidová si při ohlížení na historii souboru povzdechla nad tím, že zlaté časy skončily. Má možná na mysli dobu, kdy měl soubor i vlastní orchestr, hrály se dokonce opery a pravidelně vznikaly inscenace velkých titulů. Pod pojmem zlaté časy má ale možná na mysli i zapálení lidí pro divadlo. „Lidé nemají tolik času. Chtíč tam je, ale je víc povinností, víc žroutů času. Náš Heřman patří zrovna k těm souborům, které nejsou moc aktivní. Když slyším na přehlídce, že někdo reprízuje hru po šestnácté, tiše závidím. U nás to není z organizačních důvodů možné. My se snažíme o jednu až dvě premiéry ročně, ovšem málo reprízujeme. Maximálně dáme u nás tři reprízy a přehlídku.“ Říká členka souboru, který má při svých čtrnácti členech zastoupení věkových kategorií od 15 do 70 let.

Život nové inscenace

Poslední premiérou v Heřmanově Městci byla hra Víkend, pod režií právě Kamily Davidové. Soubor pracoval na hře tři čtvrtě roku. Zatím mají za sebou první reprízu. „Premiéra proběhla v pořádku,“ oddychuje spokojeně Kamila Davidová. „Byla vysoká účast diváků v Městci, což mě velmi potěšilo.“ Soubor už vyhlásil prázdniny, ovšem na podzim už jsou domluvené dva výjezdy.

Přehlídky jsou pro mě stres a radost

„Na přehlídkách mám trému před představením i v jeho průběhu. Chci, abychom všechno dali a nepokazili. Na druhou stranu je to druh hezkého stresu,“ říká Kamila Davidová. Co se jí na přehlídkách ještě baví? „Radost z toho, že všechny potkáš, pokecáte, popijete, zazpíváte. Vyspíme se klidně ve spacáku a cítíme se tak mladí.“ A co rozborové semináře? Kamila je moc neprožívá, když zasedne před lektorský sbor, už všechna tréma z hraní z ní spadla a je dobře. „V duchu si před porotou říkám: no tak povídejte. Já osobně jsem nezažila nic nepříjemného. Narazila jsem vždycky na velmi inspirativní lidi. Připomínky samozřejmě byly, protože tím, jak nemáme moc času, vždycky je v inscenaci plno věcí, na kterých se dá pracovat. Ale přesně proto tam jsme, abychom se z toho poučili. Samozřejmě, že jsme vždycky uražený a naštvaný. Dotkne se to toho ega. Přece půl roku na tom pracuješ, je to tvoje. Ale jak odjedu domů, zpracuji si to v sobě.“

DS Heřman drželi při životě čtyři herci – jedna rodina

Než Kamila Davidová přišla do souboru Heřman, když zrovna procházel velmi těžkým obdobím. Celý ansámbl tvořila čtveřice, později pět herců. „Manželé Řezáčovi a Michal Dziedzinskyj, těm patří veliký dík, protože potom co zemřela Zuzana Nosková, vůdčí osobnosti divadla v Městci, ujali se toho a táhli to ve čtyřech dál. Opravdu, děkujeme za to!“ Kamila o heřmanoměsteckých ochotnících věděla, ale bála se zeptat. „Sledovala jsem je od dětství, ale nikdy jsem neměla odvahu oslovit je. Jednou jsme je s kamarádkou potkaly v hospodě, panovala dobrá atmosféra a my se odvážily oslovit ty naše bohy. Přišly jsme za nimi v době, kdy hledali herce. Takže jsme byly ve vhodnou chvíli na vhodném místě. Přijali hned nás mezi sebe a postupně se přidali další mladí!"

Herectví nestačí

Kamily první role v DS Heřman byla role Věštkyně ve Švandrlíkových povídkách. Nicméně Kamila se do činnosti souboru začlenila velice rychle. Po třech letech si troufla vybrat a upravit text k inscenování. Jednalo se o Utopence A. P. Čechova. Po osmi letech přišla první režie titulu Dopis vojina Caniveta. „Režírování bylo vstupem do neznámých vod. Navíc jsem si vybrala komorní drama z první světové války. Vážná věc se nehrála v Heřmaňáku spoustu let. K předloze jsem se dostala díky kolegovi, který mi pustil černobílý film z roku 1952. Zaujalo mě to. Film jsem přepsala a upravila pro divadelní prkna. Odehráli jsme to i v Miletíně na přehlídce. Dostali jsme sice nějaké výtky, ale doporučili nás do Vysokého nad Jizerou,“ ohlíží se Kamila Davidová za svou první režií, kterou si ve svém domácím souboru užívala.

Popovídáme si o tom, ale režisér má poslední slovo

Z pozice herečky do pozice režisérky se Kamila dostala vcelku přirozeně. „Určitě to bylo dobrý, že jsme se znali, protože už když jsem psala, tak jsem přesně věděla, kdo koho bude hrát,“ popisuje Kamila Davidová. „Měli jsme štěstí, že tam typově všichni seděli, že jsme nemuseli nic upravovat. Prostě to pasovalo. Jaká jsem režisérka? Vím, s kým a jak mám jednat, kam až můžu zajít. Ale i herci vědí, jak na mě.“ Ráda si vyslechne všechny návrhy svých kolegů, ale poslední slovo má ona. „U první režie jsem měla i Pepu Řezáče jako rádce, ale ultimativní jsem nikdy být nemusela. Vizi jsme si prosadila.“

A výsledky režie Kamily Davidové jsou vidět i díky tomu, že má štěstí na lidi okolo sebe. Jinak by to ani všechno nemohlo fungovat. „Nebylo to těžké zrealizovat, protože mi všichni pomáhali. Mám okolo sebe hodně šikovných lidí. Moje kamarádka švadlena, manžel, který zvučí a svítí, když je potřeba tak i maluje kulisy. Takže já k uskutečňování svých vizí mám výborný tým. Máme podmínky pro to, abychom mohli tvořit, i když se přizpůsobujeme hlavně technickému vybavení, které je v sokolovně k dispozici. Pak to vypadá jinak, než představení jiných souborů. Ale tohle je takový náš brend, nebo nevím, jak to říct.“

Absolventka Hradecké divadelní konzervatoře – oboru činoherní režie

Vcelku nedávno skončil první ročník obnovené divadelní konzervatoře. Kamila Davidová úspěšně absolvovala. Jak se ohlíží za dvěma lety strávenými divadelním studiem? „Ten první rok se u režisérů nesl víceméně v teoretickém duchu. Probírali jsme současnost i historii. Rozebírali jsme všechno možný na příkladech konkrétních inscenací. Bylo to super, akorát jsem dospěla k přesvědčení, že ano, něco se můžeš naučit, ale víc prostě musí být v člověku, v hlavě, v srdci… Musíš mít ten talent. V mnohém to bylo mě přínosný, ale také jsem se sama sebe ptala, jestli na to mám. Jestli dokážu ty věci vidět tak košatě. Druhý rok studia byla praktická práce na konkrétní inscenaci. Spojili jsme se s se skupinou z hereckého oboru a začali pracovat na absolventském představení, které jsme uvedli na premiéře v Polici nad Metují.“

V absolventské inscenaci pracovali studenti na deseti povídkách, které byly rozděleny mezi několik tvůrčích týmů. Každý tak dostal dva herce, text a se zbytkem se musel každý popasovat sám. Výsledkem byla jedna celovečerní inscenace. „Samozřejmě jsme to spolu mezi sebou konzultovali, protože ty naše povídky na sebe navazovaly. Ale každý režisér si jel svoji vizi. Herci šli do všeho po hlavě, byli super,“ popisuje Kamila Davidová závěr studia činoherní režie. „To bylo tak intenzivní. Měli jsme málo času. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak bude vypadat společný výsledek. Když jsme se sjeli na ty poslední dva víkendy do Police, tak jsme si říkala: (s hrůzou) ježišmarja! A ono to klaplo,“ hodnotí spokojeně Kamila Davidová, která vzdělání v Hradecké konzervatoři vřele doporučuje.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová