Červený Kostelec 2023 očima Petry Richter Kohutové

Červený Kostelec 2023

26. KRAJSKÁ (východočeská) POSTUPOVÁ PŘEHLÍDKA AMATÉRSKÉHO ČINOHERNÍHO A HUDEBNÍHO DIVADLA se konala opět v Divadle J. K. Tyla v Červeném Kostelci ve dnech 16.-19. 2. 2023 a měla, podobně jako většina letošních postupových přehlídek, po covidové pauze mimořádně nabitý program zvící jedenácti představení.

Mimořádné bylo rozpětí dobového zařazení kusů, které jsme viděli, stejně tak různorodost žánrová a tematická. Divadelní historický exkurz by mohl začít francouzskou středověkou moralitou a Molierovou mravoličnou komedií, přes Gogolovu grotesku a Čapkovo protiválečné drama by doklopýtal do šedesátek, reprezentovaných Havlovou zacyklenou tragikomedií a Thomasovou detektivkou, a vřítil se do vod posledních dvou dekád skrze irské podivno Martina McDonagha a drásavé rodinné drama Davida Lindsay-Abaira. A současnost (téměř) nejžhavější reprezentovaly tři kousky českých autorů – bulvární komedie Josefa Berana, konverzační anekdota z pera Aleny Herman a pozoruhodná tragikomedie Jana Musila Přejmenovaného. Zaznamenáníhodná byla genderová vyváženost přehlídky, na šest režisérek připadlo pět režisérů.

Krocani v troubě jsou divadelní skupina ze ZUŠ v Dobrušce, kterou vede režisér a muzikant Jan Holek. V minulosti nazkoušeli chlapci a dívky mezi 12 a 19 lety pohádku Byl jednou jeden drak, následně Rychlé šípy, Hrobku s vyhlídkou – a do Kostelce přivezli Gogolova Revizora. Postupové přehlídky se letos účastnili poprvé a ohromili nasazením a chutí dělat divadlo, bohužel nenabídli zřetelný osobní důvod, proč hrají právě tento kus (na téma bažení po moci a strachu rezignovali). Po představení však zůstal příjemný pocit setkání s mladistvou energií, o Slavomíru Bílkovi, představiteli Chlestakova, pravděpodobně ještě uslyšíme – a nepochybně si členové skupiny do svých dalších hereckých působišť (neboť na ZUŠ letos končí) ponesou některé řemeslné dovednosti.

Jilemnické Divadlo v Roztocké v posledním desetiletí profilují zejména režiséři Tomáš Václ a Lucie Václová, kromě mainstreamových kusů uvádějí i náročnější dramatiku a s oblibou střídají žánry. V současné době jilemničtí zkoušejí Kuřačky a spasitelky, na repertoáru mají muzikál Donaha!, autorskou komedii členky souboru Anny Buřičové Taky tě nenávidím – a rovněž Ztíženou možnost soustředění Václava Havla. Absolventka režijní školy Františka Zborníka Lucie Václová ji začala zkoušet už v roce 2020, povedlo se ji odpremiérovat až v březnu 2022. Inscenaci, v níž je „dveřová“ vztahová fraška zasazena do absurdního světa stroje zkoumajícího osobnost Edy Humla a jejíž vtip plyne mimo jiné z časových skoků, nepatřičnosti postav, faktů a věcí kladených vedle sebe, zdobí precizní režie, přesná a zajímavá výprava včetně kostýmů a pozoruhodné herecké výkony všech s Petrem Křivinkou v čele. Ztížená možnost soustředění byla doporučena do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Past na osamělého muže Roberta Thomase má režisérka Alena Joachimstahlerová a soubor Zdobničan Vamberk v oblibě – poprvé ji uvedli v roce 2012 (a na miletínské přehlídce tehdy posbírali dvě čestná uznání a čtyři ceny včetně té nejvyšší, za inscenaci) a po deseti letech si ji zopakovali, ve stejné výpravě a v takřka stejném obsazení (nového představitele se dočkaly dvě postavy ze sedmi). Klasická detektivka o vyšetřování zmizelé manželky, v níž nikdo není, kým se zdá, stojí a padá s až geometricky přesným výkladem motivací postav a jejich myšlení plus jejich zasazením do situací, prostřednictvím kterých divák postupně dostává indicie, vedoucí k závěrečnému překvapivému řešení. V kontextu dlouhodobého fungování Zdobničanu je Past slušná inscenace, která neurazí, trpí však přílišnou lineárností a doslovností a u některých účinkujících by si fáze zveřejňování myšlenkových procesů zasloužila větší subtilnost.

Spolek Divadla trochu z Nové Vsi u Nymburka tvoří absolventi divadelní dílny Centra informačních a poradenských služeb ČVUT. Pod vedením režisérky Evy Helebrandové (zároveň představitelky Jiřiny) nazkoušeli Molierovu Školu pro ženy. Soubor se bohužel úzce zaměřil na zvládnutí alexandrinu a pregnantní vyslovování slov, přičemž zcela rezignoval na jejich smysl, dialog, situaci, ale i všechny ostatní složky, takže nezbývá než doufat, že cestu k divadelnímu tvaru si vyzkouší při práci na dalším titulu.

Především pohádkový repertoár pěstoval DS při TJ Sokol Předměřice. Výjimkou potvrzující pravidlo byla satirická komedie Pan radní si neví rady před deseti lety, před dvěma lety Zvolského Zážitek s ručením omezeným a vloni bulvární komedie s bakalářskými prvky Nejlepší jsou studený autora Josefa Berana, s níž se soubor poprvé zúčastnil červenokostelecké přehlídky. Dramaturgická volba byla šťastná, protože rozvinutá anekdota s předvídatelným dějem o mladých manželích, jejich matkách a nešikovném nájemném vrahovi byla přesně tím, nač soubor v této fázi svého fungování stačí a poskytla účinkujícím platformu pro to, co vcelku umí, ale potřebuje rozvíjet – autentické fungování v dobře vystavěných situacích. Soubor v čele s režisérem (a zároveň představitelem Jaroslava) Lukášem Hruškou text zručně upravil, škrtl postavu Papouška a zbavil se části humoru, která zůstala v předloze pod hranicí vkusu. Během rozpravy po představení bylo doporučeno zjednodušit přestavby a poohlédnout se po ambicióznějším zkušebním materiálu pro příští práci.

Konverzační komorní drama Králičí nora Davida Lindsay-Abaira, známé z filmu z roku 2010 s Nicole Kidman v hlavní roli a u nás poprvé uvedené v Divadle J. K. Tyla v Plzni, nabídl hostitelský DS Na tahu v režii Jany Jančíkové. Dobře napsaná hra o rodinné tragédii a vyrovnávání se se smutkem a pocitem viny nabízí několik vynikajících hereckých příležitostí, jichž se červenokostelečtí v čele s Markétou Bohunkovou v roli Beky a Milenou Langrovou v roli matky Nat zhostili velmi dobře, zvláštní roli zastával Adam Horký jako Jason. Inscenace byla pro většinu zúčastněných jistou formou psychoterapie. Je na ní znát poučenost a péče o všechny složky, příběh je srozumitelně odvyprávěn, postupné odhalování, co se vlastně stalo, funguje a drží v napětí, scéna Ladislava Jančíka je zajímavá, použitá hudba slouží celku. Přehlídkové představení vzbudilo nejen emoce (záleželo na nastavení každého diváka, zdali vnímal, zjednodušeně řečeno, emoční zásah nebo citové vydírání), ale hlavně vášnivé diskuse, jimž dominovaly variace na Diderotovo „hercovy slzy se rodí z mozku“.

Náchodská divadelní scéna nazkoušela variaci Aleny Herman na anglickou konverzační komedii Strýček Harry, v níž komika plyne z prezentace anglických klišé a jejich porušování a jež s sebou nese vcelku zásadní problém – karty jsou rozdány hned na začátku (strýc není strýc, ale otec, lord vstupuje do manželství a mladá žena ho „zabíjí“ sportem a vege stravou, „zrazený“ oddaný majordomus musí zachránit situaci – to vše se dozvíme během prvních patnácti minut) a ani intenzivní míchání z nich neseskládá zajímavější sestavu (nic překvapivého nás dále nečeká). Náchodští – a je cenné, že vedle bardů se objevilo několik nových tváří – se se zvoleným materiálem pod vedením režiséra Petra Dudáčka vyrovnali vcelku se ctí, jen by inscenaci slušelo rychlejší tempo a účinkujícím větší brysknost v myšlení a jednání, která by vedla ke konverzačnímu perlení, a v některých momentech ne tak přímočaré spění k výsledku.

NODIVSE z Nového Města nad Metují má za sebou tři inscenace, dvě mikulášská představení a pár dalších drobností. Vloni na sebe na červenokostelecké přehlídce upozornil cestopisným opusem Nahoru na horu!, letos přivezl, opět v režii Lucie Kotěrové, středověkou francouzskou moralitu Odsouzení Hostiny Nicolase de la Chesnaye. Petr Christov ji definoval jako „chválu diety a střídmosti ku prospěchu lidského těla“, jedná se o mimořádně opulentní, hravou a divadelně inspirativní alegorii. Novoměstští bohužel nenašli inscenační klíč, účinkující kromě toho vykazovali zásadní problémy v jevištní řeči, a tak vše zůstalo v obecné rovině a inscenace se stala nepřehlednou, nedůslednou v použitých prostředcích a nezřetelnou ve výpovědi.

Režisér Jaroslav Souček má rád, podle předloh, které si vybírá, ironii, vykloubenost a grotesknost s přesahem; v minulosti nazkoušel v DS Kolár Police nad Metují např. Nušićovy Truchlící pozůstalé, van Trierovo Kdo je tady ředitel? či Gogolovy Hráče. Tuto dramaturgickou linku svým způsobem završuje Mrzák inishmaanský, dnes již klasická černá komedie, vedle Krásky z Leenane nejčastěji uváděná hra Martina McDonagha. Je očividné, že poličtí věnovali péči převyprávění příběhu, výkladu i aranžmá situací, oceněná scénografie Josefa Jana Kopeckého a Leoše Marka je esteticky zajímavá a funkční. Pečlivě udělaná je i základní charakteristika postav (již skvěle naplňuje zejména zkušenější část souboru, např. představitelky sester Kate a Eileen Květoslava Vídeňová a Stanislava Holečková). Určité limity vykazuje budování jejich vnitřního světa, takže ve druhé polovině kusu dochází dech a žánrově se zužuje na konverzační romantickou komedii. Ale celkově je polický Mrzák inishmaanský potěšitelně čistý tvar, který byl doporučen do programu Divadelního Pikniku Volyně.

Pardubický Exil, tradiční účastník východočeské přehlídky, pracuje v několika různorodých tvůrčích skupinách, které zkouší různou dramaturgii a různé cesty. Inscenace často dosahují výrazných úspěchů, definovaných kromě solidního diváckého zázemí i účastí na celostátních přehlídkách (v posledních pěti letech Jiráskův Hronov – Kuřačky a spasitelky, Kauza Médeia; FEMAD – Do zdi, Lajka). Orientuje se mimo jiné na současnou dramatiku – a letos došlo na tragikomedii o plyšových přátelstvích, která nahrazují ta skutečná, již pod názvem Útulek napsal Jan Musil Přejmenovaný, jako režisér ji nazkoušel se dvěma zkušenými hereckými kolegy a třemi nováčky a stvořil originální a působivou inscenaci. Už předloha je dobře a zajímavě napsaná, částečně byla dopisována v průběhu zkoušení. Mimoňovi z rodu Sheldonů Otakarovi jsou plyšáci partnery a kamarády, komunikuje pouze s nimi, má jimi zařízen byt a určuje pravidla takto stvořeného světa, ale zároveň není schopen vykročit z jeho hranic. Život mu naruší odchod dlouhodobého vyhovujícího spolubydlícího, podobně mimoňského ajťáka Ctibora, který na chodbě potkal extrovertní sousedku Lenku a ta ho učinila svým přítelem. A aby Otakar nezůstal sám, přivedou mu cizinku Marii, co čerstvě odešla od posledního přítele, který ji mlátil, stejně jako všichni předtím. Mariin přítel Lubomír se objeví, rozštípe Otakarovi dveře a dožaduje se jejích kalhotek. A tak dále. Na příběhu s absurdními prvky, připomínajícím Ambjorsenovu Chválu bláznovství, sledujeme výpověď o izolovanosti, samotě a touze po blízkosti, nebo alespoň komunikaci. Na jevišti je vystavěn svět z několika stovek plyšáků, což je nejen na první pohled efektní, ale zároveň vizuálně komentující téma – jak se Otakar zbavuje závislosti (respektive pokouší se od přátel neživých posunout k lidské bytosti), plyšáci mizí a on končí na prázdné scéně, na jejíž ploše se opuštěn ztrácí. Krátké, ostře pointované situace baví a zároveň dojímají, přesto nikdy nezabředávají do sentimentu. Postavy jsou přesně charakterizovány a postupně odhalují, že mimoň je nejenom Otakar, ale i všichni ostatní, každý svým způsobem, že nikoli normálnost je v tomto světě normou a že je těžké se domluvit, sblížit a respektovat, nebo alespoň tolerovat. Útulek byl jednoznačně největším zážitkem letošní červenokostelecké přehlídky a byl nominován na Divadelní Piknik Volyně.

Stanislava Glembek, vloni oceněná coby Beatrice ve Sluhovi dvou pánů DS Vrchlický Jaroměř, si coby režisérka vybrala Matku Karla Čapka. Premiéra proběhla v dubnu 2022, na letošní přehlídce se objevila první repríza. Poctivě, pietně udělané literární dílo s dechberoucím hereckým výkonem Aleny Mengerové v titulní roli zarezonovalo v neděli dopoledne nebývalým způsobem a postaralo se o důstojné zakončení přehlídky.

Krajskou přehlídku Červený Kostelec 2023 pořádalo Centrum uměleckých aktivit, Volné sdružení východočeských divadelníků, Městské kulturní středisko Červený Kostelec a Divadelní soubor NA TAHU s finanční podporou Královéhradeckého kraje a Ministerstva kultury ČR. V porotě se sešli Jakub Korčák, Petra Richter Kohutová, Regina Szymiková a Aleš Bergman coby její předseda. Ten v závěrečné řeči vyzdvihl, že letošní přehlídka byla svátkem interpretačního divadla. A také zmínil studii Myslet zeleně, podle níž v současném mediálně obšancovaném světě vlastně všechno víme, ale neumíme být bytostně přítomni. Čtyři dny divadla v Červeném Kostelci toto tvrzení přinejmenším problematizuje. Díky za to.

Autor: Petra Richter Kohutová, zdroj: Amatérská scéna