Mladý muž, sportovec v šusťákové soupravě na českotřebovském gymnáziu, který začíná objevovat kouzlo veršů a literatury vůbec. Člen dramaticko-básnického experimentálního kroužku MRVA se začíná ponořovat do světa umění. „Paní profesorka Habrmanová mě tehdy nějak donutila sáhnout po básničkách Apollinaiera, a to mě poslalo úplně někam jinam,“ vzpomíná na zásadní zlom ve svém životě Filip Nuckolls. „Vlastně ten posun k divadlu byl intuitivní, to nebylo rozumový. Na těch školních akademiích si člověk čuchnul k tomu, co to je ten adrenalin na jevišti.“ Filip Nuckolls však získal zkušenosti s divadlem i v místním tradičním souboru Hýbl.
Jedna moje kamarádka jela do Prahy na den otevřených dveří na DAMU, a já jsem chtěl jet hrozně s ní. Nevěděl jsem, co si vymyslet, tak jsem tvrdil, že se tam chci hlásit taky,“ vypráví o své první cestě na DAMU Filip Nuckolls. „Já jsem trochu sociofóbní, takže když jsem viděl, kolik je lidí na herectví, tak jsem se šel podívat na režii. Nechtěl jsem čekat venku. A tam nás bylo asi dvanáct, patnáct. A byl tam pan profesor Vedral, kterého jsem si spletl s Kačerem. Já tehdy ty lidi od divadla vůbec neznal. To byl možná i důvod, proč jsem se dostal, protože jsem z toho nebyl vynervovaný,“ směje se Filip Nuckolls, který absolvoval v roce 2002. Ovšem už od roku 2000 spolupracoval s profesionálním divadlem Kašpar. „Mně se na té škole líbilo. Já jsem jako věděl, že nebudu mít moc peněz. My jsme tam nešli, abychom byli bohatý, ale abychom mohli balit holky, a abychom nemuseli ráno vstávat do kolbenky. – Trochu jsem si myslel, že to bude takový víc pohodovější zaměstnání, než to ve skutečnosti je. To je pravda.“
Jestli někdo může říct, že je aktivní režisér, tak je to rozhodně říct Filip Nuckolls. Na svém kontě má něco přes sto inscenací, přestože patří ke gardě mladších režisérů. „Já jsem dokonce dostal takovou recesistickou cenu za největší počet inscenací z aktivních režisérů. Tak myslím, že teď už jsem přes stovku. Bohužel, protože si myslím, že to je český specifikum. Když řeknu třeba v Anglii, že dělám i šest věcí do roka, tak v tu ránu jsem ten, který si nechá pro korunu koleno vrtat. A ve chvíli, kdy udělám jenom tři inscenace za rok, tak už recenzenti startují: pozor on dělá třetí věc za rok, to by nemuselo být dobrý. Režie je suprová v tom, že to dobíjí, že vidíš, jak ty věci vznikají. Problém je v tom, že je na nás ohromný psychický tlak. V momentě když už děláš těch šest věcí do roka, tak už to bolí. Abychom si vydělali na průměrný plat v republice, tak musíš mít štěstí na dobrý divadlo, kde ti dají dobrý honorář, a pak musíš udělat aspoň ty čtyři věci. A s tím jsem se fakt setkal jenom v Čechách. Všude jinde – Polsko, Maďarsko, Rumunsko, dokonce Černá hora, mají úplně jiné honoráře,“ hovoří o mzdových poměrech u nás Filip Nuckolls, který dál mluví o smutné pravdě, že česká divadla jsou nucena pracovat na výkonnost. „To, co by se celý mělo změnit je, že města, a ti co zřizují divadla, by neměli brát statistiku návštěvnosti jako jednu jedinou bernou minci. U nás je takový alibistický názor, že tvrdá fakta jsou směrodatná. To samozřejmě směřuje i k nízkým platům, k nadprodukci. Mně přijde, že se ve většině divadlech dělají jen čárky. Samozřejmě, nikde není psané, že když budeš dělat méně, tak budeš dělat kvalitněji. Vůbec ne. – Byli jsme trochu napasováni do toho anglosaského pohledu na divadlo, kde se jede na tu výkonnost, na produkci. Ale k tomu nejsme zřízený, protože tady nemáme takovou mecenášskou skupinu, jako má ten anglosaský svět. My žijeme jen na dotacích města. A abychom si obhájili ty dotace, tak musíme mít ty statistiky. Pochopitelně málokteré divadlo, potažmo město si dovolí uplatňovat kvalitativní hlediska na to, co se tam v těch divadlech děje,“ říká Filip Nuckolls, toho času režisér na volné noze. Hovoří ovšem o tom, že pokud by se měl, coby umělecký šéf divadla, v budoucnu sejít s vedením města – zřizovatelem divadla, bude hledat shodu především v kvalitativním hledisku divadla.
„Nejlepší je oboje, když pobavíš ale i nastavíš zrcadlo,“ říká Filip Nuckolls o práci divadelního režiséra. „Je jasný, že když člověk dělá Sen noci svatojánské, která je sama o sobě napsaná jako slavnostní komedie pro účel nějaké svatby, těžko může nastavovat zrcadlo, protože to půjde proti podstatě té hry a proti její funkčnosti. Ve chvíli, kdy si vybereš Sen noci svatojánské, chceš hlavně zábavu a výbornou show, která bude vkusná. Ale když si vezmeš hru Fernando Krapp mi napsal dopis, naopak chceš, aby lidi měli dojem, že se hraje právě o nich, že to není nikde daleko,“ vysvětluje svůj pohled Fillip Nuckolls, a dál vzpomíná na některé ze svých inscenací, kde trochu rozkrývá, jaká témata ho při tvorbě lákají a nutí k práci.
Mluviti pravdu je inscenace z Činoherního studia v Ústí nad Labem, která vypráví život jistého Josefa Formánka. „Je to vlastně o člověku, který se na křižovatkách 21. století tu a tam rozhodl špatně, ale vlastně to byl člověk. 21. století, podle mě se na tu dobu nemohl nikdo z těch našich dědů absolutně připravit. Neměli z jaké zkušenosti , nevěděli jak se při rozhodování řídit, v tom je obrovská magie života. Ty můžeš vlastně dělat všechno, jen musíš vědět, že si sám na sebe nenapliveš, až budeš umírat. Je to o člověku, který nad důsledky svých rozhodnutí příliš nepřemýšlí. Prostě jede. A taky ho to zavedlo do Vehrmachtu, jako spolupracovníka v koncentračním táboře, pak se stal městským tajemníkem KSČ, za to ho odvedli do lágru, a pak emigroval. Prostě příběh člověka 21. století.“
Opět Činoherní studio a magie života v monodramatu s hercem Kryštofem Rímským – Rudolf Höss. Dokumentární monodrama o životě nacistického pohlavára, které reflektuje osobní a deníkové záznamy, které sepsal na přání či rozkaz spojeneckých vyšetřovatelů, kteří ho soudili za jeho činy spáchané za 2. světové války. „My jsme si řekli, že to chceme udělat tak, jako když jdeš po Krušných horách, jdeš ve tmě sám a najednou vidíš nějaké světýlko. Potkáš tam v chalupě člověka, který je vlastně milý, nenápadný, příjemný a najednou ti začne říkat, co všechno za 2. světové války dělal. A ty jenom čumíš. My jsme to hráli v Lidicích, kde nám řekli, že večer přijdou lidi, kteří to zažili. Dostali jsme strach. A Kryštof, představitel Rudolfa, se rozhodl, že jim bude do očí lhát. Nakonec to byl zážitek jak sviňa. Za Kryštofem přišla jedna paní, která řekla: víte, jak všichni ukazují ty nacisty, to není úplně přesný, protože to byli vlastně chytrý lidi. A my jsme teď mohli vlastně znovu prožít to, co jsme zažívali tehdy.“
Filip Nuckolls pracuje na inscenacích, které ho musí osobně zajímat. Petr Dohnal, ředitel Východočeského divadla v Pardubicích, si k režii zve Filipa Nuckollse opakovaně. Východočeské divadlo je městské divadlo, které chce diváka primárně pobavit, ovšem nevyhýbá se ani kusům, které se můžou diváků osobně dotknout. Což je důvod k hostování Filipa Nuckollse. „Petr Dohnal, ředitel divadla, dělá aspoň jednou ročně inscenaci spíš pro ten herecký soubor, než aby se nutně hledalo to, jak to bude fungovat divácky. A mě těší, že na tyhle práce se souborem jsem teď už opakovaně najímaný já,“ říká potěšeně Filip Nuckolls. „Texty pro mě skvěle vybírají dramaturgové.“ Jedná se o inscenace, Až ustane déšť, nebo Kdo se bojí Beatles.
V Mostě vznikla inscenace Světáci. Titul, který máme všichni neodmyslitelně spojený s filmem Zdeňka Podskalského, který si na první dobrou nespojujeme s ničím závažnějším, hlubším. Filip Nuckolls si při této práci ovšem nalezl opět svou cestu, jak Světáky naplnit. „Já jsem tam byl hodně ovlivněný tím, že se to začalo točit během okupace v srpnu 68. Stejně jako Dva písaři, kteří byli poznamenáni smrtí syna pana Horníčka... ta lidskost, co je v těch Světácích, to je taky nenapodobitelné. Je to ovlivněný tím, že ty lidi vědí, že okolo jezdí ty tanky, že celý pražský jaro jde do kelu. A už jsem se okolo toho divadla několikrát setkal s tím, že ty tragické události naopak vyburcují k tomu, že vybudí obrovskou chuť k životu. A tak jsem z toho chtěl udělat takovou poctu roku 68 a té náladě. Končí to vpádem ruských vojsk, takže to není nijak optimistický konec.“
Během své kariéry v Činoherním studiu zažil Filip Nuckolls velice těžkou dobu a profesní i životní zkoušku. V souvislosti s připravovaným zákonem o novém systému financování kulturních institucí vzpomíná právě na tuto dobu. Některá divadla by jistě nový způsob financování uvítala. „Když jsme měli krizi v Činoheráku, když nás město zavřelo, tak pak jsme si horko těžko vydupali, aby nás zase otevřeli. Problém je, že pokud jste příspěvková organizace města, tak vám můžou odvolat ředitele víceméně bez udání důvodu. Viděli jsme to třeba v Uherském Hradišti, kdy si město může na divadlo došlápnout tím, že mu nedá ty dotace. V té chvíli, v těchto problematických místech je ten nový zákon ku prospěchu, protože řeší financování z více míst. Může to mít obrovský smysl pro ty regionální, vícesouborová divadla. Kdy jde o činohru, operu, balet. Nevím, jak u jedno souborových městských divadel. Takže si myslím, že to není na jakoukoliv instituci. Ale zmínil bych třeba Jihlavu, nebo Plzeň, které mají obrovskou spádovou oblast těch diváků, ale vlastně obrovské náklady hradí město. Je to něco, co se řeší strašně let, tak doufám, že se to dotáhne do konce.“
Filip Nuckolls má bohaté profesní zkušenosti i ze zahraničí. O přístupu k divadlu v Anglii už zmínka padla. Nyní Filip Nuckolls popisuje rozdíly herecké práce u nás a v Anglii, kde stále vládne tradice Shakespearovského, veršovaného divadla. „V Anglii je to jiný systém. Divadlo je soukromý sektor. Není to dotované. Je to tak, že se zkouší 4-6 týdnů po 6 dnech v týdnu, po 6-8 hodinách denně, a pak se hraje v sérii. A anglický herec, celé divadlo v Anglii vychází od toho klasického Shakespeara. U nás režisér vysvětluje situace. Herci vysvětluješ, co jeho postava zrovna v situaci dělá, proč, co chce atd. V Anglii se nejdřív jedou verše, rytmus replik. Abys tam byl úspěšný, musíš na začátku říct: tady to vezměte rychle, tady pomalu, tady legato. A práce těch anglických herců je vlastně v tom, najít si něco v tom, co si řekneme dopředu o postavě, a pak si v tom najít svůj život. Je to jednání slovem. Ta výslovnost všech různých dialektů je u nich strašně pěstovaná. Slovo utváří situaci. My jsme trochu ležérní, ale oni pod vším cítí rytmus situací. Oni říkají rytmem.“
„Myslel jsem si, že po Ústí už nebudu chtít vlastní divadlo… tam to bylo hodně silný. Ale teď už bych si zase přál, mít zase doma, a mít svoje divadlo. Už nechci jenom dělat inscenace, ale chtěl bych pojmout jednu velkou inscenaci jako divadlo, a s tím, co jsem viděl po světě, bych chtěl dělat evropský divadlo.“ Filip Nuckolls
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.