Ilona Dvořáková: potřebuji a chci se stále učit nové věci

ILONA DVOŘÁKOVÁ: SPISOVATELKA, NOVINÁŘKA, REDAKTORKA ČESKÉHO ROZHLASU, VYSOKOŠKOLSKÁ PEDAGOŽKA, NÁMĚSTKYNĚ PANÍ PRIMÁTORKY HRADCE KRÁLOVÉ, ČLENKA FILHARMONIE HRADCE KRÁLOVÉ A DALŠÍ.

Měla možnost vést rozhovory s nespočtem úchvatných osobností, v našem rozhovoru zmiňuje například Václava Havla nebo Pavla Šporcla. Jaké má vize v oblasti kultury v Hradci Králové, co velkolepého v této oblasti Hradec čeká? Co jí v životě nesmírně obohatilo a v dosavadních profesích pomohlo a za co je v životě vděčná? To a ještě více zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

TY MÁŠ NA STAROST KULTURU A CESTOVNÍ RUCH V HRADCI, JAK SE MÁ KULTURA DNES?

Snažíme se, aby se kultura měla dobře, povedla se už spousta věcí. Společně jsme dokázali navýšit dotační tituly na kulturu a otevřeli jsme také nové dotační tituly. Vážím si každého člověka, který pro kulturu něco dělá, a vím, že to nebylo a není jednoduché. Snažíme se ale, aby to bylo jednodušší.

TY MÁŠ NA STAROST KULTURU A CESTOVNÍ RUCH, OBOJÍ SE SPOJUJE V RÁMCI VELKÝCH FESTIVALŮ. CO TO OBNÁŠÍ Z TVOJÍ POZICE NÁMĚSTKYNĚ KULTURY, ABY MĚSTO MOHLO HOSTIT TAKTO VELKÉ UDÁLOSTI?

Podporovat organizace, které v rámci těchto festivalů pracují. Jsou to krásné akce, brala jsem si na to vždy dovolenou, teď už nemusím, mám to v rámci práce (smích). Já bych si přála, aby Hradec Králové žil jako Brno, to žije každou hodinu i večer. To tady bohužel nefunguje, večer se po desáté hodině procházíš po ulici téměř sám. Festival zde zavedl Ladislav Zeman, bývalý ředitel Klicperova divadla. Udělal z toho úžasnou věc, která spojuje lidi, a já jsem za to moc ráda.

JÁ O TOBĚ VÍM, ŽE CHODÍŠ DO DIVADLA, ŽE SE ČASTO POTKÁVÁME V DIVADLE DRAK.

Já ho mám hodně ráda z jednoho prostého důvodu, chodila jsem často do divadla Jesličky Josefa Tejkla. Když skončila představení, muzicírovali jsme, povídali si, až do rána, byly to krásné chvíle. Divadlo DRAK mi to tak trochu připomíná, mám ho moc ráda, musím smeknout před současným ředitelem divadla. Navázat na to, co tu vybudoval pan Josef Krofta, on to ale udělal úplně jiným způsobem, který funguje. Vše udělal naprosto výborně. Skvělá práce, cítím se tam jako doma.

MOŽNÁ I JÁ SE TAM PROTO CÍTÍM JAKO DOMA, PROTO SE TAM MOŽNÁ POTKÁVÁME ČASTĚJI NEŽ V KLICPEROVĚ DIVADLE. MUSÍM ŘÍCT, ŽE LONI BYLO DIVADLO DRAK VELMI ÚSPĚŠNÉ, VČETNĚ NOMINACE NA THALII. NICMÉNĚ, MÁME TU I KLICPEROVO DIVADLO, ROZVÍJÍ SE, MÁ PLNÉ SÁLY. MÁME TAKÉ HKVS (POZN. RED.: HRADECKÁ KULTURNÍ A VZDĚLÁVACÍ SPOLEČNOST) S NOVÝM ŠÉFEM. JAKÁ JE NOVÁ KONCEPCE?

Nový šéf připravuje novou koncepci a souvisí to i s rekonstrukcí prostor Adalbertinu. Myslím si, že současný ředitel se toho chopil s velkým elánem a přeji mu, aby to vydržel. V Hradci Králové chybí zázemí pro kulturní aktéry, což by možná šlo v prostorách Adalbertina, musí se vytvořit projekt a poté teprve rekonstrukce, která nebude vůbec levná. Nyní jsou v Adalbertinu otevřené dveře i jiným aktérům, kteří zde mohou pořádat své akce. Myslím si, že to bude vše do budoucna zajímavé.

CHYSTÁ SE NĚCO NOVÉHO NA NOVÉM HRADCI?

To bude velké (smích). Ve třicátých letech minulého století na Novém Hradci, kousíček od hájovny Zelený sloupek, bylo lesní divadlo. Kapacita v hledišti asi tisíc míst, bylo velmi hojně navštěvované. Navštívil mě Milan Zerzán, ředitel Městských lesů Hradec Králové, dali jsme hlavy dohromady a pak-li se to podaří, velice rádi bychom lesní divadlo obnovili. Sama za sebe bych chtěla, aby tam bylo otáčivé hlediště. Možná, že bychom sem nalákali i návštěvníky ze zahraničí. Pavel Khek, umělecký šéf Klicperova divadla se mnou vymyslel, že bychom to chtěli otevřít v roce 2025, právě při výročí 800 let Hradce Králové. Mohlo by se vytvořit úvodní představení od Klicpery. Musíme to ještě prosadit na zastupitelstvu, tak nám držte palce.

BUDE TO I NOVÝ PROSTOR PRO REGIONY, PRO FESTIVALY?

Myslím si, že určitě, bude to i prostor pro divadlo DRAK ale dokonce i pro amatérské divadelní soubory, pro muzikanty. Chceme to otevřít široké kulturní veřejnosti a hlavně kulturním aktérům. Znovu opakuji, že si vážím každého, kdo tu v Hradci kulturu dělá. A snažím se i o to, aby nás tak všichni vnímali. Nikoliv jako brzdu, která jim v tom brání, myslím si, že se nám to daří.

TY JSI SPOLUAUTORKOU KNIHY GENIUS LOCI STARÉHO HRADCE KRÁLOVÉ. V ČEM JE HRADEC PODLE TEBE VÝJIMEČNÝ?

Hradec je neskutečně výjimečný. Text té knihy jsem napsala já, Helena Rezková ji vydala a doplnila fotografiemi, které získala v muzeu východních Čech a jsou to fotografie, které nebyly nikdy vydané. V tom je to výjimečné. Musím říct, že pro mě to bylo velmi obtížné, nechtěla jsem se opakovat. Přečetla jsem všechny knihy a články o Hradci Králové. Napadla mě potom myšlenka, spojit to s příběhy lidí, kteří v domech na fotografiích žili. Vznikla unikátní věc, a teď nechci, aby to vypadalo, jako že se vytahuji. Například zde byl úžasný spolkový dům, kde se sházeli ti největší velikáni, například i Jan Neruda sem přijel. Magdalena Dobromila Rettigová sem přijížděla na několik týdnů. Pan Pospíšil jí tu vydával kuchařky, za těch pár týdnů co tu byla, přibral dvacet kilo (smích). Hradec je nádherné město plné příběhů. Máme krásnou architekturu.

TY MÁŠ ZA SEBOU DVĚ VYSOKÉ ŠKOLY, JEDNAK JAZYKOVOU KULTURU A KOMUNIKACI A POTÉ DĚJINY UMĚNÍ A KULTURY. POMOHLO TI TO K TOMU, ABYS BYLA DOBROU NÁMĚSTKYNÍ?

Určitě. Já jsem člověk, který se musí, chce a potřebuje učit nové záležitosti, krásné záležitosti v oblasti kultury. Rozšířilo mi to obzory. Umožňuje mi to sledovat věci s nadhledem a nebát se.

HISTORICKÉ VĚCI TĚ TAKÉ OVLIVŇUJÍ?

Ano, moje bible je Gombrichův Příběh umění, veškeré básně od Skácela a spousta dalších knih, které vlastním. Umění je prostě gejzír, inspirace nápadů. Když jsem unavená, ne vždy vychází vše tak jak má, tak si vytáhnu třeba Jana Skácela a přečtu si Smuténku nebo další jeho básně a najednou si říkám: Jo, tak svět je krásný. Nikdo nemáme snadný život, hlavně aktéři, kteří se snaží něco někam posouvat. Ale v tom je to to úžasné, protože, podívej Van Gogh, prodával své obrazy za bochník chleba, až si z toho uřízl ucho. Dnes je slavný, ač se toho nedožil. My se toho také nedožijeme, že nás někdo ocení v současné době, ale můžeme udělat vše pro to, abychom posunuli věci někam dál. Hlavně, když cítíme, že to můžeme někam dál posunout. A já mám teď tu možnost a jsem za ní velmi ráda. Nikdy jsem nechtěla být v politice, ale tak nějak se to vyvinulo a nyní, kde se zrovna nacházím, mám možnost věci pozitivně ovlivňovat a to je skvělé a moc si toho vážím.

TY JSI, SVÝM ZPŮSOBEM, MĚLA MOŽNOST NĚKTERÉ OVLIVŇOVAT I PŘEDTÍM, KDYŽ JSI UČILA SVÉ STUDENTY. UČILA JSI JE JAZYKOVOU KOMUNIKACI, RÉTORIKU, PR.

Taky jsem je učila historii a současnost z rozhlasového vysílání u nás i v Evropě. Bylo úsměvné, že přišla parta lidí, kteří mají na uších sluchátka, každý IPhone a vůbec nevěděli, co je Český rozhlas, někteří ani nevěděli, co je vysílání BBC. Já jsem nikdy nechtěla, aby se učili teorii, nepřišlo mi to důležité. Pouštěla jsem jim vysílání ze 48, 45 roku, pouštěla jsem jim Drábkovu Kouli (pozn. red.: rozhlasová hra). Dostali jednu ze seminárních prací, podívat se na film Králova řeč. Všechny tyhle věci vyvolaly ohlas. Když jsme končili po dvou semestrech, ti lidé, se kterými jsem ještě dnes v kontaktu, psali rozhlasové scénáře, rozhlasové hry, nebyl to pro ně žádný problém. Připravovali dokumenty a to je něco tak úžasného, že dokážeš oslovit mladou generaci, že ona sama začne o věcech přemýšlet a posouvat je dál. Pro mě to byl jeden z nejlepších okamžiků, když přijde někdo, kdo vůbec neví, která bije a najednou je vše jinak. Dokonce i já sama jsem se od nich učila a to mě baví, že si nehraješ na někoho direktivního, ale ne, pojďme tvořit spolu.

ZMÍNILI JSME DVĚ VYSOKÉ ŠKOLY, JEDNU JSI STUDOVALA V HRADCI, COŽ JE TVŮJ JAZYKOVÝ RÁMEC, DRUHOU ALE MIMO. MORAVA JE PŘECI JEN SPISOVNĚJŠÍ, NEŽ TADY U NÁS, MY MLUVÍME HOVOROVOU ČEŠTINOU. TO TĚ TAKÉ NĚJAK OVLIVNILO?

Rozhodně. Potkala jsem se tam se spoustou nových lidí. Dozvěděla jsem se plno nových věcí. Masarykova univerzita je velmi dobrou univerzitou. Kantoři tam byli vesměs z celé země, někteří i ze zahraničí. Což bylo velmi přínosné. Přidala jsem si k tomu ještě další předměty, antropologie, německá literatura, protože mě to bavilo a zajímalo, takže mě to nesmírně obohatilo. Musím říct, jednu věc, která je důležitá. Já jsem ty dvě školy tenkrát dělala při zaměstnání, pracovala jsem v Českém rozhlase. Dnes se trochu divím, jak jsem to dokázala zvládnout.

ROZHLAS JE DALŠÍ OBROVSKÁ STUDNICE, O KTERÉ MŮŽEME MLUVIT.

To je veliká láska. Máš možnost se setkat s lidmi, se kterými se běžný smrtelník nesetká. Například s Václavem Havlem. Já jsem se setkala s osobnostmi, které jsou hvězdami naší kultury, například Pavel Šporcl mi tenkrát před rozhovorem řekl: Já mám jen deset minut. Já na to, že máme natočit hodinový rozhovor. Začali jsme natáčet a on zjistil, že o něm opravdu vím. Já musím být vždy připravená, vědět, ale dělat, že nevím a ptát se. Pavel Šporcl zhruba po hodině povídání zašel do auta, vzal své housle a ještě začal hrát. To už na mě ťukali zvukaři, že mají další frekvenci, tak co jako, kdy skončíme (smích)? A takhle to bylo s každým, se kterým jsem se setkala. Já si opravdu vážím lidí, kteří něco umí a bývá to tak, že čím víc ti lidé umí, tím jsou skromnější, pokornější a mě to moc baví. Takže Český rozhlas pro mě byla úžasná zkušenost, každý den pro mě byl neuvěřitelný. Od rána až do noci, kdy jsem vysílala i noční linku. Já sama jsem si mohla zvát ty, kteří mě ovlivnili.

V NOČNÍ LINCE SE DĚLY I VĚCI, KTERÉ BYLY DOST NÁROČNÉ, ŽE ANO?

Noční linka je pořad, který vznikl v hradeckém studiu. Vysílá se dodnes. Začíná to v jedenáct v noci a končí v jednu ráno. Moderátor si vymyslí téma a lidé mu na to téma píší anebo volají přímo do vysílání. Protože si to moderátor odbavuje sám, nemá čas zjišťovat, kdo volá, tak se mi jednou stalo, že mi volal takový zvláštní hlas, pán, který byl už přímo ve vysílání, které poslouchalo mnoho lidí, jak u nás tak v zahraničí. Volal, že stojí nahoře na paneláku a že chce spáchat sebevraždu, že ho zradila jeho životní láska. Spolu jsme chvilku mluvili. Základní věc, odvézt pozornost, jako u dětí, když třeba spadnou. Použila jsem tuto metodu, dostali jsme se k jádru věci, řekli jsme si, že to je blbost, skočit. Asi po měsíci jsem přišla do práce a tam velký balík s děkovným dopisem, že jsme to dokázali spolu vyřešit. A dnes je šťastný táta několika dětí. Pak ti tam třeba volají maminky, kterým zemřelo dítě, a to je také hodně složité, zase musíš použít psychologii, prostě převézt pozornost na ty hezké chvíle, které prožily, aby viděly i to pěkné.

TY JSI MODERÁTORKOU FESTIVALU OSMIČKA, NEJSTARŠÍHO AMATÉRSKÉHO FILMOVÉHO FESTIVALU V EVROPĚ. JACÍ JSOU ČEŠTÍ FILMAŘI? VYHÝBAJÍ SE TŘEBA TAKOVÝMTO TĚŽKÝM TÉMATŮM, JAKO JE SEBEVRAŽDA APOD.?

Nevyhýbají. Já musím říct, že jsem kvůli svému velkému pracovnímu vytížení dlouho Osmičku nemoderovala, ale nastavili jsme tam skvělou věc. Nechtěla jsem nikdy vidět filmy dopředu. Věděli jsme o čem to je, ale neviděli je. Já jsem pak vyzdvihla nějaký moment z filmu, který mě zaujal, a velmi to publikum kvitovalo. Čeští filmaři, a to ti mladí, se právě věnují těmto těžkým tématům, což kvituji. Za mě krásný festival. Myslím si, že by si zasloužil nový kabát, oslovit více tu mladou generaci. Mě napadla třeba kategorie, kdy má dnes každý mobilní telefon, takže natočit krátké video na mobil. Je to o tom organizátorovi. Pro mě to byly krásné dva dny, ač náročné, kdy moderuješ od devíti od rána do večera a druhý den znovu a v neděli pak ještě vyhlašuješ vítězné kategorie. Ale skvělá atmosféra, nicméně bych to trošku posunula dál.

TY CHODÍŠ ČASTO TAKÉ DO DIVADLA. CHODÍŠ I NA AMATÉRSKÉ PRODUKCE. CÍTÍŠ NĚJAKÉ TENDENCE DRAMATURGICKÉ, VĚKOVÉ, TEMATICKÉ?

Mě teď pobavilo, že v tomto roce spousta českých divadel bude uvádět hru Hamlet, to jsou takové tendence zajímavé a jsem zvědavá, jak toho Hamleta pojmou, aby to nebylo ve všech divadlech stejné. Ale ta historie umožňuje takových možností.

MÁM KVÍZOVOU OBVYKLOU OTÁZKU, ZDA PREFERUJEŠ TERMÍN AMATÉRSKÉ NEBO OCHOTNICKÉ DIVADLO. VÍM, ŽE NEJSI SOUČÁSTÍ TOHO DIVADLA, ALE CO TI JE BLIŽŠÍ JAKO TERMÍN?

Nevím, já abych byla úplně upřímná, tak v těchto věcech nedělám rozdíly, buď tě to zaujme, nebo ne a je to ve všech těch rovinách. Termín je jenom termín, divadlo musíš cítit a dát do toho vše co můžeš a pak je jedno, jestli seš ochotník, amatér nebo profesionál.

SPÍŠ JSEM SE TĚ PTAL JAKO TÉ ABSOLVENTKY JAZYKOVÉ KULTURY A KOMUNIKACE, JAKÝ TERMÍN BYS ZVOLILA, KDYŽ BY SE MLUVILO O NEPROFESIONÁLNÍ KULTUŘE, JESTLI AMATÉRSKÁ NEBO OCHOTNICKÁ.

Dobře, já ti odpovím. Slovo amatér je mi cizí, protože když něco děláš a děláš to dobře, tak nemůžeš být amatér. Pakliže trváš na otázce, tak termín ochotnické.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová