Dita Poustecká překypuje energií a nápady. Dlouho hledala něco, kde by nalezla uplatnění pro svou kreativitu. Nakonec se jí do cesty postavilo divadlo. „Začalo to tak, že paní učitelka mého syna ze ZŠ školy řekla nám – rodičům, že by bylo moc fajn, kdybychom pro naše děti něco zahráli. Samozřejmě já jsem se aktivně přihlásila a začali jsme každý rok nacvičovat krátká představení pro děti, vždy podle témat, která se probírala. A mě to začalo strašně bavit,“ vzpomíná Dita Poustecká na své začátky s divadlem. „Udělali jsme první hru a mně to přišlo tak úžasný a úspěšný. Začali se nabalovat další lidi, kteří měli taky nějakou touhu a zanedlouho z toho byl oficiální spolek.“
Soubor NerušKruh se ve svém repertoáru věnuje tomu, co ho táhne. I když s ohledem na diváky převládají komediální žánry, jak říká Dita Poustecká. Na svém kontě mají třeba hru z biblických příběhů, což vzniklo v návaznosti na výuku ve waldorfské škole. První velkou inscenací souboru byl Natěrač. Soubor se neubírá jedním žánrovým směrem, ale v jednom má Dita Poustecká jasno. „Já jsem nechtěla hlavně dělat hloupé divadlo. Mně je jasné, že jsme ochotníci, amatéři. Nikdy nebudeme dělat nějaké obrovské umění. Také potřebujeme, aby na nás chodili lidi. Myšlenka byla taková, udělat třeba dvě komedie, pak něco vážnějšího, což se nám trošku daří.“ Výběr a úpravu her má na starost právě Dita a nebojí se jejich úprav, škrtů, popřípadě dopisování. Je to zkrátka akční člověk, okolo kterého se nabalují další nadšenci. V současné době má soubor NerušKruh patnáct členů.
Soubor NerušKruh zkouší stále na waldorfské škole. Tam však nemají prostor ani na skladování kulis
a kostýmů. Veškeré divadelní věci schovává Dita Poustecká ve své ložnici, kde skáče šipku od dveří do postele přes kostýmy, jak popisuje – naštěstí s úsměvem. Nicméně jako soubor bez vlastního divadelního prostoru se NerušKruh potýká i s velmi náročnými situacemi. „Býváme při hraní velmi překvapení. Často hrajeme v pardubickém Exilu, proto inscenace stavíme pro tenhle konkrétní prostor. Ale pak jsme vykulení, když hrajeme někde jinde a všechno je jinak. Musíme to rychle vymyslet, abychom se tam nemotali a nevypadalo to hloupě. Nejvíc jsme byli zaskočení, když jsme se dostali na třikrát větší jeviště. Scénu přizpůsobujeme tomu, abychom se vešli do třech aut. Techniku nemáme žádnou, takže pracujeme s tím, co nám půjčí tam, kde hostujeme. Světla můžeme mít promyšlené, ale potom improvizujeme vždy na místě podle toho, co je k dispozici,“ popisuje Dita Poustecká fungování začínajícího, malého souboru bez vlastního zázemí. Nutno říct, že vlastní zázemí, alespoň sklad kulis a kostýmů, je velkým snem jistě ne jenom Dity, ale celého souboru.
„Na druhou stranu teď máme finanční svobodu. Kdybychom měli vlastní prostor, museli bychom ho dokázat zaplatit. Prioritou by byla návštěvnost a už bychom se nemohli tak svobodně vybírat, co budeme hrát,“ přemýšlí Dita Poustecká i o pozitivních stránkách jejich fungování. „Mít vlastní prostor je sen, ale kdybych měla ten kouzelný zvoneček, tak bych měla třeba herce, který by měl domeček a u něj třeba obrovskou stodolu, aby se to dalo zařídit všechno po svém. Ale představa, že bych měla ještě starost s nějakým dalším prostorem, myslím, že by to bylo moc.“
„Já jsem si představovala, že to budeme dělat opravdu s tou velkou scénou, bude to všechno tip ťop, že to bude dokonalé,“ vzpomíná Dita Poustecká na své první představy o tom, jak bude dělat divadlo. „Vůbec jsem si nepředstavovala, že se budeme muset tolik přizpůsobovat. Jak se říká, pracuj s takovým materiálem, který máš. Vlastně s tím Natěračem jsme začínali tak, že ta scéna byla obrovská – byly tam ty stěny, gauč… a zjistili jsme, že je to opravdu náročné s tím jezdit, takže jsme se hodně umírnili.“ Mimo hostování v Divadle Exil hraje NerušKruh na venkově, kam jezdí s nadšením. „Přiznám se, že jsem z těch zájezdů měla obavy, ale jezdíme hrozně rádi. Takže obrážíme okolí, dostaneme řízek. – Nejstrašnější jsou ty kulturáky, kde visí ještě střapce ze Silvestra, kde je jenom nějaký malý plac, praktikábl, na který se nevejdeme. A pak vymyslet, kde to budeme obíhat, tak je to náročný. Ale je to vlastně švanda. Bereme to tak, jak to je, vždycky si to užijeme,“ popisuje s úsměvem Dita Poustecká.
Jako režisérka chodí Dita Poustecká se svou vizí. Text si předem připravuje, ví, jak by měl výsledek vypadat. Ovšem dál se nechá vést herci a herci se nechávají vést Ditou. „Vyhovuje mi nechat herce, ať si do toho sednou. Koordinuji to jen v případě, kdy se hodně uhnou z mé představy. Jsem spíš průvodce. Třeba z toho někdy vyleze něco jiného, než jsem chtěla, ale někdy je to obrovský přínos. Ale pokud se odchýlí moc, tak jsem ta režisérka předehrávačka a ukážu, jak to má vypadat. Ale baví mě ten proces, jak to všechno vzniká.“
Nebylo by Antré, kdyby nepřišla řeč na divadelní přehlídky. I NerušKruh má s přehlídkou zkušenost, ale zatím nemají v plánu se tohoto systému dál zúčastňovat. „My na přehlídky nejezdíme a jezdit nechceme. Tedy já nechci. I když přehlídky jsou skvělý, jako divačka si to užiju. Ale já mám od malička problém se soutěžením nebo hodnocením umění. Je mi to bytostně nepříjemné. Takže když jsem teď měla na moravském FEMADU jako delegát hodnotit představení, bylo to pro mě dost těžké.“
Jedinou zkušenost s přehlídkou má NerušKruh, když zavítal do Červeného Kostelce v době covidu. Rozborový seminář s lektory Dita nevnímá jako negativní zkušenosti, ale nepotřebuje ji opakovat. „Bylo to zvláštní, ale vlastně v něčem nakonec přínosné. Pro mě to bylo nejvíc přínosné v tom, jak jsme si povídali s tou komisí – opravdu jsem si před nimi připadala jak před zkoušející komisí. Ale co mi hodně pomohlo, že jsme se bavili o tom, co zkoušíme a hodně jsme to na základě toho přehodnotili. Ale pro diváka je přehlídka skvělá věc. Setkat se s lidmi, vidět, jak to dělají druzí... bezvadný.“
V loňském roce se souboru NerušKruh nepodařilo odehrát premiéru nové hry. Tento úkol se jim přesouvá na teď. „Letošní sezonu nás čeká hlavně zkoušení. Loni se nám poprvé nepodařilo mít premiéru, to bylo hrozně náročný. Máme hrozný divočiny v souboru, pořád jsme přeobsazovali. Mám cíl – i když jsem si nasadila laťku vysoko, že když loni nebyla žádná premiéra, tak letos budou dvě! Takže jednu hru, Drahá matko, už máme rozdělanou. A pak se chystáme na naší autorskou věc, to se těším. Kolega napsal jednoaktovku, kterou jsme v době, kdy se hrát nemohlo, chtěli udělat jako rozhlasovou hru. To se nepodařilo. A při překladu ze slovenštiny do češtiny jsem zjistila, že nejenom překládám, ale že píšu. Tak jsem dopsala druhý akt,“ říká jen tak mimochodem Dita Poustecká, která dopsala i třetí akt, takže to vypadá, že má soubor před sebou další, krásný kus.
I když se zdá, že se Dita nevěnuje divadlu tak dlouho, provází ji celý život. Dita je velice aktivní divák už od malička. Nasává vjemy a zkušenosti z obou stran divadelní rampy. „Jsem teď jako divák shovívavější. Když se mi nějaké představení nelíbí, tak dokážu ocenit tu režijní práci. Najednou tam vidím věci, kterých bych si jinak nevšimla, když bych tu režii nedělala. Taky pátrám, proč mi to nesedlo. Často si říkám: aha, na tohle si musím také dávat pozor.“
Jestli má Dita Poustecká nějaký sen, týká se bezpochyby aspoň nějakého zázemí pro svůj soubor. Ale přeje si především pokračovat. „Mám sen, aby to naše divadélko přežilo, aby fungovalo. Ale nemám ambice. Hrozně si přeju, aby nás to bavilo, aby to bavilo i diváky. Pak by to nemělo smysl, ale musí to bavit nejdřív nás. No a nějaký prostor, aspoň sklad by nám velice, velice pomohl.“
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Tomáš Zeman
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.