Jiří Trnovský: toužil jsem stát na jevišti a slyšet potlesk

Další introvert a nemluva, který si jednou stoupl na jeviště, a od té doby už neslezl. Herec, který zdatně ztvárňuje komické role, ale hledá si cestu i k hereckým proti úkolům.

záznam streamu: ZDE

Aktuální inscenace DS Kolár v Polici nad Metují

Jiří Trnovský působí v polickém divadelním souboru, kde se v současné době hraje velice oblíbený titul Martina McDonagha, Mrzák Inishmaanský. Podle Jiřího je tento titul odvážným kouskem, protože doposud hráli v Polici nad Metují spíš odlehčenější žánry. Nicméně výsledek dopadl velice dobře. „Našli jsme se v tom – kupodivu a i diváci to přijali. I když se to hemží poměrně drsnými výrazy, protože to je Irsko, sever, tvrdí lidé, tvrdá příroda,“ říká Jiří Trnovský. „Jardovi to trvalo trochu dlouho, než nás přesvědčil. Přece jenom na místní publikum a na tu věkovou kategorii, která na nás převážně chodí, to mohlo být už trochu moc. Ale publikum nás překvapilo, protože pochopili, o čem to je, že to není jen o těch vulgarismech, ale že je to o životě.“

Ve skořápce drsnosti McDonagha se dá najít laskavost

„Pro mě bylo možná zajímavé to, že lidé zakrývají svoje dobré skutky takovou tou skořápkou tvrdosti, drsnosti, hulváctví, ale v jádru to jsou sympatičtí a hodní lidé,“ hovoří o postavách McDonagha Jiří Trnovský. „Možná je to trochu odraz současné doby. To, co v těch postavách vidíme, ta drsnost a nesnášenlivost, není podstata těch lidí. Uvnitř je něco dobrého, co se ale snaží ukrýt. Tím mě ta hra oslovila.“

Jak Jiří Trnovský zmiňoval, poličtí dosud nebyli zvyklí na vážnější témata. Mrzákem Inismaanským vstoupili nejen do vod černé komedie, ale také do nevybraných výrazů. „Nám asi úplně takový ten hnus a extrém v tomhle směru není vlastní. Takže jsme to trochu obrousili. Porotci v Červeném Kostelci nám říkali, že jsem mohl být ostřejší a drsnější. Ale pokud to člověk nemá v podstatě své povahy, tak to asi není možný. Přesto si myslím, že jsem byl hnusný hodně. Trochu jsme ty hrany obrousili, některé repliky i scény jsme vynechali. Upravili jsme to tak, aby to vyhovovalo nám, a aby to přijal i ten divák.“

Toužil jsem, stát na jevišti a slyšet potlesk

Původně se Jiří Trnovský soustředil spíš na recitaci. Ale jinak spíš tíhnul k muzice než k herectví. První moment, kdy se v duchu viděl na jevišti, bylo, když viděl partu muzikantů, jak se klaní obecenstvu. „Byl to hudební večer, kde vystupovali kamarádi muzikanti. Najednou se mi zachtělo stát tam taky, zpívat, aby lidi vstali a tleskali, že to bude suprový. To jsem ještě nevěděl, že jako muzikant toho nikdy nedocílím a že se to celý otočí,“ směje se Jiří, který dál vzpomíná na to, jak se k tomu divadlu vlastně dostal. „Oslovil mě Jarda Souček, abychom šli do toho novodobějšího divadla. I když já jsem se nachomýtl i u toho původního souboru, který se pak na delší dobu odmlčel,“ vzpomíná Jirka s tím, i když s původním souborem to nedotáhl k premiéře, tak přece jenom měl za sebou zkoušky a už nasál tu správnou divadelní atmosféru, kterou nechtěl opustit. Pamatuje si Jiří Trnovský okamžik, kdy se mu poprvé nakonec dostalo vytouženého potlesku publika? „Potlesk po první premiéře – je to zvláštní pocit a je to super pocit. To musím říct. I když sem si tehdy říkal, že je to jen dílčí úspěch, že někdy bych chtěl nastoupit na tu děkovačku až jako poslední. Ale to ještě chvilku trvalo, než jsem se k tomu dostal.“

Od seriózních fraků k lesklým elasťákům

K velkým rolím se Jiří Trnovský dostal díky ruským klasikům. Postavy Gogola a Čechova šly Jiřímu k duhu, a tak si velice užíval jejich humor a seriózní fráčky, které ho zdobily. „Za nakopnutí k větším rolím vděčím tomu ruskému klasikovi Gogolovi, protože já jsem takový větší úspěch zažil v roli Podkolesina v Ženitbě. Ten odstartoval éru těch větších mluvených rolí, protože ten Podkolesin tam toho má poměrně hodně. A hned na to byly Námluvy, což je Čechov. Je to jednoaktovka, se kterou jsme vyhráli na národní přehlídce. Tak ta ruská klasika mě nastartovala. – Po těch rolích seriózních, ve fraku, přišla éra elasťákových a tílkových rolí a paruk a převleků, kdy to vyvrcholilo inscenací, Někdo to rád horké,“ vzpomíná Jiří Trnovský, který si, dle jeho vyprávění, převleky a jejich technickou náročnost opravdu užil. „Ty vycpávky, dámské převleky, to byl velký fičák. Navíc byla scéna naaranžovaná tak, že se přibíhalo z hlediště. Musel jsem obíhat všechny vchody v podpatcích a v halence, s kontrabasem. Hlídal jsem si prsa a všechno možný.“

Chtěl jsem vystoupit ze své herecké komfortní zóny

Když se Jiří ohlíží a vzpomíná na své odehrané role, říká, že si zahrál už snad všechno, po čem toužil. Přišla ale doba, kdy potřeboval své herectví osvěžit a posunout. Je jedním z absolventů Hradecké divadelní konzervatoře, v oboru činoherní herectví. „Já jsem hrál už příliš dlouho ve stejné formaci, ve stejném prostředí a najednou jsem si říkal: co když existuje i něco jiného? Ono to funguje tak, že když je člověk dlouho v nějaké skupině lidí, tak si říká: sakra, jsem dobrej, co můžu víc. A pak když naskočí do jiného prostředí, zjistí, že to tak úplně není. Což byla jedna věc, kterou jsem si chtěl vyzkoušet.
A druhá věc je, že jsem se chtěl posunout. Měl jsem pocit, že hraji pořád stejně. Všechny role jsem chtěl vždycky pojmout jako já, aby každý poznal, jak to vidím já. Proto jsem si chtěl vyzkoušet, jestli dokážu i v nekomfortní zóně ze sebe něco vymáčknout,“ velice hezky popisuje důvod své účasti na hradecké konzervatoři Jiří Trnovský.

Nekomfortní může být pro zkušeného herce řada věcí. Například nový, neznámý kolektiv, jiné pohledy a názory na divadlo, zcela jiné požadavky na herecký výkon. Tomu se studentům Hradecké divadelní konzervatoře dostalo požehnaně. „Přijdeš do skupiny lidí, kteří se neznají. Začneš se s nimi srovnávat. Když máš něco předvést, chceš, aby se jim to líbilo, aby to nebylo trapný. A říkáš si, jak to udělat, aby si nemysleli, že jsi úplný šílenec, že tam nemáš co dělat, protože nedáš dohromady větu,“ vrací se ke svým pocitům Jiří Trnovský. Důležité však je, že studium právě nakopává k tomu, aby se člověk naučil a posunul své hranice. Dle výsledku a hodnocení dvou let studia se studentům opravdu podařilo, vystoupit ze své pohodlnosti a zkusit si naplno náročnou divadelní práci.

Zakončení studia na Hradecké divadelní konzervatoři

Při vyvrcholení studia zkoušeli studenti herectví společně se studenty režie. Dostali k dispozici text, který byl založený na partnerských vztazích, které nejsou většinou jednoduché (David Hare, Pokoj v modrém). Bylo tam i hodně intimních situací. Studenti byli trochu zaskočení. Bylo to pro ně náročné a citlivé. Vystoupil tedy Jiří Trnovský ze své komfortní zóny? „Ta partneřina mě dostala v tom, že jsem tohle nikdy nehrál. Já jsem nikdy nezažil, abych hrál partneřinu s nějakou herečkou, se kterou mám tvořit vztah. Ať manželský, milenecký. Bylo to něco, s čím jsem se musel poprat. Inscenační poznámky za replikami byly velmi odvážné. Pohybovat se po jevišti polonahý je v jistém věku už dost na hraně. Ale, tak nějak to snad dopadlo. Na tom jevišti se na všechno zapomene.“ Jiří ohledně partnerské práce také zmiňuje velice podstatnou věc, že otevřený člověk může být tím víc, když je otevřený protějšek. U partneřiny musí fungovat vzájemná komunikace a odezva, aby se dal budovat vztah, který bude pro diváka uvěřitelný. „Na zkouškách, kdy se to trénuje a cvičí, tak se musí překonat jistá míra vlastní trapnosti. Že se cítím zvláštně, protože bych plno věcí třeba nějak neudělal. Protože ta intimita se hraje těžko.“

Premiéra a derniéra absolventského představení byla na domovské scéně Jiřího, v Polici nad Metují. Předvést na domácím jevišti něco zcela jiného, spoře oděný, to je výzvou samo osobě. Nicméně z vyprávění Jiřího Trnovského je ale jasné, že výzvou byl celý závěrečný víkend studia, kdy všichni museli v rekordním čase vytvořit celovečerní představení. „Co se zkouší normálně půl roku jsme museli zvládnout za dva víkendy. Tím pádem byla míra zažitého textu a akcí minimální, což bylo stresující. A opravdu, když to skončilo, tak ze mě všechno spadlo.“

Člověk asi nezapře svůj herecký základ

„To, jak jsem hrál, v sobě asi nezadusím,“ hodnotí Jiří Trnovský po absolvování hereckého vzdělávání to, co si odnáší. „Přemýšlení nad rolí, to, že někdy méně je více, že se dá plno věcí zahrát mlčením a nemusí se pořád mlet, to jsem neuměl. Umírnit se, uklidnit se. Dále neutíkat od toho, co se ti nechce. Neobcházet to, ale jít do toho a se ctí z toho vybruslit. Nemyslet si, že je člověk mistr světa. Není to pravda. Protože když člověk vystoupí z toho svého rybníčku, cítí se najednou trapně a vidí, že ostatní to hrají líp. Proto jsem konzervatoř dělal a jsem rád, že jsem to absolvoval.“

Jiří Trnovský, povoláním učitel na prvním stupni základní školy, který se věnuje mimo nutné osnovy také tomu, aby se děti všestranně rozvíjely a pěstovaly zájem o umění. Člověk, který je smířený s tím, že jako muzikant už potlesk neuslyší. Jako divadelník si ale těch potlesků jistě užije ještě dost.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová