Orlická maska 2021: jak to vidí Eva Spoustová

Orlická maska 2021

Přehlídka očima porotkyně Evy Spoustové

Krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla v Ústí nad Orlicí – Orlická maska – letos proběhla 4. a 5. června a to ve znamení počínající nové naděje na definitivně svobodné (bezpečné) setkávání divadelníků po dlouhém období pandemické covidové krize. Tedy psychologicky vzato pro všechen lid divadelní, který tolik miluje vzájemnost, spolkování a potkávání, po extrémně krutém období. Vzhledem k oné (vlastně kontinuální) rok a půl trvající pauze, a po čase, po který jsme se mohli potkávat výhradně ve virtuálním prostoru, by se zdálo takřka nemožné, že by se mohly „vyloupnout” jakékoli nové divadelní kusy. Tisíckrát během této doby jsme se přesvědčili, že divadlo, i přes všechny nejlepší snahy o zpřítomnění a co nejužší vzájemné přiblížení např. streamováním a všelijakými jinými „virtuálními” formáty, „na dálku” - nefunguje. Bez možnosti osobního setkání „tváří v tvář” měly „naše specifické” múzy „smůlu”, živá kultura a film zkrátka nejsou totéž. Amatérští divadelníci však opět dokázali, že jsou nezdolatelní a dokáží zůstat „inspirováni” i v domácím vězení, kdy „hrozný byl tento stát, když musel jsi se dívat, jak (kromě jiného) zakázali HRÁT a zakázali zpívat”. Psát – což je v původním Krylově textu – se přece jen mohlo.

Samozřejmě, že letošní přehlídka nepředstavila dříve obvyklé množství inscenací, ale i těch pět „kousků”, které jsme měli možnost na přehlídce v Ústí shlédnout, považuji za daných okolností za zázrak a doklad neuvěřitelné tvůrčí „umanutosti”. Že během pandemie zkoušeli v divadlech herci profesionální (s vědomím, že jejich představení uvidí diváci bůhvíkdy) je pochopitelné – je to jejich normální práce, ale že amatéři budou mít onlinové zkoušky, že „pojedou” přes všechny výše zmíněné nesnáze dál a za čtrnáct dní jakžtakž „volného” provozu budou schopní ukázat nějaký ucelený tvar je obdivuhodné...

Odborná porota (Vladimír Fekar, Saša Gregar a Eva Spoustová) si byla této mimořádné situace samozřejmě vědoma, ale troufám si říct, že kvůli okolnostem nijak nesnížila kritéria posuzování. Náhledy a diskuse byly stejně věcné, upřímné a „bez obalu” jako při přehlídkách, které se konaly v předchozích obdobích nijak z normálu „nevyšinutých”. Jako první jsme shlédli inscenaci ČAS PRO ŽIVOT, kterou přivezl do Ústí divadelní spolek Proměna. Spolek vznikl v roce 2003 jako kulturní a tvůrčí projekt pro seniory. Jeho posláním je začleňování starších lidí do uměleckého dění obce a města a mimo jiné přinášení energie a témat k zamyšlení. Inscenace ČAS PRO ŽIVOT se zabývala fenoménem času, nabízela různé pohledy na čas, lidské pocity z jeho plynutí a uplývání a mnoho obecných komentářů k tématu času. Záměrně se vyhýbala tématu zrození (počátku lidského času) a smrti (konce lidského času). Samozřejmě, že je jisté, že soubor čeká na inscenaci ještě další práce a jejich usilovné a vůči tématu zatím hodně „pokorné” hledání výsledného tvaru ještě nekončí. Zatím se nám inscenace představila ve formě jakési koláže: “scénka v kavárně či vinárně“ – „pohybově-deklamační skupinový předěl“ – „přednáška“ – „další předěl“ – scénka na ulici a v bytě“ – „předěl“… atd. (v opakujícím se, předvídatelném schématu). Přestože režisérka a autorka textu Helena Kubů vycházela (podle vlastních slov) z témat, která vnímala jako témata svých herců a snažila se napsat jim text „na tělo”, hercům zatím neotevřela dostatečný prostor – příležitost k přesvědčivému osobnostnímu herectví, ke němuž má soubor velké předpoklady. V této fázi vzniku představení herci jakoby se ostýchali povolit opratě vlastní spontaneity a zdá se, že herci (s větší či menší mírou energie) jen odříkávají mnohdy až esejistické intelektuálně zaměřené úvahy (s výjimkou živějšího a životnějšího dialogu manželské dvojice). Soubor je ohromně sympatický, vyzařuje z něj velká chuť hrát, vykazuje schopnost vnímat partnera v dialogu i osvojit si náročný, rozsáhlý text. Věříme, že získá-li na jevišti ještě větší sebejistotu a dostane-li prostor pro větší rozsah vlastní tvůrčí práce, přinese představení jim samým i divákům ještě větší uspokojení. V diskusi se hovořilo o lounském „Třetím věku” a jejich představení „Analéma” jako o možném inspiračním zdroji pro další „svobodnější” práci režisérky a hlavního „tahouna” souboru s herci, o scénografické složce, o práci se světly během „rytmizovaných pohybových vložek” doprovázených tématicky zajímavými reprodukovanými nahrávkami překrývajících se hlasů herců, o energii na jevišti, o vnitřní motivaci herce, interpretujícího (původně značně „literární”) text a o jeho vlastním tvůrčím vkladu.

S další inscenací překvapil DS Exveseláci?! z Ústí nad Orlicí. Pod režijním vedením Lenky Janyšové dokázali převážně „po internetu” nazkoušet náročný text Martina McDonagha OSIŘELÝ ZÁPAD. Všechny tyto bývalé studenty ústeckého gymnázia zavály jejich vysokoškolské studijní povinnosti do různých míst republiky, takže pouhé „dvoudenní” intenzivní soustředění bylo jedinou možností, jak hru „sesadit” dohromady a během přehlídky odpremiérovat. Během diskuse jsme se dotkli tématu zadní obrazové projekce, použití úvodní hudby a toho, jaké nasazení je optimální vzhledem k tomuto obtížnému žánru. Je třeba ocenit způsob, jakým se interpreti zmocnili svých rolí, jak byli schopni citlivé souhry, jak pochopili text a emocionálně své role naplnili. Scéna fungovala skvěle, trouba kouřila, madonky se roztékaly, vraždilo se s patřičnou brutalitou a sebevraždilo se patřičně odevzdaně, absurdní groteska jako celek „šlapala” velmi dobře.

Sobotní program zahájil divadelní spolek HRRR z Nemošic tragikomedií ...TAK PŘÍŠTĚ. Jde o původní text Josefa Sedláka pro velmi aktivní amatérskou divadelnici Renátu Šťastnou, která v „...tak příště” vystupuje jako jediná protagonistka a které připadla i úloha režisérky. Vznik představení byl také poznamenán covidovými omezeními a odkládáním premiéry před publikem. Je třeba ocenit vnitřní lidskou vervu s jakou Renáta Šťastná vykresluje postavu čerstvě rozvedené, kultivované ženy, která se rozhodla svůj další život přes všechna zklamání „nezabalit” a naplno si ho užívat, než se dozví o vážné (pro diváky blíže nespecifikované) chorobě: sdělením diagnózy hra končí. V diskusi jsme společně zvažovali, co tréma po dlouhé době bez diváků provede v kombinaci s ne zcela spolehlivě osvojeným textem, jak se chová žena, když je doma opravdu sama, jak lze pracovat s publikem jako s divadelním partnerem a naopak jak ukázat zcela intimní momenty. A zapomenout přitom, že mě publikum sleduje, a co emocionálně asi prožívá žena, která svede milence vlastní dcery… Mnoho poznámek se týkalo textu a dramaturgie vůbec. Inscenace má před sebou zajímavou příležitost k ještě realističtějšímu psychologickému uchopení různých pozic postavy a jejich dopracování. Držíme palce a vážíme si elánu a zanícení jejích tvůrců..!

Václav Havel: AUDIENCE – tuto tragikomickou jednoaktovku o bezvýchodnosti a absurditě přivezlo na Orlickou masku opatovické Divadlo MY theatre. Režijní, scénografické a kostýmní duo tvůrců a protagonistů – Josef Jan Kopecký a Aleš Dvořák se přijelo pochlubit svou nejuváděnější hrou (se dvě stovkami úspěšných repríz na kontě, premiéra byla v roce 2008), kterou nyní čerstvě obnovilo. V diskusi se probírala účelnost delší úvodní části, jejímž prostřednictvím a za zvuků autentických dobových nahrávek navozují tvůrci povědomí o rámcovém společenském klimatu v ČSSR kolem roku 1977 – a během níž se postava Sládka ve zcela brilantním podání Aleše Dvořáka přivádí do stavu „přiměřené pracovní opilosti”. Aleš Dvořák zvolil z několika nabízejících se možností výpovědí o své postavě rovinu citlivějšího, v zásadě empatického, byť intelektuálně omezeného zoufalce, který podléhá bez většího odporu poměrům, ze nichž je vnitřně zoufalý. Diskuse se týkala i dalších možných výkladů charakteru a strategie postavy během hry. Také způsob, jakým J. J. Kopecký pojal poslední Vaňkův vstup byl zajímavým námětem k úvahám. Hodně jsme probírali i obecnou, zvláště u mladé generace (ne)znalost moderních československých a českých dějin – i to, co tento limit znalostí znamená pro inscenování podobných her. Vzhledem k tomu, že mezi diskutujícími se vyskytlo pár středoškolských či vysokoškolských pedagogů, bylo věru mnoho co probírat.

Poslední inscenaci přehlídky přivezl z Olomouce studentský divadelní, filmový a hudební umělecký spolek Nabalkoně. Studenti (i absolventi) Univerzity Palackého, převážně studií divadelních a filmových, muzikologie a výtvarné výchovy, se nechali inspirovat slovanským rituálním vynášením Moreny (Morany, Mořeny, Smrti…) ze vsi. A poskytli nám svou inscenací MORENA kolektivní zážitek ve formě veřejné události. Jako diváci jsme se vybaveni zpěvníčky se slovy a notami nápěvů písní, a posíleni štamprličkou moravského životabudiče i čerstvým domácím chlebem, vydali na pouť středem města, přes náměstí – do parku u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pouť našeho průvodu byla rozdělena na několik zastavení, na nichž byly inscenovány tři krátké povídky – dvě autorské a jedna maeterlinckovská, inspirovaná hrou Vnitro. Vynesli jsme společně Smrtku, která během naší cesty pokosila jeden mladý život, čímž připravila nevěstu o ženicha a matku o syna. A došli do „oázy klidu v rušném centru města”, kde jsme ji rituálně pokladli drobným kamením, pochovali, a splnili uměleckým spolkem Nabalkoně proklamovaný cíl – uzavřeli jsme období „nepotkávání, oddělenosti a smutku”. Nesmírně šťastnou souhrou náhod doprovázely halasné ústecké zvony krásné a čisté mnohohlasé zpívání, hru harmoniky, pasáže z textů i průvodní kurážné podněcování publika, zvony se staly nečekanou shodou okolností zásadním, byť náhodným prvkem inscenace.

Stojí za to také připomenout chvíli, kdy v parku nedaleko od nás – náhodou! – stál místní měšťan s kosou, kterou pomalu rozvážně a soustředěně brousil! A když při docházení průvodu k meditační kapli sv. Jana Pavla II. (v níž a před kterou se odehrávalo matčino smíření se synovou smrtí a odpuštění) zazněl z věže kostela (také náhodou!) sugestivní umíráček – imprese okamžiku byla, i díky těmto všem fascinujícím synchronicitám, vskutku velmi mocná. Vraceli jsme se zvesela zpátky a ještě chvíli před Malou scénou se spontánně při muzice a zpěvu veselili. I na tanec došlo.

Následující diskuse potvrdila, že zážitek to byl pro všechny zúčastněné velmi příjemný, inspirující a zakončení přehlídky že snad nemohlo být lepší. Hovořilo se hodně o folklóru, o tom, jak jinak je vnímán Středočechy a Moravany, o písničkách z různých krajů včetně jedné slovenské, které jsou v inscenaci užity, také o krojích a kostýmech s jejich náznaky, o tomuto žánru odpovídajícímu hereckému projevu na otevřeném plenérovém prostranství, o vhodnější (lehčí) konstrukci loutky Morany a také o možnosti, zda by se daly ony podmaňující zvony nějak (ideálně náhodou!) zajistit i při reprízách, ať už budou kdekoli…

Veliké poděkování patří ústeckým sponzorům přehlídky a všem dobrým duším, které přispěly svým dílem k tomu, že všechno po celou dobu klapalo jak náleží. Děkujeme divadelnímu spolku Vicena – za to, jak vřele a s jak mimořádnou péčí nás přichýlil a staral se o nás, děkujeme za dobrou krmi a dostatek pitiva, za přátelský a bezpečný prostor pro všechny divadelní lidi dobré vůle!

Smrt ze všech našich obcí tedy byla přičiněním posledního kusu přehlídky ORLICKÁ MASKA, jak doufáme, řádně vynesena! A před námi snad už doopravdy „světlejší” čas, čas setkávání, společného tvoření, zábavy a všech těch našich divadelních radostí, po kterých se nám všem tolik stýskalo. Tak všem hodně zdraví a síly!

Eva Spoustová – Málková

ZÁZNAM STREAMU ANTRÉ Z ORLICKÉ MASKY ZDE:

ANTRÉ Z ORLICKÉ MASKY 2021