Jan Kučera: činohra mi změnila život. Díky ní jsem se zbavil trémy

JAN KUČERA – HEREC A ZPĚVÁK, KTERÝ HRAJE V ČESKÉ TŘEBOVÉ A NYNÍ JSME SI HO STÁHLI I K NÁM DO HRADCE. VYSTUDOVAL OPERU V PARDUBICÍCH A DODNES SE JÍ VĚNUJE. NYNÍ PŘIČICHL I K ČINOHŘE, KTERÁ MU TAKÉ VELMI JDE. MIMO TO JE HONZA TAKÉ UČITEL ZPĚVU.

Jaký je rozdíl mezi činohrou a operou? Jak se k tomu vůbec Honza dostal? V činohře často text škrtáme, dá se to dělat i v opeře? A co by si Honza rád zahrál? To a ještě více pro nás zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

JAK SES DOSTAL K DIVADLU?

Úplně jednoduše. První zkušenost s divadlem byla opera v rámci mých studií na konzervatoři v Pardubicích. Zahrál jsem si roli hraběte ve Figarově svatbě. Poté jsme hráli ještě operu Rusalku, kde jsem hrál roli Vodníka. Činohra, tak tam byla první role Absolvent, díky tobě, jako režisérovi.

JAK TO MÁŠ SE ZPÍVÁNÍM?

Mě hodně baví činohra, já měl problém se zpěvem, hrozná tréma. Až když jsem začal hrát činohru, divadlo ve mně udělalo změnu, že jsem asi chtěl sdělovat příběh a zbavil jsem se díky tomu trémy. Cítím se díky tomu i volný.

U VÁS V RODINĚ JSOU PŘEDKOVÉ, KTEŘÍ SE VĚNOVALI DIVADLU?

Rodiče nehrají, myslím, že nikdo v rodině k divadlu netíhl. Co se týče hudebního prostředí, tak moje babička z maminky strany, hrála na housle a dědeček hrál na klavír. Z otcovy strany se moc muzika neprojevovala.

BYL JSI RODIČI A PŘEDKY VEDEN K TOMU, ABYS VNÍMAL UMĚNÍ, ŽE ANO?

Od babičky byl první popud, abych se se starším bratrem věnoval umění, chodili jsme i do sboru. Jsem původem z Hradce a s bratrem a následně i mladší sestrou jsme chodili do sboru. Můj starší bratr už nepůsobí v umění, ale když ještě studoval, tak hrál na varhany. Moje mladší sestra tancuje a maluje, takže to umění teď v rodině máme.

VYBAVÍŠ SI SVŮJ PRVNÍ INICIAČNÍ ZÁŽITEK Z DIVADLA?

Divadlo jsem měl rád od malička. Na ZŠ jsme měli možnost získat vstupenky v balíčku pro školy za výhodnější ceny a chodili jsme do Klicperova divadla. První hra, která mě velmi zaujala, byl Richard III. A poté ještě hra Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Divadlo jsem měl rád, ale jako první věc, o které jsem si řekl, že bych to chtěl dělat, tak to bylo, když jsem byl ve státní opeře s mojí tetou z Prahy a to byl Macbeth. Bylo pro mě úžasné, co ten lidský hlas a pohyb herců dokáže udělat za emoce, co vykouzlit. A na základě toho jsem opravdu dal přihlášku na školu. Od svých tří let jsem zpíval, nikdy mě nenapadlo, že bych se tím mohl živit. Ale náhodou jsem šel právě na tuto operu s tetičkou, protože jí vypadl doprovod, a to mě opravdu silně zasáhlo.

OPERA JE VELMI SPECIFICKÝ A DRAHÝ JEVIŠTNÍ TVAR. JE TAM ORCHESTR, SÓLISTÉ, SBOR, VELMI OPULENTNÍ SCÉNOGRAFIE A VŠE CO K TOMU PATŘÍ. MÁŠ NĚJAKÝ OPERNÍ DŮM, KAM BY SES CHTĚL DOSTAT?

V českých poměrech Státní opera. Úplně mě nenadchlo Národní divadlo, spoustu věcí mi v té opeře chybělo, nebyl to ten zážitek, který bych očekával. Potom i Liberecké F. X. Šaldy, mám tam i některé starší spolužáky a jsou tam velmi spokojení. Anebo bych chtěl ještě zkusit Brno. To jsou takové cíle kam třeba jednou. No a světově bych chtěl spíše do Německa. Pak Mnichov anebo do Rakouska Vídeň. Itálie je taková, že tam moc nepouští, je taková pasé a už ani ty školy prý nyní nejsou takové, co jsem se bavil se spolužačkou. Školy a divadlo tam nyní dost upadají.

CO SI MYSLÍŠ O FRANCOUZSKÉ OPEŘE, MĚL JSI MOŽNOST JI NĚKDY NASTUDOVAT?

Ne celou, ale nedávám hodně francouzský jazyk. Italština ještě jde, to se člověk naučí, ale francouzština nějak ne. Když bych jí tady zazpíval, ještě by byli shovívaví, ale ve Francii by se mnou vyrazili dveře. Francouzské opery jsou dlouhé, ukecané, autor potřebuje říci vše. Je to komplexní příběh, dozvím se spoustu věcí, které s příběhem souvisí, ale za mě by tam nemusely být, protože si je dokáži domyslet.

JAK SE ŠKRTÁ V OPEŘE? JE TO MOŽNÉ?

Dá se to. Většinou škrty provádí režisér, ač se to nezdá. Má to ale háček. Režisér hledí jen na text, na zprávu, která se předává v rámci opery. Každý škrt se tedy musí konzultovat s dirigentem, protože je tam právě ta hudba, která něco vyjadřuje a spojuje celou operu do jednoho celku. Dirigent má to poslední slovo.

TY JSI ZATÍM VYSTUPOVAL V KOMORNÍM USKUPENÍ. DÁ SE NAJÍT SPOJITOST S PRÁVĚ S OPEROU?

Na rozdíl od herců, bych řekl, potřebují mít zpěváci více vzduchu, pro svůj dech, pro svůj zpěv. Podle mě se opera dělá více staticky právě kvůli těm zpěvákům, aby vše zvládali dechově. Režisér je často omezený zpěvákem, jde spíše po tom, aby to znělo, než aby to bylo hráno. Člověk odezpívá a teprve poté hraje.

Většina oper je psaných tak, že tam zpívají maximálně tři lidé, když nepočítáme sbor. V tomto smyslu je to naprosto stejné s činohrou, kterou dělám. Je to komornější. Útvary jsou hodně podobné, jak jsou napsané, je to psané na základě dialogů, které vznikají mezi rolemi.

PROTOŽE JSI UČITEL ZPĚVU, ZAJÍMALO BY MĚ, JAK VEDEŠ DĚTI, ABY SI HRÁLY SE SLOVEM, KDYŽ JE UČÍŠ?

Já mám žáky od jedenácti do devatenácti let. U některých to jde samo. Ti menší jsou hraví, spontánní, u těch to jde téměř samo. Dokáží se tvářit tak, že to opravdu tak cítí a já jim to žeru. U těch starších už děláme těžší kousky, třeba muzikály anebo i popové kousky. Mám tam třeba žačku, která dělá dramaťák, tam hraje skvěle, ale jakmile přijde do zpěvu, tak najednou ztuhne, soustředí se na výšky apod. Tady tedy začínáme textem a jen tak, že jim řeknu: přečti mi text tak jako bys to cítil, prožíval jako ta postava. Poté ten text přečti a zahraj svou emocí, tak jak to cítíš ty. Pak už mají zpívat a to v obou emocích, které předtím četli.

TY MÁŠ NOVOU ČINOHERNÍ ROLI, POJĎ NÁM O TOM POVĚDĚT.

Hrajeme nyní hru pod režií pana Kopeckého (smích). Fernando Krapp mi napsal dopis. Já jsem dostal roli Hraběte a je to velice zajímavé. Je to úplný opak toho, co jsem hrál v Absolventovi. Nyní hraji takového „hajzla“. Je to pro mě zajímavé, ale hodně těžké. Já jsem takový nikdy nebyl, takže je to pro mě daleko těžší. Je to jednodušší text, není to titulní role, on je svůdník a arogantní, ale zároveň velmi opatrný, aby se na to nepřišlo. Je těžší se do toho vžít, ale myslím si, že jakmile vstoupím na ta prkna, vše ze mě opadne a jde to samo.

TY JSI DO FERNANDA NASKOČIL DO ROZJETÉHO VLAKU, PROTOŽE UŽ NÁM NĚJAKOU DOBU EXISTUJE. MĚL JSI PŘIBLIŽNĚ DEVĚT DNŮ NA TO, ABY SES NAUČIL TEXT A NASKOČIL. JAK DOBŘE A RYCHLE SE UČÍŠ?

Když je text a je to dialog mezi lidmi, učí se mi to daleko lépe, vím přesně, na co reaguji od toho druhého, je to takový ping pong. Monolog je pro mě úplně nejjednodušší. Potom jsou ty, kde je tři a více osob, to se mi učí nejhůř, protože tam musím vědět na koho a na co přesně reaguji.

MÁŠ NĚJAKÝ SEN, V ČEM BYS CHTĚL HRÁT?

V divadelním ne, v opeře mám jasno, tam bych chtěl hrát Donna Giovanniho, jako každý druhý, že ano (smích). A poté bych si moc rád zahrál Vodníka v Rusalce. Tam se mi líbí hlavně muzika.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová