Jan Frič: jsem spíš divadelním fanouškem než tvůrcem

Bývalý kmenový režisér Národního divadla v Praze, v současnosti režisér na volné noze, který za nedlouho uvede premiéru v Klicperově divadle v Hradci Králové. Výrazná osobnost českého divadla, která teď nutně potřebuje pauzu.

záznam streamu: ZDE

Společnost doktora Krásy – když koncept přeroste nad rámec toho, jak člověk uvažoval

Jan Frič je z dob ještě neprofesionálních spojen se Společností doktora Krásy. Mnozí znají tuto společnost i z Jiráskova Hronova, kde byla s inscenací Macbeth 2023. „Tam se stala nehoda,“ vzpomíná Jan Frič. „Byli jsme zcela oddaní tomu, co se děje na jevišti. Chtěli jsme efektní krev, která nejde smýt. Vymysleli jsme trik, aby to vypadlo dost dobře. Bohužel nám to nevyšlo technicky a krev nám nalítala i na Jiráskovu oponu. Nešlo to smýt a byla z toho velká kauza. Jediný, kdo věřil, že nejsme anarchisti, co přijeli zničit oponu byl Pavel Dostál. Tohle se děje v mém okolí často, když se přemýšlí konceptuálně. Člověk se natolik ponoří do toho konceptu, až ten koncept přeroste nad rámec toho, jak člověk uvažoval. Macbeth je hra o tom, že krev na rukou nejde smýt. Takže když se stane něco takového, tak to pak vypadá, že je to součást, i když není.“

Najednou jsem pochopil, že divadlo může vypadat jinak - to byl ten moment

Asi první z iniciačních zážitků pro budoucího divadelního režiséra byl divácký zážitek při Komedii o svaté Dorotě v režii Petra Lanty, který je osobností už zmíněné Společnosti doktora Krásy. „To jsem viděl ještě jako divák, byl jsem zasažen, oslněn. To byl důvod, proč jsem si začal s divadlem. Došlo mi, že divadlo může vypadat jinak a zajímat mě. Tak jsem si dal tři piva, přišel jsem do Společnosti doktora krásy a oznámil jsem jim, že jsem jejich členem. A tím jsem dodneška. Čistě z absolutní lásky k tomu, co jsem viděl. Nemůže to jinak být, než že člověk absolutně propadne tomu divadlu, tomu aktu,“ říká Jan Frič, dnes už profesionální režisér zvučného jména.

V dětství byl součástí dětského divadla při Švandově divadle. Jan Frič na to vzpomíná jako na obecný kulturní kroužek, kde i zpívali či kreslili, ale postupem času bylo důležitější divadlo. Pod vedením profesionálů se tak Janu Fričovi dostalo skvělého zázemí a podhoubí pro jeho další rozvoj, protože byl vlastně vychován v profesionálním divadle. Na střední škole měl Jan Frič trochu jiné zájmy, jak vypráví, ovšem jen do doby, kdy uviděl již zmíněnou Komedii o svaté Dorotě. Vedle mnoha jiných diváckých zkušeností byla tato nejsilnější a nejvíc určující. Další cesty vedly Jana Friče ke studiu na tiskaře, pak šel na divadelní vědu, aby mohl v hospodě machrovat, že se dostane na tu DAMU. A on se dostal. Jako svého učitele poznal třeba pana Nebeského, jehož inscenace vnímal už dříve.

Od začátku jsem spíš divadelním fanouškem než tvůrcem

Jan Frič oslovil profesionální scénu už svou absolventskou inscenací. Nový vítr v té době hledalo Divadlo Na zábradlí, kde Jan Frič vytvořil svou první profesionální režii. Čerstvý absolvent se tak hned dostává do povědomí české profesionální scény. Může za to štěstí, náhoda, nebo jeho průbojnost? „Já nevím... Divadlo pracuje s pověrami a magickýma píčovinami. Navíc jsem Kozoroh. Když se člověk narodí v zimě, což je vlastně nehostinné období, musí se o ten život trochu prát. Proto mají možná lidi narozený v jeden měsíc v zimě nějaký rysy podobný, než když se narodí v srpnu, kdy je teplo a dá se žrát všechno,“ uvažuje Jan Frič nad tím, jestli šlo při startu jeho kariéry opravdu o štěstí nebo něco dalšího. „Myslím, že je tak správně, že když je nějaké puzení, že se má něco stát, tak se to má stát a musí do toho jít absolutně. Bez ohledu na to, jestli je to normální, bez ohledu na to, jestli se tomu ostatní budou smát. Vlastně se mi líbí urputnost. Od začátku jsem spíš divadelním fanouškem než tvůrcem. Mě to naprosto fascinuje. Posedlost těch lidí, toho okamžiku, když se divadlo děje – to je to, co zkoumám.“

Současná premiéra v Klicperově divadle – Celý život nestačí

Hra René Levínského, Celý život nestačí, je jednou z letošních premiér Klicperova divadla. Děj přináší diváky do podkrkonošské pekárny, kde dochází ke spiritistickým seancím. Realistická komedie o těžkém životě moderních spiritistů. „Můžete se těšit na novu hru ve stylu, v jakém René píše divadelní hry. S tím, že tady je nezvyklý počet dramatických situací. Je to napsaný přímo pro Klicperák. Dohodli jsme se s Reném, co a jak, měli jsme možnost vybrat herce, pro které přímo to je psané. Jsme v půlce zkoušení, ale v jádru hry je téma kraje. Odehrává se to v pekárně, kde se schází spolek spiritistů a řeší problém, že nejde proud. Bude to pocta nejen kraji, ale i ochotníkům, protože ten spiritismus je protknutý ochotnickým divadlem, které se tomu také věnuje. Existují dochované spiritistické hry z 19. století. Je to pocta scházení se lidí za účelem divadlování, což je jedinečný fenomén tohoto kraje. Troufám si říct, že i pro tuhle republiku,“ zve Jan Frič na svou novou inscenaci do východních Čech.

Ochotnické divadlo je náš folklorní projev

„Myslím, že ochotnické divadlo je pravdu unikát,“ pokračuje v myšlence Jan Frič. „Já jsem z Prahy, takže jsem s tím folklorem na tom hodně špatně. Vlastně se to podařilo opravdu docela dobře vymýtit. Ale jedním z těch folklorních projevů je i to ochotnický divadlo. Vlastně spíš ten sociální fenomén, který spojuje společnost. Já to miluju. Okruh víceméně pražský má také svoje mýty, kulturu, ikonografii. Třeba tramping, to je další významný projev. Tramping a ochotnický divadlo myslím definují Čechy. Jsou to dva fenomény, které žijí po celé republice.“

Výprava do jiného vesmíru – Bakchantky

Jan Frič prožívá divadlo každou buňkou svého těla. Jako profesionální režisér je v jistém tlaku, nicméně i tak vytváří díla, které v něm zanechávají silné stopy. Jedním z takových děl jsou Bakchantky na scéně Stavovského divadla, které jsou velkou divadelní událostí poslední doby. „Bylo to takové zkoušení, kdy se všichni úplně zbláznil. Podle mě má většina z nás kocovinu ještě teď. Tím nemyslím, kocovinu z nějakého paření, ale z toho, že to byla opravdu výprava do úplně jiného vesmíru. Tam se stalo NĚCO mezi těma lidmi, bylo to magické. Je to vlastně posedlost, je to zničující, spalující. Je to těžká problematika tvorby. Ale bylo to přesně to zkoušení, kdy to celý zapadlo.“

Jan Frič mimo jiné dál vzpomíná na silné zážitky třeba s již zmíněnou Společností doktora Krásy, kdy první roky s tímto souborem hodnotí jako velmi důležité, protože poznal, že divadlo může fungovat skrz promýšlení. „Když ty lidi dostatečně vědí, co se děje, nemusí se vůbec zkoušet. To by byl ideální stav, kam se dostat. Důležité je, dobře si o tom popovídat, dozvědět se všechno, o v dané věci jde. Pak není nutné zkoušet, protože všechno je jasné. Nemusí se ani domlouvat, kdo půjde kam, protože ti lidé jsou propojeni, slyší na sebe. Přesně to jsem v té Společnosti doktora Krásy zahlédl. Byla to krása,“ říká Jan Frič, který se nyní spícím členem souboru, nicméně doufá, že se bude moc brzy zapojit.

Když se ozve Národní divadlo, je to povinnost

Ve čtyřiatřiceti letech se stal Jan Frič kmenovým režisérem Národního divadla. Tehdy pod vedením Daniely Špinar mohl Jan Frič spoluvytvářet svou představu o tom, jak by naše divadlo mělo vypadat. Byl v tom veliký kus závazku, protože kořeny Jana Friče sahají hluboko do historie Národního divadla. „Moji předkové po meči byli u zakládání Národního divadla, takže to je nějaký závazek. A když se ozve Národní divadlo, tak se prostě musí. A ne že bych nechtěl. To je povinnost každému Čechu daná.
Mně to zachránilo život i z existenčních důvodů. Do té doby jsem hlásal, jak nemám rád velké scény. Musím se na nich přemýšlet jinak, jsem rád, že jsem měl možnost se to naučit. Teprve teď začínám tušit, co všechno se dá na velké scéně dělat. Pak přišla corona a totální chaos. Spousta věcí byla nedořečených, ale najednou bylo možné tvořit v naprosto jedinečných podmínkách. Což se podepsalo se to na tom, co se tam dál hraje a jak vypadá herecký soubor činohry.“

Z existenčního hlediska je divadlo cesta do pekel

Jan Frič se vrátil na volnou nohu, má za sebou šestnáctiletou kariéru a plno inscenací, na které se může s hrdostí ohlížet. Přesto je v současné době svým povoláním nejistý. Ač je z jeho povídání o divadle jasné, že v jeho případě jde o povolání v pravém slova smyslu. „Nasmlouval jsem si věci na tři roky dopředu, abych to existenčně utáhnul. Ale pak jsem se do toho diáře pořádně podíval. Když to na mě všechno kouklo, trochu jsem se zhroutil. Nakonec jsem od září zrušil všechno, co mám... do konce světa. Teď nevím, co budu dělat. Jedno ale vím jistě, divadelní režií se v ČR živit nelze. Nebojsem ještě nepřišel na to, jak se to má dělat. Jestli se mi podaří najít nějakou normální práci a budu mít volné víkendy, tak třeba ve Společnosti doktora Krásy něco nazkouším. V českém divadle se prostě narazilo na kritickou hranici vlivem ekonomické krize. V posledních 15ti letech jsou honoráře furt stejné, ale přitom měna postoupila xkrát. Dá se to, ale člověk musí být mladý. Takže jsem teď udělal tohle rozhodnutí a uvidíte, kde budu za rok. Mám v hlavě hotový jeden projekt, ale nikdo ho nechce. Chtěl bych se věnovat staré čínské filosofii, protože myslím, že to na divadlo patří,“ říká Jan Frič, který v současné době chystá divadelní pauzu. Ale můžeme věřit a doufat, že ta pauza nebude dlouhá.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová