Dominka Vondráčková: všechno dělám na poslední chvíli, jsem lajdák

Pobertové odstartují divadelní přehlídku v Červeném Kostelci svou divadelní hrou: Když končí hra. Dominika o Pobertech říká, že u nich vše funguje tak trochu punkově, sama dělá vše na poslední chvíli a nemá ráda pravidla. Scénář často vzniká až při tvorbě na jevišti a třeba i na poslední chvíli, než je premiéra. Bývá inspirovaný právě tím, jak pracují sami herci, co se jim líbí, kdy se smějí apod. Jak probíhají tedy jejich „punkové“ zkoušky, jak to mají dnešní mladí s prací, dodržováním pravidel, jak tedy Pobertové vlastně fungují? Nejen na to se Dominiky - herečky, režisérky a autorky - ptala Kateřina Fikejzová Prouzová.

záznam streamu: ZDE

JAK SE TO VYVINULO, ŽE JSTE SE ROZHODLI VYJET NA SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKU?

Určitým způsobem tam byla velká podpora od Temna, což je druhý Týnišťský soubor. Viděli, jak ta hra vznikla a přišlo jim líto, abychom s tím byli jen na domácí scéně. A je pravda, že my bychom se k tomu sami nerozhoupali a tak jsme se díky nim rozhodli vystoupit z té komfortní zóny, jak se říká.

CO OD TOHO ČEKÁTE?

Že se trochu ukážeme, poznáme se s lidmi, kteří mají podobné zájmy. A že to našim lidem ukáže, že to, co děláme ve svém volném čase, má smysl.

ČASTO BÝVAJÍ ÚČASTNÍCI ZASKOČENI LEKTORSKÝM SBOREM, JSTE NA TO PŘIPRAVENI?

Na to jsme hodně připravení. Já jsem často hodně sebekritická. A myslím, že si nemyslíme, že hrajeme profesionální divadlo. Na něco takového se těšíme. Často je naše publikum velmi vřelé, takže potřebujeme zpětnou vazbu od cizího publika a lektorského sboru, abychom se posunuli dál.

KDO JSOU POBERTOVÉ? JA BYSTE VÁS CHARAKTERIZOVALA?

Já jsem četla na Facebooku, že jsme mladí a neklidní, což nás přesně vystihuje (smích). Je to soubor, který jsem založila poté, co jsem vystudovala druhý stupeň literárně dramatického oboru na ZUŠ a bylo mi líto, že bychom se už nemohli scházet. Přitáhli jsme i nové lidi i ty, kteří ani nevěděli, že by mohli hrát a přičichli k tomu. Pobertové, jsou vysokoškoláci, kteří chtějí hrát divadlo. Začínali jsme v nějakých deseti lidech. Dost lidí si uvědomilo, že to divadlo hráli, jen proto, že je na to přihlásili rodiče, anebo proto, že měli volný čas, takže ti se mu automaticky přestali věnovat. Nyní nás je osmnáct, jsou tam lidé, kteří to divadlo dělají rádi. Změna také byla, že to nyní režíruji já a ne paní učitelka ze ZUŠ.

CO BYLA VAŠE PRVNÍ PRÁCE MIMO ZUŠ?

Naší první celovečerní inscenací byla IQUERIDA! – inspirovaná knižní sérií. Sepsala jsem to do scénáře. Představení, kde nás hrálo asi devět. Naším cílem je přitáhnout mladé lidi do divadla. Právě toto představení bylo zaměřené na ty mladé. Minimálně se nám podařilo přitáhnout dost mladých lidí nejen jako publikum, ale i lidi, kteří chtějí divadlo hrát.

SOUČASNÉ PŘEDSTAVENÍ KDYŽ KONČÍ HRA, JE VAŠE AUTORSKÉ PŘEDSTAVENÍ NEBO JE TO KOLEKTIVNÍ PRÁCE?

To je složitá otázka a ještě složitější odpověď (smích). Je to moje představení, ale nechala jsem výstavbu charakterů na ostatních. Na jevišti už je všech osmnáct lidí. Je to z prostředí umělecké školy.

JAKÁ JE HLAVNÍ MYŠLENKA HRY?

Je jich tam víc, ta hlavní asi je, že někdy honba za úspěchem může zastínit to, co je v životě opravdu důležité.

CO JE PRO VÁS, V ŽIVOTĚ DŮLEŽITÉ? DNEŠNÍ GENERACE JE JINÁ. PRÝ SI CHCE VÍCE UŽÍVAT, NECHCE TOLIK PRACOVAT, NENÍ TAK AMBICIÓZNÍ. JE TO PRAVDA NEBO TO JE JEN NAŠE PŘEDSTAVA?

Myslím si, že je to pravda … že je to určitě pravda (smích). A nemyslím si, že je to špatně, možná proto, že jsem součástí té generace. Zrovna dnes jsem četla, že se dnešní starší generace rozčiluje nad tím, že mladí nechtějí pracovat přesčasy. Mladí nechápou, proč by měli obětovat své zdraví, svůj čas pro nějakou firmu? Co je na tom špatného? Je pro ně mnohem důležitější se věnovat své rodině, svým vztahům. Myslím si, že jsme pochroumaný dlouhou karanténou v Covidu, sociálními sítěmi a myslím si, že ta psychická pohoda je pro nás důležitější než pracovní ambice.

POJĎME SE VRÁTIT K VAŠÍ INSCENACI, HRAJE V NÍ OSMNÁCT LIDÍ, COŽ JE TĚŽŠÍ ZORGANIZOVAT. CO VNÍMÁTE, ŽE JE V TOMTO POČTU NÁROČNÉ?

Těžké je se sejít všichni (smích). My jsme se dokonce všichni setkali až na premiéře. Je to až neuvěřitelné, pokaždé někdo chyběl, za něho četl text někdo jiný apod. Tohle je opravdu nejnáročnější, sejít se všichni na zkoušce. Já v té hře ještě hraji, takže hraji samu sebe plus postavu, to když se sejde, je to opravdu náročné.

JAKÉ JSOU VAŠE SOUBOROVÉ HODNOTY?

Myslím si, že částečně se to mění s osazením souboru. Noví lidé přinášejí nové myšlenky. Je pro nás důležité, aby soubor fungoval vnitřně. A abychom do divadla chodili rádi. Už se nám stalo, že tam někteří nechodili rádi a to pak zasáhlo celý soubor. Pro mě konkrétně je tedy důležité, aby tam ti lidé chodili s láskou. Jak to představení dopadne je věc druhá.

JAK PRACUJETE SE ZPĚTNOU VAZBOU MEZI VÁMI, ZDA JSOU TY VZTAHY ZDRAVÉ APOD.?

Na to, jak to jsou dobří herci, tak málo kdo dokáže hrát, že se jim něco líbí, nelíbí (smích). Snažíme se k sobě chovat slušně a v situaci, kdy je potřeba si něco vyříkat, tak si to vyříkáme. Částečně je to také na mě a tak se chodím lidí ptát. Když cítím, že tam něco nefunguje, jdu si s těmi lidmi promluvit. Je to často hodně o lidech, jestli i oni sami to chtějí řešit, jestli si o tom chtějí promluvit nebo ne. Myslím si ale, že toto zvládáme celkem dobře. Ale samozřejmě to není nikdy stoprocentní.

JAKÉ JSOU VAŠE METODY REŽIJNÍ A HERECKÉ PRÁCE? KDE JSOU TY HRANICE, KDY VÁM NĚKDO ŘEKNE, ŽE SE V TOM TŘEBA NECÍTÍ?

Tam je to hodně na mém posouzení. To aby se tam všichni cítili dobře, je způsobeno tou velkou volností, například tím, že někdo přijde až na té premiéře. Je pravda, že často věci, které bychom mohli zkoušet čtyři hodiny, zkoušíme deset, protože se u toho hodně nasmějeme, objednáme si do toho jídlo, povídáme si. Přeci jen jsme ve věku, kdy na nás doma nečekají děti, manželé apod., takže to, že je tam ta volnost abychom si povídali i o svém životě, je to to, co způsobuje tu dobrou náladu. Máme to volné, tak trošku na punk, což by na profesionální úrovni nefungovalo. Proto asi právě nikdo z nás nemůže studovat nějakou konzervatoř DAMU, JAMU. Já za sebe lidi, kteří se tomu divadlu věnují, hrozně obdivuji. Já sama jsem lajdák, který dělá vše na poslední chvíli a má to vše na háku. Pak obdivuji ty lidi, kteří se dokáží připravit na přijímací zkoušky a tomu divadlu se opravdu věnovat na sto procent. Mě vlastně nevadí to divadlo dělat i přes víkend, je to něco co obdivuji, ale nemyslím si, že je to něco kam bych se chtěla dostat, protože pro to nejsem vnitřně nastavená. Neuměla bych mít ten řád a disciplínu, já mám, dá se říct fobii z jakéhokoliv systému, kde bych měla něco dělat systematicky, to prostě není pro mě.

JAK VY SAMA SE CÍTÍTE NA JEVIŠTI?

Hrozně dobře a to je ten důvod, proč hraji a zároveň se režíruji, ač vím, že by to tak úplně nemělo být. Ve chvíli, kdy jen režíruji a zavřu se třeba do kabiny, je to pro mě strašné. Je to o vložení veškeré důvěry do herců, ale nemít v tu chvíli možnost zachránit třeba situaci v případě nouze přímo na jevišti. Proto jsem moc ráda jako režisérka a herečka zároveň. Jinak je to pro mě utrpení. Vlastně jsem neplánovala hrát, ale dva dny před reprízou nám byla zavřena jedna herečka a já místo toho, abych to odvolala, jsem řekla, že to za ní zahraji a seženu někoho, kdo nám bude pouštět hudbu. V tu chvíli jsem hrála představení, které jsem si režírovala a už jsem u toho zůstala, protože jsem zjistila, že se v tom cítím dobře.

JAKÝM ZPŮSOBEM VÁS FORMOVALI VAŠI PEDAGOGOVÉ? KDO VÁM CO DAL? CO JSTE SI PRO SEBE OD NICH VZALA?

Já jsem začala u Evy Drábkové, to bylo asi v mých devíti letech. Tam mi to dalo právě tu lásku k divadlu a to, že jsme s ní navštěvovali Klicperovo divadlo, že jsme hráli, sami jsme vytvářeli příběhy, měli jsme možnost tvůrčího psaní. Byl to člověk, který mi ukázal, že toto chci dělat.

Když jsem poté odešla na druhý stupeň ZUŠ, začala jsem studovat u Veroniky Plašilové a u Jany Bahníkové. U Veroniky jsem se naučila metodické věci, jak hrát s herci, jak přemýšlet, často s ní i nyní konzultuji nějaké věci. Jana mi dala první možnost režírovat. U ní jsem poprvé režírovala malé vánoční představení a tu možnost mi poté dávala každý rok. To mne formovalo k tomu, že bych mohla právě dělat něco víc než jen psát scénáře a hrát, ale i režírovat.

JAK VYPADÁ VÁŠ TVŮRČÍ PROCES, KDYŽ SE ROZHODNETE, ŽE NĚCO ZPRACUJETE? JAK TO VYPADÁ OD NÁPADU K TEXTU?

Teď už budete věřit, že jsme opravdu šílenci, já jsem doufala, že se na to nezeptáte (smích). No, kromě toho, že se nescházíme, tak jsem tuto poslední hru, napsala tři týdny před premiérou. Ve tři ráno jsem jim jí poslala. Byla jsem totiž dva měsíce ve Španělsku a v plánu bylo, že za ty dva měsíce to celé napíši, vymyslím a pak budeme mít dvanáct týdnů na to to dozkoušet. Plán nevyšel (smích). Můj tvůrčí proces je takový, že to divadlo Pobertové je pro mě inspirativní a to, že věci dotvářím až během toho co se zkouší. Máme třeba jen první dějství a druhé ještě není hotové, to mě ale přivádí na spoustu dalších nápadů a i tím, že vidím reakce herců a co je zajímá, dotvářím scénář. Tak mi pak po nocích chodí sms: prosím, piš scénář, už ho potřebujeme znát… A já se opravdu snažím, ale ne vždy to vyjde v čas, jak bychom si přáli, takže ve výsledku je to vše takové volné, jako vše u nás (smích). Scénář tedy vzniká částečně ze mě, částečně z nich. Scénář se třeba dotváří i na jevišti, je to prostě takové pěkné, alespoň pro nás.

NEJVĚTŠÍ INSPIRACE JE TEDY TERMÍN?

Jo, je to tak. Ten tlak je u nás opravdu potřebný. Termín a snaha to dohonit. My jsme třeba měli generálku Malých žen a lidé už byli za dveřmi sálu, takže jsme tu generálku ani nedojeli a měli jsme ji vlastně až v průběhu představení pro diváky (smích).

NEMÁTE S TÍMTO PŘÍSTUPEM NĚKDY STRACH, ZDA TO VŮBEC DOHRAJETE?

Je pravdou, že se mi o tom občas zdá, že stojím před lidmi a nevím, co mám říkat. To je pravda (smích). Ale zatím vždy jsme to dohráli (smích).

NEBUDE VÁS TA PŘEHLÍDKA TAK TROCHU NUDIT?

Já doufám, že lidé budou vystresovaní a že podají ten nejlepší výkon, abychom vám ukázali, že to u nás fakt funguje (smích).

MÁTE NĚJAKÉ CÍLE DO BUDOUCNA?

Kupodivu takovéto plány máme (smích). V tuto chvíli bychom chtěli udělat představení, které budou složené z jednotlivých příběhů, které budou propojené, abychom nebyli všichni hned na jevišti. Vypadá to, že to bude autorská hra. Obávám se, že to budu dělat opět já, ač jsem zkoušela, aby třeba režíroval někdo jiný, ale neprošlo to (smích).

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová