Divadelnice z HRAjeto: všechno děláme skrz naše srdce

Divadelnice, maminky a nezdolné optimistky z divadelního souboru HRAjeto, Irča Vaňková (IV) a Lucie Hotařová (LH), zavítaly do našeho pořadu, aby povídaly o tom, že divadlo milují a jak moc je pro ně důležitá hra.

Divadelní spolek HRAjeto z Nového Boru letos zavítal na Miletínské divadelní jaro se svou pohádkou Uspávanka s plavčíkem a velrybou. Spolek se tímto seznámil s prostředím východočeské přehlídky, kde se, dle slov Irči a Lucie, cítil jako doma. Jejich představení získalo nejen vřelé ohlasy diváků, ale také doporučení na celostátní přehlídku činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník. Rozhovorem provázela Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

Jak Uspávanka vznikala?

IV: My jsme se vlastně k tomu dostaly díky tomu, že nám přibývají do souboru děti. Stáváme se maminkami a tím pádem jsme si to chtěly udělat takové rodinné. Děti nám chodily i na zkoušky. Inspirovaly jsme se navzájem a byl to moment, kdy jsme si řekly, že uděláme divadlo pro děti. Chtěly jsme využít toho, že máme ty své děti, že nám mohou hned dávat tu zpětnou vazbu, a tak jsme v tom pokračovaly. Hrály jsme si, přesně jak si s dětmi hrajeme doma, až z toho vznikl konečný tvar.

LH: Ono to ale nebylo jen o tom, že to bude pro děti. Protože děti, to je hodně široká věková skupina. Ale tím, že jsme se staly maminkami a měly jsme hodně ty batolata, tak jsme navštívily několik představení pro batolata a hrozně nás překvapilo, jak to divadlo pro batolata může vypadat. Je to úplně něco jiného, protože to úplně jinak prožívají, než straší děti. A myslím, že nás to zajímalo i z takového studijního hlediska. Chtěly jsme té věkové skupině batolecí dát něco jiného. Ale nemáme to cíleně jenom na batolata. Tím bychom tu Uspávanku dost uzavřely. Máme to jako rodinné představení.

IV: Ne na každé zkoušce ty děti byly. Když jsme si potřebovaly něco vyzkoušet, tak ano. Třeba když jsme si potřebovaly vyzkoušet nějaký materiál. Takže od začátku jsme zkoušely různé rekvizity, ale postupně jsme se dostaly k plastům, které používáme. Přišly jsme na to, že nám tam všechno zapadá. Dnešní doba a otázka plastů, to je věc, kterou se zabýváme všichni. Když vezmu jakýkoliv obal, tak už mě ta myšlenka napadá. A i tím naším divadlem jde ta myšlenka dál. Pro mě ta otázka plastů byla zásadní a rychle se nám tam dostala.

LH: Hlavně je to neuvěřitelně hravý materiál. My vlastně v Uspávance jenom z igelitů uděláme moře. Uděláme moře nejenom proto, že je modrý, ale i proto, jaký udělá zvuk. Takže my se mimo jiné snažíme těm rodičům ukázat, že plast se dá dál využívat.

Jakou literární předlohu jste si vybraly pro tento kousek?

IV: Literární předloha ležela u Irči Vaňkové a byl to kousek, který byl vydán nedávno: Jan Skácel – Uspávanka s plavčíkem a velrybou. Text Jana Skácela je doprovázen ilustracemi výtvarníka Pavla Čecha. Já když jsem to přinesla na zkoušku, vtáhnul nás nejen ten text, ale i ty obrázky. A najednou se nám všem začaly ty obrazy a to výtvarno zjevovat, a my jsme udělaly v podstatě takové výtvarné divadlo, které vychází z textu Jana Skácela. Je asi cítit, že to není divadlo poezie, že jsme úplně nevyzdvihly ten Skácelův text na první místo, ale naopak jsme ho přetavily do toho obrazu, výtvarna… do toho jak my se tam pohybujeme a do toho diváci slyší ten Skácelův text. Ale nebýt toho textu, tak by to obrazové divadlo nemohlo vzniknout.

Dá se říct, že jste velice hravý soubor. Možná proto se jmenujete HRAjeto. Jak u vás probíhal proces vzniku názvu souboru?

LH: Opravdu ta HRA je pro nás podstatná. Proto bazírujeme na tom, aby v tom slově HRAjeto byla ta tři písmena veliká. Z toho slovíčka hra vznikl název… Většina z nás byla v souboru, který se jmenoval NOPOĎ, který je 20 let v Novém Boru a stále funguje. Před deseti lety, kdy jsme vznikly, tak jsme byly v tom NOPOĎ, ale nějak se tam změnila atmosféra, a úplně nám to tam nesedělo, nebylo to pro nás příjemné. Protože jsme ochotníci, tak jsme z toho chtěli mít radost. Nechtěli jsme, aby po nás někdo dupal, abychom z toho byli nervózní. Tak jsme se se čtyřmi lidmi dohodli, že bychom chtěli udělat něco úplně jiného a režijně také úplně jinak. A naše kolegyně oslovila Irču Vaňkovou a zkoušeli jsme první hru, která byla uvedená pod HRAjetem, a to byly Sestry dušehojivé, což je drama od slovenské autorky Ivety Horváthové. Tam jsme si slovenský text museli přeložit, aby to bylo srozumitelné. Tahle hra měla veliký úspěch i na Děčínské bráně. A touhle hrou jsme se odtrhli od NOPOĎ a HRAjeto jede dál a jsme za to vděční.

Irčo, jaké bylo první setkání se souborem, když přišla nabídka na režírování?

IV: Já jsem z toho setkání měla radost. Chtěla jsem je podpořit a vnímala jsem to tak, že si toho vážím, že mě oslovili. Chtěla jsem je podpořit. Cítila jsem, že chtějí dělat divadlo takové, že jsme si všichni rovni, že nás to baví, že si tam každý muže říct to svoje, že tam není rozdíl, kdo je režisér a herec, ale přitom jsem cítila, že chtějí, aby je někdo vedl.

Jste spokojené s vývojem souboru, když se ohlédnete zpět na fungování souboru?

IV: Já mám pocit, že celá moje cesta, těch 18 roků, kdy jsem začala s divadlem, vedla přesně k Uspávance Jana Skácela. Teď ta přítomnost, to je to nejvíc, co jsem nasbírala za celý život... a že toho nebylo málo! Protože jsem maminkou čtyř dětí, takže všechno zakomponovat nebylo vždycky jednoduché, ale všechno opravdu vedlo k tomu, co teď máme. Já jsem za to moc ráda, a ráda bych tu pohádku hrála ještě dlouho s holkama, které to hrají. Moc si teď rozumíme, je to podle mě neuvěřitelný soubor samých žen. Je to úžasná skupina a ráda bych ji měla takhle dlouho pohromadě. A co bude dál, to se uvidí.. Teď jsem právě zvědavá, co přijde. Určitě budeme tvořit dál, ale ještě nevíme co. Jestli si od divadla pro děti odpočneme a bude něco pro dospělé, nebo pro starší děti. Uvidíme.

LH: Přesně! My všechno, co jsme dosud dělaly, jsme dělaly přes srdíčko. My chceme cítit ty pozitivní emoce od všech lidí, kteří jsou naší součástí v HRAjetu , a chceme, a proto i HRAjeto vzniklo, abychom se tam cítili dobře. A to se nám za těch 10 let daří.

IV: A taky aby byl každý v té své roli spokojený. My proto vždycky dlouho hledáme, abychom všichni byli spokojení. Všichni čteme a diskutujeme o tom.

LH: Je to zdlouhavý proces, ale je úspěšný.

IV: A musí si to sednout. A třeba jsme měli i hru, která se jmenovala Muž a sedm sester a tam nás bylo 12.

Takže jste tam měli i ty muže?

LH: My jsme od začátku v HRAjeto měli chlapi, to si nemyslete, že jsme jenom ženský. To se vytříbilo až u té Uspávanky. Vlastně jsme měli Filipa, který měl hrát plavčíka a vlastně nám pak odpadl. A vesmír nám přivedl Evču, která se přidala, a najednou to byl soubor žen, ale funguje to.

IV: Jo, my jsme to neměly, že chceme být jenom ženy. Myslím, že jsme se teď našly. Teď jsme se ukotvily. Každá najednou měla možnost ukázat, co v nás je, jakou má osobnost, a v čem je dobrá. V Uspávance se věnujeme té výtvarné stránce. Máme tam holky, co jsou hodně výtvarně zdatné. Já sama miluju výtvarné umění, takže pro mě je taky důležité. Máme tam také zdatné hudebnice, i jednu novou slečnu, pro kterou jsme roli dopsaly. – A to se dostávám ještě k tématu, že náš soubor beru trošku jako terapeutický spolek. Což je věc, kterou jsem si pojmenovala díky tomu, že jsme udělaly tu Uspávanku, a já jsem si musela zodpovědět i nějaké otázky díky rozhovorům, které jsem dělala. Tak jsem si vlastně uvědomila, že ten soubor není jenom o tom, že jsem režisér, který něco nazkouší se svými herci, ale že vlastně potřebuju, aby všichni, co tam jsme, aby se tam všichni cítili dobře. A to je možná to, proč si mě holky vybraly. Ví, že mi na tom záleží.

Pokud ale tvoříte, řekněme spíš dialogem, jak na to jdete ve finální fázi, kdy je potřeba čistit? Když zkoušíte takhle srdcově, tak se pak nějaké dílčí věci hrozně těžko opouští.

LH: Ale to se nebojte, od toho máme Irču, ona když řekne, že něco nebude, tak to tak nebude. Ale to je o tom, že ona dokáže vysvětlit, proč to tak nebude. Já třeba potřebuju vysvětlit, jako herečka, proč tak ta postava jedná. A Irča je právě ta režisérka, která mi to dokáže vysvětlit. A mně se pak skvěle hraje. A naprosto ji respektujeme, chápeme a důvěřujeme.

Je ochotnické divadlo spíš umění nebo spolkový život?

LH: Já si myslím, že obojí teda.

IV: Myslím, že by se dalo říct, že by to mohlo být vyrovnané. Že ochotnické divadlo je umění i spolkový život. To, že přijdu po práci a sejdu se tam s ostatními, kteří taky přišli po práci a od rodin, dělají to ve svém volném čase, s láskou a ochotně, to si myslím, že je úplně nejvíc. Ale myslím, že je to i fajn, když se to obrušuje, když se lidé něco nového učí, když jsou otevřeni, něco se o tom dozvědět, o režii o herectví.. A pak se dá říct, že když ti lidé jsou tomu otevřeni, tak to může být i umění.

Takže jste pro vzdělávání divadelníků. S kým jste měly možnost, se v tomto ohledu setkat, třeba na nějakých seminářích?

IV: Já jsem celoživotně ovlivněná Petrem Scherhauferem, který režíroval v Huse na provázku. A toho jsem zažila, když mi bylo 18 let a byla jsem na semináři na Jiráskově Hronově. A jsem jím ovlivněná na celý život. Jeho naprostou fascinací divadlem, tou přímočarostí. Toho jsem byla plná několik let. A stínohra, která je v Uspávance, je vlastně díky tomu, že jsem si ji vyzkoušela na tom semináři se Scherhauferem, a zjistila jsem, jak je úžasná. A když jsem si představovala to divadlo, tak jsem hned viděla tu stínohru, a hned jsem si vzpomněla na toho Petra. Takže jo, ať se všichni vzdělávají na seminářích, poznávají i profesionální umělce, kteří mají co říct. Je to úžasný, když se spojí amatérští a profesionální herci.

LH: Já jsem byla taky na Jiráskově Hronově, bohužel jenom jednou. Ale já to mám tak, že strašně ráda čerpám od lidí, které potkávám, ale nenechávám se zasáhnout tak silně. Nechávám se inspirovat a ovlivňovat tím, jak jsou lidi zaměřeni umělecky, ale i jak jsou mentálně naladění apod. Takže třeba i při improvizaci, které jsem se několik let věnovala, při setkávání s dalšími týmy, tam jsem nasávala. A třeba seminář s Martinem Vasquezem – to je neuvěřitelný člověk, který vás dobije energií. František Zborník, to je taky osobnost sama o sobě a spolupráce s ním byla neuvěřitelná. Já i z lidí, kteří nejsou nějak extra známí, čerpám.

IV: No tak počkej, mě neovlivnil jenom Petr. Kdybych měla vzpomenout, jaké osobnosti amatérského divadla mě ovlivnili, tak to bude také jednoznačně žitavské Céčko a Karel a Blanka Šefrnovi, protože já jsem mimo jiné také milovník muziky, a jejich hudební divadla mě zasáhla na Loutkářské Chrudimi. Potom Luděk Richter, divadlo Kuba, Petr Mlát… bylo spousta lidí, kteří mě ovlivňovali, ale ten první zásah byl ten Petr.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Kotěrová