Henrieta Hornáčková: Od herečky a tanečnice k vyhledávané pedagožce

HENRIETA HORNÁČKOVÁ – VYNIKAJÍCÍ HEREČKA, ALE TAKÉ TANEČNICE, KDE JEJÍ DRÁHA NA SOUKROMÉ KONZERVATOŘI ZAČALA. MIMO TO TAKÉ PEDAGOŽKA A LEKTORKA.

Henrieta pochází ze Slovenska, v Čechách se už ale od studia na DAMU cítí doma. V současné chvíli je na mateřské dovolené, ale i tak vede divadelní dílničky, které rozhodně můžete se svými dětmi navštívit nebo si jí také objednat jako lektorku workhshopů. Její hlas můžete zaslechnout jak v Čechách, tak na Slovensku, v reklamních sděleních. Vidět jste jí mohli v seriálech, na jevišti. Co jí nejvíce baví a naplňuje? Jak se dostala k dílničkám a jak pracuje jako lektor workshopů a pedagožka? To vše pro Vás zjišťoval Josef Jan Kopecký.

záznam streamu: ZDE

KDE SE CÍTÍŠ DOMA?

Od té doby, co jsem přišla ze Slovenska do Čech na DAMU, jsem prý doma řekla: „Mami, tati, já už se na Slovensko žít nikdy nevrátím“, v tu chvíli jsem to tak cítila, a je pravda, že jsem v Čechách opravdu doma. Momentálně pracuji v Praze, rodiče mám v Hradci Králové. A momentálně jsem doma ve Vraném.

Trošku je ta profese taková kočovná a nevadí mi to. Nejsem fixovaná na nějaké místo, na nějaké město. Uvidím, kam mě ještě život dál dovede.

TY JSI ČECHOSLOVENKA, SLEDUJEŠ TAKÉ SLOVENSKÉ DIVADLO?

Teď jak mám děti, tak moc nechodím do divadla dívat se, co je nového. Trochu mě to mrzí. Ale je to teď období, kdy jsou děti malé a to se změní. Když se chodím podívat na nějaké divadlo, tak chodím v Čechách, na Slovensku jsem teď dlouho v divadle nebyla.

Po DAMU jsem dostala nabídku hrát v Brně a tam vznikl projekt, kdy se hrálo stejné představení na Slovensku a v Brně. Tudíž se to nastudovalo jak v češtině, tak ve slovenštině. Jedna skupina to uměla česky a druhá slovensky. Já jsem přijela na Slovensko a nevěděla jsem, jak mám mluvit. Divadlo jsem studovala na DAMU, ale chtěla jsem si zahrát ve své mateřštině. Na konec jsem se naučila roli česky a slovensky a po několika představeních jsem zjistila, že Slováci hrají divadlo jinak a já ho mám naučené Česky. Hodně to dělá jazyk, ta mluva. Slovenština je více barevná, hravá. Čeština je klidná, takže jsem zjistila, že to chci hrát v češtině. Byla jsem si v tom daleko jistější.

VEDLE GYMNÁZIA JSI STUDOVALA NA SOUKROMÉ KONZERVATOŘI, ŽE ANO?

Bývalý sólista Národního divadla si otevřel svou soukromou školu. Nyní je to oficiální konzervatoř. V době, kdy to začínalo, jsem chodila na gymnázium a odpoledne do další školy. Dnes nevím, jak jsem to mohla zvládnout. Mě to tak strašně bavilo, takže jsem to chtěla dělat.

CÍTÍŠ SE BÝT VÍCE TANEČNICÍ, NEBO HEREČKOU, A NEBO SE CÍTÍŠ BÝT VÍCE PEDAGOŽKOU, PROTOŽE MÁŠ VYSTUDOVANOU I VYSOKOU PEDAGOGIKU.

Tanečnice už pomalu odchází. Více hraji nyní činohru a více učím. Pořád se věnuji všem třem profesím, ještě to pořád jde (smích).

V SOUČASNÉ CHVÍLI HRAJETE INSCENACI PINGLS ANEB HOT CAFÉ REVUE. JAK SE VÁM PODAŘILO ZÍSKAT TOLIK HERCŮ, JE VÁS TAM PŘECI JEN HODNĚ.

No, já měla myšlenku vzniku interaktivního divadla. Vzniklo tedy toto, kde se také tančí, diváci se mohou zapojit, mohou si například s námi zatančit a ještě spoustu dalšího. Když jsem na tuto myšlenku přišla, měla jsem jasno, že chci oslovit kolegyni Lucii Pernetovou. Sešly jsme se a řekly jsme si, hele zkusíme oslovit padesát herců se kterými se chceme potkat a dělat tuto inscenaci. S herci, se kterými jsme se třeba nikdy nepotkali nebo jen málo a napsali jsme jim mail. Pár lidí, kteří to dělají srdcem, se nám ozvalo. Prvotní myšlenka toho, že to bude představení a tančírna, je moje. Režíroval to Petr Vacek, ten je na to nonverbální a taneční divadlo naprosto geniální. Je to jeden z mých vzorů. Je tam dokonce dortová bitva. Ta je typická pro němé filmy, ta tam musí být (smích).

JAKÁ JE TVÁ ZKUŠENOST Z MĚSTSKÝCH DIVADEL PROTI NÁRODNÍMU DIVADLU V BRNĚ?

Já se přiznám, já na to nevzpomínám dobře. Nebyla jsem tam šťastná v té době, kdy jsem tam byla já. Dokonce musím říct, že jsem dlouho hledala odvahu, odcházela jsem z Brna na volnou nohu do Prahy. Byl to pro mě nejtěžší krok a trochu mě mrzí, že jsem ho neudělala dříve. V městských divadlech hraji nejraději komedie. Stále mě to baví, i když je to ten věk, kdy by si člověk rád zahrál i něco dramatičtějšího. Nejčastěji vzpomínám na Kancl, který režíroval Petr Svojtka. Hrálo se to devět let, tam byl úžasný Vasil Fridrich v hlavní roli šéfa. S kolegy jsme se byli dívat do portálu, protože on pokaždé vymyslel nové fóry. Pak jsem měla hodně ráda Evžena Oněgina. No a ještě mezi poslední oblíbené patří Tančírna, kde jsem už byla ve třetím měsíci těhotenství s mojí první dcerou.

TY JSI TAKÉ PODEPSÁNA POD NĚKOLIKA CHOREOGRAFIEMI. DĚLÁŠ TO JEŠTĚ NĚKDY?

Nepodílím se již na tom. Zjistila jsem, že pracovat s herci je těžké (smích). Nezávidím to režisérům. Já jak jsem tanečnice, tak to nějak vidím, ale předat to dál je těžší. Nejtěžší věcí je, aby choreografie, tanec, byly jednoduché a efektní, to se velmi těžce dělá. Často si něco zatancuji doma, kde si to připravím a pak na zkoušce zjistím, že to nefunguje.

JAK SE CHOREOGRAFIE DĚLÁ?

Dívala jsem se na několik zkoušek, pak mi řekl režisér, jakou má představu. Pak záleží na tom, zda už je vymyšlená nějaká hudba nebo ne. Teprve až poté se pracuje na choreografii, často to bývá třeba až týden před premiérou. Dostanu hudbu od režiséra, doma si to připravím a pak to musím předat hercům. Choreograf musí i vnímat herce co zvládnou. Prostě jednoduše a efektně, jak jsem zmínila. Pro státní operu v Brně jsem v rámci opery Válka s Mloky pracovala také s baletkami a tanečníky. Z toho jsem byla opravdu nervózní. To bylo velké. V současné době se více věnuji pedagogické činnosti a v tom se cítím oproti choreografii jistější. S každým rokem získávám nové zkušenosti. Učím tanec, potažmo herectví napříč generacemi. Získávám nové zkušenosti, nové lidi, takže se v tom stále více a více zdokonaluji. Zároveň mám vystudované herectví a první stupeň v pedagogice. Nemám pokaždé stejnou skupinu, není to jako divadelní kroužek a to mě na tom strašně baví. V tomto jsem se našla, nevím, jestli bych zvládla právě učit dlouhodobě jednu skupinu. Miluji ty nové zkušenosti. Například jsem vymýšlela program pro děti se speciálními potřebami. Pořádám herecké dílničky, které se jmenují Divadelní abeceda, je to jednou za měsíc v Praze. Od tehdejších šéfů Divadla ABC jsem dostala nabídku na využití prostor, za což jsem jim velice vděčná.

JAK DLOUHO TRVÁ JEDNA DÍLNIČKA?

Já mám dílničku na hodinu a půl a pokaždé tam jsou jiní účastníci. Vidí to opravdové jeviště, hlediště. Rodiče, kteří přijdou s dětmi, se mohou s nimi zapojit a hodně to těm dětem pomáhá, což mě zajímá z pedagogického hlediska, jak toto propojení rodičů s jejich dětmi funguje k tomu, aby se pak samy děti zapojily. Pokaždé si vezmu jiné téma, např. cirkus, čarodějnice, les, zima, na to stavím program. Občas se děti do dílničky vrací, protože je pokaždé nové téma.

PRACUJEŠ S RŮZNÝMI GENERACEMI, CO TO ZNAMENÁ?

Učím ještě na Vyšší odborné herecké škole, tam učím jevištní pohyb, to jsou dospělí lidé. Nyní málo, ale dříve jsem učila i dospělé učitele, kteří učí například na ZUŠ tanec. Ještě rozjíždíme projekt: Pískomil se vrací, s hudební skupinou Pískomil, kde jsou písničky pro děti spojené s mými hrami. Pokud vedu workshop, který má v sobě i tanec, tak to dělám nestresovou cestou. Lidé mají tendence toho tance se v začátku leknout. Dělám to přes herectví, přes herecké etudy. Je to hodně založené na improvizaci a pantomimě.

CO TVÁ PRÁCE PŘED KAMEROU? MÁŠ ZA SEBOU SPOUSTU SERIÁLŮ, POHÁDKU APOD.

To jsou všechno starší záležitosti (smích).

JAK VNÍMÁŠ KAMERU?

Mám takové přání, chtěla bych dostat dobrou roli, s dobrým režisérem, v dobrém, kvalitním seriálu, a ještě, aby ten režisér byl na mě strašně hodný. Protože já mám hrozně nepříjemnou zkušenost s jedním seriálem a režisér byl na mě hrozně přísný, takže já v tu chvíli nejsem schopná se otevřít. Nedokázala jsem to tenkrát prolomit. Díky tomu hodnému režisérovi si myslím, že bych se před tou kamerou toho naučila víc. Častými zkušenostmi dojdeš k ideálu a to bych si přála. Kdybych měla těch zkušeností víc, tak jsem schopná navnímat mnohem lépe co po mně režisér požaduje a to musíš prostě točit často.

NAMLOUVÁŠ TAKÉ REKLAMY VE DVOU JAZYCÍCH, JE TAM VÍCE KLIDU?

Také musíš, podobně jako v dabingu, umět to, být rychlý. Už jsem se ptala, kde mají lidé začít, kde jim dají prostor, jak začít, pro ty nováčky je to hrozně těžké. Já u reklam měla štěstí na zvukaře. Točili jsme reklamy pro KIKA, a oni potřebovali dvě reklamy do měsíce, jak česky, tak slovensky, zvukař mi dal rady a já jsem se to díky němu poměrně rychle naučila. U reklam jsem šanci dostala, tím pádem si věřím, vím jak na to, naučila jsem se poslouchat. Umíš si v tom tvořit, umíš lidem i nabídnout.

Poslechněte si záznam celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová