Fáze jarní deprese se prohlubuje. Úvodník Divadelní hromady

Milí přátelé,

v době, kdy píši tento úvodník (30. 11. 2020), se již HROMADA, kterou držíte v rukách, sází. Záměrně jsme si nechali úvodník na úplný konec, protože jsme chtěli, aby byl co nejvíce aktuální. Nu, pokusím se o to, ale mám obavu, že jen co ho odešlu do předtiskové úpravy, už bude vše zase jinak.

V rukou držíte vánoční HROMADU, která měla být pozitivní. Když jsem psal úvodník červnový, věřil jsem, že koronoparalýza bude po prázdninách pryč. Inu pořád se učíme, člověk je tvor omylný. A já evidentně nedohlédl, že vir sám od sebe nezmizí. Lehce mě utěšuje, že jsem v tom (snad) nebyl sám. Dokonce podezřívám naši vládu, že byla stejně naivní. Ale to je jen má domněnka, kterou si chci ospravedlnit fakt, že jsem se nechal znovu zaskočit.

V letní HROMADĚ jsem psal o tom, jak jsem byl situací lockdownu, jak tomu teď říkáme, naštvaný, urputný, roztrpčený, demotivovaný – a na jeho konci manický. Přesně v tomto pořadí. Byl jsem naštvaný, že nemůžu zkoušet, urputný v hledání legálních cest, jak premiéry dotáhnout, trpící, když vše postupně kolabovalo, dokonce bojácný, že tohle je opravdu průšvih, demotivovaný délkou „prázdného“ období – a až nezdravě nadšený, že to končí, což mi vlilo krev do žil (a asi i do očí, když jsem přes prožívané nadšení neviděl, že je to jenom „pauza“). Když se ohlédnu, připadá mi moje prožívání letošního druhého kvartálu jako maniodepresivní psychóza. Jen v opačném pořadí: od deprese k manickému stavu.

Proběhlo léto. Zaplať pánbůh s Hronovem, s možností relativně často hrát (což, co si budeme, obvyklé během léta není! Ale hlad po divadle byl velký evidentně nejen u nás, kteří ho děláme, ale i u diváků), s pozitivními zprávami o vývoji epidemie, bez roušek, se sluníčkem (v duši). – A rozběhl se školní rok. Pokud někdo zvlášť citlivý již na obzoru viděl mráčky, viděl dál než já, říjen mě znovu překvapil...

Na jiném místě této HROMADY píšu o tom, jak jsme se s letošním kalendářním rokem vypořádali v Jesličkách. Píšu tam, jak jsem po zrušené březnové premiéře Příběhů obyčejného šílenství, musel zrušit i premiéru zářijovou, protože jsem měl v souboru karanténu, i říjnovou, protože vláda nařídila další lockdown. Kdy budou mít Příběhy premiéru, to netuším ani na prahu prosince.

Fáze jarní „deprese“ se prohlubuje. A možná o to víc má člověk snahu „urputně lavírovat“ na hraně výkladu pravidel. (Před další tok svých slov chci proklamovat, že pandemii Covid 19 v žádném případě nezlehčuji, že i já cítím velký neklid a také strach, ne snad tolik o sebe, ale o své blízké, že opatření dodržuji a že je neporušuji!) Počátkem října mi začínalo „svítat“. Potom přišlo omezení počtu setkávajících se lidí, následovala výuka jeden na jednoho, pak nakázaná distanční výuka. Přesně v kontextu zveřejňovaných opatření jsme v divadle fungovali. Přesněji: na hraně nejvyšších počtů, na hraně možného. (Opět mám pocit, že to vyznívá tak, že jsme rizika nějak bagatelizovali či něco podobného. Ne, není to tak. Skutečně jsme byli zodpovědní – a neohrozili jsme ani sebe navzájem, ale ani divadlo. Sebe nákazou, divadlo průšvihem z porušování pravidel.)

V září přinesl můj žák Matěj Podaný text, který napsal již na jaře – jako distanční úkol. Byl to text o skupince herců v malém divadle, kterým Covid znemožnil hrát – a v důsledku je finančně zruinoval. Divadlo se zavřelo, z herců se stali prodavači, uklízečky, barmani… V textu se ale neobjevují jenom herci, ale také politici. Celý příběh je rámován televizními vystoupeními, tiskovkami, ale i neveřejnými poradami členů vlády. V září jsme se nad textem královsky bavili. V jeho průběhu se totiž citují jednotlivá nařízení vlády, mnohdy protichůdná – a poněkud absurdní. Fabuluje se v něm, jak asi byla opatření volena (tahána z klobouku).

Koncem měsíce jsme se rozhodli, že text vytěžíme, dramaturgicky jsme na něm zapracovali – a rozhodli se z něho udělat kabaret po vzoru Ovčáčka Čtveráčka. No, a pak už to chytlo jen akceleraci. S novými nařízeními jsme pochopili, že na jeviště se s ním hned tak nepodíváme – a tak jsme Tragiko(rono)medii, jak jsme text pojmenovali, těsně před nakázanou distanční výukou během dvou dnů a s dodržením maximálního počtu lidí v jednom prostoru, natočili. Dalších 14 dnů se materiál stříhal – aby měl 28. října premiéru ve virtuálním prostředí na youtube.com.

Tragiko(rono)medie je výpověď. Výpověď jedné skupinky divadelníků, kterým je kolem osmnácti. A která se rozhodla s věcmi vystoupit. Ukázat jejich nesystémovost, nahodilost, nepřipravenost, nepropracovanost. A udělat si z toho legraci. Byť v časech vcelku smutných. A když ne naživo, tak na webu. Jakkoli nás to mrzelo, protože reakce publika by nám jistě dodala elán – a potřebnou zpětnou vazbu.

Tragiko(rono)medie je přesně tím projektem, který „lavíruje“, jak o tom píšu výše. Nic jsme neporušili. Přesto máme pocit, že jsme se dopouštěli něčeho „nepovoleného“. Budiž to dokladem naší zodpovědnosti a možná až přecitlivělosti vnímání pravidel.

Na svém profilu na sociálních sítích jsem si někdy v té době dal přes fotku text no culture, no future. Zcela podporuju iniciativy We make Events a Art is Work. Zapojil jsem se k akci Majáky české kultury. Protože si uvědomuji, co se s kulturou a s lidmi, co ji dělají, už od jara děje. A žiju mezi lidmi – a vidím, že většina společnosti, dokonce včetně nejvyšších představitelů naší republiky, umění jako „práci“ nevnímá. Vždyť je to jen zábava, no ne? Navíc „umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“, tak jen jim trochu toho existenčního marasmu dopřejme…

Smutno je mi. Moc smutno. Nejhorší je, že je to obraz většinové populace. Tento úvodník píšu v době, kdy byla oznámena další dílčí rozvolnění. Vánoce nějak proběhnou. Nějak. A po Novém roce uvidíme, zda opět přitvrdíme – a nebo ne. Nový ministr již ale v médiích mluví o tom, že po Velikonocích můžeme s třetí vlnou počítat. Výhled tedy příliš optimistický není. Byť je o dost pozitivnější než bývalo zvykem. Jeho předchůdce konečně mluvil i o variantě „Broadway“, tedy o tom, že by kulturní zařízení mohla zůstat uzavřená celou sezónu. Vždyť to jsou „semeniště nákazy“! Ani smát se tomu už nejde.

„Současné uzavření divadel omezuje pohyb lidí a pomáhá zvládnout situaci. Od posledního znovuotevření odehrálo 30 veřejných divadel z celé ČR přes všechna omezení 2026 představení pro 397 368 návštěvníků. Nakažených v hledišti bylo 5. Dodržujme pravidla a brzy na shledanou,“ napsal ředitel Národního divadla Jan Burian na svém facebookovém profilu 29. října. Víc k tomu dodávat netřeba.

Přes to všechno ale nepropadejme skepsi! Člověk může čerpat z malých radostí. V Jesličkách jsme se například rozhodli streamovat Noc divadel. A byl to pro nás skutečně očistný a dobíjející zážitek! Znovu na jevišti, znovu tvůrčí. Přestože jsme diváka neviděli, protože byl tam někde za objektivem kamery, za všemi těmi jedničkami a nulami.

Když už jsem narazil na Noc divadel: probíhala 21. listopadu. Od 23. listopadu došlo k rozvolnění z 5. stupně PES na stupeň 4. Platná v té době byla nařízení, že do práce jít zaměstnanec může. Platné bylo, že při výkonu umělecké činnosti nemusí mít interpret na obličeji roušku. Přesto se 21. listopadu v médiích objevilo upozornění pana ministra kultury, že streamovat vystoupení divadla se v rámci Noci divadel vlastně nesmí, že stream je povolen až od pondělí! A teď se v tom, babo, vyznej. Co tedy vlastně platí? Jsme v zaměstnání? Jsme! Je náš program uměleckou činností? Je! Byl stream zakázán? Ne. Jenom je od pondělí výslovně „povolen“. Porušujeme tedy něco, když budeme o dva dny dříve vysílat?

Přátelé, doba není snadná. Nevím, jak se dařilo zkoušet Vám při dodržení všech opatření, ale nám nijak. Prostě nezkoušíme – a čekáme, kdy konečně budeme moci. Kdy konečně budeme moci dohnat odložené premiéry, kdy dozkoušíme započaté inscenace. Věřme, že nový rok bude divadlem přesycen! Že rok 2021 nám bude přát. A za celé VSVD Vám z tohoto místa přeji klidný advent, krásné Vánoce a do nového roku jen to nejlepší! Hlavně štěstí, zdraví, entuziasmus a chuť tvořit. Nechť je rok 2021 rokem umění!

S úctou Váš Josef Jan Kopecký

předseda VSVD