„Spolkový život je podstata bytí,“ říká Jan Sklenář o ochotnickém divadle

Hostem streamu Volného sdružení východočeských divadelníků byl ve čtvrtek 14. 1. 2021 herec, režisér, zpěvák a pedagog Jan Sklenář, veřejnosti známý především z jeho osmnáctiletého působení v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Josef Jan Kopecký si s ním v pořadu Antré povídal především o jeho cestě k divadlu a o jeho působení v amatérském Divadelním souboru Vrchlický z Jaroměře. Nevyhnuli se ale ani několika společenským, nebo dokonce filozofickým tématům. Jedním z nich byla otázka lidského ega. Jan Sklenář napsal, že se vyhraňuje proti egomanii a psychopatii, a v rozhovoru upřesnil, že mu „přijde, že je to taková civilizační choroba, která se opět vyskytla na celém světě“ a že je ještě fatálnější než naše dnešní covidová pandemie. Řekl, „že egomanie má něco strašně společného se sobectvím a s modlářstvím k sobě samým. Myslím si, že se přežíráme, nebo že se začínáme ve velkém měřítku přežírat sebou samými“.

Záznam streamu: ZDE

Cesta z Brna přes Hradec Králové až do Prahy

Narodil se v Brně, kde navštěvoval i ZUŠ, na které studoval sólový zpěv. Na ZUŠ se také poprvé dostal k divadlu. Odtud vedla jeho cesta na brněnskou JAMU. V Brně tehdy viděl Morávkovu inscenaci Hamlet hostujícího Klicperova divadla – a na základě tohoto zážitku do Hradce Králové napsal žádost o místo, které nakonec získal. „Myslím si, že ve všem je Pán Bůh, nic není náhoda a všechno se děje, jak má. Ale přesto jsem velmi vděčný, že jsem se ocitnul tady! Člověk si to samozřejmě začne postupně uvědomovat až později a nejvíce si to uvědomuju dneska, když už tady vlastně ani nejsem… Přestože je člověk hodně odkázán sám na sebe, zjišťuju, kolik z těch devíz, které jsem tady získal, můžu dneska používat.“ V Klicperově divadle potom strávil 18 let. Od sezóny 2020/2021 je členem uměleckého souboru pražského Divadla v Dlouhé.

O Praze Jan Sklenář říká, že: „je to prostě tržiště. V Praze je nejvíce pracovních příležitostí, je tam největší kumulace všeho, právě v Praze se to všechno děje. Praha je to centrum, kam směřuje veškerá energie. A my jsme si to, že to zkusíme jako dobrodružství, doma s manželem nadělili k čtyřicítce…

Setkání s DS Vrchlický, Jaroměř změnilo Janu Sklenářovi život

Před několika lety začal spolupracovat s amatérskými divadelníky z Jaroměře, o čemž řekl, že je to pro něho „zcela epochální záležitost.“ K tématu se Jan Sklenář rozhovořil i v širších souvislostech: „Poznal jsem ochotnické divadlo a tím pádem i spolkový život. Spousta lidí mi potvrdila, že ochotnický spolkový život je nesmírně důležitý občanský a veřejný prvek našich životů. Ať jsou to divadelníci, muzikanti, hasiči, rybáři, skauti, ochránci přírody: je to úplně jedno. Je to prostě dobrovolný spolek lidí, které pojí vášeň. Vášeň, která jim umožňuje se setkávat. Debatovat o věcech, které je v životě potkávají. Na základě této vášně něco vytvářejí v místě, kde žijí, pro lidi, se kterými žijí. Pro mě je to nejúžasnější fenomén systému, který jsem ve svém životě poznal. Je to pro mě mnohem důležitější než profesionální divadlo. Je to prostě podstata bytí.

Na otázku, zda se něco od amatérských divadelníků naučil, Jan Sklenář odpověděl: „Víte, co jsem se naučil? Režisér má stále někoho v drobnohledu a vidí především chyby, proto se stává, že zapomene chválit. Já jsem byl vždycky zvyklý si věci vymyslet a zařídit sám a neměl jsem moc důvěru či víru v okolí. Nevím, z čeho to pramení, každý jsme si něčím prošli. A tady jsem zjistil, že je spousta lidí, kteří se diví, proč jim tu důvěru nedávám? A to pro mě byla a je důležitá věc a oni mi ji dali.

Na adresu jaroměřských amatérů nešetřil chválou: „Vrchličáci mají výborný velký herecký soubor. Věděl jsem, že tam jsou lidé, kteří mají obrovský potenciál, ale nechtěl jsem je uhamtat, aby se mohli rozsvítit a objevit v sobě spoustu věcí, které obvykle ani netušíme, že je v sobě máme. Možná to vyzní pyšně, ale jsem hrdý na to, kam jsme to dotáhli. Je na každém, kam chce co dovést, a je to těžké, zvláště pokud pracuje s lidským aparátem. Mluvili jsme o tom, kam vede lidská egomanie, kam vede politika, společenská nálada. Je na každém rozhodnout se, když si bere do ruky cizí životy, kam je chce dovést. Zda je rozsvítit nebo skopat do kuličky do rohu. Mně se moc líbí, že jsme v Jaroměři dostali od lidí úžasnou energii a mohli ji společně proměnit do toho rozsvícení.

Z plných plic s Police Symphony Orchestra

S velkým respektem se vyjadřoval v rozhovoru také na adresu amatérského Police Symphony Orchestra. „To je další setkání, které je pro mě dodnes nepochopitelné. U PSO jsem si uvědomil velmi důležitou věc a to věc generační. Já jsem čtyřicátník, oni jsou zhruba dvacátníci. Starší generace úplně nedůvěřuje generaci mladé, říká, jaká ta dnešní mládež je, že je pořád jen na telefonu, na internetu, neučí se a nic neví. Poličáci ovšem apelují na celý svět! Je to banda sedmdesáti úžasných osobností, vzdělaných a cílevědomých lidí, skvělých muzikantů. Co se budoucnosti týká, jsme v dobrých rukou. Je to obrovské energetické těleso skvělých lidí kdesi od polských hranic. Když jsem za nimi jel poprvé, říkal jsem si, že je to zapadákov. Přijel jsem ovšem do kulturního centra kraje.

Příjemné hodinové povídání, které se živě přenáší z královehradecké Galerie Václava Havla, zakončil Jan Sklenář zamyšlením na fenoménem ochotničení ve východních Čechách: „To mimochodem říkala Olga Sommerová na konto ochotníků, když jsme se sešli v rozhovoru se Soňou Červenou pro Český rozhlas; já hodně mluvil o ochotnících a ona si vzala slovo a říká: „Ano, já to vím, vy tam v těch východních Čechách jste samý ochotník, samý divadelník, to je jediný region kromě Prahy, který nevolil Zemana s Babišem“. Což je tím, že se ti lidé stýkají, mluví spolu, mluví o svých životech a nechovají se tolik jako ovce. To je důvod, proč mluvím o tom, jak je velmi dobré být ve spolku a být veřejně činný.

Záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit - Impulsu, Hradec Králové.

foto: Jan Slavíček

autor: Josef Jan Kopecký