Ivana Richterová: narodila se v divadelní hospodě

Na divadelních prknech se Ivana Richterová poprvé objevila v pouhých čtyřech měsících. A to byl jistě Ten iniciační rituál, který ji poznamenal, v dobrém slova smyslu, na celý život. Nejen že vyrůstala v divadelní restauraci, ale dál si hledala cesty, jak se divadlu věnovat. Cesty k divadlu si našla a divadlo si našlo ji. Další divadelní láska na celý život.

záznam streamu: ZDE

Milý host Antré, Ivana Richterová, se narodila v divadelní hospodě v Polici nad Metují. Její otec byl hostinský, a ve svém podniku uváděl plno významných divadelních společností i osobností. „Divadelní restauraci měl otec už z předminulého století. Já bohužel nemám vzpomínky na všechny společnosti, ale otec nám vyprávěl o všech, kteří k nám jezdili. Vzpomínal například na Olgu Scheinpflugovou, dopisoval si s Eduardem Kohoutem. Někdy jsem docela litovala, že jsem nezažila všechny ty společnosti,“ říká Ivana Richterová. Ivana se poprvé objevila na jevišti, když jí byly pouhé čtyři měsíce. Jedna z hostujících společností potřebovala kojence na jevišti, a tak otec Ivany Richterové neváhal, a půjčil do představení vlastní dceru. Ivana byla zkrátka s divadlem doslova odkojena. Jedny z nejstarších vzpomínek na dobu v divadelní hospodě má Ivana na legendu našeho loutkového divadla: „Narodila jsem se po válce. Pamatuju si, že ještě, než nám sebrali hospodu, tak u nás byl Matěj Kopecký a měl ty své nádherné loutky.“

Smutný podpis novodobých dějin na vyhlášené divadelní hospodě

V divadelní hospodě bylo také plátno na promítání filmů, a na zahradě byla divadelní aréna. Na místě venkovního divadla dnes stojí bagry, protože místo hospody tu sídlí stavební firma. „Musím se přiznat, že když jsme se tam s bratrem byli podívat, tak nám to vehnalo slzy do očí. Tátovi hospodu sebrali a dali nám náhradní byt v klášteře. Dům si pak koupil stavebník národního výboru. Dělali jsme si plány, že to koupíme zpět a uděláme divadelní kavárnu,“ vypráví smutný osud rodinného podniku Ivana Richterová.

Bez divadla to ale nejde

Nikdo z rodiny Ivany Richterové na divadlo naštěstí nezanevřel. Naopak, hráli všichni. Rodiče na divadlo nezanevřeli, všichni v rodině hráli, a Ivana hraje aktivně dodnes. „Bez divadla si to nedokážu představit,“ říká Ivana Richterová. „I v těch divných dobách, třeba v letech, kdy nikdo nic nedělal, já jsem dělala divadlo.“

Divadelní tradice v Polici nad Metují pokračuje i bez hospody

Společnost lidí, kteří se točili okolo divadelní restaurace, našli své útočiště v Kolárově divadle. To zahajovalo svou činnost roku 1940 Jiráskovou Lucernou. V souboru Kolár Police nad Metují je v současné době aktivních deset až patnáct lidí. Ivana Richterová ale vzpomíná i na zlatá léta souboru, kdy bylo aktivních třicet až čtyřicet lidí a třeba tři režiséři. To se pak souboru povedly klidně i dvě premiéry za rok. „Zkoušelo se například se Standou Šrůtkem. Nazkoušel třeba Majitelé klíčů Milana Kundery. Lidi u toho šíleli, protože v tom jasně viděli metaforu tehdejší doby,“ vzpomíná Ivana Richterová. „Já jsem u Šrůtka dostala první roli v inscenaci Drak je drak. Tam jsem hrála první hospodskou.“

Herečka a režisérka z traktorové stanice

Ivana Richterová měla divadlo jako koníčka. Pracovala v traktorové stanici, ale stále se divadlu věnovala, a věnovala mu veškerý svůj volný čas. Studovala lidovou konzervatoř, jezdila po přehlídkách. Do své první režie se ale vrhla bez zkušeností a po hlavě. „Ženitba byla moje první režie. Šla jsem do toho bez všech zkušeností. Dala jsem dohromady soubor lidí, kteří byli zrovna ploknoví, oni mě poslouchali, a docela to vyšlo,“ hodnotí s odstupem Ivana Richterová. Na Lidovou konzervatoř vzpomíná každý, kdo jí prošel. Ať jako absolvent, lektor, nebo organizátor. Všichni se shodují na tom, že šlo o jedinečný prostor k setkávání a vzdělávání. „Byla to parta báječných lidí. Nejen ty učitelé. Já jsem dělala dramaturgii a režii, porotu a dětské divadlo. Setkala jsem se tam se Sašou Gregarem, Lídou Šmídovou, Jarmilou Petrovou, Karlem Šefrnou. – Všem přeji, že se ta konzervatoř obnovila,“ přeje Ivana Richterová.

A z traktorové stanice na Jiráskův Hronov

Kamila Marková, tehdejší metodička Okresní kulturní správy pro ochotnické soubory, přijela za Ivanou Richterovou do traktorové stanice, a zverbovala ji k práci na OKS. A Ivana Richterová po žních odešla. „1. 8. 1979 jsem po žních nastoupila v Náchodě jako metodička OKS přes sbory pro občanské záležitosti a loutkové divadlo. 2. 8. 1979 začínal Jiráskův Hronov. A já jsem se neuměla ani ustrojit…,“ vzpomíná Ivana Richterová. Hned jak Ivana začala pracovat na Jiráskově Hronově, měla na starost nejen zpravodajství. „Dostala jsem k ruce fotografa a dělali jsme rozhovory. Fotograf vyfotil, poslali jsme to linkovým autobusem do Hradce králové, tam nám fotky přes noc vyvolali, já jsem je druhý den nastříhala, napsala jsem k tomu nějaké texty a večer se všechno promítalo v parku. Byl to vlastně deník z každého dne festivalu. Nějak jsem do toho vplula – musela jsem. A měla jsem na starosti i městský rozhlas, kde jsem lákala na program, a ještě jsem v parku uváděla odpolední programy,“ popisuje pracovní náplň svých prvních dnů na Hronově Ivana Richterová.

Během představení ruského souboru vypadla elektřina – soudruzi hned hlásali, že je to provokace

Každý kdo má zkušenost s organizací kulturní akce ví, že i když je vše perfektně naplánováno, vždy se objeví nečekaná situace. Důležité je, ať je situace sebe víc kritická, věc řešit a vyřešit. Své o tom ví také Ivana Richterová, která nejednou řešila zásadní zádrhele během Jiráskova Hronova. „Když přijel na Jiráskův Hronov ruský soubor, a hráli A jitra jsou zde tichá, tak vylítla elektrika a nešel proud. Soudruzi hned hlásali, že je to provokace. Volala jsem do Nového Města nad Metují na posádku, oni přijeli s nějakým agregátem, nahodili to, a hrálo se dál,“ líčí Ivana Richterová.

Tlačenka s cibulí ve Stovce, to musí být

I po zrušení Okresní kulturní správy se Ivana Richterová na Jiráskův Hronov vracela. Tak jako řada dalších divadelníků vypráví o jedinečné atmosféře a milé společnosti nejen mladých lidí, kteří přijeli na divadlo, a bavit se o divadle. Vzpomíná také na české herecké osobnosti profesionálního světa, které na Jiráskově Hronově potkala: „Na Hronov jezdili i profíci, no jejej. Třeba Hana Maciuchová, Jiří Bartoška, Eliška Balzerová a Pavel Dostál. Toho si pamatuju ještě, když hrál s nějakou ZUŠkou. A pak tam přijel později, a museli jsme jít na tlačenku s cibulí do Stovky. To prostě muselo být.“

Trému mám pořád hroznou

Ivana Richterová stále aktivně hraje, a její poslední inscenace, kde účinkuje, jsou Světáci v režii Jaroslava Součka, kterého si mimochodem k divadlu sama vychovala. Světáci jsou divácky velmi oblíbená hra, ale užívá si jí i Ivana Richterová: „Světáky si užívám moc. V životě bych neřekla, že to budu hrát. Jára mi udělal velkou radost. Já mám pocit, že to bylo poprvé při těch Světácích, kdy diváci vstali a tleskali nám ve stoje. To jsem měla takový hezký pocit. Jako každý ochotník jsem ješitná, nebo pyšná.“ Ivana si ale neužívá jen ohlasy diváků, ale zcela pochopitelně i společnost mužů na jevišti. V Polici nad Metují je totiž soubor, který nemá o muže nouzi. Jak to dělají? „Nejkrásnější vztah na tom jevišti, je s těma chlapama! Oni to jsou komici, a měla jsem hodně práce s tím, abych to uhrála. Když chytnete smích, ještě k tomu při představení, tak to nejde zastavit,“ směje se Ivana Richterová.

Ač je Ivana od svých čtyř měsíců takřka nepřetržitě na jevišti, nejde ji zastavit ani tréma, kterou má před každým představením. „Trému mám pořád hroznou. Mám zkaženou celou sobotu, když hrajeme premiéru. Ale když odpoledne někam jedeme, tak dopoledne to docela jde. Kdo říká, že nemá trému, tak nevěřím.“

Hostem Antré a Kateřiny Fikejzové Prouzové byla Ivana Richterová, divadelnice, která v roce 2015 převzala na Jiráskově Hronově odznak J. K. Tyla. Přejeme jí, ať jí drží divadelní elán i nadále!

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru podpory uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Jaroslav Souček

autor: Lucie Kotěrová