Jako dítě se Alena Kubínová prý moc neprojevovala. Nevyhledávala pozornost, ani nikde veřejně nevystupovala. Všechny její aktivity se začaly objevovat v období dospívání. „Ona se ta osobnost nezmění. Z introverta se nikdy nestane úplně extrovert, ale je to skvělá otázka, protože to je vlastně princip mojí osobnosti. Já miluju introvertní projev umění, ale to umění se musí předvést. Takže to extrovertní chování se člověk naučí. Nic víc to není. Třeba já osobně nikdy nebudu extrovert. Nebudu lačnit po větší pozornosti,“ říká o sobě Alena Kubínová.
Zásadním životním zlomem pro Alenu Kubínovou byla střední škola. V prostředí lidí, kteří jí inspirovali, se odvážila pustit uzdu všemu uměleckému pnutí, které v ní od malička bylo. Uzavřeno v introvertní dívce. Pak přišlo založení první kapely, první autorské texty, a už to jelo. Umělecká tvorba byla to, co potřebovala.
„U nás doma se dost muzicírovalo, visely doma tátovi obrazy, některé nebyly dobré, ale s tím pak třeba přišla i touha dělat to líp,“ vypráví o svém uměleckém podhoubí Alena Kubínová. „Vnímala jsem hodně vizuálně a zvukově, a když jsem se naučila číst, hodně jsem četla. Zkrátka všechny ty podněty později potřebovaly vyjít taky ven. A s přibývajícími zkušenostmi a vzděláním jsem to mohla naplnit.“
Když je člověk zaměřený na víc uměleckých oborů, působí to obdivuhodně a úžasně. Někdy to ale může být i dost náročné, když si vnitřní výtvarník zrovna neví rady, a muzikant potřebuje dopsat píseň. „Dobrý je, když vám srdce tepe jedním směrem. Je to třeba jenom to divadlo. Ale já mám to silné zaměření na více činností, a mám hrozný zmatek v tom, co kdy mám dělat. Občas bych chtěla třeba tvořit výtvarně, ale znějí mi ty povinnosti, které mám a musím se jim věnovat. A všechny umělecké činnosti jsou stejně naléhavé,“ popisuje Alena Kubínová svízelné situace svého nadání. Jako osobnost, která svět kolem sebe vnímá skrze umění, má ale všechny své projekty, myšlenky a pocity ve vzájemném propojení. Ty věci jsou v kontextu a navazují na sebe, jak říká Alena.
„K divadelnictví jsem se dostala jako slepej k houslím,“ uvádí Alena Kubínová vyprávění o svých divadelnických začátcích. „Já jsem začala vystupovat s hudbou, a pak jsem byla oslovena kolegou, se kterým jsme dělali hudební projekt. A kolegova žena, Ema Zámečníková, nás oslovila, jestli nechceme zkusit divadlo. Tak jsme dělali divadlo pro děti, a někdy kolem roku 2001 jsme začali jezdit s výchovnými pořady a pak s hudebními divadly pro děti.“ Alena se divadlu učila doslova za pochodu. Supervizor projektů byla Ema Zámečníková, a tak se Alena učila nejvíc tak, že hrála, a spolupracovala se zkušenou divadelnicí a pedagožkou.
Divadlo pro děti se tváří jako kouzelná, hravá a veselá práce. Málokdo si ale uvědomí, co všechno stojí za tím pěkným, barevným a veselým představením. Alena Kubínová odhaluje něco ze svých zkušeností. „Náročnost cestovního divadla pro MŠ spočívá v tom, že vy jako člověk musíte být vždy připraven – umět komunikovat s učitelkami, s dětmi, musíte se dopravit na místo v čas, to znamená, že musíte umět plánovat, dále musíte umět řídit, a ať se děje co se děje, třeba někdo z rodiny umře, tak odehrát, pokud možno co nejlíp. – Ta práce je náročná v tom, že pokud to cestovní divadlo děláte v jednom člověku, tak to celé stojí na vás. Je to o neustálém přívalu energie, a vy nesmíte padnout, nemůžete si ulevit. Celou dobu před představením nepřemýšlím o divadle. Je to pro mě odměna, když všechno dobře dopadne, a já můžu odehrát,“ říká Alena Kubínová. Po náročném dopoledni, kdy Alena často hrává dvojáky, si skočí domů vyložit výpravu, a pak pokračuje do svého zaměstnání na ZUŠ Střezina, kde vyučuje populární zpěv.
„Výhoda ZUŠky je v tom, že ty děti si vychováváte k obrazu svému,“ říká Alena Kubínová. „Já mám individuální hodiny a to je úplně jiná práce, než když máte dav. Práce na Střezině je individuální, krása! Někdy se tam objeví někdo, kdo tam dítě natlačí. Ale věřím v otevřenou komunikaci.“ Alena Kubínová si ráda s lidmi povídá a ráda jim naslouchá. A tak vždy volí cestu přímého rozhovoru se svými žáky i s jejich rodiči, aby předešla nepřiměřenému tlaku na dítě. Někdy se stane, že úžasný zpěv je spíš snem rodičů. Alena Kubínová ale říká, že zpívat umí 99,9% dětí. „Děti umí zpívat do té doby, než začnou napodobovat různé interprety. Děti si také kazí hlas nevhodným zacházením s hlasivkami. Přirozená technika hlasu a zpěvu je dokonalost sama.“
„U mě je základem výuky cvičení hlasu a lidovky. Jsme Češi, a základem jsou lidovky,“ říká Alena Kubínová o svém přístupu k výuce populárního zpěvu. „Zpíváme i v jiných jazycích, co zvládnu korigovat. Zásadní vliv má žánrová pestrost. Máme průřez mezi žánry i historické vodítko k výběru skladeb. Pro mě je stěžejní čistý, zdravý a pevný hlas. Je důležité, když žáci dokážou prodat sebe, svoji osobnost. Vytahuju jejich potenciál. Noty na koncertech ale dětem nedovoluju.“
Jako všechny žáky ZUŠ, i žáky pěveckého oddělení čas od času čeká veřejné vystoupení. To je zcela jiná situace než s učitelem na učebně, a může to být pro mnohé z nich stresující. Alena Kubínová ale samozřejmě učí své žáky i práci se stresem, se kterým se sama učila pracovat i díky divadlu. „Hlavně díky divadlu jsem se naučila s tím pracovat. Takže dělám semináře na odbourávání trémy, nejen pro své žáky, ale hlavně pro ně. Děláme dechová cvičení, mentální cvičení. Říkám jim věty, které ve chvíli kdy si je řeknou, tak by měli zvládat ten největší nápor nervů.“
Vychovávat děti k umění, ať jeho tvorbě nebo konzumaci, je důležitá součást života. Ne u každé rodiny to je ale přirozené. Ne každý učitel si uvědomuje, že i kulturní zážitek je jistou mimořádnou událostí, obřadem. „Před 20 lety, když jsem jezdila s divadlem, tak děti chodily do školky na divadlo načančaný. To divadlo kultivovalo diváka a jeho okolí. Teď děti chodí v teplákách, potrhaný. Nevědí, že jdou na divadlo, a že to divadlo znamená nějaký kulturní okamžik, a váže se s tím nějaká tradice a ta tradice má své opodstatnění,“ říká s povzdechem Alena Kubínová. Každý z nás může k tomuto faktu přispět. Vychovávejme děti k úctě k umění.
Alena Kubínová ráda tvoří, když na to má absolutní klid. Vyhovuje jí samota, ticho, pomáhají procházky a příroda. Pak má čas vnímat svým vizuálním i auditivním kanálem, vše se propojuje a vzniká dílo. Jejím krásným uměleckým dílem je kniha Slova, kterou sama napsala i ilustrovala. „Kniha je pro všechny, které baví básnění, a pro ty, kteří mají rádi obrázky. Je určena dětem předškolního věku a prvním čtenářům, ale i dospělým, kteří z knihy budou dětem číst. A k téhle knize chystám i pedagogický materiál, který navede, jakým způsobem se dá s knihou si hrát.“
Děkujeme za podporu Galerii Václava Havla a Centru uměleckých aktivit.
Záštitu nad streamem Antré mají: hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a hejtman Královéhradeckého kraje Martin Červíček.
foto: Leo Marek
autor: Lucie Kotěrová
Souhlasím Tyto stránky používají cookies za účelem lepšího komfortu jejich prohlížení. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním.