Anna Hlaváčková: dramatické texty vás nevtáhnou jako román

ANNA ZINDULKOVÁ HLAVÁČKOVÁ JE DRAMATURGYNĚ VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA PARDUBICE A DĚKUJEME JÍ ZA TO, ŽE SE OPRAVDU DETAILNĚ ROZPOVÍDALA O TOM, CO TATO POZICE V PROFESIONÁLNÍ SFÉŘE OBNÁŠÍ.

Annu Zindulkovou Hlaváčkovou jsme pozvali také proto, aby zkusila poradit i nám amatérům, jak poznat dobrý text divadelní hry. Povídali jsme si o tom, jak je to těžké s autorskými právy u profesionálů, když si vyberou složitější „kousek“ a co vše jim autoři mohou zakázat nebo přikázat u některých produkcí. Anny maminka je herečka Ludmila Mecerodová, toužila Anna být také herečkou? Kateřina Fikejzová Prouzová vyzpovídala Annu Zindulkovou Hlaváčkovou opravdu detailně, nenechte si ujít také celý záznam rozhovoru.

záznam streamu: ZDE

KDO JE PODLE TEBE DRAMATURG?

Ta profese je dost košatá a liší se podle toho u jakého je to divadla. Rozdíl je u amatérského divadla, jiné u nějakého pražského divadla, které se velmi výrazně profiluje, jako je například Divadlo Na zábradlí. Jiné to bude u divadla regionálního typu, městského typu, jako je zrovna Východočeské divadlo Pardubice, kde pracuji já. Nejsem na to sama, mám tam i kolegyně.

Jde o to, že dramaturg sestavuje dramaturgický plán, což je seznam divadelních her, nebo dramatizací, adaptací, které se budou v divadle uvádět v dalších a dalších sezónách. Pak také záleží na tom, jakým způsobem se divadlo profiluje, na jakého se zaměřuje diváka. Podle toho musí dramaturg reagovat a je to složitější u regionálního divadla než u divadel, které mají jednodušší scénu.

Dramaturg spolupracuje s režisérem. Snažíme se režisérům vycházet vstříc, zároveň aby mohl dramaturg pracovat na tom, co ho samotného zajímá. Často je potřeba předlohu upravit, přistoupit ke škrtům. Děláme obsazení herci, poté se začíná zkoušet a při zkoušení je dramaturg na zkouškách společně s režisérem podle toho jak je režisér zvyklý pracovat. Je toho opravdu mnoho kolik toho děláme, píšeme a čteme.

JE NĚJAKÉ DESATERO PRO AMATÉRSKÉ SOUBORY, KDYŽ SE TI DOSTANE DO RUKY TEXT A PROČÍTÁŠ HO, PODLE ČEHO BYCHOM MOHLI POZNAT, JESTLI TEN TEXT STOJÍ ZA TO O NĚM UVAŽOVAT NEBO HO ULOŽIT DO ŠUPLÍKU?

Dramatické texty se čtou těžko. Nevtáhnou vás třeba jako román. Text v divadelním smyslu není hotovým dílem, je potřeba mít jistou představivost a představit si, jestli to na jevišti může fungovat nebo ne. Text musí mít dramatickou povahu, musí být dobře napsané dialogy, musí to jasně spět od něčeho k něčemu, musíte rozumět postavám a jejich jednání. Analýza textu se učí na vysoké škole, ale je důležité si tyto základní věci pohlídat. Pokud tam není dramatické jednání a nemůže to nikoho zaujmout, tak text není správný.

LEKTOŘI NA PŘEHLÍDKÁCH ČASTO ŘÍKAJÍ AMATÉRŮM, ABY SE DÍVALI NA TO, CO SE ČASTO HRAJE A AŤ SI HLAVNĚ DÁVAJÍ POZOR NA NOVINKY. JE ZA TEBE TĚŽKÉ NAJÍT DOBROU NOVINKU?

Ano je. Na tu kvantitu je těch špatných prostě víc. Často spíše sahám po zahraničních textech. Pokud se něco objeví, je radost něco uvést na české premiéře. Je super přinášet na domácí scénu nové kvalitní hry. Musím ale říct, že i u nás máme velmi slušné pisatele. Myslím si, že je potřeba podporovat moderní dramatiku.

JAKO AMATÉŘI JSME ZVYKLÍ VYHLEDÁVAT TEXTY NA DILII A AURA-PONTU. JAK JSI SPOKOJENÁ S TÍM, JAK JSOU Z JEJICH STRANY POPSANÉ ANOTACE? PŘIJDOU TI DOSTATEČNÉ A VYPOVÍDAJÍCÍ PRO TO, ABYCHOM SE ROZHODLI, JESTLI SE NÁM VYPLATÍ SI NECHAT DIVADELNÍ HRU ZASLAT?

Někdy ano, někdy ne. Anotace evidentně nepíše jeden člověk. Často se setkávám i s tím, že se tam objevují nepřeložené hry, pak k tomu někdo sepíše anotaci, která ani nemusí odpovídat skutečnosti. Nikdy ty anotace nemají jednotný styl. Někdy se věnují více formě, někdy obsahu, ale už se nedozvíte, že ten text má specifickou strukturu, že je to experimentální drama apod. Nejlepší je prostě si to nechat poslat a třeba po dvou třech stránkách text odhodit. Oni celkem rádi a bez problému texty zasílají.

KDYŽ UŽ MÁŠ TEXT, KTERÝ SE TI OPRAVDU LÍBÍ, PŘICHÁZÍ U TEBE OBAVA, ZDA NA TO KOLEGOVÉ BUDOU MÍT STEJNÝ NÁZOR? S KÝM SVŮJ NÁPAD KONZULTUJEŠ?

Většinou se svými kolegyněmi dramaturgyněmi Janou Uherovou a Janou Pithartovou a s uměleckým ředitelem Petrem Dohnalem. Tím, že vybírám s konkrétním režisérem, tak on je často ten první a pak už jsme dva a přesvědčujeme ty ostatní (smích). Někdy se může stát, že něco nedopadne a pak už musíte vybírat nějaký nový konkrétní titul a začít na něm hned pracovat a není čas někoho přesvědčovat.

ČASTO ŘEŠÍME AUTORSKÁ PRÁVA, ŽE JSOU NĚKTERÁ PRO NÁS AMATÉRY NAPROSTO NEPRŮCHODNÁ, POTÝKÁ SE S TÍMTO I PROFESIONÁLNÍ DIVADLO?

Když se chytáme uvést nějakou hru, tak vždy zjišťujeme podmínky pro získání licence. Je pravda, že mnohdy jsou to finančně náročné věci a je pravda, že díky tomu, že divadlo je profesionální a je z velké části finančně soběstačné a z velké části dotované krajem a ministerstvem, tak si můžeme dovolit sáhnout i po těch dražších kusech. Ale musíme se chovat samozřejmě hospodárně. Už se nám párkrát stalo, že jsme nemohli uvést například nějaký muzikál, protože autorská práva byla tak drahá, a věděli jsme, že bychom si na to nevydělali například ani za dva roky plné produkce při plném divadle.

Specifické podmínky, jako že se v textu nesmí škrtat, obsazení musí schvalovat zahraniční zastupitelé textu, se objevuje u větších produkcí jako u broadwayských muzikálů apod. Mně se osobně stalo, že autoři chtěli schvalovat scénografii. Dokonce když děláte propagační materiály, jsou tam velmi striktní v tomto ohledu, jak velkým písmem mají být autoři vůči překladateli a dalším členům týmu, co na plakátu může a nemůže být. Když to tam není, jsou za to sankce a opravdu to kontrolují. Je to takové svazující, nicméně jsme si na to zvykli a dáváme si na to pozor. Už jsem měla i osmistránkovou smlouvu v angličtině. Zase to bylo na mých bedrech dramaturga ohlídat, abychom neporušili nějaký regulativ. Jde to zvládnout, ale je to podle mě zbytečná administrativa a myslím si, že divadlo je živý organismus a chtít po něm kopírovat zahraniční produkce, třeba scénografií nebo tím, že vám zakážou dělat nějaké dílčí úpravy v textu, je to až absurdní. Nicméně, u některých produkcí se to dodržovat musí. Není jich ale zdaleka tolik, setkáváme se s tím sem tam.

NEŽ SE ZAČNE ZKOUŠET, JAK VYPADÁ PŘÍPRAVA TEXTU, JAK VYPADÁ SPOLUPRÁCE REŽISÉRA A DRAMATURGA?

Záleží na tom, s kým spolupracujete, každý režisér má jiná očekávání od dramaturga. Pokud máme vybraný text, tak pak začneme uvažovat nad konkrétní dramaturgicko-režijní koncepcí a jak konkrétně to realizovat, aby to mělo smysl. Vybereme si repertoár, který uspokojí všechny skupiny a věkové skupiny obyvatel a měl by být žánrově pestrý. Nemůžeme mít jen samá dramata apod. Pokud začneme pracovat na konkrétním textu, začneme ho společně číst, navrhujeme různé úpravy. Přemýšlíme nad prostředím, tam už vstupuje například scénograf a kostýmní návrhář. Teď bych chtěla, aby se to stalo častějším pravidlem, aby se spolupracovalo s mladšími kolegy, mladými herci, režiséry a režisérkami, kteří mají jiný styl spolupráce, než ti starší. Ti mladší se například rovnou sejdou se scénografem, návrhářem a jdou více po souvislostech, aby to výtvarně sedělo a promlouvalo k divákovi i po této stránce.

TVOJE MAMINKA LUDMILA MECERODOVÁ JE HEREČKA. JAK JSI SE TY, DOSTALA DO DIVADLA?

Když nebyl, kdo by mě hlídal, tak jsem se dostala do divadla (smích). Já, i když jsem chodila na pardubické gymnázium, tak jsem měla trochu jiné úmysly, hodně mě zajímala biologie, to jsem vzdala, protože nejsem tak talentovaná v matematice a chemie nebyla mou silnou stránkou. To jsem na konec vzdala, tím více jsem pak inklinovala k divadlu. Chtěla jsem jít na hereckou konzervatoř, což mi naši vymluvili, ale pak na vysokou už jsem šla. Nešla jsem na herectví, ale šla jsem na divadelní vědu na Univerzitu Karlovu na Filozofickou fakultu a tam jsem absolvovala v magisterském oboru.

TY JSI HRÁLA I AMATÉRSKÉ DIVADLO, VYZKOUŠELA SIS TO TEDY I Z TÉ DRUHÉ STRANY. O ČEM SII MYSLÍŠ, ŽE TO HERECTVÍ JE? NA PROFESIONÁLNÍ SCÉNĚ TO ČLOVĚKU ASI HODNĚ BERE.

Je to fantastická tvůrčí práce. Ale neměla bych na to psychicky, protože jsem na veřejnosti větší nervák než moje máma. Pořád se to učím, ono o nic nejde, ale to se té hlavě nevymluví. Když jsem si to v pardubickém Divadle Exil vyzkoušela několikrát hrát, byla tam radost z toho amatérského souboru. Žijí tím dobrovolně, ne proto, že by si tím vydělávali, takže to bylo hodně příjemné prostředí a to vyvažovalo tu trému. Když si ale představím, že to dělám jako profesi, tak pak hrozí, že se užíráte, že kolegyně dostala tuto roli, přitom jsem to mohla být já…. asi nejsem dost dobrá… Jsou to velké nároky na psychiku, tak jsem si řekla, že se toho ušetřím.

ALE DIVADLO V TOBĚ REZONUJE OD DĚTSTVÍ, PROČ SIS VYBRALA DRAMATURGII A NE REŽII?

U režie je větší zodpovědnost. U dramaturgie je také velká zodpovědnost, ale mám pořád pocit, že v režii jde člověk více s kůží na trh. Jsem ten typ i jako dítě jsem byla, když jsem se učila do školy, představa neúspěchu byla vlastně tréma. I u veřejného vystupování u amatérského představení byl ten strach z neúspěchu a tréma. Mě by si blokovala psychika a nemám dojem, že bych byla natolik tvůrčí osobnost, že bych měla touhu takto umělecky pracovat. Nemyslím si, že jsem tímto směrem tolik sebevědomá a talentovaná.

KDYŽ SE DÍVÁŠ NA PRÁCI REŽISÉRA, CO VŠE SI TAM HLÍDÁŠ? CO TI NESMÍ V TÉ CHVÍLI UTÉCT?

Je toho opravdu hodně, pravdou je, že mě vždy po té čtyřhodinové schůzce bolí hlava. Je to velké soustředění. Záleží na tom, jestli vykládáte text, postavy, jejich psychologii, nebo řešíte jazykové, stylistické texty, tam bych řekla, že tam jsem jako doma. To je ta literatura, to mě tolik nevyčerpává, ale když už se jde na jeviště, je z větší části aranžováno a herci se pohybují a spěje se k větším celkům… To vše uhlídat je náročnější a vždy mi něco uteče, často se stane, že se pak sejdeme s režisérem nad poznámkami a uvědomíme si, že každý máme třeba poznamenáno něco jiného a tam je AHA moment: no jo, toho jsem si vůbec nevšimla…

POJĎME SE PODÍVAT NA DRAMATURGICKÝ PLÁN VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA PARDUBICE. JAKÉ JE JEHO SOUČASNÉ DRAMATURGICKÉ SMĚŘOVÁNÍ?

Je to touha uspokojit většinového diváka. Myslím si, že bychom si měli vybírat, a to se snad teď daří, takové režiséry a kolegy, kteří nepůjdou jen po pozlátku a po vnějškovosti, ale nabídnou hluboká dramata, hluboké příběhy. Zajímavé i výpravou, light designem, který je nedoceněnou disciplínou. Nabídnout jednat klasiku, ale když, tak jí inscenovat jinak než posledních padesát let. Nejsem člověk, který to může ovlivnit na sto procent, ale snažím se o to.

DĚLÁTE TAKZVANÉ INPROJEKTY. PŘEDSTAVUJETE NOVÉ NEOBJEVENÉ TEXTY A NOVÉ ZAČÍNAJÍCÍ REŽISÉRY. TO UŽ NAŠLO TAKÉ SVÉHO DIVÁKA, I KDYŽ JE TO JEN PRO HRSTKU LIDÍ, ŽE ANO?

Je to minoritní záležitost, ale je to moje láska. Já jsem v tomto ohledu dramaturgicky začínala. Dostala jsem na starosti INprojekty. Jedná se o scénická čtení. Hrajeme to na malé scéně, kde je kapacita sto lidí. Většinou se nám jich sejde šedesát, sedmdesát, což považuji za velký úspěch. Často jsou to lidé, které vídám opakovaně. Každé scénické čtení je doplněno diskuzí s tvůrci. Diváci mají možnost si popovídat s herci, režiséry, překladatelem hry a dalšími lidmi, kteří k tomu mají co říct. Máš hned zpětnou vazbu od diváka. Není to jen o zatleskání, a že odejdou, ale rozjede se dialog.

Chtěla jsem také přejít do jiného divadelního prostoru, než jen s využitím naší malé scény. Před rokem se nám naskytlo, že bychom mohli využít prostor moderní budovy, kde sídlí GAMPA a její expozice, takže jsme se dohodli na spolupráci se Šárkou Zahálkovou, programovou ředitelkou a přímo v expozici Mlýnský ostrov, která tam nyní je, odehráváme naše představení. Ta cesta hledat jiné divadelní prostory a psát texty, které dokáží korespondovat s výtvarným uměním je zase nová zvláštní cesta. Jde o to setkávat se s mladými tvůrci, otestovat je a otestovat jejich texty, nebo které ve spolupráci s nimi vybereme a hlavně to vyzkoušet i na divácích, jak to na ně působí.

Poslechněte si zá celého Antré:

záznam streamu: ZDE

Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centrum uměleckých aktivit.

Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.

foto: Tomáš Zeman

autor: Lucie Hotařová