Jiří Holý: divadlo jsem si vyprosil. jeviště mě změnilo

JIŘÍ HOLÝ – POCHÁZÍ Z ČESKÉ TŘEBOVÉ. PROŠEL SOUBOREM KNOFLÍČEK POD DDM KAMARÁD Z ČESKÉ TŘEBOVÉ, NYNÍ JE SOUČÁSTÍ DIVADELNÍHO SPOLKU HÝBL. ZÁROVEŇ JE MLUVČÍ MĚSTA ČESKÁ TŘEBOVÁ.

Jiří Holý, který o sobě tvrdé, že byl od malička introvert a maminka ho na divadlo z tohoto důvodu nechtěla dát, dokonce v době Covidu začal mimo divadla také streamovat. Představoval zajímavé hosty související s Českou Třebovou. Přihlásila ho maminka na konec na divadelní kroužek? A o čem ještě maminka nevěděla a dozvěděla se o tom až v den osmnáctých narozenin Jiřího, jen díky tomu, že se rozhodl si sepsat svůj seznam hříchů a povědět jí o nich. To vše a další zajímavosti, pro Vás zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

JAK SES DOSTAL K DIVADLU?

Byla to citová záležitost, byl jsem hodně introvertní dítě. Hodně uzavřené do sebe. Když jsem přišel domů s tím, že chci hrát divadlo, mamince se to nezdálo. Protáhla mě spoustou jiných kroužků, například judo, foukací harmoniku a další. V páté třídě přišel zlom, kdy jsem maminku uprosil a byl jsem přihlášen do divadelního kroužku. Tam to začalo.

VZPOMENEŠ SI NA SVOU PRVNÍ ROLI?

Ano, byl to Žebrák ve hře Princ a večernice. Byl jsem na tuto roli pyšný. Nedostal jsem žádnou davovou roli. Byli tam tři žebráci, ale já jsem byl ten, který mluvil nejvíc a mluvil jsem i s hlavní postavou, na to jsem byl hrdý.

JAK TO BYLO TĚŽKÉ, NAUČIT SE TEXT A FUNGOVAT V RÁMCI REŽIJNÍHO ZÁMĚRU?

Naučit se text nebyl pro mě problém, ale pamatuji si, že jak poprvé začínali chodit lidé na premiéru, dělalo mi to problém. Byla to pro mě úplně nová situace. Poznal jsem poprvé co je to tréma.

TY AČ JAKO INTROVERTNÍ DÍTĚ, BAVÍŠ RÁD, ŽE ANO?

Mám to rád, ve společnosti i na jevišti, rád pobavím. Vlastně na tom jevišti se spíše rád i pitvořím.

JE TO TĚŽKÉ DĚLAT NAJEDNOU TISKOVÉHO MLUVČÍHO MĚSTA?

Mně to přijde, že všechny moje věci, které jsem se v životě naučil, o které jsem měl zájem, a bavily mě, jdou ruku v ruce. Ať už to je divadlo, měl jsem i spoustu zájmů na střední škole, co se týče propagace, marketingu. Mám rád i to město a všechny moje zájmy se tu najednou potkaly, ač vypadaly, že jsou neslučitelné.

TY JSI TAKÉ PŘIČICHL KE STAND UPU

V době, kdy u nás bylo populární Na Stojáka, hráli jsme s Knoflíčkem v partnerských městech a na dalších místech, dokonce i v zahraničí. Byli jsme na návštěvě u tamního souboru v Žilině. Měli jsme poznávání se Žilinským souborem a měli projekt Že ťa huba nebolí. Tenkrát mě pozvali, abych předvedl Stand Up. Cestou do Žiliny jsem si napsal ve vlakum, co budu říkat. Byl jsem tam sám za sebe. Bylo to pro mě tedy něco jiného. To mi bylo přibližně čtrnáct let.

JE TO JINÁ DISCIPLÍNA, JAK SES V TOM CÍTIL?

No, hledal jsem se tam. Hrál jsem si hlavně s česko-slovenskou diverzitou. Asi to i od Čecha čekali. Byla to doba, kdy se nám Slováci smáli, u nás byla prohibice, sleplo se u nás. U nich stávkovaly školy, takže jsem se tam ty aktuální věci snažil promítnout.

Mamka tenkrát nevěděla, že tam jezdím. V osmnácti letech jsem si napsal seznam hříchů a toto byla jedna z věcí a já jsem jí to až v těch osmnácti řekl. Říkal jsem jí, že jedu k babičce. Když mi mamka volala jednou do Žiliny, když jsem byl na náměstí, ptala se mě, kde jsem, já jí tvrdil, že u babičky. V tu chvíli proti mně šlo asi padesát mužů a vyvolávali „Žilina, Žilina!“. Mamka se ptala co to je a já zalhal, že se děda dívá na fotbal. No, nepřišlo se opravdu na to, až když jsem se v těch osmnácti k tomu přiznal.

TEN STAND UP VÝSTUP V TĚCHTO LETECH TRVAL JAK DLOUHO?

Asi pět minut, někdy to byly tříminutové výstupy. Publikum tomu bylo hodně otevřené. Bylo tam tak padesát, šedesát lidí. Myslím si, že to byli z poloviny kamarádi těch, co to založili. Vzhledem k tomu, že si mě zvali dál, tak se domnívám, že úplně zklamaní ze mě nebyli. Dokonce to bylo i placené a v Eurech (smích).

CO JSI DĚLAL PO DĚTSKÉM KNOFLÍČKU?

Okolo osmnácti let jsem svou potřebu divadla realizoval přes Kulturní centrum v České Třebové. Souviselo to s kulturou a byly to věci, které mě držely mezi Knoflíčkem a divadelním souborem Hýbl.

ZA DOBY COVIDU, JSI TEDY STREAMOVAL POŘAD Z CENTRA. BYLO TO PŘÍMO Z KULTURNÍHO CENTRA. ZDE JSI MODEROVAL TENTO POŘAD PŘEDEVŠÍM S OSOBNOSTMI ČESKÉ TŘEBOVÉ.

První rozhovor byl s Janem Čenským, se kterým se můžou lidé z České Třebové velmi často potkat. Jak jsem ti vyprávěl, že jsem měl tenkrát jako Žebrák trému, tak toto byla moje druhá velká tréma. On je Jan Čenský velký moderátor, takže tréma byla opravdu velká.

V ČESKÉ TŘEBOVÉ MÁME JEDNU VELKOU TRADICI JABKANCOVOU POUŤ. TY JSI NA TÉTO AKCI TAKÉ PŮSOBIL. VYSVĚTLI CO TO JE?

Jabkance jsou pochoutka, která je z brambor, jsou většinou plněné tvarohem, někdo tam dává povidla. Jabkance jsou politá máslem a hodně pocukrovaná. Kromě prodeje jabkanců je pouť spojená s programem, hudebním i divadelním. Vystupuje tam také právě divadelní soubor Hýbl, jehož jsem členem.

JAKÁ BYLA TVOJE PRVNÍ ROLE V HÝBLU?

Pan režisér Jireš, to se mnou měl těžké, protože to byla role, která přijde na jeviště střízlivá, ale během deseti minut se zpije do němoty. Je to divadelní hra Na správné adrese. Bylo pro mě nejtěžší být s každou kapkou opilý, ale zároveň to nepřehnat. Pan režisér Jireš věděl, že jako nováček jsem slabý článek v souboru a věnoval mi spoustu péče, takže si myslím, že jsme to vypilovali.

Nyní mám divadelní roli, kterou jsem původně neměl hrát. Ale došlo k jakýmsi změnám, a já dostal roli, po které jsem hned v začátku pokukoval. Role má spoustu hlášek, které nesouvisí s dějem, on je přesvědčen, že je Cézar, žije si svým životem.

MÁŠ NĚJAKÝ DIVADELNÍ SEN?

Ne, no takhle, mám chuť toho dělat co nejvíce. Měsíc zpět jsme měli derniéru, já si po derniéře oddechnu, ale po týdnu, po dvou už zase cítím, že se chci vrátit na prkna. Nyní to vypadá, že bychom mohli hrát divadelní hru Past na osamělého muže a tam jsem se zamiloval do role mnicha. Není to sen, ale myslím si na něj.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová